Nástup

Tady je jeden z mnoha návodů, co může dělat cyklista, když v Čechách panují tropy… Může vyrazit třeba na pomezí Rakouska a Itálie a své rozpálené tělo se pokusit zchladit na ledovci.

Dlouho to vypadalo, že to bude pokus marný, protože ve výšce 2412 m na chatě Hochjoch Hospiz bylo stále 19°C ve stínu a na slunci neskutečný pařák. Dáváme pár pivek a v podvečer se vydáváme ukrajovat další výškové metry až k místu vhodnému na spaní. Noční bivak naštěstí trochu sníží tělesnou teplotu a se stoupající výškou se stále ochlazuje. Slovo ochlazuje ale stále znamená chůzi v tričku. Díky mému kvalitnímu cyklistickému opálení jsem nechal opalovací krém doma, což se ukázalo jako zásadní chyba. Funkční tričko v kterém jsem šel, mělo rukávy o 2cm kratší než opálení z dresu a na vlastní kůži jsem tak okusil, jak můžou ty 2 cm pekelně pálit. Však nejen to, slunce se odráží od sněhu a opaluje snad ze všech stran, takže třeba i spálený nos ze spodu v okolí nosních dírek byla docela nepříjemná záležitost.

Pramen

V dáli Weisskugel

Druhý den po vysilujícím a svižném stoupání, poté z velké části po ledovci, kde z nás doslova tečou čůrky potu, dosahujeme vrcholu Fineil Spitze 3514 m, který leží na rakousko-italské hranici. Při sestupu míjíme mohylu Ötziho – muže z ledu, který tam našel smrt ve výšce 3210 m zhruba před 5300 lety.

Vpravo Fineil Spitze

Vzhůru na Fineil

Ledovec je hodně měkký a dost často se člověk proboří až po ….., což pohyb po něm velmi znesnadňuje. Na druhou stranu je tak měkký, že netřeba ani nasazovat mačky a používat cepíny. Teleskopické hole stačí. Však zbytečná zátěž na zádech. Kdo nehledí moc na peníze, tak jako zbytečná zátěž se ukázal být i spacák, žďárák, vařič, plyn, ešusy a jídlo, protože se dají noclehy naplánovat na horských chatách. My však raději veškeré peníze vrazili na chatách do pěnivého pitného režimu, protože když už si s sebou věci na bivak táhneme, nebudeme zbaběle spát pod střechou.

Zapadnete až po kou...

Druhý bivak jsme si zhruba vyhlédli při sestupu na chatu Similaun, která leží pod dominantou tohoto masivu vrcholem Similaun 3606 m vysokým a ležícím již na území Itálie, na který jsme plánovali zaútočit další den. Na chatě jsme si u piva prosvištěli německá slovíčka, ale taktéž mateřtina nezahálela. Co však začalo hodně zahálet bylo do té doby relativně přívětivé počasí a venku padla mlha, začalo hodně fičet a mrholit… z chaty jsme se zvedli až za úplné tmy a vydali se s čelovkami v mlze hledat bivak. Ten jsme ani po bezmála 3h bloudění nenašli, a tak jsme byli nuceni nouzově složit hlavy na nepříliš pohodlné skále poblíž chaty. (Kterou jsme už málem také nenašli) :-)

Pod vrcholem Fineil

Rozhledy na hraně

Ráno nebylo počasí o nic lepší, ale i tak jsme se s vidinou žalostných výhledů jali dobít vrchol. Na vrcholu se mraky, v kterých sme se celou dobu pohybovali, chvílemi rozfoukali a tak bylo alespoň občas něco vidět. Dokonce i bundy a kalhoty jsme už užili a netahali nadarmo.

Fineil Spitze 3514 m

Mohyla Ötziho

Sestup byl hodně dlouhý a náročný, protože jsme šli až dolů k autu. Bylo to hodně únavné a nekonečné, obzvláště když jsme si vybrali ne snažší cestu údolím, ale trmácení se po hřebeni. Sebetrýznění a likvidace mužstva.

Na Similaun

Blbnutí

Dole sme sedli do auta, zastavili u průzračného potoka, kde proběhla řádná očista a hygiena, převlečení do čistého a na závěr dne jsme se ve známém středisku Sölden odměnili vynikající pizzou.

Návrat domů nebyl tak drastický, protože se mezitím i v Čechách počasí lehce umoudřilo a tak to nebyl alespoň takový teplotní šok.

