Špalkovi & Transalp 2008: 5. etapa Livigno – Naturns

Transalp122,50km- převýšení 2 897m – start v 9h – 15stupňů, slunečno, větrno.

Na start jsme přišli dost pozdě, takže koridor C už byl téměř plný. Po kilometru volné jízdy se celý peloton najednou zastaví a my jsme s Mírou jak v Jiříkově vidění. Před námi je kopec, kde všichni zastavili a tlačili, takže jsme viděli jen nekonečně dlouhého hada tlačících lidí, kteří ucpali celou tří metry širokou silničku. Míra stále nechápavě kroutí hlavou, jakože to snad teda ty lidi nemyslí vážně a začal závodit. Vzal to úprkem přes louku, ale po 20ti metrech vyčerpávajícího boje to vzdává a řadí se zpátky do špalíru. Asi po dalším kilometru se konečně dá nasednout na kolo a pomalu jet. 25 minut po startu koukám na tachometr a ujeto máme 3,5 kilometru. Nechápu, jak máme stihnout časový limit a ujet 122 km. Tímto tempem to rozhodně nestihnem ani do šesti do večera.

Po chvíli se dostáváme do pěkného single-trailu, kde je ale spousta bahna a kamenitých pasáží a zase se tlačí. Mám mokré návleky, boty mi ztěžkly bahnem a začíná mi být zima na nohy. Fouká vítr. Jsme ve výšce 2300m a za sebou 15km. Sjíždíme na 1900mnm a opět stoupáme na 2300m a já již cítím, že mi ubývají síly a přemýšlím, jak ten dnešek dnes přežiju. Ze dvou tisíc sjíždíme k jezeru Lago di Cancano. Je tu všude krásná krajina a krásné singliky, které by si normálně člověk s chutí užil, ale já už si připadám jako zbitý pes. Jedeme po turistické stezce a kolem jezera je spousta turistů. Na jedné lávce jich bylo asi třicet a tak jsme museli čekat, až přejdou.

Mirka

Míra se do toho pustil z vervou, najel si na lávku, akorát na konci lávky byly velké šutry, a tak Míra nestíhá vycvaknout a padá i s kolem. Při pádu si stačil ještě vytrhnout bovden z přehazky a musí opravovat, já mezitím vyrážím napřed. Když mě Míra dojel, ptám se, kdy už bude konečně ta občerstvovačka, ta už by tu měla být a Míra odpovídá: „Za tři kilometry“. Zatočíme za zatáčku a tam občerstvovačka!! Což bylo velmi milé, ale ukazuje to na to, že je buď špatný itinerář nebo ho neumíme číst nebo nám jdou špatně tachometry. Sundávám šusťačku a připravuju se na peklo dnešní etapy. Na tachometru 30km za 3 hodiny, „to nemůžeme stihnout“. Z krásného údolí jsme se dostali do soutěsky, kde proti sobě stály jen dvě štěrkové hory, už tam vůbec nic nerostlo. Zvednu hlavu a vidím, jak se v té hoře štěrku vinou korále bikerů. Když jsme se vydrápali asi pátou zatáčkou, neodvažovala jsem se ani podívat dolu. Cesta byla široká tak 50cm a všude jen velké kusy šutrů, každé špatné najetí by znamenalo velmi nebezpečný pád s největší pravděpodobností se ztrátou kola kdesi v hlubině. A tlačíme a tlačíme a tlačíme. Když už jsme se vydrápali nahoru, objevila se krásná náhorní planinka, člověk akorát narovnal záda a opět se stoupá. Vítr fouká tak silně, že mám pocit, že mě sfoukne dolů.

MíraNahoře se oblékáme a jedeme singlíkem dolu, ale „ouha“ asi jen kilometr a opět se stoupá. Hlavou se mi honí myšlenky, že to dnes opravdu nezvládnu. Konečně vrchol, Bocchetta (2768mnm). Těším se, jak si konečně odpočinou moje záda, zato moje ruce už nemohou, cestou dolu stále brzdím. Sjíždíme dolu krásným single-trailem, houpe se nahoru a dolů, to by se Kašpimu líbilo. Najednou cedule „SLOW“ a já slézám z kola, protože ta pěšinka je už pouhých 30cm, všude jen samý písek a já se nechci zřítit dolů. Není kam uhnout, takže brzdím řadu závodníků, což mě dost znervózňuje. Mám toho fakt plný brejle, kdyby to šlo, tak se rozbrečím.

Asfalt, konečně! Je 14:11 a my nemáme ani polovinu tratě za sebou. Po deseti minutách jsme opět na šotolině, kde to pěkně ustřeluje. A zas asfalt a spousta serpentin. Některý jsou tak hustý, že připomínají tobogán. Projíždíme městečkem Santa Maria, Carabinieri zastavují provoz a my s Mírou valíme dál. Na 70. kilometru druhá občerstvovačka a po ní další stojka dlouhá asi 4 kilometry. Na začátku asfalt a já se chytám Míry za popruh a rovnám si záda. Na posledních sto metrech jsem se pochlapila, držím tempo a předjíždím slečnu, vzápětí přichází těžký sjezd kolem zříceniny hradu a opět jedeme po cyklostezce mezi jablečnými sady. Valíme to docela brutálně, chvíli si říkám, že to je dost vohubu. Zase silnice a táhlý kopec vzhůru a to už mi opravdu docházejí síly.

Najednou Míra volá „KEBEK“, ale já ho vůbec nevnímám, najednou přede mnou stojí Kašpi a volá: „Co chcete? Napít?“ Podávám mu ruku, aby mi sundal rukáv a pokračuji dál úplně bezmyšlenkovitě. Výraz jsem měla asi dost šílený. Co jsem pochopila, že Míra se zdrží a dojede mě. Taky že jo. Do cíle už to máme jen 16km. Valíme to, co se dá a předjíždíme ještě dva MIX páry. Konečně jsme v Naturns, ale dojezd od cíle byl dost klikatý, takže to bylo napínavé až do poslední chvíle. Čas v této 5. etapě je 8:19 a umístění 40. v celkovém pořadí nás to ale stále drží na dobrém 31.místě. V cíli jsem zjistila, že si míra u Kašpiho odložil rukávky, návleky, camla, no prostě snad úplně všechno. Kašpi pomáhá seč může a to vám musím prozradit, že mi ráno před startem hřál rukavice vlastním tělem, aby mi nebyla zima. Míra už půl hodiny spí, tak já jdu taky.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>