Zleva Petr Ontko, Jan Šíma a Jan Jiříček

V sobotu a v neděli 27. a 28. února 2010, se běžel již 38. ročník oblíbeného běhu na lyžích Kammlauf (výsledky PDF), na jedné z nejkrásnějších běžeckých tratí v Německu, na Kammloipe.

My, jímž běh na klasických lyží nepřináší tolik uspokojení, jinými slovy ti, co neumějí na klasiku řádně namazat, jsme se rozhodli pro sobotní závod volnou technikou, hovorově řečeno skate. Po oblevě jsme měli trochu starost o kvalitu tratě, potažmo sněhu, ale dokonale preparované běžecké stopy značily skvělě připravený závod. Ráno před startem bylo kupodivu po řadě teplých dní chladné a noční mráz se tím postaral o kvalitnější a rychlejší trať.

Zkušený matador a harcovník tohoto závodu Jirka Toms se ku své smůle a velkému zklamání nezúčatnil, z důvodu nemoci neumožňující podat kvalitní výkon.

Jdeme si Péťou Ontkem vyzvednout čísla, parkoviště začíná být dost plné, němečtí „hobíci“ mažou lyže a práškují (velmi drahé závodní prášky zažehlené přes závodní vosky) jak o závod. Mě se přestává chtít žít s myšlenkou na to, jak jsem své mazání podcenil.

Nicméně krátké rozjetí, chvíle mrznutí a přešlapování na startu, nástup do startovních pozic a čekání. První vlna, zřejmě závodníci a dále borci s nejvyššími body v německém běžeckém seriálu, odstartovali asi 3-4 minuty před námi a prásk, zazněl i náš startovní výstřel.

Je to docela maso, všichni se snaží urvat pozici, ale zároveň všichni potřebují dostatek prostoru pro jízdu. Každou chvíli někdo klopýtne, škobrtne, přišlápne hůlku, popostrčí… nemá cenu se někam rvát, je to ještě daleko. Nicméně první skupina se opouští nerada a tak trocha snahy není nikdy na škodu. Zpočátku se dost stoupá a hned na prvních kilometrech jsou 3 nepříjemná stoupání, z nichž to posledně jmenované je vražedné!
Snahu o udržení první skupiny si však rozmýšlím ve chvíli, kdy jim na rovině přestávám stačit a ve sjezdech mi začínájí ujíždět. Znovu prokleji svou naivní lajdáckost v přípravě lyží a začínám se zakusovat do tratě o poznání usilovněji. Nutno také podotknout, že ne zrovna příliš ekonomicky a to může při takto dlouhém závodě ke konci chybět. První občerstvovací stanice v mírném sjezdu za nejprudším stoupáním, beru si za jízdy kelímek, popruhy hůlek mám pevně připevněné k ruce, tudíž nedávají toliko volného pohybu dlaněmi a samozřejmě si většinu tekutin vylévám na rukavice, které nejsou v žádném případě nepromokavé. Pak už to byl ve srovnání se začátkem snadnější profil, leč o to náročnější na techniku jízdy, s tím související snahou o co největší šetření energie a kvalitnější mazání.

Začíná mě to těžce nebavit, protože má snaha a výkon očividně neodpovídají mé aktuální rychlosti. Zhruba před polovinou tratě, jinými slovy před smyčkou, která vedla závod zpět na Mühletten, je druhá občerstvovací stanice, kde si opět zvrhávám čaj na rukavice a horkým zbytkem v kelímku si pěkně opařuji ústní útroby. Ve sjezdu a po většinu stoupání ještě držím zuby nehty krok, ale na rovince a z kopce mi moje výkonnostní skupina odjíždí. Pak se dokloužeme na mírná, leč dlouhá a otevřená stoupání a mě se samotnému proti tomu větru moc nechce jet a zaboha se nemůžu přemluvit k nějaké snaze. Nechávám se dojet skupinou za mnou a schovávám se za ně a odpočívám.

Na otevřené úseky praží slunce, sníh hodně povoluje a lyže dost zpomalují. Naštěstí se znovu vjíždí do spásného stínu lesa. Pak přijde nepříjemný kopec před výše jmenovaným třetím stoupáním, leč teď v opačném gardu, klesáním. Předtím ještě míjíme občerstvovací stanici, kde pár kilometrů před cílem věříme v její postradatelnost. Přichází nepříjemný a velmi rychlý sjezd, kde se dá dojet soupeř a nebo naopak pádem hodně ztratit. Poté ještě krátké, ale o to prudší stoupání a již se vjíždí do závěrečné fáze závodu. To již probíhá dle klasického scénáře stejně známého jako třeba v cyklistice, kdy se nastupuje, taktizuje, či odpočívá před závěrečným smrtícím úderem.

