Den před závodem jsme se dopoledne jeli rozjet opět na tréninkový okruh. Slunce pařilo a já jsem byla ráda, že jsem se na ten kopec vůbec nějak vyhrabala. Při sjezdu v kamení se mi uvolnilo lanko z přehazky, tak jsem musela jet jen na jeden převod. Vlastně tři, ještě jsem měla převodník :-D Kluci mi řekli, že se na to kouknou až doma, tak jsem celou cestu zpět jela tak nějak divně a ještě ke všemu sama, protože kluci zase valili. No nic, co se dá dělat. Odpoledne jsme se jen schovávali před úmorným teplem a na šestou hodinu jsme vyrazili do místa startu, kde byla slavnostní večeře. Zde jsme si vyslechli rozpravu a pak rovnou na večeři. Byl strašný nával. Jak by taky ne, když bylo něco okolo 600 závodníků a ještě k tomu doprovody. Já jsem si dala maso a těstoviny. Vlastně výběr nebyl tak nějak extra. Ale jídlo výborné, musím říct, že jsme se všichni přecpali. :-) Zpátky do apartmánu jsme vyrazili brzy, protože start závodu byl už v 9 hodn ráno.

Ráno v den závodu jsme museli vstávat už v půl šesté, protože na místo jsme jeli na kolech, což bylo asi 15 kilometrů daleko. Tak jsme se ráno dali dohromady, pojedli jsme, sbalili si a vyrazili v půl 7 na start. Uložili jsme si věci do depa, vše připravili na závod, nechali jsme si napsat čísla. Pak už jsme jen vyčkávali start. Ještě nějaké to protažení a rozplavání. Pak ještě motlitba havajské duchovní, troubení na mušle a závod je odstartován.

Plavání

Napřed pořádná loktovačka, protože každý chce být ve předu, ale za druhou bójkou už se to uklidnilo. Výběh z vody, asi 100 metrů přeběh po písku a znova jedno kolo. Plavalo se mi celkem dobře, jen slaná voda mi trochu nesedla, cítila jsem ji v puse ještě hodně dlouho na kole.

Kolo

Depo jsem zvládla celkem v pohodě a vyrazila jsem na kolo. První kopec celkem šel. Pak pár kamenitých sjezdů a zase kopce, tentokrát plné šutrů. Nejednou jsem musela slézt a tlačit. Asi v půlce kola mě začly brát křeče do stehna. Toho jem se obávala nejvíc. Před závodem jsem ne dopovala magnésiem a antikrampem, ale stejnak to nepomohlo. I jsem pravidelně jedla gely na kole. Asi ten závod už byl na mě moc. Jsem prvním rokem v mé kategorii, tak snad se to třeba časem zlepší a vydržím až do třičtvrtě kola :-D No abych neodbíhala – zbytek kola byl už tak nějak na dojetí. Z kopce se mi jelo výborně, ale opačným směrem… Ještě se sluncem v zádech, které mi bralo drahocenné zbytky sil. Poslední míli na kole jsem už nedočkavě odpočítávala metry do konce. Ale zdálo se mi to pořád nekonečné, samý kámen, samý prach… Konečně jsem se dostala na asfaltku a přijezd do depa. Přezula jsem se a vyrazila s gelem v ruce na běh.

Běh

Gel dlouho nevydržel a hned u první občerstvovačky jsem ho vycucla. Jelikož byla první část běhu do pořádnýho kopce, tak se pro mě stal pochodem mrtvol z občerstvovačky na občerstvovačku. V místě zlomu jsem se z kopce rozběhla, což mi kupodivu vydrželo až do cíle. Ale ne nějakou závratnou rychlostí, bohužel. Pod kopcem na nás čekala slavná Makena Beach. Tu jsem strašně proklínala,ale nějak jsem se přes ni dostala. Nabrali jsme směr vyschlý les, kde jsme přeskalovali, přelejzali a podlejzali suché popodané stromy. Poslední kousky po pláži a lávových šutrech, a HURÁÁÁÁ do cíle. Byl to pro mě naprosto osvobozující pocit proběhnout pod cílovou bránou. Na chvíli se mi zvedl žaludek, ale pak se to naštěstí uklidnilo.

