Global Positioning System, zkráceně GPS, je vojenský polohový družicový systém provozovaný Ministerstvem obrany USA.

O tréninkovém deníku vedeném na internetu zde na Bikerech už psal Tomáš Linhart (MyTreneek = ideální tréninkový deník). MyTreneek je univerzální deník pro desítky různých aktivit. Po tréninku si večer sednete k počítači, za minutku vyplníte, přečtete si aktivity ostatních a hotovo. Já dnes začnu dvoudílný článek o tréninkových denících, které stojí a padají s nějakou technickou hračičkou (Polar, Garmin, Nokia). Ve druhém díle se rozepíšu o deníku pro telefony Nokia s operačním systémem Symbian a modulem GPS, které umí používat aplikaci Nokia Sports Tracker (instalace, používání, zkušenoti).

Hurá na Krudum s armádou procesorů v kapse

Inu, časy se mění. Nejdřív se jezdilo jen tak, pak si člověk měřil dobu jízdy, pak se přidal tachometr a dnes si na řídítka můžeme připevnit strojky, které umí roztodivné věci:

• měřit čas, rychlost a ujetou vzdálenost
• měřit výkon
• měřit tepovou frekvenci
• měřit polohu pomocí GPS a ukazovat polohu na podrobné turistické mapě
• fotit, natáčet a zaznamenávat, kde a kdy byla fotografie pořízena
• nahrát všechny tyto údaje na internetové stránky, kde jsou podrobně zobrazeny včetně fotek a videí na mapě

Člověk si ale musí uvědomit, že s technickými udělátky se jeho vyjížďky trochu změní. Najednou je tu…

• starost, zda-li je můj stroječek nabitý
• učení se s přístrojem a problémy při používání
• nahrávací mánie aneb „tohle vyfotím a tohle taky“ a nakonec 1) mám tolik fotek, že se na ně nikdy nikdo nepodívá, 2) si nezajezdím, protože zastavuji, abych zaznamenával, a brzdím, abych strojek nepoškodil.

Nokia Sports Tracker

Záznam procházky před domem z aplikace Nokia Sports Tracker nahraný na Internet

Záznam tréninku nahraný na internet

A teď přímo k věci. Osobně znám hračku od Nokie. Koupil jsem si telefon Nokia N79 s operačním systémem Symbian, GPS a WiFi. Stáhnul jsem si aplikaci Nokia Sports Tracker, která využívá GPS a slouží k zaznamenávání tréninků:

• aktuální a průměrná rychlost, vzdálenost
• zeměpisné souřadnice, azimut
• grafy (rychlost/nadmořská výška vzhledem k vzdálenosti)
• aktuální pozice na mapě (pokud jste připojeni k internetu)
• focení během tréninku a umístění fotky na mapu
• záznam tepové frekvence se speciálním hrudním pásem Polar

Přehled mých tréninků na stránce Nokia Sports Tracker

Po skončení tréninku záznam nahraji na internetové stránky Nokia Sports Tracker, například středeční trénink se závodem Středeční pohár na Březové. Na mapě vidím, kde jsem byl, a můžu si zobrazit klasickou mapu nebo pohled ze satelitu nebo hybridní zobrazení (mix obou). Na grafu vidím průběh rychlosti a profil trasy. A dále vidím pořízené fotografie a dokonce i videa (ta nejsou od fotek vizuálně odlišena, ale jsou tam). Na mapě jsou i ikonky fotek – po klepnutí se vám fotka načte. Na mapu je umístěna dle času, ne dle polohy, takže poloha nemusí být přesná; můžete ji ručně přesunout.

V druhém díle tohoto článku popíši instalaci a používání aplikace Nokia Sports Tracker. Pro zájemce odkaz na stránky Nokie (přeloženo do češtiny).

Garmin

V Sokolově si s aplikací Nokia Sports Tracker hraje kde kdo...

Hračky od firem Garmin a Polar neumějí narozdíl od Nokie telefonovat a postrádají tak omamné kouzlo „vše v jednom“. Na druhou stranu mají příležitost být mnohem lepší ve své jediné disciplíně.

To, co nás zajímá u Garminu, se jmenuje Garmin Connect. Pracovat s ní umí stroje typu Edge a Forerunner (seznam zde). Po tréninku záznam nahrajete do internetové služby a uvidíte záznam polohy na mapě a údaje o své jízdě (rychlost, profil). Garmin je v porovnání s Nokií o stupínek dál, co se sportovních funkcí týče, ale postrádá funkci nahrávání fotek a videí z tréninku. Jako jediný z popisované trojice je v češtině.

Garmin i Nokia podporují „komunitní služby“. Konkrétně na úvodní stránce Nokia Sports Tracker je mapa. Když se proklikám například k Sokolovu, uvidím, že nejsem sám, kdo sportuje. Kliknutím na ikonku se dostanu na záznam ze sportování někoho mně zatím neznámého (zobrazeno je jen to, co kdo dovolí).

Garmina používá závodní tým Merida. Nevím, jak dlouho kluci s přístroji vydrželi, ale na jaře jsem si na stránce Christopha Soukupa prohlížel, kudy a jak jezdil.

Polar

Plánování intervalů

O Polaru toho vím nejméně, takže tato část nebude příliš podrobná. Polar nabízí své speciální tréninkové stránky Polar Personal Trainer, které vám něco ukáží, až když se zaregistrujete, a hlavně počítačový program ProTrainer 5. Polar je zaměřen na sportování, ne na zábavu.

Personal Trainer vám vytvoří tréninkový plán. Letmo jsem si zadal, že chci běžet půlmaraton za určitý čas a že už mám něco naběháno et voilá, vyskočil na mě kalendář s tréninkovým plánem. To samé s cyklistikou. Každá tréninková jednotka má podrobné instrukce.

Tréninkový plán na maraton

Popis dvouhodinového tréninku na kole

Do počítačového programu ProTrainer 5 si můžete stáhnout tréninkové plány od profesionálů. Moc jich není, ale vypadají… profesionálně. Před tréninkem si v tomto programu můžete naplánovat (čas, délka, intenzita) jednotlivé intervaly, ty si pak necháte na sporttesteru zobrazovat a doma si celý trénink vyhodnotíte. Podrobná statistika a analytické schopnosti programu jsou samozřejmostí. Polar umí s GPS, umí měřit rychlost (na kole i při běhu), kadenci. Když uvidíte na rukou profesionála či profesionálního amatéra hodinky, bude to nejspíš Polar.

Slovo závěrem

Kdo těmto hračkám odoláváte, buďte štastni, protože jsou to žrouti času. Kdo si chce hrát, ať si koupí Garmina či Nokii. Garmin je česky, některé modely umí turistické mapy, ale neumí narozdíl od Nokie fotky a videa. Ta navíc umí telefonovat. Kdo chcete sportovat jako profesionál, nechť si koupí Polar.

Mytreneek (nový vzhled)

Slovo mytreneek [majtreník] je jakási zkomolenina, ale o to se tu nejedná, ptáme se hlavně, co MyTreneek nabízí, a určitě toho není málo a nejen pro cyklisty.

Mytreneek je tréninkový deník, který užívá již na tisíc sportovců z naší republiky + pár Slováků (i když asi 350 aktivních, tedy, ne jen že se registrovali, ale celkem pravidelně ho vyplňují), což už o něčem vypovídá. Pokud si vzpomínám, získal i titul za nejlepší tréninkový deník v ČR.

Mytreneek v novém designu s rozbalenou nabídkou Profil

Mytreneek (starý design, okno s nastavením)

Je to jednoduché, registrace je zdarma a zavedení svého deníku a profilu taktéž bezplatná. Doplňková funkce VIP, která stojí 800 Kč/rok, slouží hlavně k plánování tréninku dopředu a používá se například pro vedení tréninkového plánu přímo Ondřejem Vojtěchovským, který Mytreneek mimochodem vymyslel. Můžu potvrdit, že bez toho se téměř každý až na prosté výjimky obejde.

Jedna z hlavních funkcí, i když více méně nedůležitá, je volba z dvou vzhledů (designů) – starý a nový. Co vím, tak naprostá většina používá design starý, a ani já nejsem ten z menšiny :-). Výjimkou je třeba Radek Fišer s novým vzhledem. Snímky obrazovek v tomto článku jsou (až na pár výjimek) ze starého vzhledu.

Postranní panel

Další užitečnou funkcí je postranní panel vlevo, kde si můžete zobrazit natrvalo, třeba: uživatelé online, návštěvy profilu, přátelé (ty se získají při zobrazení jeho/její profilu a kliknutí na hvězdičku, je to přehledné, takže žádné obavy).

Tak a jde se na věc

Najetí šipkou v menu na položku se rozbalí možnosti, které se dají otevřít, tato je asi nejdůležitější.

Menu

Po výběru „Deníky“ se otevře deník, nebo co si přejeme, zůstaneme ale u deníku, který je pro nás nejdůležitější. Např. takto to vypadá u mě:

Samotný tréninkový deník s ukázaným komentářem

Když najedete kurzorem na nějaký prvek (text, ikonka), objeví se popisek. Například, když najedete na bublinu, ukáže se komentář k tréninku; když na slovo „tempo“, tak se ukáže vysvětlení toho, co se míní tempem.

Stručný tréninkový deník (Fiši)

Na každém záleží, jak si to bude vést, komentář nemusí mít vůbec, řádné vyplňování také ne, prostě jak se chce, a nemusí být tedy obavy, že jste něco nevyplnili a bude se to nějak někým hlídat :-). Jen věřím, že nějaké podvody, že třeba vyplní více, než ujel, apod. normální člověk neudělá, a vůbec, obelhával by jen sám/a sebe.

Když jsme u toho vyplňování deníku, tak je tady naprosto skvělý výběr prvků, nebo chceme-li údajů, které by rád, aby se mu v deníku zobrazovali. Někomu, např. Fišimu. momentálně postačí úzké pole s pár údaji. A mně třeba širší s více údaji (viz druhý obrázek nad tímto odstavcem).

Pro nastavení zobrazovaných údajů musíme najet do nastavení deníku, kde si tyto potřebné údaje si lehce nastavíme, i když se možná nezdá.

Nastavení deníku

Vyplňování údajů

Přidat záznam

To je asi to nejjednodušší, denní chleba, na který si není třeba dlouho zvykat. Kliknutím na ikonku „plus“ v zeleném kolečku se Vám otevře tabulka s údaji, které jste si nastavili, a už jen je vypsat.

Psaní tréninkového záznamu

Pak dáte uložit a je to :-). Pozor na dlouhé vyplňování, cca po 15 minutách se automaticky vaše přihlášení odhlásí, a tak by se mohli ztratit ukládání údajů onoho dne, chce to ukládat průběžně nebo když vyplňujete třeba do pěti minut, netřeba se bát. Já to hlavně říkám, protože píši dlouhé komentáře a taky už se stalo, že jsem si text nezkopíroval, a tak jsem se na komentář málem vykašlal, jelikož se mi nechtěl psát znovu :-).

Klady deníku

Žebříček s kilometry

+ Osobně považuji za klad porovnávat se s ostatními v žebříčku na kilometry, kde snadno zjistíte, kolikátý jste v počtu najetých kilometrů v měsíci, roku a nebo i třeba v jednom dni… co je na tom tak dobrého? U mě to funguje jako skvělý motivátor, když začnu měsíc se slušnou porcí kilometrů, lépe se pak odolává dalším těžkým tréninkům, když vím, že v žebříčku se i nadále udržím vysoko.

Graf

+ Naprostý přehled, údaje které si můžete zpětně pročítat a analyzovat (grafy, tabulky), jak jste na tom v daný datum byli, a tak vidět například váš nárůst výkonnosti, to platí i pro ty, co sledují tepovku vzhledem k výši zatížení.

Blog (zápisník)

+ Můžete si napsat do blogu například článek ze závodů a dát to veřejně na tabuli, kde si to ostatní uživatelé můžou pročíst a dále o tom hovořit s ostatními v komentáři (např: „Ahoj Ferdo, obrovská gratulace !… úžasný článek, musel to být neskutečný zážitek a opravdu šáhnutí si na dno sil. Měj jsi na tom maratonu nějaký doprovod? PS: držím palce ať se daří i nadále!“).

+ Evidence laboratorních vyšetření, závodů, doplňků výživy.

+ Zde se dá najít spousta přátel a přes vzkazy se seznamovat.

Je tady toho mnohem více, ale to jsou asi moje hlavní důvody.

Slova na závěr

A proč to sem všechno píši? Tedy doufám, že jsem někoho aspoň nějak navnadil, takže se rád na tento tréninkový deník koukne a třeba se i zaregistruje, bo se mu to bude líbit. Tréninkový deník má význam i pro rekreační sportovce. Své pro si snad najdete a pak budeme moci si navzájem pročítat zážitky ze sportu :-).

A pokud si tedy někdo bude zakládat tento deník a nebude si vědět rady, tak mu rád pomůžu i když ani já neumím všechno. Tak se nebojte přidat mezi další nadšence a uvidíte,že ten deník stojí za to ! ;-).

Odkazy

• MyTreneek
• Deníky: Viki, Fiši, autor článku, Pavel Kodl ml., Vašek Viktorin, Aleš Niebauer, Michal Kyjovský
• Ondřej Vojtěchovský (trenér; články o trénování psané poutavým jazykem a na vysoké odborné úrovni)

Technická poznámka: tréninkový deník si píšu primárně do MyTreneeku, v němž jsou i odkazy na tréninkové záznamy z telefonu, které obsahují fotky a videa. Fotky si můžete uložit tak, že na ně klepnete pravým tlačítkem a dáte „Otevřít v novém okně“, takže se načte jen obrázek a nic jiného, bez vizuálních efektů, a jde to uložit. Jelikož mám nový mobil se skvělým fotoaparátem, fotím hodně, takže se koukněte!

28. 9. – fotky z cesty z Andělské hory:

Startovní rošt

Navrátilec Míra

Tom Linhart se pouští do kruhového objezdu

Podzimní svistot

Míra ještě jednou

A Péťa :-)

Copak je to za šibala?

Viki!

Oloví

3. 9. – vskutku zvolna jsme dnes vyrazili na Kynšperk, pak zpátky na Krajkovou a z Oloví do Chodova a domů. Většinou fičelo proti, a to pořádně. Když však do zad, tak to byl fenomenální svistot hvizdu. Jel jsem v dlouhých hadrech a bylo to příjemné. Kluci v krátkých se červenali zimou. Večer bazén.

Aleš Niebauer, Vašek Waloschek

Vašek a Palinko, který se nějak moc směje :)

2. 9. – předem prezentovaný trénink na bajku moc lidí nepřitáhl; vyjeli jsme já, Honza Jiříček, Onty a Viki na cyklokrosáku jen na Březovou. My si dali Sokotrans, 2x Lobzy, okolo lomu na Hruškovou. Na Péťu jsme čekali, kde se dalo. Honza, ač po darování krve, táhnul nahoru i dolů. Podél lávek jsem to asi poprvé v životě vyjel bez šlápnutí. Na Krudum jel technicky lépe Honza. Tam jsme se rozloučili, já jel dále nad Podstrání, pak po nabrání vody z potůčku po louce směr Pomníček žen, doprava směr Vranov a zezadu super sjezdem za Krásnou Lípu a přes Tři rybníčky domů. Dnes to bylo tvrdé bajkování a je třeba ho praktikovat častěji. Bajkování rozvíjí sílu.

1. 9. – první školní den nás čekala těžká písemka v podobě letu do Chebu a zpátky. Za Hartoušovem nás dojel Ludvík Kili ml. na vysokých ráfcích, to jsem byl zrovna už na odstřídání, ale jelikož si najel dopředu a valil, nebylo zbytí a musel jsem jet vedle něj, což byla pěkná fuška. V Tršnici to otočili Vašek, Wašek a Imríšek („Já nevěděl, že je dnes trénink“). Říkám si, že kdyby Martin nebyl tak líný, tak by mu to jezdilo. Ve FL byl osudem Tiborovi proříznut plášť Vittoria, jistě drahý, velice hezký, leč tehdy úplně zničený. Dál tedy s Folvym a Vikim, dlouhé špice okolo Pomezí. Okolo Jesenice je nová asfaltka, super. Na Ypsilonce jsem byl K.O., ale Viki nastartoval diesel agregát a odtáhnul nás domů.

Tak, a prázdniny jsou za mnou (1. 7. – 31. 8.): 173:39 hod. tréninku, 4719 km, 12 závodů.

Přidal jsem dvě sady fotek, mrkněte dolů.

Spešl s Crossmaxy

Že by se Míra vzdal kola ve prospěch snadného výdělku kdesi v Klingenthalu?

Honza a Onťas v Bad Goisernu v Salzkammergutu

Do zásoby...

Snídaně u Evičky po City Triathlonu

Štafle s Burleyem

Monika a Honzíček

Březovská středa (Pavel Makoň vpravo)

Rybníky v lesoparku = super

Kam dnes pojedeme?

A z druhé strany...

Viki, Vašek a Pavel

Moje zpocená maličkost

Viki jede přes industrii

Tom a Pavel jedou na rozhlednu, aby pak jeli dolů 90 km/h

Palinko šplhá do kopce

Tom Linhart na megakopci

Palinko znaven po vyšplhání se na megaprudký kopec v Klingenthalu

U Toma Linharta před domem s Palinkem

Občerstvovací stanice u Evičky po pondělní tréninku (31. 8.)

31. 8. – náhrada za včerejšek, 160 km a dle Bikemap 2330 m převýšení: Jindřichovice – Mezihorská – Nejdek – Hamry – Blatná – Johann – rozhledna – Kling – prudká ulice – Kraslice – KB. Nehnali jsme se, já tahal špice, naprostá spokojenost.

30. 8. – na programu je běhací závod Running Day Loket v režii Oldy Dvořáka, jehož poslouchat, to je radost. Do Lokte přes Vranov a Krudum (1,5 hod), pak 8,2 km za 29:55 min a zpět 1,25 hod přes Hruškovou a Lobzy s Péťou Ontkem, který běžel také. Pak jsem si říkal, že jsem měl raději jet na Klínovec, protože toto nebyl ideální tréninkový den. Běh se nějak protáhl a já už pak pospíchal domů :-/. K běhu: peklo od A do Z. Necelou první půlku jsem byl velice aktivní, běžel jsem před Pavlem Procházkou i Slávkem Švejdarem, pak jsem hájil celkové páté místo před Michalem Landigou.

