Když už vidíte jen tmu, moc veselé to není…

Slaňování z mostu

Protože jsme se na akci museli přihlásit cca 5 měsíců předem, naše „natěšení“ neznalo mezí. I proto jsme do velkých hor vyrazili před akcí hned několikrát. A konečně přišla neděle 9. března a ráno jsme nabrali směr Švýcarsko, kanton Uri, městečko Tschamut, chata La Siala (ukázat na mapě). Dorazili jsme před sedmou večer, de facto přesně na úvodní informační schůzku. Hnedle jsme si převzali vypůjčené pípáky, sondy a lopaty a dostali permice, které platily i jako jízdenka na vlak, jímž jsme se dostávali téměř ke všem výchozím bodům. No a pak přišlo ubytování …hmm, musím říct, že jsme po počátečním nadšení trochu vystřízlivěli – postel stylu 3×3, kterou jsem viděl poprvé v životě. 3×3 znamená palanda o třech patrech a v každém patře tři postele vedle sebe! Představte si klasický třílůžák na koleji a v něm DEVĚT lidí s kompletní zimní výstrojí a v tom máte bydlet deset dní… Samozřejmě to nebylo tak strašný jak to popisuju, ale první půlku pobytu jsme si všichni museli zvykat, že vstup do pokoje musel probíhat tak, že jsme dveře nejdřív museli pootevřít, zahlásit, že „jdu“ a pak opatrně vejít. To všechno proto, aby ten co otevírá nesestřelil dveřmi toho co stojí za nimi. A téměř vždy tam někdo stál :-).

Ale už k průběhu. První den jsme se hned vydali na túru. Cílem byl místní středobod všeho, vrchol Pazzolastock (ukázat na mapě). Snowboarďáci hodili prkna na záda a nasadili sněžnice, lyžaři nasadili stoupací pásy a vyrazili jsme vzhůru. Počasí bylo jedním slovem hnus. Mlha, vítr a sníh, který do obličeje bičoval tak, že jsem si musel pořád vytahovat límec od bundy. Po dvou hodinách a 800 výškových metrech jsme došli na vrchol a bez dalšího čekání vyrazili dolů. Cestou jsme kvůli počasí málem zabloudili a pořád jsme na sebe pro jistotu čekali. Doufali jsme, že to takhle nebude celou dobu. Ještě ten den večer jsme dostali první přísun informací o lavinách a už v deset ulehali na kutě.

Na prkně prašanem

Druhý den se nám kolem poledne úplně vyjasnilo a až do odpoledne nám vydržel krásný sypký prašánek. Bohužel při jednom úplně nevinným pádu, kdy jsem pod sněhem narazil lyžema do skály, jsem jednu z nich zlomil. Protože skluznice i hrany zůstaly neporušený a prasklo „jen“ vrchní lamino a lyže byla jen mírně ohnutá, zjistil jsem to až při jízdě kabinou nahoru. Zkusil jsem na ní jet s klukama, ale stala se věc těžko uvěřitelná – při jednom zastavení mi vyplo vázání, lyže sjela ze skalky a už jsme jí nenašli. Aspoň bylo při odjezdu víc místa v rakvi.

Lyžárna

Takže třetí den jsem si vyrazil jen s foťákem a domluvil si půjčení lyží od kamaráda (Dušane, ještě jednou díky). Další dny už nebudu brát tak chronologicky. Hlavní náplní každého dne bylo, jak jinak, ježdění. Po večerech jsme se vždycky dovídali spoustu nových informací od Viktora nebo Marka, prohlíželi nasbíraný fotky a pořád se koukali na spoustu zimních videí – a to téměř vždy s otevřenou pusou a hlasitým polykáním…

Jeden den jsme si udělali cvičení s lavinovými vyhledávači – pípáky v Andermattu (na mapě). Na volné cvičné ploše, která je k tomu vytyčena, je rozmístěno několik vysílačů, které si můžete na ovládacím panelu libovolně pozapínat. My jsme ale kvůli příliš hlubokému sněhu zakopali několik opravdových pípáků a pak si je zkoušeli hledat. Před zakopáním jsme pípáky přikryli lopatkou, aby jsme je neponičili při sondování. Během cvičení jsme si vyhledávače vyměňovali, aby jsme se seznámili s prací s jinými modely. Cílem je v co nejkratší době najít signál, přiblížit se k jeho zdroji a vytyčit co možná nejmenší oblast s nejsilnějším signálem. To kvůli tomu, aby jste se sondováním neztráceli tolik času. V průměru jsme dělali čtverce (oblast) o straně cca 0,3-0,5m. Poměrně často se stalo, že jsme uspěli na první napíchnutí sondou.