Poučení na závěr….když je v Čechách abnormální hic, nezoufejte a vyražte na ledovce!

Similaun 3606 m

Franta, Irena a Karel Zadák

Další ze série závodů světového poháru v xteře ve Francii jsme spojili s rodinnou dovolenou. Tak jsme vyrazili do horského městečka ,i s naším psem, o týden dříve. Spali jsme v kempu v malém bungalovu, úplně odstrčení od světa v krásné horské přírodě, která byla netknutá turisty z východu :-). Sem tam se objevil nějaký ten Holanďan, jinak samí Francouzi. Majitelé kempu nás přivítali v podělí večer, naštěstí paní domácí mluvila anglicky. Fotky příprav a závodu, fotky tratě.

Xterra France byla jen pro drsňáky!

Tak jsme se ubytovali a vyrazili k jezeru, kde se měl závod jet. Já a brácha jsme smočili jen nohy, protože to bylo neuvěřitelně studené. Tak jsme se šli radši zabydlet a že plavat v neoprénu půjdeme další den. Druhý den ráno jsme vyrazili s rodiči na kolo, prozkoumat okolí a koupit nějakou mapu, abychom se totálně neztratili. Zpět jsme to vzali přes kopec, kde se měl jet závod. Tam se nám otevřela celá krása i zrádnost horské přírody. Stojky v lese po skálách, kde se dalo kolo jen tlačit nebo nést na zádech a sjezdy rychlé a prudké, které svádí pustit sjezd bez brždění, jako odměnu za nastoupané metry. První projížďka byla fajn, narazili jsme i na označenou trať Xterry.

Prohlídka tratě nevyvolala na Irči tváři optimistický výraz...

Odpoledne jsme si šli zaplavčit a odpočívali jsme. Další dny jsme strávili už jen na trati. Můj první dojem z prvních dvou kilometrů byl naprosto otřesný. Ty Frantíci se snad zbláznili!!! Traverz se skálami, místy sesypaný, široký asi 30 centimetrů a pod ním sráz a plošina v nedohlednu. Naštěstí tam v průběhu týdne přidělali záchranné sítě, ale mně to nějak moc nepřidalo. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká pak. Kopce, kopce, kopce, samý kopce. Když jsem si myslela, že už bude odpočinek, trať vždy zabočila do stráně a zase kopec. Po kořenech, po kamenech, po jehličí, po blátě, proti proudu potoka, no snad všechno, co se dá na tak náročných tratích najít. Krátký technický sjezd zakončený kamennou drtí, kde to strašně plavalo a pak zase kopec. V lese po singletracku, namotaný mezi stromy, kde snad předtím žádná cesta nevedla – ale vyčistěná od větví a jiného nepořádku. Další stoupání na sjezdovku, kde byla při závodě občerstvovačka, lehká rovinka s trialovou vložkou a zase ukusovat další výškové metry.

To už nás trať navedla na vrchol kopce (z 750 m.n.m. do 1200 m.n.m.). Čekala nás odměna za nastoupané metry – sjezd. Ale že by se v něm dalo odpočinout, to se říct nedá. Jeli jsme na cestě zničené od lesáků a jejich těžkých traktorů po těžbě v korytech. Pak cesta přešla na lesní pěšinku, kde se to dalo hezky pustit, s bráchou jsme svištěli asi šedesátkou. Pak se cestička napojila na kamennou drť, do které kdybychom nešikovně vlítli, tak mohlo jít o víc něž rozbité kolo! Bomba, a tohle jsme měli jet dvakrát…

Franta bez bázně a hany hurá do terénu

Pak jsme si šli proběhnout trať běhu. No a opět překvápko…! Snad ještě horší než kolo. Náběh byla rovinka, a pak to začalo. Krpál po úzké cestičce vymleté od dešťových potůčků, polomy, větve z vytěžených stromů! Křížem krážem přes rozorané cesty od lesáků zase od těžby, stoupání a klesání, která se nedala běhat, jen chodit nebo lézt po čtyřech. Zkrátka výživná trať pro profíky, zabijácká pro mě. Aspoň že to plavání je po rovině :-).