V posledním kopečku závodu a následným krátkým a krkolomným sjezdem a dojezdem na stadion se ještě snažím nastoupit dojeté skupince. Nějaký klučina mě nechce pustit a neustále mi píchá hůlky do mé stopy a skáče mi pod lyže. Pak málem spadne a mě se daří nástup zrealizovat, ve sjezdu neudělat chybu a závěrečný spurt na stadionu už netřeba a v poklidném tempu s náskokem na pronásledovníky protínám pomyslnou cílovou pásku.

V cíli zjišťuji, že mám utrhlou hranu na lyži, tím pádem zničené běžky. Honza Šíma mé zklamání kvituje větou, že mi závidí, proč se tohle nemohlo stát zrovna jemu, aby měl konečně pádný důvod si koupit nové lyže. Jdu si ještě vyslechnout poslední ortel k odborným servismanům, kteří mi po bližším ohledání radí lyže vyhodit. To dost kalí můj dojem ze závodu, doprávázející němým úžasem, jak špatně mi jeli lyže. Nutno však vypíchnout, že trať byla perfektně upravená a počasí po ranním oparu slunné.

Dáváme si ještě pověstnou německou bramboračku, jindy šlychtu nevalné úrovně ve srovnání s pravou českou bramboračkou, leč dnes celkem poživatelnou, snad lepší přípravou, snad hladem, či znecitlivěním celého těla únavou po závodě. Jinak je to kašovitá hmota nevábné barvy, vůně a blíže neidentifikovatelných surovin, které jsou namleté a rozmělněné v talíři, ozdobené zvrchu dvěma dlouhými štíhlími vídeňskými párky přesahující z každé strany talíř o pět centimetrů.

Ještě si bereme diplomy a loučíme se s letošním 38. ročníkem oblíbeného závodu. Těšíme se na shledanou při příštím ročníku a běžeckému lyžování zdar!

A nezapomeňte, že Kdo maže, ten jede!

Kombinace počítače a ergometru

Pro správu obsahu stránek Bikeri.cz bych rád „přijal“ pomocníka. Jde o dobrovolnou činnost s nárokem pouze na gilgamešovskou odměnu. Kumpán by měl např. za úkol: 1) zaktualizovat závody v kalendáři (např. Becker Cup, Bahno, Perun, Ašský pohár atd.), 2) napsat semtam nějaký článek (reportáž ze závodu, rozhovor, popis nějaké pěkné trasy, atd.). Toť vše, co mě nyní napadlo. Co vyžaduji od zájemce? Základy HTML a nějaký minimální věk, řečeno cyklomluvou asi od juniorů a juniorek výše :-) nebo jinak: od střední školy (1. ročník) výše, ale motivované mlaďochy vezmu moc rád! K HTML. To je jednoduchý „jazyk“ na psaní textů na Internet. Když třeba napíšete <strong>tučně</strong&gt vznikne z toho tučně. Návod je zde. Naučit se z nuly, co já potřebuji, se dá za hodinu. A co ještě vyžaduji… chuť, skoro nadšení.

Pak bych kumpánovi rád odobně předvedl práci v redakčním systému – rád přijedu někam na schůzku nebo může kumpán přijet ke mně. Kumpánů může být víc! A co nabízím? Tak předně dobrý pocit, že děláte něco pro ostatní, a zadruhé zkušenosti se zodpovědnou a užitečnou prací! Udržovat webové stránky, naučit se s redakčním systémem, to vše se vám bude velice hodit.

Přo případné ochotníky – tel. 777 242 620, rfiser@gmail.com.