Na jeden z dalších dnů nám chlapi domluvili permice do areálu, který byl mimo platnost našich lístků. Původní plán byl na jednu jízdu směrem nahoru, potom asi 2h výstup kamsi a pak sjezd s cca 1600m převýšení – všichni jsme se samozřejmě moc těšili, ale opět nás zradilo počasí. Viktor, coby lavinový instruktor a horský vůdce, rozhodl, že nebudeme riskovat a raději si uděláme sněhovou sondu a vyzkoušíme se zahrabávat (viz foto).

Sonda se dělá tak, že se odhrabe 1-1,5m sněhu do hloubky, do šířky asi 2m a po každém z krajů se vyhrabe cca 1m hluboký zákop směrem do svahu. Potom se vznikající blok něčím odřízne, aby stál „samostatně“ na svahu – my to udělali za pomocí lana. No a potom si na něj vleze dobrovolník na lyžích nebo prkně a začne se zatěžovat. Cílem je samozřejmě zjistit, jak je potřeba sníh zatížit, aby se s vámi utrhnul. Jako první krok se bere pouhý vstup na blok, potom se „Oskar“ začne pohupovat v kolenou, potom mírně poskočí, pak víc, pak několikrát, no a když stále drží, tak se sundají lyže nebo prkno a skáče se na něm jen v botách. Náš blok nepovolil ani tehdy, takže se šlo víc na kraj (do té doby se stojí uprostřed) a tam už se povedlo sníh strhnout. Pro nás to znamenalo, že náš svah je poměrně bezpečný. Předtím jsme si udělali odhad v jakých místech se sníh sveze a to podle tvrdosti sněhu v různých hloubkách našeho bloku.

Pod sněhem

Potom už nás čekala jen akce pro dobrovolníky. Nakonec jsme se jimi stali všichni, kteří jsme se tohohle odpoledního dýchánku účastnili. Tou akcí bylo zahrabávaní se do sněhu, aby jsme si vyzkoušeli jaké to je být pod ním. Do sněhu jsme lehali břichem dolů, s obličejem na pokrčené ruce – to aby jsme si udělali vzduchovou kapsu, která je tak důležitá pro přežití v lavině. Dokud na vás někdo hází sníh a vidíte alespoň koutkem oka světlo, je všechno v pohodě. Ale potom, když vidíte jen tmu a už přes sníh neslyšíte ani těch 10 lidí, co si povídají nad vámi, už to tak veselé není. Během zahrabávání si snažíte udělat prostor pro dýchání, ale jak sněhu přibývá, jde to čím dál hůř. No a pak na vás skočí dobrácký kamarád a máte skoro po dýchání (Pájo, díky…) :-).

Mezitím si vás skupinka nad vámi zkusí nasondovat – to aby si vyzkoušeli, jak se pozná lidské tělo pod sněhem. No a po nějakých třech až pěti minutách se k vám už hrabou zase zpátky. Nevím, jak dlouho jsem tam byl já, ale bylo to dobrovolně a věděl jsem, že mám nad sebou lidi, kteří mě v tom nenechají. Být zavalený opravdovou lavinou, to si fakt neumím a ani nechci představit. Jen pro zajímavost: nejdelší známá doba od zavalení lavinou do vyhrabání člověka – živého – je 44 HODIN!!! Nechtěl bych tam být ani 44 minut…

Tím pedagogická část v terénu skončila a už jsme se začínali připravovat na sjezdík dolů. Během toho, ale všechny Necky překvapil svým megaskokem do sněhu a to jen v trenkách (během dalších dnů jsme ale pochopili, že to nebyl tak úplně spontánní nápad, ale že v tom exhibování má tak trochu zálibu – budeme si třeba myslet, že to má na svědomí ten horský vzdoušek…).

Potom jsme cestou dolů objevili krásnou skalku pro nebojácné. Odhadli jsme ji tak na 5 metrů. Jediný se na ni samozřejmě rozjel Křižák a během skoku si stačil i dvakrát máchnout rukama. V odhadu jsme se všichni spletli a skalka měla asi tak dvakrát tolik než jsme si mysleli. Naštěstí všechno dobře dopadlo, Křižákovi jsme všichni poplácali po ramenou a jeli jsme domů.