V cíli

Šla jsem se trošku napít a pak někam do stínu odpadnout… Když jsem se trochu vzpmatovala, tak mě kluci, kteří se tam už hodinu váleli, hnali,že už jedeme na apratmán. Tak jsem nějak nasedla na kolo a snažila se šlapat. Cestou jsem ještě párkrát chytla křeč a jela jsem asi hodinu a něco.

Nyní se chystáme na slavnostní večeři, tak doufám, že to nějak přežiju. Ještě teď je mi špatně, motá se mi hlava a nohy raději radši ani nijak neohýbám, aby se mi zase nezkroutily v křeči.

Xterra…

Xterra Hawai = pro mě boj o přežití. Jsem ráda, že jsem si tenhle závod vyzkoušela a vím, jak se jezdí ve světě. Každopádně se to nedá srovnat s českými závody, ty jsou úplně v pohodě oproti týhletý vraždě. Ani nevím, jestli se mi sem ještě někdy bude chtít. Možná po téhle zkušenosti začnu s rekreačním sportem, protože závody takového měřítka, jako je Xterra Hawai, si opravdu nedávam. Jsem ale šťastná, že jsem DOKONČILA a jsem celá :-).

Zdravím všechny do Čech.

Poděkování

Závěrem dnešního závodního dne bych chtěla poděkovat hlavně mým rodičům a rodině za podporu, nejen finanční ale hlavně psychickou. Samozřejmě taky trenérovi Petru Fialovi, který se o mě už po dlouhou dobu stará a za jehož oddíl Profi Sport Cheb závodím.

Dále patří můj velký dík firmám, které se rozhodly mi dát na tento závod peníze. Především je to firma Baustav, která mě podpořila i v letošní sezóně a hodně velkým dílem přispěla i na tento závod. Dále firmy EPL Cond, Eutit, Rotas strojírny, Ventura Pub Karlovy Vary. Nesmím zapomenout na Cyklocentrum Vondráček (TVR), díky kterým jsem měla suprově vybavené kolo a nestal se mi nějaký větší defekt.

Nakonec díky všem, co mi drželi palce a mysleli na mě!!! Díky vám jsem přežila a dokončila!

Teď budu týden odpočívat a rehabilitovat se a pak šup do mrazu a koloběhu všedního života v Čechách.

Ahojky, Irča

Statistika

výsledky

• Jiří Klíma – mistr světa v kat. 20-25
• Ondřej Pipek- 3. místo kat. junioři
• Vašek Klakurka – 4. místo kat. 25-29
• Jan Kubíček – 13. místo Elite
• Irena Klingorová – 7. místo kat. 20-25

Dokázala to nejen úspěchem na ME, kde je dvojnásobnou více mistryní Evropy. Dalším důkazem je schopnost se výkonnostně dostat na Havaj a ještě si k tomu sama zajistila finanční prostředky. Je vzorem naší mládeži přístupem k tréninku, dokazuje možnost skloubit vysokou školu a vrcholový sport. Navíc svými příspěvky zde na stránkách úspěšně propaguje výsledky své i krásu a náročnost cyklistiky a triatlonu.

Chtěl bych jí tímto pogratulovat k již dosaženým výsledkům v letošní sezoně a popřát do zítřejšího závodu hodně sil, štěstí a co nejlepší umístění za sebe i desítky jejích příznivců.

Irena Klingorová

Po obědě jsme vyrazili na pláž zaplavat si a pak si trochu odpočinout. Vlny byly menší a plavalo se mnohem lépe. Dokonce jsme potkali i želvu, se kterou jsme chvilku plavali. Naprostá nádhera. Kluci se běhěm dvou hodinek začali lehce červenat. Samozřejmě že večer byli všichni úplně spálení a ještě teď tu hekají, jak je to bolí :-) Nevím, proč mi nikdo nevěří, když říkám, že by se měl namazat opalovacím krémem :-D.

Dnes jsme si udělali volno. Dopoledne jsme se šli podívat do zdejších krámků a obchůdků, nakoupili další zásoby na jídlo a odpoledne jsme ztrávili ve stínu. Venku bylo opět nesnesitelné vedro. Teď si jdem házet s lítacím talířem, tak snad nám v tom větru, který venku je, neulítne na palmu :-).