Mallorku jsem si vybral proto, že jsou na ni jen nejlepší reference: počasí, silnice, profily tras. Jezdit sám bych určitě nevydržel – a i v tomto ohledu se na Mallorku můžete spolehnout, protože je tam celé jaro (ano, říkám jaro, na Mallorce je totiž jaro o dost dříve než v ČR) hodně českých cyklistů, kteří také rádi jezdí ve skupině, a tak se i ostýchaví jezdci mohou každé ráno k někomu připojit. Inu, trénoval jsem na podzim a v zimě a přiblížil se datum odletu. Do Mnichova nás odvezl táta autem. Mimochodem, ještě jsem na této cestě nezažil mlhu, ale tentokráte jakoby někdo nad silnici vylil zahuštěné mléko ve velkém. Dlouhé kilometry jsme se tímto neproniknutelným materiálem prodírali padesátikilometrovou rychlostí. Let i pobyt jsme vyřídili u firmy Nacesty, s.r.o., a zatím jsme se všim spokojení, až na pár detailů (především nefunkční internet v hotelu a málo detailních informací o celém pobytu na stránkách). S čím jsme velice spokojení je mechanik Dan a jídlo (množství, rozmanitost). Ale o tom se nebudu rozepisovat. Můj první let proběhl bez turbulencí, pouze houska ke snídani mi nechutnala (odlétali jsme v ráno v půl šesté).

Nyní ke sportovnímu vyžití. Podél západního pobřeží jsou hory, na východ od něj jsou roviny a sem tam mírná vlna. Hlavní město La Palma je na jihu v zálivu. Hotel Ayron je cca 15 km od centra La Palmy v městské části či městě (?) S’Arenal, který leží ve východní části zálivu. Na dohled hotelu jsou hory i roviny. Ráno se před hotelem připojíte ke skupině nebo vyrazíte sami (a můžete se připojit k nějaké jiné za jízdy). Hned od hotelu to vezmete k pláži Playa de Palma, kolem níž se táhne chodník, cyklostezka a silnice. Podél pláže se dopoledne směrem k hlavním silnicím sunou desítky a desítky cyklistů. Cyklostezka kolem této pláže (a později přístavů) je dlouhá téměř 20 km a Ayron leží cca 1 km od jejího východního konce. A pak na vás čekají mallorské silnice, na nichž si můžete ověřit slavný výrok, který trhá všem, kteří mají rádi češtinu, uši: Mallorca je nejvíc.

V pátek po příjezdu (7:30) jsme museli počkat na pokoj a po vydatné procházce, sestavení kola a únavném čekání jsme v pokoji usnuli. Po probuzení následoval horečný nástup na trénink, abych aspoň něco stihnul. Bylo z toho 80 km v dešti za tepla a návrat za tmy. Druhý den jsem byl Evičkou přistrčen ke 3-členné skupině Ondry Fojtíka (Volvo Auto Hase), se kterou jsem ujel 155 km po rovinách a v kopcích. V půlce tréninku mě začalo píchat pod jablkem na koleni v horní úvrati ohybu nohy. A tato bolest trvá dodnes. Proto jsem další dny cyklisticky jen paběrkoval. Podezření padlo na kloubní myšku, tj. že se do kloubu dostal malinký úlomek kosti, který jednoduše překáží. Léčba? Čas.

Dnes jsme vyrazili na kolečkové brusle a objeli celou zdejší pobřežní cyklostezku, celkem 36 km. Večer ještě 8 km běhu.

Ze známých cyklistů jsme zde viděli ještě: Tomáš Vokrouhlík, Martin Horák, Barbora Radová, Jiří Pospíšil, Vikiho kámoš Kamil. Po nás přijedou Sparťani a před námi odjeli Kolokrámníci. Dnes jsem u večeře viděl hosta z MTBS, Jana Němce, který se jistě ptal i na situaci ohledně nezdařeného spojení dvou českých MTB týmů, Volvo Hase a Merida.

Nyní komentář od Evičky (s nadsázkou):

Uvedu vše na pravou míru. Na Mallorcu jel Radovan s tím, že chce jezdit od rána do večera a na nic jinýho nebude mít čas, tak ať s ním moc nepočítám, hlavně abych ho neomezovala v ježdění a ať si najdu svůj program. Takže ty řeči v prvním odstavci o společně stráveném času a odpočinku… Haha, hihi, hoho. Jistě se ptáte, proč jsem s ním tedy jela… Inu, všichni kamarádi cyklisti ho odmítli, protože jim přišlo zbytečné jezdit na dvě soustředění za sebou.

Let byl nejklidnější, jaký jsem kdy zažila, přála jsem Fišimu větší vzrůšo. Cestovka Nacesty nás nemile překvapila hned na začátku několika podstatnými věcmi, které nám mohli dát vědět předem a nic by je to nestálo. Radovan napsal, že je velmi spokojen s jídlem a mechanikem Danem. Jídlo ano, to je boží. Mechanik Dan nás arogantně ignoruje a Fiši na něm pořád obdivuje jeho svalnaté ruce a hrozně by chtěl, aby se s ním Dan kamarádil.