29. 8. – Sokotrans Cup. Krásné počasí, krásná trať, dobrá organizace, málo lidí. Já si jel svůj závod zhruba o 30 s rychleji na 1 kolo než druhý v pořadí, celkem 8 kol. Díky Michalu Kyjovskému jsem si dával do kopce, protože on se svým kámošem tvoří rovnocenného soupeře o nejlepší fanoušky chebským ultras Petře a Áje. Kájovo Hance jsem řekl „A ty jsi která?“. Z kopce ještě rychleji než loni. Pak na Michal na triatlon, kde Vikingové vyhráli v tombole repráky k televizi a možná i nějaký ten přístroj (domácí kino). Pak přes Indiánku nahoru dom.

28. 8. – s Evčou jsme pomáhali stavět trať Sokotransu, přijeli i další. Fotky. Krásný den. Z Kamenice na KB jsme jeli se sestrou na mopedu včetně psa.

27. 8. – měla to být přípravná čtvrteční projížďka, ale zvrhlo se to ve skrytě velice rychlý trénink, který – možná – Palinkovi zatopil v sobotním závodě. Vikingové, Palinko a já a vydali jsme se přes Vřesovou na Nejdek a pak přes Ostrov a Moříčov do Karlových Varů a přes Jiřího domů. V Sokolově (tj. včetně mého sjezdu z Kostelky) jsem měl na 107. kilometru průměr 35,65 km/h. Viki byl hlavní motor, tahal nás po rovině i do kopce. Já jel jednu velkou špic, a to úsek „kousek za Kyselkou“ – KV stálou rychlostí 40 km/h. Palinko jezdí z kopce hodně dobře. U Evičky občerstvení.

26. 8. – bajková orgie… s Honzou Sokotrans, pak na Lobzy přes horydoly, sjezd dolů na Březovou, zase nahoru a dolů. Pak Březovská středa, kde jsem si dával, jak to šlo, a nakonec s Evičkou ještě jednou Sokotrans. Indiánku jsem už podruhé vyjel.

25. 8. – další úterní megaporce a dokonce s podkolenkami. Jelo se mi v nich pěkně, ale bohužel nejsem schopen říct, jestli mi pomohly nebo ne. To bych musel zkoušet víc. Těším se, až si je vezmu třeba na dlouhou cestu autem. Každopádně se mi líbí, neubraly mi na výkonu a přitáhly pozornost (byť u kolegů spíše typu „dnes jdeme na fotbal?“). Můj ostrý začátek znamenal těžký konec. Trénink a mě zachránil Viki, jehož parní dvouválec se z Kraslic rozjel na plné kule.

Spešl s Crossmaxy

Míra Brill na fotce a na kole... bohužel už pár týdnů vzácnost

S Vikim lezeme s vlaku na Most-Brandov

V Brandově

Míra se závoznicí v Brandově

S Vikim z Brandova

Mnogo větrníků tam někde na severu

Že by se Míra vzdal kola ve prospěch snadného výdělku kdesi v Klingenthalu?

Skokanský můstek v Klingenthalu

Tom Linhart ulevuje svým nohám

21. 8. – začíná šichta na City Triathlonu. Mám na starosti cyklistickou část: sehnat 80 lidí, řídit stavbu tratě, pořadatele poučit a rozestavit, sobotní závod, nedělní doladění, nedělní závody a úklid tratě, končíme v pondělí v 6 hodin ráno. Pondělí je pak věnováno jídlu. U Evči opulentní lahodná snídaně, pak spánek a pak, ještě se zamlženýma očima, hle, na stole další krásné jídlo, oběd.

20. 8. – s vědomím uklidněným článkem Vojtěcha Berana a pocitem únavy jsem se vydal s Evičkou na stříbrné jezero na Michal regenerovat.

19. 8. – marnost pokračuje, nohy zatažení, ani Březovská středa je nerozhýbala.

18. 8. – úterní trénink… Viki mi už dopo volal, kam pojedeme a že prý jsem na tom dobře… skutečně, v Rakousku mu to lítalo oběma směry. Dnes ale ne… i když jo, ale až v druhé půlce. Určitě mi přibyla síla. A znám to ostatně z jinošské doby, kdy jsme s taťkou byli 2x v Cortině d’Ampezzo. S Onťasem jsme se dnes prostě zanic nemohli rozjet. On to v Blatné točil, já jel dál a v Johannu už to bylo lepší. Do kopců za mnou držel Palinko a ve spurtu na horizontu jsem ho dával. Snažil jsem se na rovinách i v kopcích. |Jel s námi Jirka Folvarčík a povídal mi o Giru di Karlovy Vary: dělal to sám Luboš Hranička, lidi se sešli, řekla se trať, značení a zajištění se moc neřešilo, Luboš jel před cyklisty v autě, jezdilo hodně lidí, … Jinak jako obvykle moc pěkný trénink!

17. 8. – po každém soustředění to tak je: jíst a jíst a jíst. I dnes.

16. 8. – údajně odpočinkový den před odjezdem. Čekal nás brutální výjezd po kamenité cestě spalované slunkem a pak masochistická rovina k jezeru, kde jsme se vykoupali, ale osvěžení bylo až v řece s pořádným proudem. Fotky přidám později a report rovněž.

15. 8. – dnes jsme si zajeli trochu dál k Wolfgang See a odtamtud jeli na kopec Zwei???horn, z něhož je úchvatný rozhled. Sjezd typu „spadni o kilák níž“ jsme si s Honzou skutečně užili. Kluci pak dali odpočinek u jezera a v restauraci, já jel navíc kopec s převýšením 600 m a opět mě to dokonale naplnilo.

14. 8. – po trati Salzkammergut Trophy a poznáváme krásu zdejší krajiny: jsou to hory a mezi nimi krásná jezera. Oproti klukům dávám trasu celou. Půjčil jsem si na celý den Meridu 96.

13. 8. – odjíždíme na vysněné bajkové soustředění do Rakous! Čtyři dny v Salzkammergutu ve městě Bad Goisern, v němž startuje závod Salzkammergut Trophy. Onťas, Jirka Toms a Honza Jiříček. Hodně silná sestava. Odpoledne dáváme na rozjezd výživných nějakých 60 km s jedním megakopcem a já si pak dávám na doražení další terénní prďák nahoru. Dolů je to s vidlí, jak ji mám nastavenou, peklo.

11. a 12. 8. – Berounka s kamarády ze školy. Busem do Prahy – vlakem do Chrástu – voda, spánek, voda – busem z Kozojed do Plzně – KV – vozem do KB.

10. 8. – před úterní a středeční vodou jsem si chtěl ještě zajezdit a kdo jiný než Tom Linhart by mi v tom mohl pomoci, a tak jsme spolu zdolali německé kopce. Na Aschberg mi Tom nakládal, Schoneck a Markneukirchen už to bylo pro mě lepší. A nakonec tohoto dlouhého a těžkého tréninku jsem vylétnul na Kostelku, a byl to opět příznivý signál, že tahle sezóna je pro mě vážně dobrá. Četl jsem, že člověk se může zlepšit maximálně o 15 % za rok. Letos to bude mých 15 %, doufám.

9. 8. – místo k příbuzným jsem se vydal do Stříbra na Becker Cup. Silně cítím, že pokud člověk nemá formu, nemá právo utrácet za benzín atp. V mladších kategoriích je to jiné, tam se sbírají zkušenosti. Já dnes ale formu cítil. V autě jsem byl už předem vítěz :-). Jel jsem sám – a byl jsem rád, jelikož jsem se mohl soustředit na své věci a na řízení. Trať byla rovinatá, technická, zatáčkovitá, vedla broovým lesem, prášila (po startu jsem v balíku viděl asi na 2 metry). Právě start jsme s Jirkou Podhajem a Viktorem Rybáčkem zaspali a zbyla na nás místa vzadu. Už ke konci prvního kola jsem ale jel za Tomášem Kozákem a ten jel za Vaškem Hlaváčem, za nímž jsem v cíli zaostal 2 minuty (výsledky; 4. místo). Tomáš Kozák byl po těžkém tréninku na Krokodýla, a tak se mi po boji stal lehkou kořistí. Dvakrát jsem kolo otáčel na zadní, jelikož se mi zasekl řetěz. No a jelo to moc pěkně, trať super.

… tak a teď musím doplnit z hlavy skoro tři týdny trénování … vezmu to stručně; technické údaje najdete na Mytreneeku

8. 8. – s Vikim vlakem do Mostu, tam Most – Brandov a zpět přes Německo, 213 km, průměr nějakých 31,2 km/h, trasa. Z Božeáku dolů 84,5 km/h. Bylo to všechno moc hezké, až na krizi na Dlouhé Louce, kdy mě už zezačátku stoupání chytly ne neznámé potíže, leč velice výjimečné: bolí břicho, studí záda, píchá v rameni. Přičítám to špatnému rozjetí před závodem. Ty kanóny prostě potřebují zahřát. Za Dlouhou Loukou už to bylo v pořádku. Vyjel jsem na ni kousek za nejlepšími, sjela mě větší skupina, kde byl mj. Onty, Tom Strnad, zelený Scott kolega z Mediky, junior z Kooperativy a další. Kolotoč jsme s Tomem ústně několikrát dirigovali. Lepší kooperaci ale bránila výkonnostní rozdílnost. Tragické to bylo z kopce, kdy jsem se kolikrát octl sám na špici a musel čekat na ostatní. Velice aktivní byl mladý kluk z Kooperativy, jenž měl na trati tátu v modrém Peugeotu. Jednak s tím nebyl úplně spokojen a tátu vyháněl :-) a jednak mi pomohl kousek před Jiřetínem poodjet z grupy, a zahájit tak dojíždění lidí přede mnou, což se v kopci povedlo: Šupy, odpadl, a pak další dva, jimž jsem nastoupil před cílem na 500 m do cíle a ujel (6. celkově!). Na dohled jsme měli před Novou Vsí Václava Jelínka (mistrovský dres). Viki vysvlékl ráfek z pláště, a zopakoval is tak můj loňský osud.

Spousta kamarádů zapříčinila, že po závodě bylo hezky. Mírovi a jeho kamarádce moc děkuji za moto-asistenci. Cesta zpět byla super, přes oblíbené Německo plné vytuněných obcí.

7. 8. – nic, jen mi ztuhly nohy, že i chůze bolela. Chci vyzkoušet kompresní ponožky.

6. 8. – dnes trochu rozpačitě, jelikož na trénink přijeli všichni s tím, že ZDV, Viki dokonce po včerejší lopatové náloži kompenzace indivindy. Já chtěl samozřejmě tempo s intervaly, ale nakonec jsem byl aj spokojen, něco jsem si odtáhnul. 60 km.

5. 8. – na bajku na Kamenici, třikrát okruh Sokotransu, pak z Březové odzdola přes les na Lobzy, dolů k Michalu, okolo Lomu na Hruškovou, dolů k potůčku, přes Lávky na Hruškovou zezadu k Jilu, po bílé na Krudum a Třídomí, Loket a dokončení hodně rychlé části tréninku do Doubí podél řeky. Pak docela tempová kecačka s klukama, super. Míra mi půjčil své přední SLRko: 1) je to krásné, 2) kotouč XTR brzdí s Elixiry mnohem, mnohem lépe než originální kotouč. 80 km.

4. 8. – moc hezký a těžký trénink, který ozdobili ruďoši Fába s Pávisem na svých Spešlech. Sestava: ti 2 + Viki, Onťas, Vašek, Filip, Tom Linhart, Palinko, Martin, já a Vašek Waloschek. Nad Podstrání jsme se drželi pohromadě, přeci jen s Ondrou :-), ale v tempu. Pak kopec z Krásna, kde se to roztrhalo a nahoru zase ve dvojičkách a opět v tempu. Nahoře se sparťané rozloučili a jeli zpět a my pokračovali do Úněšova. Pak to otočil kraslický Tomáš a za ním asi i Wašek. Extra tempo se nejelo, ale já jsem si na rovinách dával pořádně. Zpátky foukalo proti, takže to bylo dost o morálce. Výjezd z Bečova byl ozdobou téninku. V nohách už nejméně sto kiláků a jede se. Filip a Imríšek zůstali vzadu odspoda a rozjel to Onty a dokonce zkusil i dva nástupy a jel výborně. V zatáčce jsem ho vystřídal já, za druhou zatáčkou jsem šel ze sedla a v klidu zvyšoval tempo. Přehnal se Viki, takže za ním, vydržet, počkat na lehké obnovení sil a hned nastoupit. A rychle jsme jeli až do Sokolova přes Loket, spurt na značku se organizačně nepovedl. Ze Sokolova to bylo 130 km s průměrem 36 km/h.

[View with PicLens]

Tomáš L. s motýlem na noze nad Blatnou

Oheň v Novém Zvolání

Ája v posteli ;-)

Vašek a Láďa Fabišovský

Zase ti dva

Martin Imrich

Filip S.

Filip S.

Filip S. (do Bečova)

Stilo & Cube

3. 8. – zhruba hodina a kousek bajkování mezi Březovou a Kamenicí na vytrávení před večerem, projížděl jsem trať Sokotransu a hledal, jak by šla vylepšit. Voda si pohrála s prostorem startu.

2. 8. – krásný cyklo víkend s kamarády pokračuje. Ráno s Lubošem 33 km ostře na Klínovec a na Božák a zpět. Dávali jsme si. Snad první trénink s někým na bajku po hodně letech. Bylo to super. Nejdřív nahoru na Klínovec, pak po kořenovce na Božák a stejnou cestou na Klínovec (to bylo hodně rychlé), po sjezdovce k hotelu Nástup a po silnici dom. Při sjezdu na sjezdovce jseme defektil a hlavně mi přestala brzdit přední brzda… asi se zavařila. A pak jsem se vydal domů (80 km)… nekonečné stoupání na Klínovec, pak Plešivec – po zelené na Abertamy, pak proti směru bývalého Artamona na rozc. Vlčinec (tam je absolutní prďák dolů) – Nový Fojtov stále po zelené a pak po silnici domů. S výkony jsem spokojen.

1. 8. – x-triatlon v Aši (1. místo) na modifikované krátké trati (10 km kolo), jež byla jedinou v nabídce. Krásný závod, byli jsme tam s mamkou a ona řekla, že to bylo poprvé, co se jí na závodech líbilo. Pak kolmo na Klínovec a do Nového Zvolání (100 km) a odtamtud s Lubošem, Petrou, Ájou a Péťou (Svobodou) na Klíňák a dom (20 km), kde čekali Kája Seidl s Klárou.

Tom Linhart mě doprovodil až před Horní Blatnou, což bylo super, bo jinak bych se hodně trápil. Po roce a pár dnech polkl vosu a zase ji vyplivl. Stihla mě bodnout, ale naštěstí to neoteklo tolik… asi tomu pomohlo i Calippo, které mi Tom koupil. Pak jsem si natrhnul kraťasy Scott (nejlepší, co mám), píchnul zadní kolo, začala se mi protáčet sedlovka (ta spešlácká má takový spoj nahoře a ten se nyní protáčí; ne v rámu).

30. 7. – Luboš bohužel nepřijel, ale i tak to bylo rychlé. Přijel opět Milan a později se připojil i stále usměvavý Míra Zakuťanský (popravdě, Míra se má proč usmívat :-) ). Dále Viki, Onty a Filip. Nad Podstrání vylétli Viki s Milanem, za nimi jsem přijel s odstupem já a pak kluci, unavení ze včera (oba na bajku, Filip z práce na Klíňák a Onty na Lesný). Mimochodem, dnes jsem vyzkoušel nové tretry Shimano (obrázek) a jsem moc spokojen. Přenos síly přes bílo-karbonovu podrážku (kdo by nevěděl, tak je to ten lepší karbon :-) ) se ale projevil až pod Mnichovem, pak před Závišínem na rovině a do kopce, ve sjezdu do Mariánek, před Kynžvartem od Klimentova do kopce, za Kynžvartem za zámkem do kopce, na rovině před Ypsilonkou, ve spurtu na značku Kynšperk, ve stoupání z Libáče a ve spurtu u Staré hospody v Šabině. Všude na těchto místech se jelo (jako že jelo).

Nejhustší pro mě bylo soutěžení (samozřejmě s Vikim) do Kynžvartu… tempo se stupňuje, konec stoupání nikde, Viki za mnou, kdy asi vyrazí, …, a už vidíme horizont a jede se naplno. A pak byla hodně silná i padesátková rovina (lehce skloněná dolů) před Jesenicí. Pamatuju si, jak jsem se před řádoěv týdny snažil jet v seprentinách pod Kostelkou nad 18 km/h (rychlostní limit stanovená ještě z juniorských let). Marně. Teď celkem bez potíží.

Rád bych zmínil řidiče. Nejlepší řidičky jsou pro mě ženy, prootže jezdí opatrně, mají úctu, respekt a hlavně mozek. Jak to tak v poslední době vidím, většina ostatních má místo mozku vatu. Takže ve stručnosti pravidla pro řidiče: cyklista má stejné právo jet na silnici jako vy; při předjíždění se bliká; předjíždí se (nikoliv míhá, natož těsně, takže zpomalen%

Pokračování deníku je v Fiši & prázdniny 2009. Přidám fotky z tohoto období z mobilu; popisky po kliknutí.

[View with PicLens]

30. 6. – dnešní úterní trénink pro mě nezačal dobře, ale skončil hezky. Nohy jsem měl jaksi zatažené, šlachy zkrácené, snad i napuchlé, obrovské a líné. Plus já jsem jako bečka. Takže jsem si za jízdy, kde to šlo, protahoval nohy. Přijeli Viki a Onty. Vytvořili jsme silné trio. Trasa: Loket – KV – Mariánky – Nebanice – domů. Celkem jsem měl 124 km a 36 km/h průměr. Jak kdo jel… tak já byl první půlku tragický, Onty byl celý trénink velmi dobrý, Viki vzhledem k nedávné pohnuté minulosti zářil. Povedlo se mi ale vždy na kopci ujet a i na ceduli do Kynšperku. V druhé půli už mé motory táhly lépe, ale musím TRÉNOVAT a ZHUBNOUT! Maximálky: Do Mariánek 77,5 km/h, v Šabině 75 km/h.