Den třetí :-) 20. 10. 2010. Dneska jsem měli v plánu vyrazit na kolo, dojet do hotelu na prezentaci a pak na tréninkový okruh projet pár kol a zjistit, jaký je tu asi terén. Vašek a Jirka, už ostřílení z předchozích návštěv, věděli co a kde je, co a jak dělat, což je k nezaplacení. Místo hodin bloudění jsme jeli rovnou na místo przentace asi 10 kilometrů od našeho bydlení. Kluci to jako klasicky valili a já za nima vlála :-D.

Do hotelu jsme dorazili něco po deváté, ale už se to tam hemžilo závodníky a jejich doprovody. Dokonce jsme potkali pár nám známých českých tváří. Prezentace proběhla v pohodě, až nečekaně rychle. Řekla bych, že rychlejší prezentaci jsem ani nezažila :-). Dostali jsme čísla a pár dalších věcí.

Teď už jen vyrazit na trať a najíždět kilometry. Pro vstup na tréninkovou trať, která je i zároveň kusem tratě běžecké, jsme si museli nandat startovní číslo, aby nás tam vůbec pustili. Hned na začátku nás přepadlo prudké stoupání po asfaltu, které se změnilo ve štěrkovou cestu. Na kopci trať zahýbala ostře do prava, mezi keře a stromy. Tato část, která se převážně sjížděla, byla prý nejpodobnější trati kola. Malé i velké kameny v prachu, na kterých kolo plave, a navíc ještě schované trny přímo na cestě. Všicni kluci chytli do plášťů trny, ale naštěstí se jim to zalepilo a mohli jet dál.

Mně (musím zaklepat) se zatím nic nestalo nebo aspoň o žádném trnu nevím. Kolo jsem objela ještě dvakrát. Mezitím začalo pršet a trať namokla. Déšť nás všechny překvapil, kluci říkali, že to tu ještě nezažili. Aspoň se neprášilo :-).

Cesta domů proti větru byla taky výživná. Tak už jsme se jen naobědvali a šli odpočívat. Na večer ještě protažení a je tu konec dne. To nám to zase rychle uteklo.

ALOHA! Tak je tu za námi další den. Ráno začalo fackou teplého vzduchu. V sedm hodin ráno bylo už 26 stupňů. Dnes jsme měli na plánu běh a plavčo. Jelikož ráno „nebylo“ tak horko, tak jsme vyrazili běhat na osmou. Běželi jsme podél pobřeží, já napřed s klukama, ale pak jsem se oddělila, abych se úplně nezničila. Běžela jsem necelou hodinku, z čehož jsem musela dvakrát zastavit a chvilku jít, protože žár slunce, který se mi opíral neustále do těla, už jsem nemohla snést. Připadala jsem si tak nějak spomalená, jak když si slunce ze mě bere všechnu energii. Tak jsem se nějak doplazila zpět na pokoj. Kluci přišli kousek po mě, tak jsme všichni vyrazili do bazénu, který máme v rezortu. Musím říct, že mě strašně šokovala teplota výřivky. Má snad 45 stupňů, měla jsem problém tam vlézt, natož vydržet nějakou dobu.

A co až vás na noze pošimrá nějaká havajská písková potvůrka?

Po obědě jsme vzali auto a jeli na pláž plavat.Hodně foukalo a nad sopkou byl obrovský černý mrak, ze kterého pršelo. Tak jsme se vrhli do vln. Mně ta první přiutopila, když mi šplouchla do obličeje a propláchla dutiny. Dál od břehu už se to jen houpalo. Ale tak hodně, až mi z toho bylo blbě. Plavat jako o život, nikam se skoro nehnout, a ještě zabírat naprázdno do vzduchu za vlnou je fakt hrozný. Je fakt, že tady neplatí, že kdo má hodně naplaváno v bazénu, tak bude tady dobrý. Já sama nevím, jak se mám s vlnama poprat.