Sportovat se tady dá opravdu ažaž, podmínky ideální. Fiši si ale usmyslel, že má bolavé koleno. Hned druhý den přijel z tréninku (na němž mu dali hoši pěkně zabrat) už s hotovou samodiagnózou a s tím, že nemůže dál jezdit. Na kolo sice nemůže, ale na kolečkové brusle ano. A zítra by si rád zaběhl maraton. Takže asi tak. A do toho všeho dostal rýmičku! Dnes navštívil zdejšího fyzioterapeuta a největším zážitkem tam pro něj bylo to, když mu zvedal nohy a kroužil s nimi a Fiši měl na sobě jen volné trenky (ty dědečkovské, co toho moc neudrží na místě).

Jinak bych měla napsat, že Fiši dokáže sníst neuvěřitelný množství jídla. Jako nikdo jiný. Neuvěříte, dokud neuvidíte. Zvláštní je, že čím míň sportuje, tím víc jí a naopak. Během jídla si moc nepovídáme, protože Fiši zírá všude kolem s otevřenou pusou a jen občas řekne něco jako: „Tyyjoo, víš, kdo je támhleto?“

Dnes jsme si půjčili brusle – já měla o číslo větší, Fiši o číslo menší, oba máme lehce zdevastované nožky. Pak jsme šli ještě na chvilinku před večeří běhat. Běžela jsem na mě slušným tempem, když mi Fiši řekl: „Hm, takovymhle tempem bych asi mohl běžet maraton na Ironmanovi… teda když už bych byl hodně unavenej…“
Ale pobyt tady je celkově fajn, líbí se nám tu. Fiši šel spát na chodbu zatím jen jednou.

Fotky zde

Vidina občerstvovačky na Artamonovi. Foto: Markéta Navrátilová.

Ale ze samotného bajkování jednoznačně ten nejhustší byl Král Šumavy. Sice jsem jej absolvoval již několikrát, ale tento byl díky počasí opravdu mimořádný, trošku za hranicemi chápání toho, co se dá též na biku zažít. Pár dojmů? Bláto, bláto, bláto, bláto a zase bláto! Na všechny možné způsoby, to byl loňský Král Šumavy, bahna minimálně třetina trati ze 73 km. Od hustého lepivého jílovitého až po totální řídkou blátosrajdu, která proteče i mezi prsty. Vzhledem k mému obvyklému pohybu na zadních pozicích, vše pěkně rozježděné. Někdy i pěkně hluboké, prostě člověk nevěděl do čeho vlastně vjíždí. O kvalitě a sjízdnosti terénu vypovídá i úvaha ředitele o zrušení startu maratonu (viz diskuse na web stránce krále Šumavy).

Na startu chladno, ponechávám dlouhý rukáv. Ještě netuším, jak budu rád za neoprénové návleky na tretry. Z repráků se na nás valí Manowar a už je to tu. Samotný start a v danou chvíli impozantní Smetanova Vltava. Začátek ještě v pohodě po asfaltu na zahřátí akorát, nájezd do polňačky taky ještě dobrý, hodně nás objíždí skrze mladé obilí (jo zemědělci asi neměli radost ), krátký průjezd lesem taky dobrý.

Ale od nějakého 7 km to začalo. V popisu trati dokonce avízováno jako bahnitý úsek s potřebou pozorné pilotáže, jenomže bahníčko nepřestávalo. Terén byl již nasáknutý vodou a navíc noční déšť přidal své, trať podmáčená a když projede 2 500 jezdců, je to nářez. Kola se permanentně boří a podkluzují. Výjezdy, které bych normálně dal, tak ty tlačím jako všichni ostatní. Sice jsem se snažil, ale beznadějně to prokluzuje. Pak i mírné sjezdy se také musí opatrně, žádná střelba. Pořád bláto. Po rovinkách taky nic moc, i když třeba byly lepší, tak se tam bláto stejně navezlo. Kdo někdy jel v blátě, tak zajisté ví,že se pěkně na kolo nabalí. A to všude, do vidlice, mezi vzpěry, na brzdy, na řetěz, na pastorky i převodníky, přesmykač je blátivá bakule, prostě celý bike a blatníky neblatníky aj já jsem zamatlaný. Po 15 km si myslím, že se snad ani v tomhle nedá dojet. Každou vhodnou chvíli škrábu bláto alespoň z brzd, vydrží to tak maximálně na půl kilometru. Jako oáza se objeví první občerstvovačka. Mají tu hadice na ostříkání, tak alespoň zase na pár kilometrů očištěný bike. Obsluha naprosto skvělá: „Pane počkejte, já vám umeju brejle“, a opláchne je v kýbli s čistou vodou. Navíc tu prohodím pár povzbudivých slov s kolegou, co jede taky na Gary Fisher Sugar.