Samotný závod se jel v neděli 11. 7., start byl neobvykle ve 14 hodin. Dopoledne se jel závod na polovičních tratích. Řev a povzbuzování bylo slyšet po celém údolí. Na hlavní odpolední závod dorazil ještě jeden Čech, nyní jezdící za Slovensko, Karel Zadák a slovenský reprezentant Peter Mosný. Na všech 380 startujících nechali pořadatelé pouhých 20 metrů pláže. Asi byli trochu naivní,když mysleli, že se tam všichni vejdeme, aniž bychom stáli ve vodě… Tak jsme se tam nějak poskládali a závod odstartoval ránou z děla.

Irča na kole

Plavalo se, pro mě naprosto nepochopitelné, v neoprénech (voda se za ten týden oteplila na 22 stupňů). Tak jsme se trochu uvařili. Bylo mi uštědřeno pár kopanců do celého těla, než se startovní pole roztrhalo. Pak se plavalo v pohodě. Brácha je trochu horší plavec, ale s 1,5 km tratí se popral celkem statečně.

Na kole se mi první okruh jel dobře, místy jsem se držela se skupinkami mužů. Až jsem si říkala, že to nesmím tolik přehánět, abych ujela druhé kolo. Do druhého jsem najela a jako když mě někdo praští, opustily mě všechny síly. Gely, ionťáky, tablety, nic mi nepomohlo. Vůbec nevím, čím to bylo. Myslím,že natrénováno mám dost. V půlce stoupání mě předjel brácha, který měl síly i vtipkovat, ale já mu nemohla ani odpovědět. Pak už mě jen míjely skupinky závodníků a já se nemohla nikoho chytit. Kolo jsem nějak dojela, ještě mě stihl nějaký „gentleman“ vytlačit z trati na kameny, kde jsem upadla.

Na běh jsem se vydala úplně hotová. Po rovině jsem tak nějak běžela, ale do kopce to nešlo. Sotva jsem šla. Ale nebyla jsem sama. Bylo to jak pochod mrtvol – od občerstvovačky k občerstvovačce. Nějak jsem ty dvě kola obkroužila a doplazila se do cíle.Všichni tam už čekali.Brácha byl dokonce i trochu fit.Já jsem byla ráda, že dýchám. Cítila jsem jen bolest nohou, pálení puchýřů, rozedřených do masa a cítila se strašně vyčerpaná (jak říkáme na s…! :-) ).Po chvíli jsme se s bráchou sebrali a šli se osprchovat,abychom stihli vyhlašování.

Nakonec jsem v mé kategorii skončila na 2. místě, celkově 266., což nebylo nic moc. Brácha skončil 31. v kategorii a 234. celkově.

Výsledky profíků
1. LEBRUN Nicolas 1. LORBLANCHET Marion
2. DEL CORRAL MORALES Victor 2. BUCHER Renata
3. MARCEAU Oliver 3. WASLE Carina
5. BATALIER Franky („baterka“)
7. ZADÁK Karel
20. MOSNÝ Peter

Závod to byl pro mě nepovedený, až moc těžký. Těžký nejen pro mě – o tom svědčí, že z mé kategorie jsme z celkových sedmi dojely jen tři, a že čas na tyto vzdálenosti je průměrně 2 hodiny a 20 až 25 minut u profíků a teď nejlepší zajel za 2hoďky a 53 minut. Ale příroda v okolí byla nádherná. Na dovolenou na bajky naprosto ideální – můžu doporučit. Já doufám, že už příště taková muka při závodě nezažiji a pojede se mi lépe. Tak mi držte palce do dalších závodů :-) . Tímto závodem jsem se kvalifikovala na MS HAWAII, tak kdybyste někdo měl tip na sponzora , tak mi dejte určitě vědět.

Odkaz na celkové výsledky a info o závodě.