28. 6. – nefalšované Krušnohorské peklo (neplést s jáchymovským peklem). Odpadl jsem ve druhém kole uprostřed kopce a ani fišiovské sjíždění na horizontu nepomohlo – tam jsem dojel jen Petra Prokeše, s nímž jsem dojel do cíle posledního, třetího kola. Adrenalin byl z kopce dolů, jel jsem 78 km/h (Pedro 82), po rovině z Dolního Jiřetína jestli se nepletu to bylo 70 km/h (první kolo), do kopce mě braly křeče a byla to pro mě hrana, vlál jsem neustále vzadu jako na gumě. Čili peklo. Potěšilo mě ale, že jsem dal Milana Šplíchala, který byl zpočátku velice aktivní – všechna čest, a to samé platí i Mírovi Zakuťanském v dresu Duratec Teamu. Snad napíšu později více. 95 km

27. 6. – vítězství na Poháru města Ostrova. Zpátky jsem jel s Ondrou V. na Svatošky, pak s Evčou do Chodova kouknout na Jeníka na maxištafetě a domů. Celkem únava a večer ohňostroj.

26. 6. – to samé co včar, jen v menším rozsahu. Konkrétně je to KB – dolů na Březovou – kudysi na Lobzy – Krudum – Hrušková – Lobzy – KB a vše po roztodivných cestách. 40 km

25. 6. – různé povinnosti déšť a lenost mě na kolo vyhnaly až ve čtvrtek, jel jsem přes tři hoďky na bajku, v deštíku, v lesních kopcích nad Březovou a okolo Krudumu. Tak to mám rád. Kolo prodělalo bahnité odpanění a už asi nikdy nebude tak čisté, jak bylo předtím. 55 km

21. 6. – Chodovský bajk, 1. místo muži i celkově; celkem cca 80 km. Teď už je úterý a nejel jsem :(.

19. 6. – 167 km na bajku na silnici, z Prahy domů přes Křivoklát. Pršelo mi celkem asi hodinu a kousek. Opět nejsem moc unavenej, asi jsem správně jedl a jel moc málo :-(. Holt si to chce zvyknout na to, že člověk musí jet víc, když je starší. Tímto beru základ typu dlouhodobá vytrvalost za ukončený a rád bych příští týden procvičil kopce.

18. 6. – na bajku po Praze, nemám ten tachometr…, takže Bohnice – Dobřichovice, Karlík a horem na Karlštejn, po pravém přehu do Dobřichovic – zpět na Hlubočepy, kde je tram. zastávka a rozcestí stezek. Čekal tam Martin Pánek projeli jsme Prokopské údolí a já Martina doprovodil opět po cyklostezce na Chodov přes Kunratický les. Pak zpět a přes Petřín domů, v Bohnicích jsme si dal kopec navíc. Nějakých 85 km…? Každopádo jsem na kole byl od 10 hod. do sedmi večer, s pauzami.

17. 6. – do Prahy na bajku, s nafoukanými koly a zamknutou vidlí to fičelo, foukalo lehce do zad, trasa

16. 6. – 120 km, silninčí trénink výkonnostní skupiny, kopíruji z mailu pro JJ:

trénink byl super. já, viki st. a ml., onty, rené, peta vavruška,
vašek waloschek, ondra stránský, míra a aleš. squadra azura. v lokti
do serpentin se jelo peklo, ač jsem se snažil, jak jsem se snažil, tak
jsem ondru a míru nahoře nemohl dohnat. to byl ale můj nejslabší
moment. pak jel míra z doubí nahoru špic, až mi lezly oči z důlků, ale
vydržel jsem, a na horizont kolem odbočky na linhart jsme ho
ospurtovali a ondra opět vítěz. pak se jelo k imperialu, kde jsem
vytvořil sólo únik, což se mi náramně líbilo, a pak druhá půle nahoru
k letišti, panoráma. tam všem vytřel zrak véna, když ujel a vsedě
makal. já si ho dojel, pak nás dojel a předjel ondra. já se ho
chytnul, leč jen na chvíli, na vénu se dotáhl míra… a v tomto pořadí
jsme dojeli nahoru, kde zrovna dojížděl i pan krummer. ondru jistě
potěšilo, že byl v tu chvíli první ;). to už byl pryč onty, jenžto jel
za řemeslníkem elektrikářem.

pak kolová, pila, stružná, hlinky, bečov, krásno – mraky, takže
podstrání, tam „hrůza krystalická“ a blesky a dom. valilo se z té
pily, to jsme si dávali špurty, „prostě nekončící show“, a pak na
krásno byla sranda… s mírou jsme jeli ve dvou vpředu a už se nám
nechtělo, ale míra strategicky špekuloval, jak na viktoríny… nakonec
to mělo volný průběh, u největší zatáčky míra odjel, já už nemohl, ale
pak jsem se tedy zvednul a jako jediný ho dojel a spolu jsme jeli
tempo. nad krásno vyje první míra s reném a rené si zaspurtoval ještě
nad podstráním za čistou.

pak dolů do sokolova to byla pecka, fakt strašidelné, bouchalo to,
silnice pokrytá kroupami…

já 120 km (včetně rozjetí před tréninkem)

15. 6. – 80 km, KB – Vřesová – Nejdek – Nová Role – Poříčí – KB. Zmokl jsem, rozedřel si třísla, byl nepříjemný atmosférický tlak, auta jezdial rychle, den blbec.

14. 6. – 160 km silnice, Dolní Rychnov – Stříbro – KB

13. 6. – Břez bajk, pak švih z KB na Lobzy a Krudum, a s Evou do Bukovan přes Medard a pak Dasnice – Šabina – Arnoltov – KB. Nějakých 70 km.

6. 6. – po týdnu na kole a musím říct, že úspěšně. Ostatní v tom dešti stejně nemohou trénovat. Jela se Medica, na 100 km trati 2. místo za R. Krummerem st. Odjeli jsme v pěti ( + Péťa Ontko, R. Krummer ml. a jeden cyklista ze severu). Zítra učení a snad se projedu v pátek před Březovským bajkem a pak by měla začít pořádná příprava!

30. 5. – taťka v 10 hodin startoval na Králi Šumavy, já v tu dobu pomalu vyjížděl za ním na silničce, abychom jeli spolu domů autem. Král byl totálně bahnitý, přehazovačky přestávaly řadit už na 10. kilometru, bahno stříkalo ze všech stran. No a já jel přes Mariánky dále po hlavní k D5, pak na Staňkov a do Klatov, celkem ten den 170 km. Foukalo do zad, a silně, takže to první půlku letělo, spíš celý prostředek, přeci jen než jsem se dostal na dlouhé roviny a natočil se tím správným směrem, tak to trvalo, a konec byl ještě víc členitý. Průměr po 150 km (zbytek byla couračka) byl 34,4 km/h, po 130 km 35,3 km/h. Na mapě. Teď mám volnější režim, tak si chci hlavně vše dobře naplánovat, motivaci na kolo mám jako bejk. Vypadá to, že pojedu Medica maraton! Pak v neděli nevím… No ale ještě mám nějaké to učení.

29. 5. – nic, jen školní Monetary Policy and Business Cycle a vyzvednout kolo z garančky v Bishopu, bylo povolené hlavové složení. Dále je uvolněno kolečko, kterým se uzamyká vidle, takže cinká. Dušan ale řekl, že to je normální – sundali jsme to a vůle tam prostě je. Když jsem mu řekl, že brzdy nic moc, tak se s kolegou jen zasmáli, protože mají stejné brzdy, jen s většími kotouči, na svých sjezdových a enduro kolech, s velkou spokojeností. Inu, co teď? :) Já prostě chci, aby víceméně na pohlazení brzdy zastavovali ve vysokých rychlostech. Dávkovatelnost atp. samozřejmě. Něco jako brzdy v autě. Musím ty své Avidy porovnat s XTčky a uvidíme…

28. 5. – 105 km, pomalu. Půlku jsem jel v dešti, už při výjezdu pršelo, takže morálka silná. Pláštěnka, gumové střevíce, čapka a rukavice zapříčinily, že se jelo jako v bavlnce. Jel jsem do Soko a pak do Pomezí, kde jsem očekával časovka mladších ročníků, ale ta byla pro počasí odložena.

27. 5. – nejdřív na bajku se psem Amy na Týmov, nad Krásnou lípu a přes Bystřinu dom (ten pes má fyzičku!). Pak na bajku od Chebu (po silnici přes Lipoltov), kde jsem ho dal na garančku do Bishopu, viděl Lukyho, s mamkou autem dom a pak do Varů na silničce pozdravit Evičku, což dalo 80 km, celkem tedy cca 120 km.

Na Wilieru v Kostelní Bříze. Foto: Alice Fiši

Cykloturisté před mou školou v Praze (foceno z knihovny).

23. 5. – po necelém týdnu na kole a úspěšně, na Chebských kašnách jsem vm užích vybojoval první místo a celkově jsem ve svém startu dojel 4. To ale také nic neříká, bo V1 startovali o hodinu dřív. Byl bych si moc rád zajel s V1, protože to je hodně silná kategorie. A Luboš by si určitě rád zajel s námi. No ale k dnešku. Ačkoliv je kzouškové, uvolil jsem se včera k návštěvě hospody. Ráno jsem od Evy spěchal na mopedu domů, tam umyl kolo, boty, vymáchal rukavice, sehnal týmový oblek a vyrazil na sraz. Z Citic jsme dojeli na místo. Start jsem měl mít až za 2,5 hodiny! Že já si nevzal učení. Kupodivu to ale uběhlo strašně rychle. Pořád bylo koho fotit, s kým si povídat. Dokonalé. Pak přišla nervozita, vlastní start se blíží. Rozjetí jsem udělal pečlivě, i jsem píchnul, Miloš mi to vyměnil – díky. Samotný závod byl peklo. Je to tak, že na několika místech musíte pokaždé hrozně zrychlit a na těch volnějších moc nezpomalovat. A mě bolelo břicho, plíce. Ke konci už jsme zažíval jakési delirium, moc jsem neviděl, nevnímal, jenom jel a šklebil se. A vyplatilo se to, lidi totálně fandili a já se snažil. Bojoval jsem s Vojtou (spíš se ho držel zuby nehty), Míra to předčasně zabalil, Tom Strnad vyhrál s přehledem. Více snad v článku. Kolmo dom a těším se na tréninky, už brzy! Bajk tedy cca 90 km.

17. 5. – Opět bajková orgie (cca 75 km, 1680 m nastoupáno, trasa), byť s množstvím asfaltu, ale popořadě, hlavně na nic nezapomenout. Začnu asi s bajkem. Dnes se mi střed zdál docela tvrdý. Stejně tak se mi ale tvrdá zdála i řidítka. Jsou hrozně tvrdá. Bolí mě z noich ruce. Přemýšlím, co s tím… naladit vidlici bych mohl, ale kdo se s tím má štelovat. Teď je tak akorát, aby nešla dolů moc lehce, ale možná bych mohl nějak nastavit, aby třeba první dva centimetry šly lehce a pak aby to přitvrdilo. Tak by se pobraly ty drobné vibrace, co mě asi bolí. Možná je to ale v tom, že konce řidítek jsou zahnuté směrem ke mně, nejsou rovné. Díky tomu nemám dlaň na gripech položenou rovnoměrně. Naopak si nemohu vynachválit sedlo, je dokonalé. Pláště… vzorek mizí jako čokoláda ve špajzu, drží na sobě matroš (hlínu, bahno), extra nepodrží, ale jsou určitě lehké a rychlé – prostě pro střelce. Přední brzda pořád stejná, musím s ní něco udělat :(. Geometrie je výborná a rám tlumí vibrace. Jízda na kole je radost. Už se ale ozývají první pazvuky, nejspíš od kotoučů (ale není to jen škrtání o destičky). Snad po kašnách to odvezu na garančku. A taky to kolo pěkně vypadá… jako atlet. Aspoň někdo z nás dvou. Jo a vzraly pedály, pomohl olej (ten vozím stále s sebou) na kufry a do pedálů.

OK, k trase. Před šestou jsem zabalil učení a chtě lstihnout Evu v sedm na Temrinálu ve Varech v sedm hodin. Před Kamkou jsme potkal Standu Hradského, který jel rychle, tak jsem ho lehce pozdravil, předjel a moc mu neujel! V 18:08 jsem vyjížděl z Březové, pak po silnici do Lokte, po stezce do Doubí a v 18:52 na místě. Byl to rachot.

Pak doleva do Lázeňských lesů po zrekonstruované cestě (strž, roklina nebo tak nějak), prudké!, až pod Linhart, pak po zelené do Doubí, lesní cestou na Svatošky, nahoru do Kozích, po žluté dolů – opět rachot – pak nahoru do Dvorů po cestě, na níž je odbočka z „obchvatu“ Lokte, vede to hend děsně do kopce, pak do Třídomí a na Krudum, pak na Hruškovou, k jezeru, Lobzy, po silnici Kamenice, pozdravit Fázu a dom, cca 21:30. Vyzobal jsem skoro všechny kopce na levém břehu. To byl trénink! Sjezdy samozřejmě k tomu. Bez tréninků tohoto typu na bajku se jezdit dolů rychle a bezpečně nikdo nenaučí. Samozřejmě že s mou fyzičkou jsme byl rychel kaput, zvlášť po časovce do Varů.

16. 5. – cca 50 km bajk. Nejdřív jsem jel na bajku proběhnout Amy, jeli jsme na Bystřinu, nad Krásnou lípu a kolem Tří rybníčků domů. Pak Kamenice – Rychnov – přes arboretum po panelce za klášter – kolen autobusáku a chemičky, kde to páchlo jako po chemickém útoku, do Poříčí – Staré Sedlo – Hrušková – Krudum (to byl stoupák od řeky až k rozhledně, pořád horší a horší, takže vlastně lepší a lepší). Pak jsem si stopnul čas od rozhledny na Krudumu přes Milíře na asfaltku u Lobezského potoka, bylo to 4:30 min. Zkuste taky! Já mám ještě co ubírat, nejel jsem optimálně. Pak Lobzy, kopec Paseka – lesem dolů a přes Kampu zpět.

Bajkování se mi zase strašně moc líbí, silnice půjde do pozadí, cítím, že mi to hodně dává. Spešlík.. přední brzda jakoby ani nebyla brzdou, fakt to není ono, a střed podle mě také není zrovna tvrďák. Ale nestěžuju si, létám na tom. Mimochodem, s tímto kolem o řád stoupla má schopnost stát na místě a také jet po zadním kole. Nevím, čím to je.

9. 5. – 40 km, vyzkoušet taťkovo Wiliera. Vytrvalost a pár spurtů na krev (pár sekund). Jel jsem se podívat na větrníky nad Krajkovou. Wilier Izoard (foto) je na karbonové Campě Chorus 2009 11s, kola Fulcrum Racing 3, karbonová sedlovka Ritchey Pro, hliníková řidítka stejné třídy, představec hliník WCS, sedlo SLR XP. K dojmům. Opět se mi potvrdilo, že porovnávat bicykly je velice obtížné. Negativa: s 11 převody musíte řadit o více koleček, je to jako u neautomatického variátoru či kamionu, člověk aby pořád řadil; řazení palcem mi přijde neergonomické, např. při spurtech tam palec nedosáhne (možná jo – Vašek Hlaváč), při určitém držení brzdové páky také ne (tím myslím to, když jsem natažen dopředu, pohodlně opřen o páku dokonalých tvarů); přehazovačka měla nejistý chod – až ke konci jízdy jsem byl schopen jakžtakž zařadit právě o jeden převod, a i tak divně chrčela, a podotýkám, že to je naladění z výroby, čili Fišifaktor = 0; řadící páčka pod brzdovou páčkou vypadá, že každou chvíli upadne. Pozitiva: rám dobře tlumí asfalt typu vibrátor, díry také pobere mnohem lépe než hliník; rám je tuhý, akceleraci v porovnání s mým hliníkovým Cube jsem ale nebyl schopen porovnat, určitě ale nezaostává; kliky jsou dokonalé, tuhé, přenos síly, hezké; ergonomie brzdové páky smazává mou Ultegru z povrchu zemského; kola sviští hezky, asi i pevná, ale já bych si vybral Mavic Ksyrium Elite; supertuhý byl kokpit (vidle, hlava, představec, řidítka). No jelo to lépe než moje staré kolo. Pedály tam jsou Keo a nějak jsem cítil, že mezi nohou a pedálem je menší styčná plocha, a cítil jsem to jako negativum.

[View with PicLens]

Jak už jsem psal na CK TBB, jel jsem tuhle Josefovem od Krajkové a maximálně jsem zaspurtoval na ukazatel rychlosti, tacháč 52,5 km/h, ukazatel 47 km/h. Na Wilieru. Kolik dáte vy? Zkuste si to! A udělejme si více takovýchto míst. Ten měřák v Josefově je cca zde.

Jo a vyzkoušel jsem i tátovy Sidi, bílé. A je to pravda. Hledal jsem nejvhodnější popis pocitů: jako když si na nohy přivážete dvě Japonky, které vám dělají za jízdy masáž nohou. Takové jsou Sidi. Řeknu vám, měl jsem ale pocit, že podrážka není dost pevná a že v záběru cítím malinkatý průhyb nad pedálem. Je to možné? (Sidi Genius 5.1)

Ps. Na Spešla recenzi napíšu… možná něco upečeme s Lubinem.

8. 5. – kolmo do Pomezí na Chebskou 40ku, pak závod CH40 a pak kolmo zpět, celkem něco přes 100 km. Report.

7. 5. – s mamkou na kolech do Sokolova, pak okolo Medardu a domů přes Březovou, cca 40 km, jel jsem svižně a dal několik spurtů. Okolo Medardu to sviští dobře.

Nápusť Medardu z Ohře 2/2 (Ranžír)

Nápusť Medardu z Ohře 1/2, ještě nefunkční (Ranžír)

3. 5. – 20 km rychle do Slavkova, tam Hornoslavkovský hrdina. To byl boj. Z Michalu v Sokolově, kam nás odvezl autobus, se běželo 10 km do kopce na Krudum (můj čas 45:26 min) a pak zase pořádně z kopce do Třídomí a houpavě do Slavkova. Pro mě to byla extrémní akce a v cíli jsem dosáhl stavu pokročilého blahodárna. Jelikož to byl branný závod, házelo se granátem do velkého terče. Nikdo kromě mě se netrefil třikrát ze tří, takže jsem atakoval celkové první místo, ale neúspěšně o malou chvilku… celkově třetí a ve vloženém závodě první v mužích do 29 let. Jirka Hadrava s manželkou, tchánem panem Osičkou a dalšími zaslouží poklonu za organizaci – děkuji. Pak 25 km domů kolmo. Po startu jsem si připadal jako někdo, kdo se omylem připletl do války.

Díra na cestě nad Třídomím :(, pan zemědělec asi na pozemku lidi vážně nechce

2. 5. – na bajku trip cca 41 km, okolo Krudumu, Lobzy, … samé kopce nahoru a dolů, testuji kolo. Potkal jsem Viktora Rybáčka a Pavla Makoně, který vezl na držátku dcerku. Dnes to bylo pěkné poježdění. Na kole zatm tyto výrazné poznatky: dokonalý vzhled; tvrdá řidítka Specialized (či „sloupek řízení“), velmi pohodlné sedlo Specialized Phenom; zatím nejsem úplně spokojen s výkonem brzd Avid Elixir, mám pocit, že moje stará véčka se do ráfků zakusovaly s větší chutí – neměly ale karbonové páky…; rám je měkčí než hliník, který se rozjíždí s větší chutí, ve vyšších rychlostech ale rozdíl mizí; rám je pohodlnější než hliník, přes kořeny se dá jet rychleji, kopání do zad je menší, i když zrovna zadní stavba je na tomto kolo podle mě velice tvrdá; vidlici musím přifouknout, každopádně vypadá skvěle, a je třeba dokoupit zamykání z řidítek, ale možná taky ne, ještě nevím; posed mám velice podobný jako na starém kole; široká řidítka jsou bezvadná; z kopce to jezdí o dost rychleji; úžasné je řazení Sram; šaltr X.0 je už na dotek šampion.

Kokpit na Spešlu

1. 5. – s Mírou kolmo na časovku na Zelenou horu, kde 4. celkově za Tomášem Strnadem, Lubinem a Mírou. Spešl mě potěšil. Zpět nás s Mírou vzala Evička autem. V KB jsem vyměnil kolo a byl vysazen v Sokolově, odkud jsem jel do Chodova na časovku, ale kvůli dešti jsem to otočil ještě před startem a s DNS odjel domů. Na KB jsem z Mýtině frčel jako letos ještě ne, to mě těšilo. Celkem cca 45 + 40 km.

25. 4. – Ašský bláteník, s Mírou kolmo tam i zpět, cca 120 km

Nad Tatrovicemi drtili větve, to byl šrumec (cestou do ISSOlandu).

24. 4. – 95 km silnice, KB – okolo Poříčí – Chodov – Stará Role – Čankov – Otovice – Děpoltky – Nejdek – Vřesová – ISSOland a oslava Tomsík 50, domů.

23. 4. – 110 km, průměr 30 km/h, KB – Bukovany – FL – Selb – Schirding – Cheb – KB, od Pomezí pršelo, ale pláštěnka zafungovala, jenom chodidla trpěla. Ze Selbu to frčí a je tam krásná příroda.
19. 4. – 120 km, průměr 31 km/h (až do období po škole budu jezdit základní dlouhodobou vytrvalost + závody), KB – So – Poříčí – Loket – Slavkov – Kfely – Bečov – ML – Ypsilonka – Kynšperk – KB.
17. 4. – 91 km do Nejdku
11. 4. – časovka XC Bahno, první v mužích, celkově asi 3. či 4., zázrak, 90 km celkem
5. 4. – ze školních důvodů dnes stíhám jen běžecký závod, na kolo už mi přáno není. Takže: Královská pětimíle podél řeky Ohře po cyklostezce, 8045 m, čas 30:37 min. (vítěz 27:43).

Motokros na Březové

4. 4. – ve 12:00 start Sokolovské hodinovky (15,12 km, 3. celkově), pak kolmo přesun do KV na XC Bahno – Letní kino, kde jsem zajel cca na 6. místě v mužích, hodně dlouho za prvními celkově (Vašek Hlaváč a spol.). Oba závody byly velice milé po lidské stránce. Na Bahně jsem potkal poprvé po dlouhé době kamarády z kola, takže to mě potěšilo. Sportovně se mi vydařila hlavně hodinovka, na Bahně to ale také nebylo špatné. Během závodu mi došlo pití, a to byl problém. Takové bylo dnes horko! (A v té době se Péťa O. a Honza J. proháněli na běžkách na Božáku). Po závodě jsem byl K.O., ale Coca-cola mě zvedla a dojel jsem v poklidu domů. Kolo dnes celkem 105 km za 4:30 hod. Doporučuji: obecně sportovat, vyrazit na cyklistezku atp., je to cool. Super je jet na závod na kole, výborný trénink.

3. 4. – do Prahy, 176 km, 2250 m převýšení, čas 7 hodin celkově (trasa), nově přes Rabštejn (překrásné městečko). Na Karlštejn a Karlík už mi bohužel nezbyl čas, jelikož taťka pospíchal domů. Na místo srazu ke koleji Kajetánka jsem přijel včas… ale stejně se čekalo, takže bych to možná byl stihnul. Jenže… ještě na Zličíně to bylo super, ale kolem Motola jsem se motal, sotva točil nohama a po rovině kolem Hvězdy, to bylo peklo. Už jsem ani neviděl, nešlapal a jel samospádem. Takže bůhví, jak bych se vymotal neznámou cestou z Chuchle. Příště ale určitě a mám motivaci se zase vydat na takový super trénink. Jinak tělo opět moc neposlouchalo, squash stále doznívá. Bolí mě zadek a snad kvůli tomu nemohu pořádně zabírat. Do prudkých kopců je to vyloženě tragédie, nemám vůbec. sílu. I proto jsem jel často na velkou. No, bude to i tím tréninkovým mankem. Dnes se mi to moc líbilo. Jo, a můj tacháč, VDO A8+, vynechává při vysokých rychlostech. Nekupovat! Aktualizace: už to funguje… přiblížil jsem sensor a magnet k sobě… ale to i předtím… nechápu.

2. 4. – 100 km, pomalu. Trasa: FL – Pomezí – Svatý Kříž – Maria Loreto – Lipová – Lipoltov – Nebanice – Kynšperk – Kaceřov – Habartov – Sokolov – KB. Potkal jsem Jirku Chrousta a Davida Mášu, který je asi introvert. Nejelo mi to, nejelo. Squash = nepřehodím nohu přes štangli, zadek jako na jehlách, do kopce krokem …

1. 4. – Honza Hlaváč, kolega z IES, mi dal lekci ze squashe. Všechny čtyři sety jsem prohrál, nejlepší skóre 4:11. Stačila hodina a ani jsem mu nemohl zmáčknout ruku, nemohl jít, prostě síla!

28. 3. – Pražský půlmaraton (TV záznam, kde mě zahlédl Viki: Viděl jsem tvou hlavu, ďábelský škleb…) Časy viz obrázek níže. Možná to někdy popíšu více, nyní telegraficky. Největší chyba byla to, že jsem na startu stál na konci prvního balíku, takže přede mnou byly stovky lidí. Během závodu mě předběhly jedině běžci štafet. Prvních pět kilometrů bylo… jak to říct cyklisticky… prostě jako když na závodě Kola pro život stojíte vzadu :). Předbíhal jsem, kde to šlo. Myslím, že na první pětce bych byl schopen běžet rychleji než 3:53 min. na kilometr (ostatně další dvě pětky jsem dal lépe). Jinak při běhu jsem měl většinou super pocit, že letím, jen občas jsem cítil, že zpomaluji, a to jsem hned zkoušel nárazově zrychlit a udržet to.

Fišiho půlmaraton 28. 3. 2009

26. 3. – ráno jsem se probudil oblečen a jen tak na posteli se složenou peřinou. To proto, že jsem si včera unaven lehnul a jen tak zavřel oči… přemohl jsem se a že půjdu vyběhat včerejšek (ráno). Po dvaceti metrech jsem to otočil s tím, že to fakt nerozběhá, ale v pokoji jsem si řekl, že si zaběhnu aspoň pro snídani, a šel jsem tedy znovu. Nakonec ne do obchodu, ale ve Hvězdě jsem udělal velký strečink a celkem to hodilo tak 4 km.

25. 3. – běh cca 25 km, Petřiny – Dejvice – Bohnice a zpět.

24. 3. – běh cca 1:10 hod., cca 13 km (Ladronka, Strahov, Hvězda). Nohy mám silné jako býk, ale neumím z nich vymáčknout rychlost. Zkusím to možná ještě odpoledne. Předchozí dny jsem hlavně jedl. O víkendu to byly hotové hody. Rajskou omáčku jsem měl k obědu, svačině i večeři a celá balení sušenek ve mně mizela jako nugeta víte kde.

Celkově k soustředění – najel jsem okolo 1400 km a nastoupal okolo 17 km, fyzička rostla každým dnem. Začínám cítít, že je třeba se soustředit na hrubou sílu, abych mohl jet na velkou co nejvíce a abych měl v kopci zrychlení (jako Michal). Díky pozitivnímu příkladu Péti a Jirky jsem poznal, co to je jíst normálně a správně. Od Michala jsem si myslím vzal kousek správného zvířecího přístupu k tréninku. Udělal jsem první kuchařské krůčky (tím myslím těstoviny s připravenou omáčkou a – světe div se – mnou připravenou cibulkou a česnekem). Zjistil jsem, že Simpsonovi vládnou všem a že Joey je ptákovina. Kluky z Watt’s English jsme potkali několikrát a tréninky s nimi byly super a držím jim palce. Výhled do budoucna není růžový – je sobota večer, mě tlačí břicho z jídla, na kolo to zítra nestihnu, v týdnu půjdu snad párkrát běhat, v sobotu zřejmě běžecký půlmaraton, pak přes týden zase běhání a o víkendu, za 14 dnů od nynějška, snad to kolo. A to už by mohl přijít Spešl.

Poznámka: samozřejmě bych mohl psát stránky a stránky podrobně o soustředění, ale to nejde. Pokud chcete, pojeďte příště s námi.

20. 3. – ráno bylo zatím nejhorší, co jsme tu zažili (a vůbec celý den), ale stále vlastně v pohodě. Foukalo jako blázen, bylo chladno, ale jet se jakžtakž dalo. Na kolo se nám už moc nechtělo. Brzy jsme se opět rozdělili na dvě skupinky (Viki, Onty a Vašek, a pak Michal, Bláža, David, já a Tibor). Za Badernou mi rupnul vzadu drát, takže to mělo parádní osmu. Kluci mi to zprovoznili, takže se dalo jet, ale ne brzdit. Řekl jsem, že si to dojedu domů vyměnit, ale nakonec jsem objel celkem 113 km, zkouknul lodičky v Novem Gradu a domů přijel kousek po souputnících. Večer to naše akční skupina (Péťa, Jirka a já) zabalila a jeli jsme domů. Nohy už mě na tréninku neposlouchaly.

19. 3. – 158 km, 5:22 hod., MAX 75 29,45 km/h, AVS 29,45 km/h, 2160 m převýšení. Dnes to bylo rychlé. Třeba z kopce z Pičanu, když mě hoši předjížděli osmdesátkou (já pouhých 75 km/h). Všichni jsme jeli do Labinu, pár nás sjelo do Rabacu k moři a zpátky přes údolí do Barbanu, do něhož jsem táhnul do kopce špic. Pak směr Žminj a na kanál, kde jsme potkali hochy ze Superior týmu, co jezdí Kolo pro život. S Michalem jsme vzali výjezd na druhou stranu kanálu prestižně a přidali svou trošku do mlýna a před námi byl jen jeden z nich. Pak jsme na sebe navzájem počkali, Tibor a Michal nás pekelně rychle dotáhli zpět k Superiorům a s nimi jsme kecali až do Baderny, odkud sami domů. Večer pizza, která zahájila můj smutný návrat (idiota) k nezřízenému způsobu stravování, který – psáno z domova – trvá a trvá.

18. 3. – 184 km, 6:51 hod., MAX 75 km/h, AVS 26,82 km/h. Poreč – Buzet – Lupoglav – Vojak – Lupoglav – Buzet – odbočit doleva do dalšího hrozného kopce – Pazin – domů. Tam jsem padnul a spal, pak jedl a zase spal.

17. 3. – 205 km, 6:40 hod., AVG 30,3 km/h, 2570 m převýšení. Hned na odjezdu mi upravil těšení se na trénink fakt, že mě po něm neměla čekat domluvená restaurace. Horní patro oznámilo, že budou místo toho vařit. Vyjeli jsme a v Baderně se setkali s Ostrováky, kteří přivezli i neznámého mladého jezdce z týmu Strahovští osvoboditelé silnic. Vyrazili jsme do Rovinje, Bale a ve Vodňanu to otočili na Barban. Tam se Ostrovští odpojili. Ještě předtím to otočili Viktorinovi. Michal, David, Bláža a já a Vojen jsme pokračovali dále do Labinu, přes Potpičan a Pičan (neskutečně dlouhý kopec) do Pazinu. Tam pak na Motovun a přes Vyžinádu domů. Největší pochvalu zaslouží David (16 let, první rok junior). Dnes jsem ráno začal jíst Disko. Ke snídani byla velká miska plná musli, piškotů, mléka a jednoho banánu. Na kole jsem snědl dva chleby s marmeládou a velký banán, k večeři pak větší dávka rizota s tuňákem a zeleninou a 4 kousky Diska.

16. 3. – 4:17 hod., 123 km, AVG 28,7 km/h, 1374 m převýšení. Dnes měl být regenerační den, ale hrubě se to nepovedlo, protože vůle většiny členů výsadkové skupiny byla jiná. Jelo se rychle a daleko. Divil by se i Martin Horák, který líčil svou regenerační projížďku na Mallorce na serveru MTBS (100 km pomalu). Odpoledne udělal Péťa špagety s omáčkou Carbonara. Pak jsme se vydali do Konzumu. Tam mají obrovský výběr skvělého jídla, ale já odolal. Vůbec, jím tady velice málo. Neslýchaně málo. Snídaně (např. vánočka a větší miska s musli, mlíkem a piškoty), jídlo na tréninku (ideálně jenom chleby s marmeládou a sýrem a banán, Corny obvykle zvládnu nesníst) a večeře (střídmá dávka rýže či těstovin s omáčkou) a pak třeba ještě průměrně půl sušenky. To je krása, ne? Po Konzumu, kde jsme potkali Míru s Tomem Strnadem, jsme jeli do hotelu, kde bydlí tým Watt’s English. Mají tam bydlení za 500 euro na 14 dnů s polopenzí, takže nám líčili své opulentní snídaně a večeře. Je tam mnoho Čechů. Zítra s nimi vyrážíme na, řečeno ex ante, pomalý a dlouhý trénink.

15. 3. – 156 km, 5:50 hod., AVG 26,75 km/h, 2600 m převýšení. Michal, Bláža a já na Vojak. Do Pazinu jsme se domotali přes Motovun a z něj flanderskou cestou prosluněnou krajinou. Po chvíli se Vojak zjevil v celé své kráse. Čekalo nás více než tisíc metrů převýšení na deseti kilometrech. Ještě bych rád zmínil, že pod Vojak jsme sjeli po cestě, kterou si dobře pamatuji ze svého prvního pobytu na Istrii. Vede prudce dolů serpentinami a jednou i italsky městem, tj. těsně kolem zdí domů. Nejdřív se vystoupalo k bílé mýtnici a pak to začalo. Ačkoliv se značka 18% stoupání ukázala až po dvou kilometrech, hned ze začátku nás čekalo stoupání cca 20 %. Klovali jsme, klovali. Michal jel vepředu s náskokem. Nahoře už cestu lemoval sníh a několik desítek výškových metrů pod vrcholem jsme zastavili na vyhlídce a fotili sebe a Rijeku. Zpátky nás čekal krásný sjezd serpentinami, jaké jsem ještě neviděl. Vyjeli jsme na Lupoglav, sjeli do Buzetu, zvládli rovinu. Na Vyžinádu jsem s Michalem chytl v háku traktor, který jel 25 km/h. Traktor ale odbočil před koncem kopce. Video, co jsem natočil, nahraju na Youtube později.

14. 3. – 186 km, 6:28 hod., AVG 28,73 km/h. Dnes jsem se trochu opozdil s odjezdem a hlavní skupinu už jsem nechytl a zvláštní shodou okolností jsem je nepotkal ani na Kanálu, takže jsem jel úplně sám. Jel jsem v klidu. Nakonec mi to hodně vyhovovalo a říkám si, že sólo tréninky jsou dobré. Člověk vyvíjí stálé tempo, jede podle sebe, jede kam chce. Už jsem jedno soustředění sám jezdil (lyže a cyklo v Itálii s taťkou) a příští rok to asi spolu zopakujeme, ale na Mallorce. Snížení špičky sedla pomohlo.

13. 3. – 167,3 km za 5:25 hod, AVG 30,9 km/h, MAX 70 km/h, 1625 m převýšení. Vyrazili jsme na horskou prémii do Pazinu, kterou jsme viděli už loni. Pěkná. Pak na jih. Odpojili se Viktorinovi a my dál v pěti, Bláža, Michal, David, Onty a já pořád na jih. Ve Vodňanech jsme to vzali na severovýchod a pak zalomili do Puly. V té byla na dvouproudovce zácpa, jelikož se tam uklízelo na silnici, takže jsme je všechny předjeli. Michal a Jirka pak zatlačili na pilu a my trpěli a už to nebylo lepší. Svačinka pomohla (moc dobrý chleba se sýrem a marmeládou), ale nohy byly pořád horší. David na tom byl nejhůře a když ho Míša lehce chvíli tlačil, říkal jsem si: To je frajer. (Viz Červený trpaslík a Eso Rimmer.) Ti dva pak jeli napřed a my pomalu za nimi přes kanál a Višnjan, odkud jsem tlačil na pilu já, jelikož je to můj oblíbený druh cesty. Já osobně jsem trpěl hlavně za Pulou. Nejhorší nejsou zdaleka nohy, ale zadek! A pak je pro mě občas problém tempo ostatních, kteří jsou na špici.

12. 3. – 120 km, 4:07 hod., AVG 29 km/h, max 62 km/h, 1413 m převýšení. Jeli jsme na rovinu, kde jsme potkali Watt’s English, kteří se k nám přidali. Přes Morovun dozadu směr Pazin, pak v kopci doprava směr Poreč. Tou jsme projeli k laguně a domů. Nohy mě nebolely, což přičítám (zřejmě ?) dobré (?) přípravě. Uvidíme zítra, moc se těším!

12. 3. – 20. 3. – soustředění v Poreči

8. 3. – Karlův běh, 42 km klasika běžky, 2:40 hod., story
7. 3. – ergometr 2:40 hod, 170-190 W
6. 3. – ergometr 2:10 hod., 180-200 W
5. 3. – ergometr 2:10 hod., 180-210 W
28. 2. – Viki mě lákal na trénink na kolech, ale já řekl ne. Pak jsme kluky s taťkou viděli. To mě píchlo u srdce a těším se do Chorvatska. Možná se mýlím, ale viděl jsem nějakou hnědou tvář – že by to byl opálený Míra? A já běžel 9 km na Běhu Vítězného února (trasa). Pak 30 minut rychlého plavání, 15 min párová procedura (pára, sprcha, pára, sprcha) a pak doplavání. Doma jsem se zvážil, úplně prázdný, 80 kg. Pak jsem se najedl (kuře, brambory, zákusek) a zalehl a ležel asi 2 hodiny, úplně kaput. V posteli jsem ještě stihnul sníst dvě kiwi, tatranku a něco malého. Chvíli tam se mnou byl kocour Scott. Večer pak 1:55 hod. ergometr na 150-200 W. Příště už zkusím začínat na 160 W a jít nahoru rychleji.
27. 2. – ergometr 2 hod. na 150-180 W, 5 min pauza, 1 hod. ergometr 190-200 W. Pauzičky si dávám průběžně, třeba slezu a jdu hodit Amy klacík a pak zase na kolo, to jsou řádově půlminuty. Ergometr ukázal celkový výdej 8 tisíc kJ (kilojoulů).
26. 2. – ergometr 1:15 hod. na 150-180 W, pak plavání 2x 15 minut, pára, pak ergometr 1:30 hod. na 150-200 W, celkem ergometr 2:45 hod.
25. 2. – tak do Alp nakonec nejedu. Ergometr 1:45 hod. na 150-190 W.

22. 2. – zítra už v Praze, kde snad půjdu běhat, sem tam. Dnes mi chyběla motivace a nálada, takže jenom 1:40 hod. na ergometru na 150-180 W.
20. 2. – běh 26,6 km na Čistou a do Sokolova. Bylo to důchodcovským tempem, tak jako i následné plavání. Dvakrát jsem musel na bobek a pětkrát čůrat. Já prostě běhat musím jedině absolutně vyprázdněn. V bazénu jsem pak na záchodě strávil tak 10 minut. Jinak… do kopce se mi běhá příjemně. Pak už to byl dlouhý běh a bolel mě celý člověk. U Evy jsem se zastavil na 10 minut a pak jsem se nemohl ani rozeběhnout. Je moc hezké, jak je silnice od Jeronýma dál zafoukaná. Proč neběžkuji? Protože mě bolí, dle mamky, úpony na patách. Při běhu víceméně OK. Běhu teď dám ale pauzu. Plavání bylo: rozplavání a pak 3×200 m a 400 m, aby to byl kilometr. Nic moc. Věci mi v šatně docela uschnuly a dalo by se běžet zpět. fyzicky bych to dal, ale … proč se dobrovolně nechat ukřižovat, že? Vynikající bylo důkladné paření a pak důkladná studená sprcha. Doporučuju. Otužilost stoupne hned.

Fotky: běžkování na Kamenici, než jsem si zničil nohy na 10 hodinovce.

19. 2. – zdržení u Jardy u Makoně a vůbec moje pozdní reakce způsobila, že jsem dnešní trénink odbyl. Takže nejdříve ergometr 1:45 hod. (zátěž po 20 minutách ze 150 W na 190 W), pak hned běh do Sokolova 1 hod. a pak plavání (nějakých 20 minut, 600 metrů) a pára. Pořád je to ale prd trénink.
18. 2. – 160 min. (pauza 30 min. na zahájení libereckého mistrovství, kde vystupovala Eva) + 60 min, celkem 3:40 hod. Obtížnost stupňovitě od 150 W až ke 190 W, což už mi přišlo jako stoupání na Jelenu. Kde jsou ty časy, kdy jsem se rozjížděl na 200 W a vydržel desítky minut 250 W a v klidu jel na 220 W. Snad přijdou. Příští týden už je ale škola. Písnička, co hrála při tom zahájení, my dala velkou chuť pořádně makat. Stejně mi pořád nevychází kvalitní trénink :(. Chtělo by to dvoufázově. Po ergáči alespoň plavat. Achjo. Ale takový způsob trénování už zabere pořádnou část dne.
17. 2. – dvakrát na ergometru; prvně to bylo 125 min., pak 132 celkem 4:17 hod.; zátěz se pohybovala v dlouhých blocích na 150, 160, 170 a 180 W, většinou na 160 W. Po první jízdě jsem šel běžkovat, ale bolavé paty z desetihodinovky mě poslaly po 500 m domů na druhé sezení na ergometru. Viděl jsem film Americký gangster, který je zdlouhavý, dlouho nudný, pro ergáč nevhodný, až ke konci se zlepšuje, impresivní je hlavně to, že je dle skutečnosti. pak jsem si pouštěl Big Bang. To už jsme byl docela vysílený. Pohled na to, jak tam počád něco konzumují, mě doháněl k šílenství, stejně jako dobré vtípky. Nebyl jsem schopen dojet posledních 20 minut, tak jsem si vzal dva kousky buchty a jelo se. Říkám vám, jídlo, když ho fakt potřebujete, je DOKONALÉ JÍDLO.
16. 2. – 2:30 hod. ergometr, 150-180 W. Film Poslední skaut je i přes 88% na ČSFD hrozná idiocie. Zato Bournovo ultimátum je absolutní špička, nemohl jsem se odlepit od obrazovky. Nakonec mi fenka shodila notebook z metru na zem… Acer přežil.
14. 2. – Blatenská desetihodinovka, 10 okruhů (100 km). Krásný závod, který doporučuji všem, kdo rádi jezdí na běžkách. Zaručeně si vytvoříte dálkový rekord. Fotky.
13. 2. – 2:30 hod. na běžkách na Kamenici, pak pěšky procházka KB – Březová (6 km), Dolní Rychnov – Lobzy (6,5 km), Kamenice – KB (2,7 km), celkem cca 15 km.

Obrázek: cesta na Kamenici

12. 2. – po dlouhé nicotné nemoci (rýma, kašel, lehký zánět dutin) jsem do toho šlápnul: 22 km procházka s Evou a psy na 5 hodin a 2:15 hod. na běžkách na Lobzech s čelovkou.

2. 2. – 35 km bruslení na běžkách na Ochsenkopfu, dvakrát červený okruh a k tomu vracení se k Evičce, která to jela jednou.
1. 2. – sjezdování na Ochsenkopfu, největší nuda, sjeli jsme to párkrát, bylo to skoro do kopce, ale navnadil omě to na Alpy.
31. 1. – 3:20 hod. na ergometru, prvních 100 minut na 145 W, druhých 100 minut na 160 W. Filmy: Rambo: First Blood II a Iron Man. Závěr Ramba, řekněme poslední třetina, to stálo za to, pecka. Jinak Stallone asi ví, proč mluví tak málo… moc mu to nejde. Kfyž porovnávám Schwarzeneggera a Stalloneho, tak mi druhý jmenovaný přijde přírodnější, víc „normální voják“. Oba jsou ale oslniví. Iron Man, to je takový předělaný Císařův pekař, pekařův císař. Šikovný alchymista Stark uková Golema, pak udělá druhého, prvního ovládne zlý muž, ale ten druhý, ovládaný Starkem, vyhraje. Kladně hodnotím herce Starka, pořád ho vidím před sebou.
29. 1. – cca 2 hodiny tahání větví na zahradě a pak 3:40 hod. na ergometru, 160 W, zhruba čtyři zastávky, z toho jedna delší než 5 minut. Koukal jsem na Rambo: First Blood a pak Dark Knight, tj. nový Batman. Měl jsem to možná dotáhnout na 4 hodiny, abych se dotáhnul Petru Vabrouškovi alespň po kotníky. Nohy už trochu cítím (jakousi únavu, ale pořád to není ono). Cítím v sobě potenciál na větší zátěž, ale to aby člověk byl profesionální sportovec. Mám taky jiné povinnosti.
28. 1. – běžky 3:40 hod., trasa: Sedlo, Hvězda, Sedlo, Bašusova cesta, hájenka Králův kámen, silnice na Prameny, zpět na modrou, přejet silnici Prameny-Mariánky – Smraďoch – Nimrod – najet na červenou – k Rájovu (zde jdem potkal Jirku Blažka) – golf – po červené k Nimrodu – po modré k hájence a stejnou cestou zpět (Bašus). Úsek golf v Mariánkách – Sedlo trval 1:23 hod. Mazal jsem dvě vrstvy fialového Skiva a byl jsme navýsost spokojen. Z kopce to tedy moc nejelo, ale i kvůli stavu běžek, ale stoupalo to. Potkal jsem jen pár lidí. Nohy mě po výkonu nebolely, tak jsem šel ještě 6 km běhat (Kamenice a zpět) a pak do bazénu, 600 m plavání a pak relaxace. Zítra musím víc, bo mě ty nohy fakt nebolí.
25. 1. – ergometr, 150 W, 2 hodiny, sledoval jsem Indiana Jones and the Last Crusade. Zjistil jsem, že tyhle dvouhodinové jízdy mě ani neunaví! Chce to přidat ještě jednou to samé nebo jít běhat. V týdnu začnu (dnes je neděle).
24. 1. – závod na běžkách Okolo mariánskolázeňských pramenů, 30 km klasika, tři kola po 10 km, převýšení na kolo 150 m, špatěn namazáno, nakonec to bylo hlavně o posilování rukou, poslední kolo jsem od konce vysloveně běhal (stromeček). Doma jsem šel spát, únava byla, ale nohy bohužel nebolely.
23. 1. – ergometr, 160 W, 2 hodiny, sledoval jsem Indiana Jones and the Temple of Doom
22. 1. – ergometr, 160 W, 96 minut, sledoval jsem Indiana Jones and Raiders of the Lost Ark
21. 1. – posilovna, ruce, břicho
20. 1. – posilovna, ruce, břicho; ten den dvakrát
19. 1. – posilovna, ruce, břicho
12. 1. – posilovna 50 minut, jednoručky, lehsedy
11. 1. – posilovna 50 minut, jednoručky, lehsedy
10. 1. 2009 – posilovna 50 minut, jednoručky, lehsedy
27. 12. 2008 – 4h běžky na Božáku s taťkou a Evou, v poklidu, ale pořádně unaveni, bylo toho tak akorát. Z Božáku do Němec a tam do Oberwiesenthalu, na Fichtelberg na stadion a pak pomalu oklikou domů-
19. 12. – 90 minut ergometr, 150 W, Quantum of Solace
16. 9. – běh, kliky strečink, lehsedy, Evička
14. 9. – běh, kliky strečink, lehsedy, 90 minut
12. 9. – kliky, lehsedy
11. 9. – 80 minut běh, kliky, lehsedy, strečink
9. 9. – 80 minut běh, kliky, lehsedy
8. 9. – 80 minut běh, kliky, lehsedy
7. 9. – 60 minut běh, kliky, lehsedy (L’Orangerie ve Štrasburku)

,

Pokud máte zájem o kvalitní úterní trénink, podívejte se do Vikiho tréninkového deníku na CKTBB.CZ, kde jsou aktuální informace (např. vzhledem k počasí). Cyklistí po kritériu obvykle pokračují na další tréninkovou štaci, třeba do tělocvičny.

3. 9. – závodní středa na březové (výsledky), pak jídlo. Závod… jel jsem s plnými střevy, takže jsem hned po závodě musel zaletět do křoví. Vojta Marvan rulez, jak jinak to říct. Zpočátku jsem jel s ním, šest kol. Pak zrychlil v kopci, pomalu a plynule, díra narostla, až byl fuč. Pak po nějakých kolech na mě počkal, že jsme dokonce spurtovali na krev, vyhrál o půl kola. OK, jedeme dál a po 30 metrech začíná spurtovat znovu, zatímco já těžko popadám dech. Takže jsem to glosoval slovy, že těžko závodit s někým, kdo spurtuje až k vodárně. Vojta je charakteristický tím, že jezdí často ve stoje, jelikož mu to vyhovuje, ačkoliv to dle učebnic ubírá energii. Za námi jezdil Pepa Kodl a Jindra Lát. Pavel Kodl bohužel asi prasknul drát, což já taky a dokonce dvojnásobně. Takže – sháním levná, lehká kola pro drtiče, co váží 85 kg, takže PEVNÁ. Míra v přípravě na Kuřim nejel, Honza J. dnes daroval krev.

Závod se mi líbil. Ideální by bylo na něj navázat tréninkem na bajku, už netřeba žádné závodění, anebo se projet před ním, jako to udělal Vojta.

K trati. Podle mě to dnes nebylo kritérium nebo bodovačka, ale prostý XC závod. Nebo se mýlím? (Nevím, jak divoce se spurtovalo za mnou.) Na to by totiž byla třeba jiná než kopcovitá trať, kde všichni jedou pořád na maximum, takže ani nemohou pořádně zrychlit. Byla by třeba rovinatá trať, ideálně založená na dětském okruhu Březovského bajku nebo postavená někde u cyklotrialu. Myslím, že teď je ideální doba na zkoušení ideální tratě. A vůbec, mě by nevadilo závodit každý týden na jiné trati. Tak, to je můj příspěvek do diskuze. Doufám, že Honza Vokáč najde pomocníky (Pepa Kodl by byl ideální :) (dnes měl správné připomínky) a neztratí chuť do pořádání.

2. 9. – silnice přes 100 km, domů jsem přijel prošitý. S Honzou s Vikim přes Bukovany do Hartoušova, kde to Viki otočil na pravidelný švih do Soko a my dále již s Leošem Hansmannem do Frantovek, Pomezí, Selb, Aš, Výhledy, Nebanice, kde sraz s Vikiho partou a pak domů. Já byl unavenej a čím dál více prošitej už v Selbu, takže švih nic moc, ale i tak jsem si to užíval. Před Hazlovem předjíždělo nějaké auto v protisměru a prohnalo se kolem nás děsně rychle :// já ho málem neviděl, bo jsem koukal do silnice a bylo to tak tak. Leoš jezdí velice dobře. Před srazem jsem jel ještě do Soko a po Ranžíru zpět, a to bylo příjemné… po dlouhé době na kole, v klídku, pěkné počasí… to jen chudák Viki musí trénovat na P-V-P. V Nebanicích byla velká grupa lidí. Martina se zlomenou rukou (po TT si jela na bajku odvézt v igelitce neoprén, igelitka se zapletla od drátů a hop na zem), Lenka s dítkem = diváci a kolemjdoucí, a z cykloušů Viki, Vašek, Tibor, Pepa, Honza, já, Kili ml., Ondra Stránský, David, Tomáš Linhart, Aleš, … celkem 12 kusů. V Libáči byl na kopci první Honza, což je prestižní vítězství.

[View with PicLens]

30. 8. – Velká cena Sokolova, součást ČP a dokonce i MČR v olympijském TT. Pokud je v předchozí větě více než jedna zkratka, které nerozumíte, pak … pak máte asi nějaký problém ;). My hobíci jsme si to dali na polovičních distancích. S výsledkem jsem spokojen, 9. pozice je mé skoro maximum. Osmý skončil Pavel Vavruška, který … který skončil o místo přede mnou i loni, kdy mě ovšem předběhl, poté co jsem běžel jako nemohoucí. Nyní jsem to byl já, kdo ho sbíhal, ale byl to bohužel on, kdo kontroloval situaci. Seběhl jsem však velkou část jeho velkého náskoku.

Moje vyjadřování je na dlouhé lokte, tak zkusím rychle. Ráno jsem spal dlouho, jako rozjetí jsem volil cestu na Michal pro číslo (nedali mi ale pásek na čip, ten byl pak za prachy, vážně podivnost), startovné přijatelné. K Evě jsem přijel s taťkovo oprýskaným Bassem, na němž jsem od oka posunul dolů sedačku a pro jehož velký převodník je třeba mít na pravém prostředíčku cit. Jelikož jsme standardně nestíhali (ale čas přes nepořádek na startu byl!) & zapomněli na to, Eva neprošla výcvikem ovládání tohoto stroje, a tak do cíle přiběhla se slovy „Nemluv na mě, pětkrát mi spadl řetěz a nemohla jsem šlapat“. Prý to bylo horší než bahnitý podzimní XC závod Antal. Jsem vážně šikula.

Voda byla docela ledová, ruce mi povolily až u první bójky. Plavání v balíku mi dělá potíže. V případě plavců amatérů v něm totiž dochází k větším hrůzostrašnostem než v amatérském balíku cyklistickém. A tak po sérií nevybíravých nájezdů na mé tělo jsem volil ústupovou taktiku a prsy vybral prázdnou dráhu, abych pak jen díky opakovanému pískání vodníka vynbořil hlavu zabranou pozorováním dna a vrátil se k bóji, abych ji obeplaval. Od té chvíle mi to docela odsejpalo, žádného prsaře jsem neviděl a prostě to docela fičelo.