Bahno až za ušima na Králi 2009

Je poměrně chladno, ale hlavně vzduch je vlhký. Tak jsem pořád propocený, prostě oblečení nemá šanci schnout. V každém kopečku mám hned zadýchané brýle, takže nevidím. Ale na co bych koukal? Je to pořád bláto přede mnou bláto za mnou. A atmosféra mezi bajkery by se dala krájet, všichni jedou téměř mlčky a jeden má najednou pocit takového zvláštního soudrženství za takovýchto podivných podmínek, nikdo se nikam nehrne ve snaze rvát se do lepších pozic. Ale vůbec to neodsejpá, každý kilometr, který přibude na počítači, se zdá nekonečný. Na 30. km si připadám jako bych za sebou měl snad celý maraton. Je nás tu víc takových a zastavujeme k odpočinku. Na zlobivé koleno, které mam preventivně zabalené už od startu, aplikuji hřejivou emulzi, ale na klouby to asi moc neučinkuje. Ionťákem oplachuji převody.

V tom slyšíme vrtulník! Copak se asi stalo? Že by to někdo zrakvil ve sjezdu z Bartoloměje? No na 34. km, tedy kousek před námi, zkolaboval bajker, jak jsem se pak dočetl. (Kdo četl ohlasy na webu tak ví, že ten pán nakonec zemřel na srdeční selhání…)

Inu sjezd je fakt na hraně, nejen že to klouže, ale projíždí se až 40 cm hlubokými loužemi plných bahýnka. O technice jízdy nemůže být řeč, je to jen boj o udržení biku v jízdě a nepoložit to do bláta. Bláto, bahno, pořád a všude. Vidina další občerstvovačky alespoň mírně žene vpřed. Ale na 41. km je to ještě pekelně daleko. Přes dva brody v Nemilkově. V tom prvním si i zastavím a protočením naprázdno promeju převody a řetěz. Za tu chvíli poznávám jak je voda ledová. Naštěstí pan vodník tu měl hřejivé nápoje :), aj lidé okolo brodu povzbuzují.

Pak ta kýžená občerstvovačka! Hlavně si odfrknout a posbírat psychické síly na dojetí, vždyť už to jen sotva točím na dojezd, žádné dávání. Obsluha fakt skvělá, ty lidi musí mít trpělivost. Celé hodiny ochotně podávají pití i papání (na Králi vždy bohaté) dokonce i ferneta tu mají, čehož využívám na prohřátí. Jo brýle ty mám opět umyté :)! No ale jet dál je na morál, hodně lidí to na následujícím asfaltu zabalí a jedou směr Klatovy. Celkově na krátký vzdala asi třetina jezdců… což asi svědčí o náročnosti. A pořád to bláto. No ale když jsem dojel až sem, tak to dám až do cíle.

Paradoxně mi pomohla nepozornost jezdce přede mnou. V táhlém mírném výjezdu lesní cestou, kde hluboké koleje byly plné bahna, takže se muselo jet po prostředku. A v tom přede mnou, z koleje na prostředek , vyjel bajker přímo před moje přední kolo. Abychom se nesrazili musel jsem vjet do druhé koleje, bohužel s tak asi čtvrt metrem bahníčka. Ani jsem nestačil nadávat, jen jsem do toho musel začít bušit abych vyjel. No a za těch 300 metrů makání ve mně chytly saze, asi jsem si prohřál svaly, rozpumpoval krevní oběh a zase mi to jelo. Autoservis Holýšov je tým toho bajkera a jet za ženskou polovinou týmu bylo esteticky velmi příjemné :), jeden ze světlých okamžiků během maratonu.

Ale pořád zápolení s bahnem, i slavný motokros, z kterého určitě znáte „letecké“ záběry z webu, byl jen boj o nezastavení. Jízda po lesních cestách byla lepší v kolejích, kde tekla voda ( po občasných přeháňkách během maratonu ), než po rozměklém středu. Sjezdíky fakt opatrně, ten na 43. km raději slezu, ale brácha ho dal protože už nestačil zastavit… Výjezdy, i ty mírné, citovka aby to nepodhráblo. U jedné chatky jeden hodný pán s jednou hadicí s radostí ostříkával vodou kola nejednomu z bajkerů, kteří chtěli alespoň částečně opláchnout bahno z biku.

