Píši z pohledu závodníka mužské kategorie, který jel na špici závodu. Antal startoval v Aši, pod kopcem, na jehož vrcholu je rozhledna a na jehož svazích se rozkládá sjezdovka s vlekem. A na jaře se tu jede Ašský bláteník, další XC závod Chebského poháru. Závodníky čekaly dva okruhy po zhruba 15 km, které se daly dohromady zvládnout za 1:19 hod. Na startu se sešla špička mužské kategorie zdejších závodů, ale ostatní kategorie měly své řady prořídlé. Přesto nebyla o kvalitu nouze. Za poznámku stojí, že z týmu Team Bike Březová se účastnili pouze ti, kteří preferují alcohol-free trénink, jelikož zbytek, tedy naprostá věšina závodníků byla na tréninkovém soustředění v Českém Švýcarsku.
S Mírou nás za Chebem překvapil policista stojící uprostřed cesty. Tady je asi objíždka nebo tak něco, viďte? – Když vás dál nepustím, tak tady asi opravdu bude objížďka. V Aši už bylo teplo a plno kamarádů, což spolu ovšem nijak nesouvisí. Jelikož jsme se oba byli ráno rozjet na silničkách, stačilo, abychom si zajeli kousek po trati po startu a byli jsme ready na závod. A dobře že jsme jeli, prootže už první zatáčka do pravého úhlu doprava nebyla značená.
Ze startovní čáry vylétl jako první Jirka Podhajský a držel se hodně dlouho. Vystřídal jej Luboš Oubrecht na nablýskaném Specializedu, za ním jsem jel já a poté, co se mi do přehazovačky zamotala smrková větvička, mě vystřídal Míra Brill jedoucí v nové kombinézce. Jirka se po cvíli propadl na třetí místo a na první delší rovince jsem před něj šel i já. Na nějaké terénní nerovnosti jsem předjel Míru a na první nakloněné dlouhé rovině jel vláček v čele s Lubošem. Jedeme, jedeme a náhle se v koutku levého oka mihly fábory a pak jen Jirka volal doleva a Luboš protrhl mlíko ležící přes cestu, zamotal se tam a všichni jsme tedy po zběsilém brždění zabočili správným směrem doleva. To už jsem uháněl s Mírou, Luboš a Jirka si nás po chvilince docvakli. Od té chvíle jsem si dával na značky extra bacha, a bylo proč. Na dalším náměstíčku jsme skoro zastavili, než Míra uviděl mlíko. U potoku jsem z kola musel slézt, echnicky vybavený Míra ne, ale potkalo ho něco horšího. Nové bezdušovky Michelin nevydržely a něco je, tu zadní, píchlo. Jirka se také zasekl a do kopce už jsme jeli jen já a Luboš. Následoval delší výjezd a pak hlavně lesní dálnice, občas s kořeny. Přišel první velký kopec, delší, než by kdo čekal. A tam jsem se v první části ohlédl a viděl jsme díru, Luboš ztrácel. nechtěl jsme t hrotit, a tak jsme nijak zvlášť nepřidal, jen trochu. Ale to byb yla škoda, a tak jsme přistoupil na taktiku nestále stupňovaného tempa. Další kolo už jsem na tomto místě byl pořádně vyčerpaný.
Přišel sjezd pod kotvou na sjezdovce, prudký a hrbolatý, super. Pak jsme si to celé vyjeli, kousek po sjezdovce. Byla to náročná stoupání, náročné sjezdy. Kdo čekal lehkou trať, nebyl ten den spokojen. Z rozhledny se jel po trati Bláteníka, ale z kopce, tj. singletrack po jehličí mezi stromy z kopce, a pak přišel úžasný dlouhý sjezd lesní cestou, kde jsem si já dával záležet, aby se diváci nenudili a stydla jim krev v žilách.
Druhé kolo fandila Veronika a Péťa Svoboda a začaly bolet nohy. V prvním jsme potkávali bloudící bikery – námi protržené mlíko vykonalo své. Zde bych však pokáral i pořadatele, měli se o trať postarat lépe. Opět jsem ztratil bidon. Košík Zéfal Carbon vskutku nedoporučuji. V cíli nikdo nečekal, jako kdybych ani nezávodil, to mě trochu mrzelo. Mrzely mě i ceny pro vítěze (já schytal šampaňské). Kompenzovaly to ty koláčky, co tam s úsměvem rozdávala jedna slečna.
Jsem rád, že jsem si po dlouhé době zazávodil s lidmi na mé výkonnostní úrovní a díky za tuto příležitos pořadatelům z Aše!