Když jsem se konečně doplácla na břeh, odpočinula si, tak jsme se s klukama rozhodli ještě chvíli zůstat a blbnout. Mezi tím se zatáhlo a začlo být chladněji. K večeru se ale zase vyčasilo. Když jsme odcházeli, minuli jsme dva páry, které si řekli své ano přímo na pláži. Teď všichni odpočíváme a nabíráme síly na zítřejší den.

Zdravím, Irča

Na cestu jsem se domluvila s klukama Vaškem Klakurkou a Jirkou Klímou, připojil se k nám i Ondra Pipek. Tak jsme si v neděli 17. 10. ve 4:00 dali sraz na Ruzyni a vyrazili jsme na cestu – letecky s baťohem a kolama v krabicích.

Přiletěli jsme včera (17. 10.) v devět hodin místního času (mínus 12 hodin = našeho času). Let byl cekem bez problémů, všchno jsme stihli i kontroly nám nedělaly problém. Kola dorazila taky v pohodě, jen krabice trochu rozpáraný od kontroly v Americe.

Chytají bronz... snad i zlato! ... Pobřežní hlídka

Po 26 hodinách v letadle, všichni rozlámaný, jsme si vyrazili půjčit auto. S menšími problémy při domlouvání to nakonec vyšlo a vyrazili jsme SantaFéčkem do cílové stanice. Při dojezdu jsme ale zjistili, že na recepci už nikdo není. Tak jsme se vydali hledat telefonní budku s tím, že zavoláme na číslo, kde by nám měli pomoci. Ale nikdo to nebral…
Tak jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že budeme muset přespat venku. Bylo teplo, tak aspoň něco… Pak nás napadlo zajít za někým, kdo vypadal, že v resortu bydlí déle. Naštěstí nám otevřel pán, který nám všechno obvolal a nakonec nás zavedl i k pokoji. Naštěstí.

Tak jsme všichni vysílení zalehli do postelí a spali jsme. Druhý jsme si udělali aklimatizační den – byli jsme se podívat ve městě, v pár obchodech a pak odpočívat na pláž. Slunce úplně nepařilo, bylo jen 32 stupňů a sem tam i mraky, což pro nás bylo úplně supr. Zítra jdeme zkusit běh v tomhle vedru, pak i plavání ve vlnách.

Další fotky na Picase a na Facebooku.

A teď hurá za Havajankami! :-D

Zdravíme všechny z Hawaje. Máme to za sebou a děkujeme všem, kdo nám držel palce! Štěstí nám přálo a nikdo z nás nepíchnul ani se nezrakvil v brutálním sjezdu. Ten výkon už ležel na nás a každej z nás moc chtěl přivést nějakou tu medailičku. Bylo to blízko, ale je to jen sport. Možná to vyjde příště a třeba to bude někdo z vás, kdo se o to pokusí. Tak se mějte fajn a uvidíme se na vyhlášení pohárů. ALOHA. –Pavel, Luboš a Tomáš

Párci před závodem

Luboš, Pavel a kabriolet

Pavel, Tomáš a Luboš na Havaji

Pozdrav z Hawaje posílají Baňáci. Je tady krásně, jen to počasí zrovna závodní není. Držte nám v neděli palce a najdete nás na live TV v osm večer 25. 10. na www.xterra.tv. Možná, že nás na obrazovce někdo pozná. Aloha. – Pavel, Luboš a Tomáš.

Triatlon Tří zemí vás zavede do obou sousedních německy mluvících zemí

Závod v terénním triatlonu Tří zemí na Lipně jsme se s bráchou rozhodli absolvovat především proto, že byl vyhlášen jako součást Xterra Czech tour. To,že se jede ve třech zemích jsme se dozvěděli až po navštívení stránek s propozicemi. Ze začátku mě trochu děsily vzdálenosti, na kterých se závod jel- 800m plavání- 44 km kolo – 7 km běh. Start plavání byl v Česku, cyklistická část s převýšením 1200 m se jela napřed v Česku, poté se přejelo do Rakouska, depo bylo v německém Wegscheidu a běželo se opět přes hranice do Rakouska do cílového města Kollerschlagu.