Před startem jsem dával nové brzdové špalíky… a na posledním servisu jsem musel měnit, neb byly total sjeté. (Po zavodě jsem též odepsal pastorky i řetěz a prostřední placku, taky total). A zase jsem musel obdivovat mechaniky. Trpělivě servisovali kola se kterými bajkeři stáli frontu. Víceméně všichni jenom na promazání řetězu, aby to pár kilometrů neskřípalo, než se to opět zanese bahýnkem. Někdo něco přitáhnout, doštelovat, ale pro ty mechaniky to byly hodiny a hodiny práce. Jo ale příhoda z čela závodu, tedy z vyprávění mechanika :). Právě na tomhle posledním servisu to zabalil nějaký eliťák s přeraženým předním kolem. Na to aby mu to honem dali dohromady prostě neměli. Když v tom se tam pěšky přiřítil jiný eliťák, prý s totálně zrušeným karboňákem. Ale to přední kolo měl celé. Tak ho solidárně půjčil tomu prvnímu, aby ten mohl dojet maraton. Jo i mezi profíky je kolegialita.

Jo ten kopeček hned po občerstvovačce si pamatuju. V předchozích ročnících jsem ho vyjížděl. No letos ne, a tlačíme skoro všichni. Jak se přibližuji ke Klatovům, zlepšuje se i nálada. Ale ten co držel ten kropáč tam nahoře na obloze, mi ji zase zkazil. Začalo lejt, nehledě na předchozí přeháňky během celého maratonu. Pořadatel dal i mimořádnou občerstvovačku, moc dobrou, s teplým grogem. Jo super! Dávám kalíšek :). Po vypadnutí z lesa už je to jen na dotáhnutí do cíle. Těch nějakých 8 km do toho buším, jen abych už to měl za sebou! Pořád prší, ale už alespoň není to bláto! Ještě se vymotat mezi zahrádkama. A pak cíl! cíl! cíl! Čas je děsnej, asi 7:45, jsem někde okolo 950. místa. Jo, tím si paradoxně plním jeden malý sen, být na Králi s umístěním pod 1000, ale ty okolnosti…

Po zastavení se do mě hned dává zimnice a třesavka, jak jsem prošitej. Fakt nemám ani chuť na ten guláš v cíli, jen se trochu napiju a tak nějak mi pomalu začíná docházet v mozkovně, že jsem to DOJEL! Ale je mi blbě, říkám si, jestli jsem tu nebyl naposled, už nikdy více, protože tohle fakt nemám zapotřebí.

Tričko, které si pak vyzvedávám v cíli, je opravdu výstižné pro letošního Krále Šumavy. Je totiž šedivé, jako připomínka bahna a bláta na celé trati ročníku 2009.

Hrubý nákres půdorysu haly (PDF)

Plán v Aši (PDF)

Práce řady nadšenců v naší milované cyklistice se odráží jak ve výsledcích, v počtu závodů, tak v práci na vytvoření podmínek pro tento stále populárnější masový sport u nás. Nejen Cheb připravuje vhodné podmínky pro sportovce. Prvním průkopníkem by měla být Aš. Sportovní areál na vrchu Háj (celková situace území – PDF, 3 MB) se staví a dokončen by měl být na konci června 2010. Slavnostní otevření se chystá na 28. 8. a mezi pozvanými je také olympijská vítězka Martina Sáblíková. Vedle zajímavých sportovišť pro veřejnost se bude chlubit čtyřmetrovou in-line dráhou vedenou v terénu (?) tedy ne po rovině, v délce přes 1 km. Vznikne tak pěkné středisko, které svojí všestranností poslouží například k různým sportovním soustředěním.

Sportovní hala mládeže v Chebu by tak byla dalším vhodným a důstojným sportovištěm pro mládež a další sportující veřejnost, prvním celoročním moderním sportovištěm nového tisíciletí.

Ilustrační foto: večer ve stopě na Lobzech

Ještě před víkendem jsem zde chtěl zpropagovat Blatenskou desetihodinovku, kterou jsem loni jel a byl jsem naprosto nadšen. Přejezd je ovšem také skvělá akce. Takže extrémisté a hustosporťáci, prosím tudy na desetihodinovku, ostatní račte na přejezd.