Na jeden z posledních večerů si na nás organizátoři připravili překvapení. Posledním vlakem v 19h jsme vyrazili do nejbližší stanice nad námi, nasadili lyže, prkna a čelovky a vyrazili směrem k naší chatě. Cestou jsme u jednoho srubu narazili na Viktora s Frenkym a Kristýnkou, což jsou jeho lavinoví psi. Frenky je už ve výslužbě, kvůli kloubům. Viktor nám řekl, že někde v naší blízkosti je zakopaný člověk a my máme Frenkymu znesnadnit hledání. A to spočívalo v tom, že jsme v okruhu nějakých 50m měli udělat co nejvíce falešných stop – válet se ve sněhu, hrabat do něj holýma rukama, klidně i plivat kolem sebe. Prostě udělat mu hledání co nejtěžší. Potom vyrazil Viktor s Frenkym a k překvapení nás všech asi za minutku a půl zkoumání okolí označil přímo místo, kde byla naše „oběť“ zahrabaná. Pak jsme si vyzkoušeli, jak se oběť lavinového neštěstí připravuje na transport a potom už rozdělili na dvě skupiny a šli opět hledat zakopané pípáky a po nich jsme si vyzkoušeli i hromadné sondování, které je většinou vidět ve zprávách o lavinových neštěstích. Zahrabaná tentokrát byla flaška vodky v batohu, jež se stala kořistí objevitele. Prostě zase jeden perfektní den.

Vlak po švýcarsku…

Jedna z posledních akcí, která určitě stojí za zmínku byl trochu neplánovaný sjezd vrcholu, který se tyčil nedaleko od naší chaty. Vlakem jsme se přiblížili k vleku, který na něj vedl. Vlek nám přímo před nosem zastavili a tak jsme oprášili němčinu a hromadně jsme přemluvili osazenstvo vleku, aby nám dali jednu extra jízdu. Povedlo se a za několik minut už jsme vybírali shora cestu dolů. Tu jsme si samozřejmě moc užili, ale asi půl hodinky po našem návratu na chatu přijela místní policie s dotazem, kdo že to sjížděl protější kopec. Samozřejmě nikdo nic neřekl a dověděli jsme se, že během našeho pobytu tam místní instalovali značku se zákazem vjezdu (tu jsme opravdu neviděli) kvůli ochraně přírody. Pokuta za porušení je 1000 CHF, což je na naše asi 16 000,- Kč. No a naprášil nás správce jedné chaty, který tam jezdil přes den na skútru či čem a pak celý podvečer vozil zásoby vrtulníkem. Alespoň jsme si ověřili pověst Švýcarů coby největších bonzáků v Evropě. Musím ale dát za pravdu Neckymu, který tvrdí, že i díky tomu se tam nekrade a lidi se k přírodě chovají s úctou. Když už jsme u té povahy domorodců, na mě asi největší dojem zanechalo jejich pozdravení téměř kohokoliv, kdo je na dohled. Představte si, že ve stanici čekáte na kabinu vleku a spolu s vámi asi tak dalších 70 lidí – tedy 2x tolik než se do kabiny vejde a když kabina přijede, vystoupí z ní obsluha a všechny nahlas, zřetelně a vždy s úsměvem pozdraví. A to i ve čtyři odpoledne. A ostatní? Samozřejmě pozdraví taky…

Následoval už poslední den, který někteří využili k nákupu suvenýrů a jiní zase k poslední túře. Pozdě odpoledne jsme se vydali domů a slíbili si, že v těchhle kopcích jsme nebyli naposledy.

Pokud někoho z vás tahle akce zaujala a přemýšleli by jste i o účasti, podrobnosti najdete na webu laviny.cz (přímo o BC campu). Letošní kemp proběhl v březnu od 9. do 19. a stál každého přibližně 18k Kč. V ceně máte samozřejmě pobyt, permanentku na celou dobu pobytu, která platí i jako jízdenka na místní zubačku, která spojuje okolní vesničky, dále potom každé ráno někdo z týmu připraví snídani pro všechny a odpoledne na vás čeká polívka. Co si musíte zajistit sami, je ostatní jídlo, dopravu a pojištění od Alpského horského klubu – Oesterraichischer Alpenverein.

Ahoj, Marian