Zdeněk Makoň

Ludvík Killinger

V neděli 11. 7. 2010 od 11:00 hod pořádalo město Sokolov a Cyklosport Killi silniční časovku jednotlivců Extraligu Masters. Závod byl pořádán za finanční podpory města Sokolov a Karlovarského kraje. Na startu na náměstí Budovatelů se sešlo 75 závodníků k bojům proti neúprosným stopkám. Trať byla oproti loňským ročníkům pozměněna z důvodu výstavby silnice R6, kdy objížďka vedla po části trati. Start byl na náměstí Budovatelů pokračovalo se K. H. Borovského, dále na Staré Sedlo a Loket, kde byla obrátka a celé zpět. Trať měřila cca 17 km a byla mírně zvlněná. Jako první na trať vyrazila po minutových intervalech kategorie M 70 až po M 19 a po nich příchozí muži 1 a 2. Jako zpestření se popraly s tratí i 2 ženy, jedna z nich je dokonce čerstvou mistryní Evropy v časovce. Hlavním „esem“ byl Ludvík Killinger starší a také roli favorita potvrdil, a to časem 20:43. Z dalších známých startovali sokolovský matador Zdeněk Makoň – 3. místo v M70, Tomáš Viktorin – 1. místo v muži příchozí. Ukázal se také Tibor Csipka a Petr Volánek za pořádající klub. Před borci vzdávám hold, neboť v tomto ukrutném vedru absolovovali celou trať v krásných časech a bez újmy na zdraví či strojích. Poděkoval bych sponzorům jmenovitě panu Ludvíku Killingrovi za Cyklosport Killi, městu Sokolov, Karlovarskému kraji a firmám Veolia voda, Sokolovská uhelná, Skupina ČEZ, Elzimex Polička s.r.o, Báňská stavební společnost s.r.o, Hexion-D, panu Janu Šímovi, neboť bez těchto sponzorů a lidí by se tento moc krásný závod nekonal.

U pomníku obětem železné opony. Vpřed k Zelené hoře! Na silnici vidím šipky asi z CH40.

Ve středu 23. 6. 2010 jsem si jako oslavu úspěšného zakončení studií na vysoké škole vybral místo piva něco, co narozdíl od alkoholového opojení jen tak nezapomenu :-). Ve skutečnosti byla moje motivace trochu jiná, ale to nic nemění na tom, že jsem si po příliš odvážném plánu s cílem na Klínovci vybral výlet, který vymysleli Kluci z Kluče. Trasu přes tři největší kopce Chebska jsem ale jel v opačném gardu: Lesný -> Dyleň -> Zelená hora. Vyrazil jsem kousek před jedenáctou a ve dvanáct se rozhlížel z Lesného. Společnost mi dělala čelovka na řidítkách a červené světýlko vzadu.

Lesný

Socha na mostu v Kynžvartu

V baťůžku jsem měl i lékárničku a samozřejmě jídlo, protože na takhle dlouhý výlet po náročném dni a důsledném měsíčním nicnedělání (kromě pauzy na Březovský etapový bike) jsem se necítil moc dobře připravený. Takže jsem pravidelně jedl a pil a šlapal, ale ne moc zhurta. Pár srdečních šoků mi způsobily stíny a různé obrysy připomínající všechno možné. Pochopte, že pro vášnivého fanouška filmů jako Harry Potter a Pán prstenů je takový výlet zkouškou ohněm. Ve sjezdu z Zelené hory mi mezi předním a zadním kolem asi pod převodníkem proběhl zajíc. A tak podobně.

Naučná tabule po cestě na Dyleň

Dyleň

Potmě se dá jet dobře. Čelovka byla ve slabším režimu, a i tak to stačilo na celkem neohroženou jízdu. Z Lesného jsem dokonce pokračoval přímo na druhou stranu krkolomným drncavým sjezdíkem, který není prudký, ale velice technicky náročný. Jinak mě nepotkalo nic obtížného. Trochu jsem váhal v Krásné Lípe, ale povedlo se mi neodbočit na šlapanskou cyklostezku a jel jsem správně pořád za nosem. K vysílači na Zelené hoře jsem to vzal přímo přes pole… ale Bismarckova věž nikde! Schovala se :-).

Kamion se dřevem na Dyleni! Půl druhé v noci...

Rozcestí Mýtina nad obcí Mýtina

Čas běžel a kilometry naštěstí také, ale to při pohledu zpět vždy. Nejvíc jsem se bál cesty z Dyleně na Zelenou horu, protože jsem hodlal jet po signálce, ale přitom jsem tamtudy nikdy předtím nikdy nejel, a přišlo mi, že to musí být hrozně daleko. Není. Samosebou mi strach naháněl i výjezd na Dyleň a nakonec pak přesun domů po rovinách Poohří zakončený výšlapem do Kostelní Břízy. Vše ale šlo jako po drátkách. Doma ve 4 hodiny ráno jsem si takticky vyndal z mrazáku pytlík rohlíků, abych je pak mohl ráno zlikvidovat s vydatnou pomocí Nutelly a spol. To na tom bylo asi to nejlepší.