Lipno a přívoz

Protože to byla naše premiéra v tomto závodu, vyrazili jsme o den dříve, abychom si mohli projet cyklistickou část. Ubytovali jsme se v kempu v chatce a vyrazili. Přes Lipno jsme museli jet přívozem. Poté nám chvilku trvalo, než jsme našli vůbec začátek, protože se jelo šikmo přes louku, kde ještě šipky nebyly. Nakonec jsme ale první šipku objevili :-). S bráchou jsme si z trati dělali napřed srandu, protože jsme až do Rakouska mimo první louky jeli po asfaltu. Poté přišly prašné a zpevněné cesty. Terénu bylo minimum, zato pěkně výživné pasáže. Trať jsme nakonec dali celou, i když to nebylo v plánu. Ještěže pro nás přijeli naši autem, protože cesta zpátky, dalších 44 km, by byla nespíš nad naše síly.

Rozjezd po louce

Druhý den ráno jsme se šli zaprezentovat, odvézt kola na druhou stranu Lipna přívozem a hodit běžecké boty do auta (poté nám je odvezli do depa v Německu). Závod startoval v pravé poledne výstřelem z děla. Lipno mělo necelých 18 stupňů, proto většina z necelých 200 startujících měla neopren. Na startu jsme se trochu uvařili, na přímém slunci bylo přes 40stupňů. Najednou se ozvala rána a celé startovní pole se vrhlo do vody. Plavalo se většinou ve skupinkách. Méně zkušené plavce odnášel proud, tak si trať trošku prodloužili. Já jsem se snažila plavat přímo, napřed se skupinou, poté všichni začali odpadat. Do depa jsem vylézala jako první žena. Sedla jsem na kolo a vyrazila na první kilometry. Výhodou těchto závodů, kde je tak velký počet startujících, je, že máte s kým jet a spolupracovat. I když vám jedna skupinka ujede, přijede za chvíli další. V prvním brutálním kopci mě předjely první ženy, Češky. Nikde na trati se nedalo odpočívat. I když nebyl terén těžký, pořád se muselo makat, z kopce, do kopce, všude. Jedno se ale musí nechat: okolí traťe bylo překrásné, jak z pohádky. Všechno bylo upravené, políčka jak narýsovaná, tráva posekaná.

Cíl přeshraničního putování

Když jsem se blížila k běžeckému depu, začla jsem mít strach, jestli tam své boty najdu. Naštěstí byly přímo u mého místa na kolo a mamka skákala z davu a křičela na mě, kde je mám :-). Tak jsem se vydala na rozpálený asfalt na běžeckou část. Zachránily mě dvě občerstvovačky po cestě. Druhá část běhu byla v lese po šotolině, převážně do kopce, ale opět na sluníčku. Cestou jsem předběhla pár lidí a ke konci jsem doběhla jednoho chlápka, který si chtěl povídat. Říkal mi,že už je to jen přes les 7 minut do cíle. Super, řekla jsem mu a zrychlila jsem, abych už v tom cíli byla. Poslední kopeček v lese mi pěkně dal, začala jsem dostávat křeč do stehna. Nakonec jsem jí v závěrečném sprintu rozběhla a vyhrála souboj s rakouskou závodnicí. Byla jsem ráda,že jsem v cíli. Brácha doběhl chvíli po mě, necelé tři minuty.

Jako v pohádce

Místní kapela hrála do rytmu

Celou trať jsem zvládla za 2:59:30,2. Nejelo se mi sice po našem bloudění den předem úplně nejlépe, ale výsledek byl výborný. Celkově ze žen jsem dokončila na 7. místě, 3. z Češek a 1. z juniorek. Musím ale říci, že tento závod byl jiný oprotí těm českým. Byla zde úžasná atmosféra. Každy kdo mohl, tak fandil. Na trati kola jsme přijeli k opuštěnému baráčku, u něho bylo snad patnáct lidí a fandili, řvali, co jim síly stačily. U cíle si každý mohl užívat ovací davu snad stovky lidí při doběhu. I vyhlašování bylo atypické. Nejen že vyhlásili klasické kategorie a k tomu ještě rakouské mistrovství, ještě měli snad 8 kategorií pro štafety, kterých bylo okolo padesáti. Pomalu jsme se ztráceli v tom, co vyhlašují :-).

Autorka reportáže s bráchou Frantou

Nakonec jména absolutních vítězů: Michael Szymoniuk (AUT) a Šárka Grabmüllerová (CZE).

Tento závod si určitě ráda zopakuji i příští rok, protože je opravdu jiný než závody v Česku. Moc se líbil jak nám s bráchou, tak i našemu doprovodu – mamce a taťkovi. Vřele doporučuji všem, co si troufnou na triatlon.

Reprezentace Tri Cheb

Tuto sobotu 25. července 2009 se uskutečnila vlastně největší akce v terénním triatlonu v kraji Xterra Ostrov a TRI Chebáci a vůbec chebáci tam nemohli chybět. Ať už autem nebo pomocí služeb ČD se nakonec sešlo několik účastníků a fanoušků v Ostrově. Zatímco si to sokolovští borci rozdávali v Mariánských Lázních na navlhlém asfaltu, příznivci tlustých plášťů se vydali do bahenní lázně u Ostrova.

Lukáš Bauer s potěrem

Počasí sice dopoledne moc nepřálo, do plavek se skoro nikomu nechtělo, ti, co si nevzali neopren, mohou vyprávět jak velká/malá byla zima. Úderem půl desáté téměř všichni účastníci hobby závodu a štafet vyrazili na trať, pouze jeden opozdilec, co zřejmě nemá rád tlačenici na startu, vyrazil trochu později. Na břehu se fandilo bílé čepičce a jiným barvám a jako první se doslova a do písmene s plaváním popral vítěz hobby závodu Ondra Matějíček a pak další a další. Z depa se odjíždělo v zářivě čistých dresech, abychom se v Ostrově, kam jsem se kolmo přesunul, setkali se zablácenými a někdy i zkrvavenými borci.

Honza Kubíček "happy"

Na schodech v zámeckém parku bylo pravidelným účastníků městských závodů hej, schody jsou brnkačka. Ostatní zkoušeli nejrůznější metody a způsoby nájezdů, sjezdů dokonce i sbíhání – jistota je jistota. No a závěrečný běh byl už jenom třešinkou na dortu, bláta bylo zřejmě dostatek i zde a bahenní zábaly dolních končetin byly neoblíbenější značkou nohavic v cíli. Jako první v jednotlivcích doběhl tančící Matějíček, jeden z borců předvedl salto na pásce, Roman Gogor se statečně pral ve spurtu, ale byl poražen borcem o kategorii mladším, ve své kategorii nakonec bral stříbro, Martina Kabilová doběhla druhá a ve své kategorii zvítězila, Lenka Jandová získala třetí místo a chebská štafeta skončila pátá. Pak už náměstí čekalo na prvního z MČR, kterým byl Jan Kubíček – s úsměvem a s náskokem si doběhl pro titul, Lukáš Bauer letos skončil pátý. Z chebských borců byl Pavel Santo, přejmenovaný na Sánto, stejně jako loni ve veteránech stříbrný – příště už to určitě vyjde.

Sanťák šel na X-krátko

Zábava na náměstí byla velice vydařená, moderátor se činil a vůbec závody ve městě mají krásnou atmosféru a kulisu.

A co závěrem ? Holkám to sluší i když jsou od bláta, všichni byli špinaví až za ušima a evidentně to nikomu nevadilo, já děkuji Romanovi a Lence, že ukázali mému dresu, jaké to je na bedně a tím pádem je už snad spokojený a budou mu stačit výlety jako cesta domů kolmo. Nakonec jsem v Chebu vypadal hodně podobně jako ti, co závodili – špinavý, utahaný a spokojený.

Žabí muži a ženy

V sobotu 1. 8. se koná xterra v Podhradí u Aše, kde mají pořadatelé pro všechny odvážlivce přichystanou přehradu s vodou teploty Baltského moře, začátek cyklisté části do menšího kopečka, začátek běžecké části pro změnu zase do kopce a závěrečný doběh do cíle z kopce.

Foto: autor a Fr. Klingora
Stránky závodu s výsledky