V depu jsem si opět odpřísáhnul, že si na tkaničky namontuju to udělátko, které je umí rychle stáhnout. Pak jsem nemohl našlápnout do pedálů a nai jsem si nevšiml, před kým jsem si to musel udělat ostudu jako bejk. (Hoši, ale měl jsem druhý nejlepší čas, to vás musí potěšit!) Na kole jsem brzy sjel skupinu, kde byl můj kolega z IES, Jirka Pokorný (vedle mě a vysokého Pavla Mužíčka úplně vpravo). A s ním jsme do kopce z Citic ujeli a spolupracovali až do cíle. Jirka nemá moc najeto, ale jel vážně dobře, na rovině mi pomohl, protože několikrát jel dobrou a dlouhou špic. Takže jsem se mohl odpočinout a do běhu nastoupit ne zničený. A navíc, a to se mi líbilo asi úplně nejvíc, jsme spolupracovali kvalitně – oba solidní technika střídání, oba jsme věděli o co jde. Honza Sokol měl jistou ztrátu, viděl jsem ho za obrátkou, ale popravdě, nebyl jsem si jist ničím. Dlouhé roviny ale pomohly, a tak byl můj náskok dostatečný na to, aby mě Jan nedoběhl. Já naopak brzy zařízl Péťu Vávru, pak díkybohu i Irenu, která tedy porazila Jirku Chrousta (!) – i Vikiho mladšího – a přede mnou byl Martin Smolík a Pavel Vavruška. Pavel Martinovi utekl a já se blížil k Martinovi, což mě docela ničilo, protože je přeci jen starší než já a já vížně netušil, že je takto dobrý. Pak jsem chvíli běžel vedle Jaroslava Pavla a jeho rodičů, kteří ho podporovali, jak jen to šlo. To už jsem měl sundnaý vrchní díl dresu, jelikož mě dusil.

No a do cíle hukot, naplno, až jsem byl K.O.

27. 8. – okruh ONO – Březová – Lobzy – Vítkov – ONO za 35:15, Vítkovská strasse je ale rozkopaná, takže jsem měl přerušovaý sjezd. Do kopce jsem byl o dost pomalejší než Honza Sokol. Moje cyklosezóna se chýlí ke konci, zbývá už jen VCS a snad jeden společný trénink příští týden. Už nesportuju.

23. 8. – Artamon

18. 8. – Grossglocknerstrasse z Zell am See až nahoru, s Evičkou.
17. 8. – procházka lehce do hor na pár hodin
16. 8. – každý po vlastní ose a kolmo, já 50 km za 4 hodiny + už po silnici asi 20 km.
15. 8. – pěšky okolo celého Zell am See.

14. 8. – ze Saalbachu na Schattberg, tj. převýšení lehce přes kilometr. Fotky z celé dovolené.

View Larger Map

6. 8., 7. 8. – nic

5. 8. – úterný švih … 130 km. Nohy mě ale po něm nebolí, což mě tedy mrzí. Ale po přečtení komentářů dole by mě to snad ani mrzet nemuselo. Takže jak to bylo. Od 10 do 12 jsme v Jilu hráli s Evčou tenis. Po cestě nahoru na Hruškovou nám zničehonic chvípnul skútr… asi jsme pro něj byli moc těžká nálož. Už při rozpinkávání jsem zjistil, že tenis pro mě není to pravé. Jednak špatně držím raketu (zezadu je jistím vztyčeným ukazováčkem) a jednak dávám pořád dlouhé míče. V zápase jsem pak projel první set 6:4, ale ve druhém jsem nasadil k trháku 4:0, ale už bylo 12.

To jsem měl v sobě už dvě Corny a tři rohlíky. V poliklinice jsem snědl svůj oběd a dvě třetiny Evičky obědu. Doma mi sestra dala čtyři langoše. Na trénink bez jídla a doma pak spoustu krajíců s: marmeládou, sýrem, jogurtem. K tomu litry čaje. Dále fazole a celou Milku. Ano, jsem dietář, jak se patří.

Trénink… zase jsem se toho bál, ale nakonec jsem s radostí vyjel. U značky už čekali chebští (viz u Vikiho, který mě pochválil, což mě těší!) a Míra a Tom Linhart. I kvůli Tomovi jsem lobboval za Klingenthal, kam ale nechtěl Pavel Kozlík, jelikož neměl pas, … tak jako všichni ostatní. Nakonec tedy i vyjel, ale zůstal někde vzadu. Byl tu i Milan Šplíchal, který je hubený včetně nohou, až je to neuvěřitelné, ale jede dobře (to jen tak… zaujalo mě to, protože prostě někdo je svaly doslova zarostlý, zatímco druhý vypadá jakoby nic). Do kopců jsme si to dávali několikrát, chebská sekce tyto akce ignorovala, takže šlo většinou o „Viki vs Fiši vs Míra“. Míra jel včera kopce na testovacím GT Marathon od Makoně. Zaskvěl se několikrát špičkovým zrychlením. Asfalt trhal třeba nad Olovím. Jak ale už poznamenal Viki, delší sprinty nebyly pro něj dnes košer. Viki byl králem tréninku. Sice jsem mu ujel do většiny kopců a lze říci, že od středně dlouhých kopců jsem byl lepší, ale celkově to byl on, kdo by celou trasu zajel výrazně nejrychleji. Což nám odkázal na posledních 30 km a kolem ETI mě (skoro) odpáral i na rovině. Míra Zakuťanský je na rovině kamion, jede strojově velice rychle, např. z Adorfu nahoru jel výborně. Celkově se mi to velice líbilo, jeli jsme rychle a pěkně v rytmu. Průměr na 120. km byl 35 km/h!

No a detaily ze zákulisí. Třeba stoupák (mapa) kus před Vojtanovem, zakončení dlouhého táhlého úseku, kde ale bejci typu Vikiho či Míry Z. jeli přes 35. Zvedlo se to ještě více a bylo to dlouhé. Míra chce Vikimu oplatit (moje domněnka), že jej, oprávněně, rychle střídal, takže si najede k němu na špic a šlápne na to, Viki jde také ze sedla a drží se, pak si Míra sedá, to už kolem něj jedu já, tak 30 m za Vikim, který ale jede rychle dál, má fakt náskok, ale já to zkouším a začnu ho do kopce sjíždět. On se po chvíli, už celkem v klidu otočí, uvidí, jen nevěřícně a lehce demotivován pohodí hlavou a šlape, co to jde, mně se daří, dojedu ho, zvolním, po 7 sekundách jdu ze sedla a Viki už nereaguje, takže úspěch. A v ČR už nás Viki jen táhl domů, Míra už ani nestřídal :) a jen semtam prohodil nějaký frk.

Fotky: e-mailovou adresu jako na FÚ v Sokolově bych mít nechtěl (…@sok.pl.ds.mfcr.cz). Evička. Za Boučím. Míra Brill. V modrém Míra Z. bez helmy, což mě lehce znervózňovalo. Takhle to vypadá, když se zvedají… a když Viki odjede v dál. A zde nás táhne z Hartoušova do Nebanic poté, co nám před Hartoušovem frnknul.

[View with PicLens]

4. 8. – dnes bez sportovní aktivity až na několik koleček v rychnovském rybníku za plynárnou. Plus kolečko po úřadech k vyřízení živnostenského listu.

3. 8. – úspěšně pokračuji v držení diety a podle mě viditelně hubnu. Mohlo by to být i rychlejší, nebýt řady dietních chyb. Po dnešku a včerejšku cítím formu. Je ale ještě prostor ji zvyšovat, a to všemi třemi směry. Tak jako mnozí mi kolegové, i já mám prázdniny, a tak mám ideální podmínky na trénování (čímž alepuji na ostatní, aby si uvědomili, jaký luxus oproti pracujícím či rodičům máme, a pořádně tedy začali trénovat).

Počasí pod mrakem, ale jedu. Na startu Viki, Míra, Aleš, David, Pavel Kozlík a symbolicky Jointy. Tak k dojmům…

Kozler byl odpočat, a tak 1) kecal a kecal (což bylo nakonec i příjemné), ale když Vikimu něco nevykládal, tak 2) jel kudlu. Zvláště k hlavní na Mariánky to rval, že borové šišky padaly z háku. Na Kladské jsme ho ale chudáka opustili, protože on v dešti nejezdí (a že jsme zmokli!).

Vsuvka: po hlavní na Mariánky jsme se napáskovali k Mírovi Raišlovi za V3Sku, jejiž řidič ale po chvíli prudce zabrzdil a z okénka začal nadávat. Takže bacha na takové situace.

Nejde mi jet kopec rychle odspoda. Zrychluji, ale pořádně, až když cítím nůž na svém krku, to jest když vidím Vikiho nebezpečně daleko. Možná je to psychickou vadou, jejíž odrůdou trpí i Aleš, tj. že si necháváme i na rovině, snad nevědomky, balík ujet a pak ho pracně sjíždíme. Dnes jsem navíc nejel úplně dobře. Od zámku v Kynžvartu jsem jel s Mírou, který si ale kopec dal v ZDV, pak sám, pak v obci opět všici ujeli. Viki, David, pak s odstupem Kozler, jehož jsem dojel, ujel mu a jal se stíhat zbytek. Cítil jsem velkou sílu, ve stoje jsem vydržel skoro celý kopec od velké zatáčky. David mě vytáhl, protože pořádně zrychlil, pak tedy odpadl a Vikiho jsme taktak měl, ale nastoupil a odjel. Pak Mnichov, Bečov, Krásno. Hlavně Krásno bylo pekelné. Netradičně jel Viki za námi, tempo držel David. Pak Viki pomalu převzal otěže, já si je nechal standardně odjet a za velkou zatáčkou jsem tedy pocítil nervy a jal se zrychlovat. U druhé velké zatáčky jsme s Davidem Vikiho dostihli. Viki šel do pozoru a šlápl do pedálů, já za ním… opět ta situace. Prostě jedete naplno a najednou si máte stoupnout a dřít ještě rychleji. To je děs. Navíc se mi svíralo břicho hlady a studěla záda z mokrého dresu a vestičky. Udržel jsem a šel před Vikiho. Za poslední zatáčkou šel Viki do spurtu přede mě, já uvisel a když si sednul, já vydržel o něco déle a bylo to doma. Je to pořád to samé… překonat bolest. A už vteřinu poté je to vše OK a chcete v podstatě znovu.

S Vikim jsme si pak na staďáku v Soko při sledování desetibojařů spokojeně řekli „ach, ti atleti“. 115 km. Večer 38 minut kraula na Vítkově.

Fotky z mobilu za posledních několik dní

[View with PicLens]

V zrcadle u Makoně, sraz u polikliniky, Viki v sacharidové dietě dává bundičku do obalu, neúspěšně, zkouší dál…, neúspěšně; za autem za Libáčem, na mopedu s videorekordérem „v kufru“, Evička v kufru, v Praze u okna; ti dva idiotíci na parkovišti u Michalu v Sokolově, co močí u zdi, hádám, že to jsou fotbalisti z Baníku Sokolov; Monča s Eliškou, louky za Krajkovou, traktor s balíky.

2. 8. – Ašský X-triatlon, dlouhá trasa, to napíšu do zvláštního článku. Čas pod 1:20 a trať 600-16-6. Závod se mi velice líbil, závodil jsem se Sanťákem (2. místo, já 1.). Krátkou vyhrál Jirka Chroust. Plavání v pěkné přehradičce uprostřed země nikoho, kolo na 4 km okruhu nahoru na kopec, dolů a po rovině do cíle, běh na kopec a dolů a po rovině. Jezdilo i běhalo se hodně do/z kopce, ale i po rovině, a vše v terénu.

1. 8. – s Evou jsme spali pod širákem za kapličkou a po deváté jsem razil na krátký trénink téměř :) na lačno, 50 km přes Krajkovou a Oloví. Večer pak asi 300 m plavání v Bystřině.

31. 7. – po včerejším fiasku jsem to chtěl dnes napravit a povedlo se. Již v 8:30 jsem stepoval u Rolavy, kde jsem se sešel s Vláďou Malým. Do mapy jsem pak zakreslil díry na silnici a nafotil trať. Takže dopoledne 75 km. Ve čtyři hodiny pak necelých 100 km sadomaso tempem. Šlo o to, že … se spurtovalo, kde to šlo. začal to Míra tím, že u sil za Hartoušovem ze zadních pozic vylétl jako šlak dopředu a drtil to do kopce. David, Viki, Palinko za ním, já též. Mimochodem Palinko výborně v Šabině. Stejná situace pak o obec dál před Horní Vsí. Myslím že opět Míra byl strůjcem. Někdo jel vpředu, samozřejmě do mírného kopce stupňuje tempo a už to začíná lehce vřít… lidi se rozhlížejí, najíždějí vedle sebe a vtom frnkkk, někdo zleva letí, ostatní za ním. Další spurt je k hlavní silnici.

Když je to můj deník, napíšu o sobě, že ano. Nuže já vím, že tento tréninikový prvek je zcela zásadní, důležitý, velice efektivní a jedině pozitivní, tuplem ve vrcholu sezóny. Jedinou jeho nevýhodou je, že bolí. Co mi jde, jsou spurty na vrcholech delších kopců. To ale není dnešní případ. I dnes jsem ale několikrát vítězně uplatnil psychometodu „drž, dokud nepadne“ (ten druhý; a tím „drž“ myslím „šlapej ze sedla, nepadej v bezvědomí do sedla“). Míra Brill má děsně rychlé začátky spurtů, umí rychle vydat obrovské množství energie a navíc vydrží dlouho. David se umí prosmýknout ze strany a vydrží rovněž velice dlouho, zatím spíš v kopcích než na rovinách si myslím. Palinko mi přišel jako silný drtič, taky má stehna jako pumpy. Chtělo by to ale pořádně zhubnout (nic ve zlém). Péťa Onty byl taky několikrát nahoře (mezi) první(mi). No dobrá, dál k trase.

Nad Františkovkama jednak Míra píchnul, což přerušilo spurt do kopce (díky Bohu Vikimu za to zvolání Halt!). Příjemný pokec a hrozba deště… jedeme zpět. Do Starého Rybníka chytáme s Palinkem naloženou Tatrovku a jedeme až za Skalnou. Tacháč mi ukázal 99 km/h, což bude nějaká chyba, ale po rovině jsme valili 65 km/h! V Křižovatce začalo pořádně foukat s příchutí deště, takže šišky po hrbolaté cestě na terezín směr Hluboká, závod nahoru, pak po supr silnici z Lítova spurt do Habartova, pak bomby do Svatavy a spurt do Sokolova.

30. 7. – po včerejším náročném tréninku měl přijít druhý díl telenovely Cesta za endorfinem. Hned na začátku vysílání, po první zápletce, kdy mi Viki, David a zejména Míra ujeli v Boučí, jsem napůl spolknul včelku Máju, vyplivnul ji a za odměnu dostal dovnitř do krku žihadlo. Krk otekl a v Oloví jsem nemohl polknout, což posloužilo jako dostatečně důvěryhodná výmluva, a já se tedy ulil. 155kou jsem odfrčel do nemocnice, kde… pokračování v komentáři u Vikiho. Doma jsem se přejedl.

Další díl = Fazóna je tu.

29. 7. – 120 km, na 100. km průměr téměř 36 km/h! Pekelný trénink s Vikim, Davidem a Ontym. Do Frantovek odbočili Pavel Kodlík a Martin Imrich (proč?), Pavel Kozlík regeneroval po 24hodinovce. Chudák Péťa měl taky regenerovat po víkendu, ale statečně si s námi dal tu těžkou písemku přes: Frantovky – Luby – Německo – Klingoš – Sokolov. Ty kopce… a ty roviny. Valili jsme tam i tam. Do kopců jsem byl dnes silný, většinou jsem dokázal udržet tempo a ke konci zrychlit více než ostatní. Po cestě byly fakt prďáky. Viki je hubenej, že se mi na něj i pěkně koukalo zezadu. Prý ho z nějaké Audiny plácly nějaké slečny přes zadek, když jsme jeli za kamionem se dřevem v Šabině! David je taky borec, to je síla. No a co dál napsat, to se prostě musí zažít. K Evě jsem si dojel pro dávku energie a v klidu se dostal domů. No a za chvíli vyjíždím (je středa, píšu dnešek = úterý) na další trénink, kde bude i BrillMíra, takže to bude bolet ještě více.

28. 7. – od tří hodin do sedmi na Michalu s Monikou a Ivou, od čtyř s Evičkou. Dal jsem, co se plavání týče, tam a zpět po nejdelší ose, a pak tam a zpět od našeho stanoviště přímo na druhou stranu, a my vždy ležíme pod stromy u tobogánu. Ze začátku mi můj plavecký styl připomínal mrskání pulce, ale pak se to zlepšilo! Už v tom alespoň vidím smysl. A večer jsme s rodinou včetně psa zajeli na Jesenici ke Karlovi, kde jsem plaval k bójce a zpět.

Na Michalu už si nikdy nic nechci kupovat, protože se mi ti bufeťáci znechutili tím, že když mi nakládali ošklivé bramborové lupínky, tak je nakládali po jednom a naložili mi jich méně než ostatním. Prostě oškubat zákazníka, jak jen to jde.

27. 7. – TT Chodová Planá (0,5-33-8). Očekávaný souboj s Honzou Sokolem jsem prohrál. Vlastně to nakonec ani nebyl souboj, ale jasná prohra. Z vody jsem po bloudění lezl s náskokem a na kolo sedal, zatímco Honza šněroval tretry. Se mnou sedal Péťa Vavruška, kterého jsem si za zády nechal, a jeli jsme spolu. Brzy jsem dostihl dalšího a dalšího. Tihle týpci byli na kole silní a i střídali. Další skupinu plnou dresů v barvách ČR jsme dojeli v půlce cesty do Tachova a makali jsme dál. Na špici jsem praocval hlavně já. Věděl jsem, že musím odjet co nejdál, ale bylo to asi předem odsouzené k neúspěchu. Možná jsme byl i tužší po včerejšku. Před Tachovem do kopce nastoupil můj cyklodruh, jehož jméno neznám, já uvisel a za Tachovem jsme si řekli, že čekat nebudeme, jelikož tam jsou běžci. Tak jsme jeli. Pak jsem mu odjel v kopci, sám jet je ale vražda, ale jel jsem stejně, dojel si mě. Peloton za námi byl jednou dál, jednou blíž. My, horší běžci, jsme se vysilovali před odpočívající skupinou běžců ve velkém balíku… Minuli jsme Péťu Vávru, který si to nasměřoval chudák do příkopu. Pak jsme dojeli jezdce, co jediný u Péťi zastavil, a jel tudíž sám. Ten nám dost pomohl, jel dobré špice. Pak jsme dojeli Ondru a ještě jednoho, do depa ale všichni společně. Honza vylétl jako při sprintu a i ostatní běželi nějak rychle. Já měl krizi od začátku běhu do konce běhu. Pocity nic moc. Aspoň že v tom příšerném horku byly melouny.

Odpo na Komáří a zpět s Evou.

26. 7. – Xterra Ostrov, MČR (1200-33-10). Třetí místo v kategorii mužů 20-29 je asi dost velkým úspěchem, takže to mě hřeje ještě teď v pondělí. Oproti hobíkům jsme měli plaveckou trasu úplně rovnou a hrozně dlouhou. Tradičně jsem kromě plavání závodil i ve slalomu. Ale z vody jsem lezl docela dobře, kol tam byla ještě spousta… potvrzujíce rčení o otm, že xterru jezdí zkrachovalí plavci :). Na kole jsem výrazně ožil a předjížděl od začátku do konce. Ani nevím, jestli to byla těžká trať nebo ne. Z Xterry na Hluboké jsem měl náročnější pocit. Jelo se na Vlčinec, takže kopec tam byl. Byly jednak široké lesní cesty, i velice prudké, i úzké lesní pěšinky. Díky Honzovi Jiříčkovi jsem měl seřízené kolo, a to šlapalo jako hodinky. Nové kliky ShiXT, řetěz a kazeta Sram mi taky pomohly. Při nájezdu na hobby okruh jsem jel ve skupině, která si mě dojela předtím na asfaltu, ale té jsme frnknul v prvním kopci. Pak jsem jel sám. Už se mi to zajídalo. Málem jsem se přizabil na rigolu, půlmetrovém příkopu na cestě bez označení. Nedával jsem si to úplně na krev, protože … běh. Před Ostrovem jsem dojel ještě jednoho hocha a už jsme si vychutnávali kroužení městem a fandění diváků.

Prvních třicet metrů fajn a pak to přišlo, plíce se sevřou, do lýtek nabíhají křeče, běžím jako se stokilovými stehny. Předbíhá mě vítěz Zadák a ještě jeden, co přijel za mnou, pak už nikdo, naopak já nakonec předběhnu Toma Eberla s boláky na nohou a mohu na bednu. Diváci mi pomohli neskutečně, Roman Gogor speciálně. Trať mě moc nebavila, ale to bude tou únavou.

Překvapilo mě, že druhý v cíli Martin Jiskra zajel kolo o tolik rychleji než já či Tom Eb, se kterým jsem měli čas téměř stejný.

Evička taky výborně.

25. 7. – asi nic.

24. 7. – 30 km na bajku.

23. 7. – v Praze jsem s Alicí vyřizoval přidělení peněz na pobyt ve Štrasburku. Bylo to … hrozné. Mašinérie. A pak běh KB – Kamenice – panelka – Lobzy silnice a zpět. Pak hned kolo 30 km KB – Šabina – DR – Eva – Kamenice – KB, návrat ve 23:00 a ježdění v noci je super! I potmě.

22. 7. – běh 10 km svižně na Kamenici.

21. 7. – na půjčeném Spešlu Epicovi Expert pár kiláků kolem Sokolova a Březové.

20. 7. – nic, práce

19. 7. – XC Skalka, nic moc výkon.

Mapa běhu

18. 7. – jako rozjezd na, podle mě, XC závod roku, jsem zvolil dvacetikilometrový běh :). Viz obrázky. Vzal jsem to přes Krudum s pejskem Ejmy a běželo se fajn, až na ten oběd, co jsme si před výběhem dal (dvojitá porce rýže, omáčka, maso). Samozřejmě se to neobešlo bez několika zastávek… Běžec ale ještě pořád nejsem. Jsem však silný v kopcích. A k tomu „závod roku“, to prto, žoe extra formu má Karel, Míra, já jsem také dobrý a Luboš snad formu neztratil.

17. 7. – nic. Stejně jsem pořád v jednoim kole, nechápu to. Měl bych dřív vstávat, to je jasné. Večer jsem vybíral DVD rekordér a řeknu vám, je to těžké. Už ho doma máme, Panasonic od Kleinerů, ale je to složitý stroj.

16. 7. – Lopatárna, návrat po letech, článek, fotky, výsledky. Viki vzal auto, na okruhu už byl Vašek, přihlásit a na start. Hned po „Start!“ vypálil Vašek Hlaváč a další a já jsem šel hend za nimi. Už si to moc nepamatuji, ale mám pocit, že jsem nějakých prvních pár kol kroužil v první ksupině mj. s Radkem Krummerem. Průběžně mi docházely síly, a tak jsem se ocitl uprosteřd balíku, ale pak jsme se zase posunul dopředu a snažil se být aktivní. A myslím, že jsem byl vidět. I když ne zrovna v pozitivním světle. Pokud by se vyhlašovala soutěž a největšího řekněme naivku, byl bych to já. Prostě jsem to tahal, nechal si ujíždět balík, sjížděl to, netaktizoval. Ani jsem vlastně nevěděl, čí jsem, a i cíl jsem prošvihl. Jízda v balíku mi nedělala problém. Přispělo k tomu i to, že jsem byl pořád v zápřahu a „mimo“. Jediná kritická situace byla, když se zezadu přiřítili jacísi rudí ďáblíci s nápisem Sparta a zčali se cpát po pravé straně v pravotočivé zatáčce a házeli myšky, až to lítalo. Po 50 km a 50 okruzích vyjetí několik kilometrů s rekordmanem Vaškem a domů s Vikim autem.

15. 7. – nejdřív jsme jeli s Honzou k Makoňovi, kde se podařilo všem třem vytáhnout z řazení konec přetrženého lanka, totiž hlavičku s půlcentimetrem roztřepeného lanka. Pak: Vítkov – Lobzy – kamenická křižovatka – otočit a zpět přes Vítkov k poliklinice, kde byl sraz. Tohle vydalo na nějakých 35 km a jeli jsme rychle. Na srazu: Aleš ve slušivé černožluté kombinaci s kolem, co má méně než 7 kilo, Viki bez přísady cukru, tzv. Zero, Tibor s vyšperkovaným kolem (přísada uhlíku), Péťa, nadrženej na kiláky, David, černý kůň a pro mě nově Tom Linhart (konečně vím, kdo to je), bezva kluk, jemuž jsme ovšem asi brzo ujeli, za což se omlouvám, ale tak prostě chodí, ať jde o kohokoliv. Nakonec jsem měl necelých 120 km a k tomu 40 minut běhu, necelých 10 km. Trasa: Sokolov – Frantovky – Pomezí – Cheb – Nebanice – Soko – KB.

Nějaké poznatky… tak já jsem byl dobrý ledatak v několika spurtech do kopce, a to v Šabině, nad Kaceřovem, u Steinu a v Libáči; za Hartoušovem mě odpárali, u Pomezí taky a na špici jsem se neohřál, ostuda jako bék. David lítal do kopců i jel dobře po rovině, zjednal si respekt. Tibor je silný, Onťas též, Honza taky… Aleš byl ponejvíce vzadu a nechával si v háku větší díru než já, což je na pováženou. Viki jezdé ekologicky bez přísady cukru, a tak se tvářil, že neumí do pěti počítat. V Nebanicích se ukázal Míra I. s novým, krásným kolem, a René, který jel pak s námi, rovněž na novém velice pohledném kole (karbonový Dynamics na Chorusu). Řekl, že cítí, že to kolo brzdí :). Hvězdičky za dnešní trénink bych dal Davidovi, Tiborovi a Ontymu.

Běh byl celkem fajn a půlmaraton bych asi zvládnul, čili polovičního Ironmana bych asi dal.

14. 7. – od rána depka, že musím něco dělat, ačkoliv se mi nic dělat nechce. Spát jsem šel klasicky po druhé hodině ráno, vstal kolem osmé, nasnídal se a polomrtvý šel znovu spát. Pak jsem někdy vstal, šel pracovat na zahradu a pak přišla SMS od Honzy, že jede na trénink. Zkonzultoval jsem to s Evičkou a vyjel jsem. Hned u modřínů to bylo fajn a byl jsem rád, že na tom kole zase sedím. Sedělo se mi pěkně, šlapalo to dobře, nohy bolely jen trochu. Plánoval jsem nějakých rychlých 80 km anebo kopce. Nakonec jsme vymysleli trasu na (pro mě) 110 km. KB – Rychnov – Bukovany – Hartoušov – hlavní u Frantovek – Vojtanov – nahoru na kopec – po hlavní do Klingenthalu – Sokolov a popojíždění k Evičce a volně domů, kde jsem měl průměr 32 km/h. K Frantovkám jsme z Bukovan jeli bomby a měli u nich průměr jestli si dobře pamatuji 35 km/h. Pak jsme se doplahočili do Vojtanova, vyjeli kopec a dál jsme valili pěkně rychle po krásné, dokonalé silnici do Klingoše. Foukalo chvíli proti, ale mám pocit, že časem už hlavně do zad. Honza byl silný v kopcích, já na rovině (ale i v tom kopci) + ve spurtu.

Evička nás pohostila, abychom nebyli hubení. Já pak doma trochu doplnil (opět) energii, poseděl pár pětiminut a vyrazil běžecky lesem přes Lobzy dolů naproti Evičce, s Ejmy. Pod Novinou jsem se pak otočil a běžel ještě kus nahoru a dolů. Pak s E. pěšky podél golfu a E6 směr Březová, kde jsem opět vyběhnul a běžel přes indiánku na KB. Takových nějakých 16 km běhu bych řekl. Běželo se mi fajnově, rychlost asi nic extra, ale cítil jsem, že držím dobrou techniku běhu.

13. 7. – Ašský triatlon. Po dlouhé době nicnedělání a ostudného ulejvání se ze závodů jsem se odhodlal a po čtyřech a půl hodinách spánku se vykolébal z postele. Pršelo jako z konce, ale tohle nevzdám. Rozhodl jsem se pro dlouhou, ač krátká byla MKV… chtěl jsem se unavit, ale na úkor závodění, což možná byla chyba, možná ne. Příště půjdu na krátkou. Je to stejné jako s tím olympijským TT (anebo, dle mého názoru, Mírovo závoděním v ČP s elitou). Nemám na něj a ještě si nezazávodím se sobě rovnými. Zlepšil jsem ale traťový rekord. Při plavání jsme taktak vylezl z vody živ a zdráv, našel kolo a už to jelo. Průměr tedy spíše slabší, 35 km/h (36,1 km), ale běh byl vážně dobrej, dvě pětky do kopce a z kopce za 2x 19 minut. Časy podrobně: celkem 01:53:43, 11:45 plavání, 30:53 první dvě kola kolo (v jednom z těch časů je depo), 32:00 druhá dvě kola, 01:00 depo, 19:00 první půlka běh, 19:04 druhá půlka běh včetně zavazování tkaniček v kopci. Po cestě zpět jsem chtěl šetřit benzín, a tak mě dojel peloton v čele s Michalem Havlíčkem, jehož jsem se chytil a jel za ním až k odbočce na KB. Michal ale asi naše modré mondeo nezná, at ak mu mé blikání asi přišlo poněkud blikcvaklé. Krátkou vyhrál Honza Sokol před Pavlem Vávrou, rozhodl v běhu.

12. 7. – párty v K. Varech na účet MFF. Potkal jsem mafiána Báťu a šéfa Malého.

11., 12. 7. – nic, na SAL jsem neměl morál, pak jsem litoval – ale! vězte, že jsem místo toho pilně vozil balíky traktorem do stodoly a podobně.

10. 7. – dnes 2:30 a 50 km na bajku: KB – indiánka – lesem Lobzy – nad jezero, podél lesa dolů a do Kauflandu pod Astorií pro nový mobil Samsung E250 pro sestru a tarif O2 Kůl. Pak dolů pod Astorií a dvakrát po freeridové stezce na Hruškovou, pak zezadu na Krudum, Milíře, Lobzy a KB. Dnes to bylo o dlouhých technických výjezdech a technických sjezdech a o zábavě. Cítil jsem se dobře. Snad i nějaká ta dynamika. Stejně to ale pořád není ono. Zaprvé jsem tlustej, zadruhé pořád necítím výbušnost.

9. 7. – chtěl jsem jet silničku a dát několikrát nějaký kopec na rychlost, ale radši jsem šel vozit hnůj mamce na nový záhon a posekat bolševník okolo cesty směr Kamenice kvůli pouti ke kapli. Pak mi Viki nabídl Lopatárnu, ale odmítl jsem s tím, že nechci na silnici, což je samozřejmě spíš výmluva. Na bajka jsem ale chtěl citelně, a tak jsem namazal řetěz a vyrazil. Vzal jsem si staré kraťasy TBB a nový TBB dlouhý dres a myslím, že to je nejsladěnější kombinace. Motivací k jízdě mi byla návštěva Evičky na MFF KV. Je tam suverénně ze všech nejhezčí. Jel jsem ale jako šnek a jediné, co mi šlo, byly delší kopce. A tak jsem doma ještě v hadrech pro jistotu snědl hromádku langošů. To však není nic proti – málem jsem zapomněl – (potencionální) dietetické chybě Vikiově, kterého jsem v Plusu přistihl s košíkem plným pekelných cyklistických hříchů. No a jel jsem: KB – Lobzy – jezero – Hrušková k bráně – dolů singletrackem – okolo zahrádek u Baníku k Makoňovi pro nářadíčko, nafotit to tam – okolo Policie a pak jezera Staré Sedlo – podél řeky Loket – podél řeky před Svatošky – doleva nahoru – Doubí – lázeňské lesy – Pupp – Aberg – po zelené nad Svatošky – po žluté dolů – Kozí vrchy – dolů po žluté – z Lokte nahoru a po panelce ke Starému Sedlu – nahoru na silnici pod Hruškovou a zpět dolů, podél jezera ke Kauflandu a přes Lobzy domů. Jak vidno, snažil jsem se o terény a kopce. Z Lobzů dolů, na Svatošky po žluté, z Kozích po žluté a single-track z Hruškové, to je, řeknu vám, pošušňáníčko! Kvůli tomu se na kmole jezdí lehce. Pár fotek:

[View with PicLens]

Bylo to 105 km za 5 hodin. Ke konci bolela záda. Vrže mi celé kolo, hlavové složení, vidlice, střed. Dále to neřadí a mám osmu na obou kolech. Brzdí to pěkně.

7. 7. a 8. 7. – nic, únava a práce a lenost

6. 7. – dnes další hrobní trénink. Stalo se několik věcí. Přehled: Kája je machr, Tomkin je machr, Míra taky trochu, TdF, osobní záležitost, festival. Konkrétně… dnes tedy 156 km, KB – pekárna – KV – půlku na Bečov – KV – zezadu přes Velký Rybník Hroznětín – Mariánská – Klínovec – Jáchymov – Ostrov – po staré do KV – kluci Rolava a domů, já Pupp okolo Imperialu a zezadu šouračka domů. Jelo se naproti partě z Mariánek okolo pana Blažka a do Varů pak přijeli dále Karel Brabec, Milan Šplíchal a další. Z Varů jsme vyjížděli velká, velká skupina, že i (čeští) hulváti za volantem troubili jen výjimečně.

Nohy mě trochu bolely ze včerejška. Rychle se nárazově jelo do Hroznětína a z něj už se jelo kvalitním tempem nahoru. Vpředu to táhnul Míra, sem tam odskočil, sem tam byl pohlcen. Ostatní si na tento styl jízdy spíše stěžovali, mně nevadí. Beru to tak, že taková jízda do kopce je závod a každý ať jede, jak uzná za vhodné. Já se ploužil vzadu, na chvostu první skupiny, kde jinak byli Viki, Tomáš, Milan, Maky, Karlos, Míra Rajšl, jeden z Mariánek. Karlos a Maky jeli na bajkách. Okolo domova důchodců v mariánské už jsem měl díru tak 70 metrů, ale na značce Mariánská už jsem si kolegy dojel (dojížděč!). V tu dobu byli vpředu Míra Rajšl a Míra, zbytek jsem dotáhl já. Jeli jsme pak údajně pomalu, a proto si nás mohl prý dotáhnout Karel. Měl hroznou díru. Pak za to v Abertamské zatáčce neskutečně vzal Míra Rajšl a my umírali. U Božáku řeklo trio z Cykloteamu, že na to …kašlou (Miloši, slyšíš to?) a nahoru jsme jeli já, Viki, Míra, Karlos a Onty, na něj jsem zapomněl. Kolem větrníků se jelo kolečko, Péťa už ztrácel. Karel pak odbočil na terénní cestu a my jeli ve třech. Vedl jsem to já a nahoru přijel první, což mě potěšilo, jelikož v Hroznětíně jsem se pasoval na outsidera. Tam někde dole ztratil duši Ondra Vatík a už jsem ho neviděl, jak se pro ni vrátil. Bylo tam nahoře krásně teplo.

Nyní ke Karlovi – řekl bych, že z dnešního tréninku udělal parodii na silničáře a na nás všechny. To zaprvé – má formu. No a zadruhé neustále kecá, a to i v nejhorších kopcích, což je bod č. 1. Na svém Scottu valil, až jsem valil oči a chtěl ho hodit do příkopu, což ale nešlo.

Do Jáchymova byla standardní rychlost osmdesát, Pavel Kodl ml. si naměřil 85! Ocenili jsme sjezdařský styl Martina Imricha. V Plusu jsme nakoupili pití a jídlo. Míra šel koupit i pro mě, ale donesl mi Coca-Colu Zero… a já přitom kolu kupuju kvůli cukrům… skutečně, na kolo to není dobrá volba, podle mě. Ve Varech zase Karel jel jako šílenec. Já se stavil u Puppu u Evičky.

Nevím, proč lidi chodí na festival. Jsou tam filmy, jejichž kvalitu nelze předem posoudit, a tak můžete jít na nějaký škvár jako já minulý rok. Z tohoto důvodu to zavání intelektuálstvím, což je nejhorší zápach, jaký znám.

Pak k Tour de France. Myslím, že tak jako ke sledování akčních trháků patří reprosoustava 5+1, tak ke sledování Tour patří vlastní cyklistické zážitky, aby divák ocenil neskutečnou a totální fyzickou kondici bohů na dvou kolech. Je třeba se několikrát během těch tří týdnů na kole vyždímat na kost, aby ty přenosy měly šťávu!

Tomáš Makoň… mi spolu s Vikim spravil zadní kolo, kde se mi povolovaly niple a které mělo osmu. Díky! Dále jsem zmínil, že Míra je taky trochu machr. Ano, do kopce jel po včerejšku výborně, jakoby včera jen odpočíval. To Tomáš S. naopak byl unaven podobně jako já, řekl bych.

Co dál… bylo to celé pěkné. No a ještě ty osobní záležitosti–to nechám na jindy. Takže za dnešek 156 km a další týden bych rád zajel nějaké rychlostní silniční a bajkové tréninky. Hrozně rád bych si zajel Salzkammergut, ale to se bhužel nestane. Naopak se asi stane to, že si zajedu Mistrovství KV kraje v TT v Aši.

5. 7. – Lukáš s Dádou měli svatbu, tak jsme tam zajeli. Bohužel, já jsem ve čtvrtek píchnul, protože mi praskla vložka pod duší. Standardně jsem tento jev zanedbal a ráno neohroženě sedl na kolo… prázdná duše. Tak píšu Vikimu, že to za 10 minut nestihnu… a „ať klidně jedou..“ dvě tečky jim jako přesvědčovací metoda nestačily, a tak jsem pak skutečně jel sám ;D. Takže… jsem vyměnil vložku, montpákami protrhl novou duši, nasadil taťkovu duši a vyjel. Dával jsem si, abych to stihnul a abych jim dal co proto, a tak jsem měl průměr snad i 33… ale to asi kecám. Svatba byla báječná, já toho tedy moc neviděl, ale … spousta známých tváří, šťastní novomanželé Kopečtí a tak. Asi legendárním se stane můj kousek, kdy jsem dal pusu Dádě a vedle stojícímu Lukášovi zcela automaticky téměř! taky.

Pak pro mě s Mírou přijel Viki a Tom Strnad s rámem Cube, protože Orbea mu praskla. Dali jsme si kopec v Schonbergu a valili směr Klingoš. Další strašný kopec byl někde dál, možná za Mark-Neukirchenem. Mně osobně to nahoru jelo dobře, ale, a to je zvláštní, ze začátku mi kuci vždy ujeli, ale pak jsem si je sjel. Jsem asi dojížděč. V Klingenthalu jsme se vydrápali na Ashberg (Míra excelentně první) a přes Bublavu já a Viki domů, kluci ještě Jindřichovice (Miloš by měl radost). Doma 140 km. Mírovi jdou starty do těch kopců, náhlá zrychlení (to je asi to, co je třeba na XC), ale nahoře na dlouhých kopcích jsem byl dnes první já.

Zjištění… kopce mi už jdou, ale potřebuju trénovat krátké kopcovité sprinty od začátku, tj. vylétnout a chvíli držet tempo. Roviny jsou v pohodě.

4. 7. – Sokolovský pivní maraton, který se konal někdy brzy na jaře, byl pro pijce z KV kraje kvalifikací na Kladenský pivní maraton (který není MČR, jde jen o jiný závod). Jeli jsme tam nakonec já, Jan Sokol a Michal Havlíček, který nás tam odvezl bezva velkým Mercedesem. Kladenský atletický stadion Na Sletišti není ani tak stadionem jako spíše parkem a sportovištěm v jednom. Je velký, je tam mnoho stromů, vše je propojené a je to krásné. Na dráze byli k vidění černoši vícebojaři, hubení jako šlacha a svalnatí. Při rozcvičování jsem měl strach hlavně z běhu. Za Honzou S. jsem doběhl asi dvacet sekund a mohl se pustit do pití. Dle časů to šlo oproti Sokolovu ztuha, za což mohl asi ten rychlý běh. Lil jsem to do sebe jako limonádu, ani to nestudilo a nepálilo. Ale třetí pivo už vyvolávalo zvracecí pud a musel jsem se krotit. Po výběhu na trať jsem počkal třicet metrů a už to šlo ven, po dalších 80 opět a ve velkém. Moc toho ve mně nezbylo. Závod byl napínavý, protože přede mnou byl jeden chlápek, jehož jsem časem odběhl a utekl mu. Patří mu uznání, protože dva litry piva v žaludku mu evidentně nevadily. Náš tým Pivní skauti obsadil první místo, Míša Havlíček byl třetí a Honzovi to pivo moc nejelo. V Kladně odporúčám Rock&Roll bar na náměstí.

Fotky.

[View with PicLens]

3. 7. – 50 km na silničce, chtěl jsme na Luby, ale v Hartoušově jsem to stočil, jelikož mi to nejelo. Nohy tuhý, břicho těžký. Mám ale dobrou výmluvu – musím svážet balíky před deštěm, dělat web Místní akční skupiny Sokolovsko a ještě další věci. Asi to kolo pověsím na hřebík :). Píchnul jsem hned v Tisové, jelikož se mi natrhla vložka pod duší v plášti (je jen gumová, už jsem si koupil pořádnou plastovou). Včera mi praskl drát na zadním kole Shimano WH-R550, a tak jsem s potěšením nasadil staronový pár, Mavic Ksyrium Elite. Zadní ráfek je ovšem jiný, po předloňském totállním defektu – Remerx Sunbow. Zadní kolo mi vyrobil Viki, za což mu nyní znovu děkuji. Samozřejmě mě zajímalo, jaký bude mezi koly Mavic a Shimano rozdíl. Já rozdíl bohužel nepoznal. To mě však dost naštvalo! Cítil jsem jen pár věcí – přední Ksýrko je jakoby točivější, naopak ze zadního Remerxo-Mavicu mám pocit těžšího odvalování. Jestli je to ale objektivní fakt, to nejsem schopen říci. O víkendu bych rád dal nějaký těžký trénink. Zítra jedu na MČR v pivním maratonu do Kladna, ale formu necítím. Jako úkol si sávám zrealizovat to, že pojedu na kole na Lopatárnu a odjedu ji a autem domů nebo opačně. A dále chci začít zlehka běhat a plavat, i když s tím prvním bude problém, protože mě bolí vazy v koleni i při jízdě na kole. A taky mám otlačenej zadek.

A tady několik zajímavých obrázků z posledních dnů.

[View with PicLens]

2. 7. – autem do Prahy na Evinu promoci v Ambassadoru, oběd U Lípy v Krušovicích, oběd v autě, oběd doma a dvě večeře a 25 km na silničce večer v klidu. Jinak… do půlnoci v úterý jsem si uklízel v pokoji a pak že nepůjdu spát a rovnou nastoupím v 5:15 do auta… ve tři a kousek jsme si z legrace lehnul do postele a vzbudil mě až Evy telefonát, že pan otec je na cestě ze Sokolova pro mě, a to jsem ještě musel dojít vysypat popelnici, aby si ji taťka vzal do ordinace, protože ty jeho mu někdo ukradl. Takže to byl docela fofr, vzhledem k tomu, že jsme pospíchali. Přes den bylo pekelné horko. V Penny jsme s Evšou koupili jistý levný tacháč. Po dnešku říkám: já fakt nejsem dost bohatý na to, abych si kupoval levné věci! :-/

1. 7. – s Honzou asi nejlepší trénink letošního roku, čtyři hodiny a trasa: KB – Březová – Dolní Nivy – Jindřichovice – Nejdek – Plazivec – Pernink – Hroznětín – Ostrov – Moříčov – Kyselka – KV – Hory – Loket – KB (odhad 130 km). Řekl jsem, že chci do kopců a Honza to vymyslel dobře. Dávali jsme si od začátku – ze Sokolova, nad Boučí, do Jindřichovic – poslední dva jmenované kopce jsem jel první já a Honza uznale pokyvoval, na Plazivci jsem mu docela ujel a do Hroznětína jsme taky valili, až lítal asfalt. Pak už přišla Honzova část tréninku, protože já byl hotovej, takže vylétnul do Moříčova a kolem řeky jel delší špice. Já bych rád zhubnul :), ale to nepůjde. Říkal jsem si, jak asi trénuje Luboš a že zřejmě ne tak jako já a spol., totiž takhle dlouhé tréninky. Myslím si, že spíš jde na bajka a valí 50 km v lese rychle na tratích typu cross-country a maraton. Já to tak taky občas dělám. Teď chci ale ještě získávat vytrvalost, rychlou vytrvalost a silovou vytrvalost.

30. 6. – po včerejším závodním debaklu (auto je nyní u Sklenáře v Sokolově a prý se porouchala škrtící klapka) jsem to chtěl napravit; 120 km. Normálně by pondělí mělo být volnější, alespoň podle mého tréninkového režimu, ale dnes jsem to porušil (taky proto, že ve středu trénovat nebudu) a jel jsem na Klínovec: KB – Sokolov – okruh – Nové Sedlo – Nová Role – Merklín – Mariánská – Klínovec – Jáchymov – Ostrov město – rychlostní silnice – KV – Hory – Loket – KB. V Nové Roli jsem v rychlosti u Rolavy zmáčkl stopky a nahoře na Klínovci mi ukázaly 1:09:39, což je příjemný čas. Dolů do Jáchymova jsem určitě pokořil rychlosntí rekord, měl jsem strach. Do Ostrova jsem valil, je to vážně pohoda. Na rychlostce díkybohu nebylo moc aut, ale lepší pohodlnější cestu jsem neznal. Ve Varech jsem si koupil litr Coca-Coly, což je sice něco jako rozpuštěná umělá hmota, ale rychlé cukry (nebo něco jiného, co mi dodá sílu) to doplňuje dokonale.

29. 6. – Vzbudil mě až taťka a v té době už byli všichni na cestě na Krušnohorské peklo. Pavel Kodl, který měl jet se mnou, ostrouhal. Nevzdal jsem to ale a po sérii telefonátů zjistil na Pavla číslo, vyzvedl jej a vyrazil ijsme směr Litvínov, kam bychom při takovém tempu dorazili včas, ale selhal dopravní prostředek, a tak jsem auto nechali v Pernštějně a jeli domů kolmo. Stalo se to, že auto zničehonic přestalo reagoval na zmáčknutí pedálu plynu. Po 10 minutách se to samo spravilo, ale po testovacím zmáčknutí plny na volnoběh, kdy otáčky vylétly nad 3-4 tisíce, se to zase zkazilo.

28. 6. – ráno jsme nejdřív šel sekat bolševníky, ohnul čepel nové kosy, došel pro starou kosu, dosekal a odjel na závod. Nohy se cítily normálně. Na startu regionální špic až na horskou blechu z Chodova Vikiho. Spousta fotografů včetně Michala, Martin s novým extra foťákem… Výborně :). No a závod – říkal jsme nahlas, že bych chtěl jet s Karlem, a to se mi 100% vyplnilo. Luboš nám pořádně odskočil a my jsme spolu kroužili. Scénář byl stejný: motokros jsem dal za Karlem, do kopce mi odskočil, já ho ale sjel, než se trať narovnala na rovince před sjezdem (většinou v jízdě ze sedla na 30 metrech před tou zatáčkou do rovinky), ve sjezdu jsem já pořádně ujel jemu, on si mě pak docvakl na nakloněné rovince na motorkosu. V sedmém kole, jeho poslendím, si mě už ale docvaknout nestihl, a tak jsem byl nakonec rychlejší než on. Míra jel první kolo vpředu, pak si ve sjezdu nechal díru, jelikož asi věděl o spadlém řetězu, který pak několik desítek sekund nasazoval, a pak už jel pomalu, vlastně mimo závod. Luboš nám všem ujel.

Co se mi líbilo… hrozně se mi líbilo, jak Michal volal či spíše halekal na kořenovce a fotil, to mě bavilo. Pak lidi vůbec fandili dost, to děkuji! A trať se mi taky dost líbila, měla mnoho technických úseků. Nejzábavnější bylo pro mě esíčko pod startem. A ten sjezd… jezdil jsem to prý nejrychleji… když jsem pak v posledních dvou kolech začal přemýšlet, taktizovat, tak to bylo blbé, jelikož jsem se už nesoustředil na 100 % a nebyl jsem tak sebejistý.

Těžký nebyl ani ten schod či kořeny, ale zatáčky dole, kam jsem vjížděl dost rychle a po pravé straně byly kmeny, stojící i položené, a stráň dolů. Hodně těžký byl ten dlouhý kopec. On ani není táhlý, je prudký. Myslím, že tahle trať má budoucnost. Škoda je, že zázemí závodu bylo mimo trať.

Se snězenou houskou za první místo v mužích jsem odjel domů a začal připravovat dárek pro Péťu Vůjtěcha, který slavil naorzeniny v Kynšperku. Sekat bolševníky jsem už nestihl. Dárek jsem vyrobil a udělal další drobnosti a na mopedu jsem vyjel přes Arnoltov směr Kynšperk. Oslava mě moc nenadchla, alkohol mi taky nic neříká (pivního maratonu v pátek se docela obávám) a ještě mi byla přítelkyně mentálně nevěrná… :). Domů jsem dorazil ve tři, zkouknul jsem zlehka fotky z odpoledne a šel spát. Budík mě nevzbudil.

27. 6. – od rána v Praze vyřizování, pak zase oběd v čínské restauraci na Národní třídě, kde tentokrát kuře Kung-pao nebylo ošizené, a tak pálilo, že jsem ten oběd oplakal. Naštěstí mi Evička dala kus ze svého. Odpoledne jsme jeli fotit trať Sokotransu, což se Evičce moc nelíbilo. Běžela se mnou Ejmy, 15 km. Trať včetněk opců nahoru se mi zdála OK a supr trupr.

26. 6. – za příbuznými do Kopidla a zpět, 150 km. Zase v klídku, žádný spěch. Měl jsme jet jen tam, ale po 75 km jsme byl jakoby nic, takže jsem s politováním jel i zpět. Trasa vedla opět přes Štědrou, pak ale přes Zhořec a jiné podobné prdelky do Nečtin, Manětína, Kralovic a do Kopidla.

25. 6. – dnešní trénink skončil neslavně, jelikož nás ve Varech chytl hurikán a dojeli pro nás manželky a rodiče. 45 km. Jirka Toms a Honza Georgíček. Chtěli jsme jet na Plešivec.

24. 6. – S Honzou dlouhý silniční trénink do Klingenthalu, Německem do Johannu a nejkratší cestou domů. Jelo se nám výborně, v Německu jsme si užili jízdy po dobré silnici s ohleduplnými uživateli. Naším směrem jsou kopce táhlé a delší, opačným pak prudké. Z Perninku jsem skupinu vedl až dolů a byl o hukot – sllom mezi dírami na silnici a bláznivými řidiči.

23. 6. – původně jsem nechtěl dělat nic, ale dojel jsem taťkovi na bajku do Mariánek pro auto do servisu, takže nějakých příjemných 25 km.

22. 6. – pokračujíce ve vytvalostním tréninku, do Chodova jsem dojel na bajku, odjel Chodovský bajk a přes Loket a Lobzy dojel zase domů. Závod to byl pekelný, protože byla výheň a já makal od začátku do konce. Pořád nevím, jeslti mám cross-country závody rád. Dnes byl pěkný okruh, měl dv husté sjezdy, táhlé výjezdy a jeden extra těžký a k tomu i náročné XC úseky. Dnes asi tak 75 km.

21. 6. – z Prahy zpět domů. Oproti včerejšku mi foukalo do obličeje, ne do zad. V Unhošt jsem jel doleva na Křivoklát. Tam vedly krásné silnice a bylo to nahoru dolů, což mě ovšem moc netěšilo. Dost mě bolel zadek. Nohy jakž takž OK, držel jsem stálé tempo, ne moc rychlé. Pospíchal jsem však, protože v Chodově se jel teréntriatlon, kde byla i Evička a dva pivní skauti. Za šest hodin jsem se tam dostal. Křivoklát jsem objel zprava, sjel do Rakovníka, vyjel do Jesenice (vede to moc hezkou krjainou a opačným směrem to frčííí), kde jsme si koupil nanuka, sušenky a pití (Colu, samozřejmě). Pak jsem jel stejnou cestou a ve Žluticích odbočil na Bochov, do něhož jsem dofrčel po šestce, kde neby naštěstgí velký provoz. Pak do Varů a do Chodova. U Bílé vody jsem padnul na trávník a ležel. Pak jsem se už s kolegy dal do kupy a v klidu jsme dojeli domů.

20. 6. – KB – Bečov – Toužim – Žlutice – Chýše – Jesenice – Rakovník – Nové Strašecí – stará pražská – Unhošť – Praha 6 – kolej Hvězda, 145 km. Večer pak večírek na Kajetánce. Krize byla z Rakovníka do Strašecí. Stará pražská, to byla nostalgie, jde tam ze silnice vidět letišťátko, které se pamatuji z okýnek Škody 120, kterou jsme jezdili za babičkou do Humpolce. Z Chýší(e) do Jesenice je to děs, jeden úsek je hrozně rozsekaný. To mě inspirovalo k napsání článku na mém blogu. Nejzábavnější to bylo z Hostivic do samotné Prahy, proplétal jsem se mezi auty.

19. 6. – při konzumaci oběda v čínské restauraci na Národní třídě jsem z okna uviděl bílou hlavu, dlouhé tělo a silničku Author a byl to Stanislav Kozubek z Whirlpoolu.

18. 6. – bakalářské státnice na IES