Tady se jezdí časovka

V Chebu v parku pod hradem

Po cestě mě napadlo, že by se ten okruh neměl jmenovat Tři kopce Egerlandu (Eger = německy Cheb), ale něco jako Tři kopce za drátem, Tři kopce v zemi nikoho atp. V noci na mě totiž dolehla skutečnost, že v době mého narození bychom si ty kopce asi objet nemohli, protože to byly strážné vojenské body, ze kterých byl dobrý výhled na nepřátele ze Západu. „Pamětníci“ :-) by možná mohli přidat komentář.

Tam, kde se jezdí XC Poohří, se v noci nedostanete... takže hopky po schodech nahoru

A tady už šplhám domů

Naprosto punkový zážitek se mi přihodil ve sjezdu z Dyleně. Zničehonic vidím něco velkého se třemi silnými reflektory na boku. Funí to a… zatáčí ke mně! Tahač s vlekem plným dřeva! Přepíná z dálkových na potkávací a já se klidím do lesa. A funí si to dál do prudkého kopce, v půl druhé v noci.

Závěrem: cesty v noci doporučuji a sám pro sebe si stanovuji úkol dojet po signálce, kam až to půjde. To jest do Aše…? Nebo do Hazlova k Pavlovi Kozlíkovi, který ji jistě zná jako své boty? :-) Pokud víte, kam až to vede napište…

Nejmladší a nejstarší účastník

Kdesi v kopcích - Petr Šulc, Víťa Hanuš a Petr Fiala

Výsledky Ostrovské 100 jsou již na stránkách závodu. Jelikož jde o snad jediný silniční maraton v kraji či jeden ze dvou, tak zde předkládám prvních deset jezdců na obou tratích.

Medaile autorky za 2. místo

Někoho možná zarazí, že píši zase o dalším Mistrovství Evropy, když už tu ode mne letos jeden článek je. Sama jsem tomu taky na začátku nerozuměla a koukala jako puk, že jsou dvě mistrovství. Tak abych vám to trošku objasnila. Nejlépe bych to přirovnala k Miss ČR a České miss. V (terénním) triatlonu existují 2 organizace – Xterra a Mezinárodní triatlonová unie (ITU), do které spadá i Evropská triatlonová unie, do které je začleněn Český svaz triatlonu. A závod v Myjavě (propozice), o kterém je tento článek, byl mistrovským závodem v terénním triatlonu organizace ETU (nebo jinými slovy: který byl mistrovským závodem v cross-triatlonu Evropské tour Mezinárodní triatlonové unie). Mimochodem, v řeči ITU je terénní triatlon nazýván „cross-triatlon“ (jde o ochranné známky). Více o těchto organizacích na konci článku.

Zpět k závodu na slovenské Myjavě (tratě 1 km plavání – 25 km kolo – 8 km běh; výsledky), která v ideálním případě vypadá takto (fotka z webu závodu; realita byla trochu jiná…):

Zleva Pavel Santo, Petr Novák, Tomáš Eberl

Cesta už nebyla tak náročná jako na jiné zahraniční závody, protože Myjava leží těsně za našimi hranicemi. Jen ta dálnice D1 pěkně vysiluje :-). Jela jsem jako minule s kluky z X-teamu BaNo, tentokrát v plné sestavě – Tom Eberl, Pavel Santo, Míra Kubín, Petr Novák a kouče nám dělal pan Novák starší. Vyrazili jsme v pátek ráno a na místo dorazili k večeru. Spali jsme v rekreačním středisku Vápenky. Do místa startu to bylo přes kopec necelých 5 km. Ale špatně bylo to, že to bylo přes kopec :-).

Logo ETU (odkaz: web ITU)

Večer jsme se dohromady šli všichni lehce proklusnout. Druhý den ráno jsme se vydali na trať. Já ten kopec k trati skoro nepřežila a kluci si jeli pohodu. Na trať jsme se napojili cca v jedné třetině. Kdybych věděla, co to bude za humus, tak radši zůstanu doma zakopaná do peřin. Na trati, která, jak jsme s klukama usoudili, byla strašně pestrá – první půlka nahoru, druhá dolu, sjet sjezdovku, vyběhnout sjezdovku a sjet do depa, nás čekalo nemilé překvapeni. Prakticky celá trať se jela v bahně, jelikož několik předchozích dnů vydatně pršelo. Bahno by bylo v pohodě, kdyby nebylo s příměsí jílu a nemělo konzistenci mýdla. Tak jsem nechala kluky jet, a sama jsem si trať s hlasitým nadáváním pomalu projela. Do depa jsem stihla dojet, zrovna když vylézali první muži Elite. Eliťáci totiž měli start už v sobotu.

