Nástup

Tady je jeden z mnoha návodů, co může dělat cyklista, když v Čechách panují tropy… Může vyrazit třeba na pomezí Rakouska a Itálie a své rozpálené tělo se pokusit zchladit na ledovci.

Dlouho to vypadalo, že to bude pokus marný, protože ve výšce 2412 m na chatě Hochjoch Hospiz bylo stále 19°C ve stínu a na slunci neskutečný pařák. Dáváme pár pivek a v podvečer se vydáváme ukrajovat další výškové metry až k místu vhodnému na spaní. Noční bivak naštěstí trochu sníží tělesnou teplotu a se stoupající výškou se stále ochlazuje. Slovo ochlazuje ale stále znamená chůzi v tričku. Díky mému kvalitnímu cyklistickému opálení jsem nechal opalovací krém doma, což se ukázalo jako zásadní chyba. Funkční tričko v kterém jsem šel, mělo rukávy o 2cm kratší než opálení z dresu a na vlastní kůži jsem tak okusil, jak můžou ty 2 cm pekelně pálit. Však nejen to, slunce se odráží od sněhu a opaluje snad ze všech stran, takže třeba i spálený nos ze spodu v okolí nosních dírek byla docela nepříjemná záležitost.

Pramen

V dáli Weisskugel

Druhý den po vysilujícím a svižném stoupání, poté z velké části po ledovci, kde z nás doslova tečou čůrky potu, dosahujeme vrcholu Fineil Spitze 3514 m, který leží na rakousko-italské hranici. Při sestupu míjíme mohylu Ötziho – muže z ledu, který tam našel smrt ve výšce 3210 m zhruba před 5300 lety.

Vpravo Fineil Spitze

Vzhůru na Fineil

Ledovec je hodně měkký a dost často se člověk proboří až po ….., což pohyb po něm velmi znesnadňuje. Na druhou stranu je tak měkký, že netřeba ani nasazovat mačky a používat cepíny. Teleskopické hole stačí. Však zbytečná zátěž na zádech. Kdo nehledí moc na peníze, tak jako zbytečná zátěž se ukázal být i spacák, žďárák, vařič, plyn, ešusy a jídlo, protože se dají noclehy naplánovat na horských chatách. My však raději veškeré peníze vrazili na chatách do pěnivého pitného režimu, protože když už si s sebou věci na bivak táhneme, nebudeme zbaběle spát pod střechou.

Zapadnete až po kou...

Druhý bivak jsme si zhruba vyhlédli při sestupu na chatu Similaun, která leží pod dominantou tohoto masivu vrcholem Similaun 3606 m vysokým a ležícím již na území Itálie, na který jsme plánovali zaútočit další den. Na chatě jsme si u piva prosvištěli německá slovíčka, ale taktéž mateřtina nezahálela. Co však začalo hodně zahálet bylo do té doby relativně přívětivé počasí a venku padla mlha, začalo hodně fičet a mrholit… z chaty jsme se zvedli až za úplné tmy a vydali se s čelovkami v mlze hledat bivak. Ten jsme ani po bezmála 3h bloudění nenašli, a tak jsme byli nuceni nouzově složit hlavy na nepříliš pohodlné skále poblíž chaty. (Kterou jsme už málem také nenašli) :-)

Pod vrcholem Fineil

Rozhledy na hraně

Ráno nebylo počasí o nic lepší, ale i tak jsme se s vidinou žalostných výhledů jali dobít vrchol. Na vrcholu se mraky, v kterých sme se celou dobu pohybovali, chvílemi rozfoukali a tak bylo alespoň občas něco vidět. Dokonce i bundy a kalhoty jsme už užili a netahali nadarmo.

Fineil Spitze 3514 m

Mohyla Ötziho

Sestup byl hodně dlouhý a náročný, protože jsme šli až dolů k autu. Bylo to hodně únavné a nekonečné, obzvláště když jsme si vybrali ne snažší cestu údolím, ale trmácení se po hřebeni. Sebetrýznění a likvidace mužstva.

Na Similaun

Blbnutí

Dole sme sedli do auta, zastavili u průzračného potoka, kde proběhla řádná očista a hygiena, převlečení do čistého a na závěr dne jsme se ve známém středisku Sölden odměnili vynikající pizzou.

Návrat domů nebyl tak drastický, protože se mezitím i v Čechách počasí lehce umoudřilo a tak to nebyl alespoň takový teplotní šok.

Poučení na závěr….když je v Čechách abnormální hic, nezoufejte a vyražte na ledovce!

Similaun 3606 m

Ti, kdo absolvují oba závody, ukáží nejen své triatlonové srdce, ale budou bodovou bonifikací zvýhodněni v další bojích Západočeského poháru a Mistrovství Plzeňského kraje v triatlonu.

Oceňte práci pořadatelů svou účastí. Na viděnou na startu.

–Milan Ungr

Franta, Irena a Karel Zadák

Další ze série závodů světového poháru v xteře ve Francii jsme spojili s rodinnou dovolenou. Tak jsme vyrazili do horského městečka ,i s naším psem, o týden dříve. Spali jsme v kempu v malém bungalovu, úplně odstrčení od světa v krásné horské přírodě, která byla netknutá turisty z východu :-). Sem tam se objevil nějaký ten Holanďan, jinak samí Francouzi. Majitelé kempu nás přivítali v podělí večer, naštěstí paní domácí mluvila anglicky. Fotky příprav a závodu, fotky tratě.

Xterra France byla jen pro drsňáky!

Tak jsme se ubytovali a vyrazili k jezeru, kde se měl závod jet. Já a brácha jsme smočili jen nohy, protože to bylo neuvěřitelně studené. Tak jsme se šli radši zabydlet a že plavat v neoprénu půjdeme další den. Druhý den ráno jsme vyrazili s rodiči na kolo, prozkoumat okolí a koupit nějakou mapu, abychom se totálně neztratili. Zpět jsme to vzali přes kopec, kde se měl jet závod. Tam se nám otevřela celá krása i zrádnost horské přírody. Stojky v lese po skálách, kde se dalo kolo jen tlačit nebo nést na zádech a sjezdy rychlé a prudké, které svádí pustit sjezd bez brždění, jako odměnu za nastoupané metry. První projížďka byla fajn, narazili jsme i na označenou trať Xterry.

Prohlídka tratě nevyvolala na Irči tváři optimistický výraz...

Odpoledne jsme si šli zaplavčit a odpočívali jsme. Další dny jsme strávili už jen na trati. Můj první dojem z prvních dvou kilometrů byl naprosto otřesný. Ty Frantíci se snad zbláznili!!! Traverz se skálami, místy sesypaný, široký asi 30 centimetrů a pod ním sráz a plošina v nedohlednu. Naštěstí tam v průběhu týdne přidělali záchranné sítě, ale mně to nějak moc nepřidalo. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká pak. Kopce, kopce, kopce, samý kopce. Když jsem si myslela, že už bude odpočinek, trať vždy zabočila do stráně a zase kopec. Po kořenech, po kamenech, po jehličí, po blátě, proti proudu potoka, no snad všechno, co se dá na tak náročných tratích najít. Krátký technický sjezd zakončený kamennou drtí, kde to strašně plavalo a pak zase kopec. V lese po singletracku, namotaný mezi stromy, kde snad předtím žádná cesta nevedla – ale vyčistěná od větví a jiného nepořádku. Další stoupání na sjezdovku, kde byla při závodě občerstvovačka, lehká rovinka s trialovou vložkou a zase ukusovat další výškové metry.

To už nás trať navedla na vrchol kopce (z 750 m.n.m. do 1200 m.n.m.). Čekala nás odměna za nastoupané metry – sjezd. Ale že by se v něm dalo odpočinout, to se říct nedá. Jeli jsme na cestě zničené od lesáků a jejich těžkých traktorů po těžbě v korytech. Pak cesta přešla na lesní pěšinku, kde se to dalo hezky pustit, s bráchou jsme svištěli asi šedesátkou. Pak se cestička napojila na kamennou drť, do které kdybychom nešikovně vlítli, tak mohlo jít o víc něž rozbité kolo! Bomba, a tohle jsme měli jet dvakrát…

Franta bez bázně a hany hurá do terénu

Pak jsme si šli proběhnout trať běhu. No a opět překvápko…! Snad ještě horší než kolo. Náběh byla rovinka, a pak to začalo. Krpál po úzké cestičce vymleté od dešťových potůčků, polomy, větve z vytěžených stromů! Křížem krážem přes rozorané cesty od lesáků zase od těžby, stoupání a klesání, která se nedala běhat, jen chodit nebo lézt po čtyřech. Zkrátka výživná trať pro profíky, zabijácká pro mě. Aspoň že to plavání je po rovině :-).

Samotný závod se jel v neděli 11. 7., start byl neobvykle ve 14 hodin. Dopoledne se jel závod na polovičních tratích. Řev a povzbuzování bylo slyšet po celém údolí. Na hlavní odpolední závod dorazil ještě jeden Čech, nyní jezdící za Slovensko, Karel Zadák a slovenský reprezentant Peter Mosný. Na všech 380 startujících nechali pořadatelé pouhých 20 metrů pláže. Asi byli trochu naivní,když mysleli, že se tam všichni vejdeme, aniž bychom stáli ve vodě… Tak jsme se tam nějak poskládali a závod odstartoval ránou z děla.

Irča na kole

Plavalo se, pro mě naprosto nepochopitelné, v neoprénech (voda se za ten týden oteplila na 22 stupňů). Tak jsme se trochu uvařili. Bylo mi uštědřeno pár kopanců do celého těla, než se startovní pole roztrhalo. Pak se plavalo v pohodě. Brácha je trochu horší plavec, ale s 1,5 km tratí se popral celkem statečně.

Na kole se mi první okruh jel dobře, místy jsem se držela se skupinkami mužů. Až jsem si říkala, že to nesmím tolik přehánět, abych ujela druhé kolo. Do druhého jsem najela a jako když mě někdo praští, opustily mě všechny síly. Gely, ionťáky, tablety, nic mi nepomohlo. Vůbec nevím, čím to bylo. Myslím,že natrénováno mám dost. V půlce stoupání mě předjel brácha, který měl síly i vtipkovat, ale já mu nemohla ani odpovědět. Pak už mě jen míjely skupinky závodníků a já se nemohla nikoho chytit. Kolo jsem nějak dojela, ještě mě stihl nějaký „gentleman“ vytlačit z trati na kameny, kde jsem upadla.

Na běh jsem se vydala úplně hotová. Po rovině jsem tak nějak běžela, ale do kopce to nešlo. Sotva jsem šla. Ale nebyla jsem sama. Bylo to jak pochod mrtvol – od občerstvovačky k občerstvovačce. Nějak jsem ty dvě kola obkroužila a doplazila se do cíle.Všichni tam už čekali.Brácha byl dokonce i trochu fit.Já jsem byla ráda, že dýchám. Cítila jsem jen bolest nohou, pálení puchýřů, rozedřených do masa a cítila se strašně vyčerpaná (jak říkáme na s…! :-) ).Po chvíli jsme se s bráchou sebrali a šli se osprchovat,abychom stihli vyhlašování.

Nakonec jsem v mé kategorii skončila na 2. místě, celkově 266., což nebylo nic moc. Brácha skončil 31. v kategorii a 234. celkově.

Výsledky profíků
1. LEBRUN Nicolas 1. LORBLANCHET Marion
2. DEL CORRAL MORALES Victor 2. BUCHER Renata
3. MARCEAU Oliver 3. WASLE Carina
5. BATALIER Franky („baterka“)
7. ZADÁK Karel
20. MOSNÝ Peter

Závod to byl pro mě nepovedený, až moc těžký. Těžký nejen pro mě – o tom svědčí, že z mé kategorie jsme z celkových sedmi dojely jen tři, a že čas na tyto vzdálenosti je průměrně 2 hodiny a 20 až 25 minut u profíků a teď nejlepší zajel za 2hoďky a 53 minut. Ale příroda v okolí byla nádherná. Na dovolenou na bajky naprosto ideální – můžu doporučit. Já doufám, že už příště taková muka při závodě nezažiji a pojede se mi lépe. Tak mi držte palce do dalších závodů :-) . Tímto závodem jsem se kvalifikovala na MS HAWAII, tak kdybyste někdo měl tip na sponzora , tak mi dejte určitě vědět.

Odkaz na celkové výsledky a info o závodě.

Zdeněk Makoň

Ludvík Killinger

V neděli 11. 7. 2010 od 11:00 hod pořádalo město Sokolov a Cyklosport Killi silniční časovku jednotlivců Extraligu Masters. Závod byl pořádán za finanční podpory města Sokolov a Karlovarského kraje. Na startu na náměstí Budovatelů se sešlo 75 závodníků k bojům proti neúprosným stopkám. Trať byla oproti loňským ročníkům pozměněna z důvodu výstavby silnice R6, kdy objížďka vedla po části trati. Start byl na náměstí Budovatelů pokračovalo se K. H. Borovského, dále na Staré Sedlo a Loket, kde byla obrátka a celé zpět. Trať měřila cca 17 km a byla mírně zvlněná. Jako první na trať vyrazila po minutových intervalech kategorie M 70 až po M 19 a po nich příchozí muži 1 a 2. Jako zpestření se popraly s tratí i 2 ženy, jedna z nich je dokonce čerstvou mistryní Evropy v časovce. Hlavním „esem“ byl Ludvík Killinger starší a také roli favorita potvrdil, a to časem 20:43. Z dalších známých startovali sokolovský matador Zdeněk Makoň – 3. místo v M70, Tomáš Viktorin – 1. místo v muži příchozí. Ukázal se také Tibor Csipka a Petr Volánek za pořádající klub. Před borci vzdávám hold, neboť v tomto ukrutném vedru absolovovali celou trať v krásných časech a bez újmy na zdraví či strojích. Poděkoval bych sponzorům jmenovitě panu Ludvíku Killingrovi za Cyklosport Killi, městu Sokolov, Karlovarskému kraji a firmám Veolia voda, Sokolovská uhelná, Skupina ČEZ, Elzimex Polička s.r.o, Báňská stavební společnost s.r.o, Hexion-D, panu Janu Šímovi, neboť bez těchto sponzorů a lidí by se tento moc krásný závod nekonal.