Výškový profil bajku

Ženy Elite startovaly 10 minut za muži, tak jsem se mezi ně vtěsnala a dál si projížděla trať, sem tam jsem zastavila a povzbuzovala projíždějící (procházejíci, až po kotníky do bahna zapadlé) závodníky. Na místě, kde jsme se napojili, jsem zase potkala kluky. Tak jsme chvilku zafandili ženám bojujícím s prvním kolem a mužům, kteří už jeli závěrečné druhé kolo dvanáctikilometrového okruhu. Nakonec muži elite vyhrál Franky Batalier (mezi Čechy též známý jako Baterka) a ženy ovládla Karina Wasle. No proplavala a proklouzala jsem okruhem, ale že bych měla jet 2 okruhy?? No to bude boj…

Výškový profil běhu

Odpoledne jsme vyrazili autem na Pasta party s tím, že si projdem běh. Taky velice záživný – rovina, krpál do kopce, seběh, rovina do cíle. Možná to zpestřoval brod přes lesní potůček. Opět 2 kola a opět v jílovém blátě. No radši jsme se šli najíst. Na Pastaparty jsme všehovšudy byly my a ještě 3 další závodníci. Takže taková megapárty :-D.

V noci ze soboty na neděli opět pršelo. Takže trať nejen rozmáčená ještě víc, ale navíc brutálně rozježděná od eliťáků a od lidí, co si byli trať po závodě projet. Vyrazili jsme opět autem. V místě startu jsme se dozvěděli, že tratě zkrátili z hlediska bezpečnosti na polovinu, takže od všeho jen jedno kolo. Na startu lilo jako z konve. Měli jsme sice neopreny, ale voda byla tak ledová (cca. 14 stupňů), že i ten déšť byl teplejší. Muži startovali 10 min před námi ženami. Na startu nás bylo málo, zřejmě moc žen nemělo odvahu. Padl startovní výstřel a vrhly jsme se do ledového jezírka. Po chvíle jsem necítila nohy a ruce, pak mi začal mrznout i jazyk. Po jednom okruhu (500 m) jsem v těsně za mou soupeřkou z kategorie vyrazila do depa.

Mapa všech tratí

Mapa bajku

Trasa běhu

Než jsem doběhla k mému kolu, tak na mě dolehl teplotní rozdíl a začala se mi motat hlava jako po osmi pivech. Samozřejmě boty i rukavice durch, takže mi nijak neusnadnily oblíkání. Vyrazila jsme na kolo. První kopec tlačení a bláto nad kotníky. Mojí soupeřku jsem předběhla a pádila kupředu. Zde jsem začala předjíždět první zpozdilé chlapy. Ve stoupání jsem předjela ještě pár závodníků. Vyškrábala jsem se až na nejvyšší bod trati a začal sjezd. Nebo bych to měla spíše nazvat klouzání a to poslepu, protože jsem se rozhodla si nevzít brýle a každou chvíli jsem měla ono hnusné bláto v očích. Pak technický sjezd, ten jsem z půlky běžela a předběhla dalších pár chlapů. A ona ošklivá, moje osudná sjezdovka.

Přehazovačka a pastorky pod nánosem bahna

Bahno, jíl, voda, ...

Cestou nahoru se kolem mne prohnala má protivnice. Jak by ne, když je dobrá běžkyně, snad se na to i specializuje. V tu chvíli jsem si uvědomila, že kdo umí běhat a nějak extrémně mu nevadí při tom táhnout kolo, má na této trati vyhráno. Do kopce bylo běžet určitě rychlejší než jet a smýkat se po bahnu. Po vyploužení se na vrchol sjezdovky jsem zjistila,že mi uchází zadní kolo. Po padesáti metrech jsem jela na ráfku. No co s tím, poslední sjezd v blátu, ráfek to snad přežije a klouzat a smýkat to bude snad stejně jak na plášti. Tak jsem doklouzala do depa. To už má soupeřka z něho vybíhala. Přezout. Sakra, zaseklá přezka na botě, totálně zablácená. Tak jsem vzala zbytek ionťáku a prostříkla to. Naštěstí povolila. Rychle do běžeckých bot a vyrazit.

Defekt závodníka nepotěší...

Má soupeřka v nedohlednu, tak jsem běžela, jak nejlíp umím. Běh jsem zvládla bez potíží za velkého povzbuzování našich českých eliťáků Dáši Svěrákové a Tomáše Matery. Konečně v cíli, zablácená jak prase z chlíva, ale celá. Jen mě mrzí, že jsem mojí soupeřku neporazila, možná, kdyby bylo kolo delší a nezkracovaly ho, tak bych na ní více najela. Ale to je to KDYBY :-).

Tudy se také jelo na kole

Nakonec jsme všichni skončili celkem úspěšně, musím vyzvednout Petra Nováka, který celý závod absolutně vyhrál. Dále Míra 3., Pavel a Tomáš bramborová 4. místa (veliká škoda). A já jsem nakonec obsadila zase to druhé místo. Tentokrát jsme dostali i medaile, a to moc pěkné. Každému na stupni nejvyšším hrála i hymna země, kterou reprezentoval. Podle mě byl vítězem každý, kdo se dokázal s touhle tratí poprat a dorazil do cíle. Protože tohle byl opravdu extrém. Extrémní počasí, extrémně ledová voda, extrémní trať, extrémní bahno, extrémní kopce.

Zde report ze stránek Triatlet.cz: „Z českých závodníků byl nejlepší Jan Kubíček (Elite), který obsadil nevděčnou čtvrtou příčku.“

Xterra vs ITU a ETU

O ETU a ITU jsme se již zmínili na začátku článku.

Logo Xterra (odkaz: web Xterra Planet)

Xterra zastřešuje několik „sérií závodů“ (race tours), a to America Tour a World Tour. Do World Tour patří i závod Xterra Italy, o kterém jsem psala a na němž uspěla řada Čechů z Karlovarského kraje. Tomuto závodu je v rámci závodů série Xterra World Tour již delší dobu přiřazen statut Mistrovství Evropy. Dokonce se již stalo, že i mistrovství pod hlavičkou ETU se konalo právě v tomto závodě. Letos se ale tyto organizace nebyly schopné domluvit, a tak mistrovství Evropy uspořádaly obě dvě. Na obou závodech se ale ukázala početná výprava z Karlovarského kraje. Ještě pro pořádek, mistrovstvím světa celé Xterra World Tour je Xterra na Havaji a i na ní se loni dobře předvedli členové X-Teamu BaNo.

Logo ITU, ETU má podobné logo (odkaz: web ITU)

ITU a potažmo ETU se zabývají především klasickým triatlonem. Tak jako Xterra, i ITU má své série závodů a jejich mistrovství: Evropský, Americký a Asijský pohár. Evropský pohár spadá pod ETU. Již několik letos do Evropského poháru patří karlovarský City Triathlon. A mistrovstvím Evropského poháru v terénním triatlonu (= cross-triatlonu) byl právě tento závod v Myjavě.

Z kopce na bahnitém úseku na XC Poohří, foto: Iva Rousová, koláž Karel R.

V neděli již byla v pořádaných akcích menší konkurence (v sobotu byl totiž silniční závod Ostrovská 100, terénní triatlon v Chodově – fotky, a další), ale na druhou stranu Chodov není Cheb, a tak chybělo mnoho koňů ze západu, kteří vždy pomýšlejí na bednu. Chodovská trať má kopce větší než ta chebská, a tak sedí těm, kteří mají ve stehnech dynamit nebo alespoň dělové koule. Podívejte se sami do výsledků… (Excel).

Roman Gogor v Chebu (foto a úpravy: Karel Rous)

V mužích přibyl jako soupeř Pavlu Kodlovi Miroslav Brill. Ale ani on mu nezabránil v tom, aby si po nepodařené účasti na Březovském etapovém biku spravil chuť prvním místem i v Chodově. Dalšími dvojnásobnými vítězi jsou Karel Macán (naděje), Amanda Stašková (ml. žákyně), Přemek Novák (st. žáci) a Jiří Blažek (veteráni II).

Možná jste si již všimli nového celkem pravidelného účastníka závodů – Pavla Heringa (muži). Když se podíváme do 1) prázdných kolonek kategorie juniorů a 2) do celkových výsledků, kde junioři a muži dojíždějí za veterány, tak je účast nového muže příjemná zpráva, protože bez nových nadšenců do cyklistiky budou závody buď prázdné nebo dost nudné. (Ale nejspíš jen pár let, protože pak nastoupí početné stavy kadetů a starších žáků, o které se poctivě starají oddíly jako Ašští bajkeři, Cykloteam ostrov, Plamen Chodov, Profisport Cheb, Team Bike Březová a další; řazeno abecedně…)

Tabulka víkendových XC vítězů

Doporučuji spustit v režimu celá obrazovka (tlačítko vedle ovládání hlasitosti), nechat zapnuté HD a hlavně nechat načíst dopředu (zmáčknout Play, pak pozastavit a po načtení pustit).

Radost při vyhlašování vítězů

Josef Kodl už se nemůže dočkat stoupání cestou zvanou bobovka

Hlavním účelem tohoto příspěvku je uvést podrobnou tabulku s výsledky první etapy Březovského etapového biku. Ta měřila necelé tři kilometry a její profil byl ve tvaru písmene A. Pořádný výšlap a pořádný sjezd. Na úplném vrcholu za mezičasem byla navíc technická sekce okolo skalky. Samotný závod měl poklidný průběh. Pár pádů se vyskytlo, ale nic vážného to nakonec nebylo. Smůla provázela jezdce pořádajícího oddílu Team Bike Březová. Dva z kategorie muži museli nasazovat spadlé řetězy, veteráni si pro změnu najeli sjezd bez zpomalovacích vjezdů do lesa (které tam postavil jiný Šmoula), takže naostro pak nestačili valit zraky a jeden z nich to odnesl zářezem převodníku do holeně.

Na místě

Mlaďoši se chladí pod břízou

Nyní k časům z hlediska celkového pořadí. Celkovým vítězem se s náskokem 4 sekund před Lubošem Oubrechtem (masters I) stal Tomáš Eberl (muži). Radovan Fišer (muži) byl za Lubošem opět kousínek, 2 sekundy. Čtvrtý skončil kadet Jiří Svoboda s již výraznou ztrátou 20 sekund.

Michal Kyjovský trénuje se zátěží

Podívejme se nyní na cestu ke skalce, která vedla z 95% do kopce. Tam byl Luboš pro změnu 4 sekundy před Tomášem a 20 sekund před Radkem. Tři sekundy za třetím místem skončil kadet Ondřej Sýkora, za ním pak byl o čtyři sekundy junior Václav Viktorin.

Ve směru gravitace si nejvíce liboval Radovan Fišer a na druhého Jiřího Svobodu a těsně třetího Tomáše Eberla najel 10 sekund. Nejvýraznější posun zde zaznamenal čtvrtým časem Petr Kopecký (masters 1), jinak celkově 13.

Podrobně v následující tabulce. Nejmladším závodníkům se tu bohužel nevěnuji – zde musí posloužit celkové výsledky prologu a Březovského biku (Excel).

Kdepak ses mi toulal...?

Jiří Svoboda

Hanka Ježková

V původně lyžařském areálu v Novém Městě na Moravě se o víkendu uskutečnil cyklistický festival Merida Bike Vysočina. Jeho hlavním bodem byl etapový závod, jehož součástí byl i Český pohár cross-country (XC či nověji XCO) horských kol (výsledky). Toho se zúčastnili borci z Karlovarského kraje. Nejvýraznějšího úspěchu dosáhl Jiří Svoboda z Aše, protože získal stříbrnou medaili. Zajímavostí závodu mužské elity bylo to, že José Antonia Hermidu porazili hned tři Češi a že čeští fandové se sešli ve velkém množství a pořádně zatopili pod kotlem. Zde kopíruji výtah z výsledků od Petra Fialy ze stránky SCM Cheb (umístění v závodě a průběžné pořadí):

• Aneta Klauková 11. a 11., Milan Gubala 17. a 32.,
• Jirka Svoboda 2. a 5., Josef Blažek 18. a 32.,
• Jakub Johánek 23. a 16., Jakub Ficenec 24. a 27.,
• Martin Kubík 26. a 31., Ondra a Petr nedojeli,
• Pavel Kuzma 15. a 11.,
• Pavel Kodl 21. a 21.

Až budu velká...

Foto s oblíbeným španělským vtipálkem Hermidou

Fotky od Zdeňka Kubíka, rodiny Ficenecových (Lucka, Zuzka a táta) a Dalibora Blažka. A zde video mužské elity od Michala Ficenece: