90 km v Krkonoších na běžkách

Píše Honza Jiříček. Vše začalo tím, že jsem měl celý týden odpolední a na pátek 2. 3. 2007 si prohodil směnu, abych mohl navečer odjet do Krkonoš na 52. ročník Krkonošské 70 (propozice).

Z práce jsem přišel v půl jedenácté, stavil se ještě pro něco u kamaráda, ze slušnosti se chvíli zdržel, pak ještě cosi vyřídil u rodičů, suma sumárum sem zalehl v půl jedné ráno. Probuzení bylo o to horší, že čas na budíku ukazoval 5:00h. Čtyři a půl hodiny spánku a hurá do práce. V 16 hodin se konala valná hromada oddílu Team Bike Březová, které jsem se zúčastnil.
Po schůzi rychle domů něco málo sníst, zabalit si věci a vyrazit. V 18 hodin jsem nabral ve Svatavě spolubojovníka z družstva na ten krkonošský extrém, jinak špičkového běžkaře Vláďu Denka z Rotavy (kdysi i slušně jezdící cyklista) a jeho přítelkyni Mirku a vydali se směr Krkonoše a Špindlerův mlýn. Cestu zkrátím, ale protože to bylo daleko a chtěl jsem tam být co nejdříve, trochu jsem porušoval pravidla silničního provozu. Každopádně bych se asi třikrát vybodoval :o).

StartNa místo jsme po tři a půl hodinách jízdy dorazili kolem půl desáté. Auto nechali s laskavým svolením silně podnapilého správce zaparkované před nějakým penzionem u silnice a to zcela zdarma. Na záda bágl se spacákem a všemi věcmi, na hlavu čelovku, do ruky lyže a vydali se šlapat sněhem do prudkého kopce k chatě kde jsme měli zajištěné spaní. Opět zdarma! Opravdu tam nevede žádná příjezdová cesta!!! Po půl hodině stoupání jsme k ní konečně dorazili. Úžasná roubenka uprostřed lůna přírody s nádhernými výhledy na protější kopce. S komína se kouřilo a za okny se mihotalo světlo svíček. Ano, byla bez elektriky. Jak romantické. V rychlosti se seznámit s ostatními obyvateli chaty, jinak členy dalšího závodního družstva. Každé družstvo muselo mít pět členů, což je leckdy hodně obtížné obsadit. Hlavně výkonnostně rovnoměrně. Na stole už z konvice kouřil čaj, něco málo jsme pojedli, popovídali, vybalili, připravili spaní a kolem půlnoci zalehli ke spánku. K vzteku, nemohl sem usnout. Nejdříve jsem to dával za vinnu někomu z chrápajících, poté Redbullu vypitému po cestě a protože nepiji kávu, mají na mě tyto stimulanty silný účinek. Ale pak jsem si uvědomil, že mě celou tu dobu tlačí močový měchýř. Zdálo se mi to nesmyslné, protože jsem chvíli před spaním byl. Takže jsem asi po půl hodině vstal a šel se ven vymočit. Jinak tam byla jen kadibudka. Pak konečně usnul.

Ráno mě měl Vláďa v 6.15 h vzbudit a v 6.45 vyrazit na start. Jenomže on nad ránem potřeboval také na toaletu, já ho slyšel a pak už nervózní ať nezaspím, nezabral. Odhaduji zas okolo 4 h spánku.

Když běžně ráno vstávám, jsem naučený snídat až tak po 2 hodinách. Hned po probuzení nejsem schopný cokoliv pozřít. Vláďa si udělal čínskou polévku a pak snědl ještě tatranku. Jak já mu záviděl. Já do sebe nenasoukal nic. Tedy krom šálku čaje. Po té vydatné snídani jsme vyrazili. Lyže do ruky a čtvrt hodiny se drápali v hlubokém sněhu do kopce nad chatou, než jsme dorazili do stopy, kudy se později vracel závod. Na start to bylo ještě necelých deset kilometrů, převážně z kopce s jedním asi dvou kilometrovým stoupáním. Pokládám lyže, jako vždy hůlkami oklepávám z podrážky bot sníh, abych mohl nacvaknout do vázání. Zdálo se mi, že hůlka vydává jiný zvuk než vždycky. Zapínám vázání, připevňuji hůlky k rukám a odrážím se. Leč levá ruka mi zmizí, propadne se a nezabere. Ano, má celokarbonová hůlka Leki byla na dvě části. Tak tomu se říká pech. Vždy mi sloužily na výbornou a zrovna ve chvíli nejdůležitější, při mém prvním závodě na běžkách, dosloužily. Na druhou stranu, kdyby se to stalo před, nebo během závodu, byl bych na tom mnohem hůř. Vláďa telefonuje na start ostatním členům družstva, ať se mi pokusí sehnat hole náhradní.

MapaČas nás tlačí a já bruslím těch necelých deset kilometrů na start bez hůlek. Což je pěkná dřina, zvláště do kopce. Je to jako šlapat na kole do kopce bez držení řidítek. Tepovka je odhadem někde u horní hranice (ještě že jí nevozím), stehna mě pálí, dech těžkne a zrychluje. Slušná rozcvička před tak dlouhým závodem. Mám z něj respekt. Když jezdím na Kammloipe (má oblíbená tréninková oblast mezi Mühleittenem a Johangeorgstadtem, mimochodem jedna z nejhezčích v celém Německu!), je to něco kolem 40 km se zvlněným profilem po hřebenech Krušných hor. Tady mě čeká 70 km a všichni mě varují před největším kopcem hned po startu.

Dojíždíme na start a tam už čeká Dan, kluk z Prahy a půjčuje mi svoje hůlky. Jsou o 5 centimetrů delší než moje a zároveň asi jednou tak těžké. Tenkrát prý hledal bytelné hole co leccos vydrží. A musím říci, že je našel. Ale jestli to s nimi vydržím já, to nevím. Mají špatně řešená poutka a nedají se po odrazu pouštět z dlaně, protože se do ní zpátky nevrátí. To bude blbé, můžou mě chytit křeče do prstů.

Na předstartovní fotografii chybím, protože sem se ještě odlehčoval na WC. Jinými slovy sem to prosr… :o)

Startuje se dole pod sjezdovkou na Svatém Petru u Špindlerova Mlýna. Čas startu 8.09 h. Pouští to po půl minutách, ale zdá se mi, že to jde hned za sebou bez čekání. Hned na nás připravili na rozdýchání lahůdku v podobě modré sjezdovky. Ta byla páskou rozdělená na dvě části, v levé sjížděli lyžaři a v pravé jsme stoupali my běžkaři. To je jedličkárna! Hned se udělal dlouhý had prakticky bez možnosti předjíždění. Když byl někdo hodně rychlý, tak se tam procpal, ale kam se hnát hned po startu, když ten kopec měří 15 km!!! Neuvěřitelné, nechtělo se mi tomu věřit. Takový kopec na běžky u nás nenajdete. Ani nevím, jak dlouho jsme to stoupali nahoru. Hodinu, hodinu a půl? Připadáte si jak jehla v kupce sena, před vámi kam oko dohlédne za sebou seřazení lidé, za vámi to samé. Vy jedete jak naprogramovaný, snažíte se nevnímat čas a to nekonečné stoupání a nechcete z toho vlaku vystoupit. Vláďa je celou dobu tak deset lidí přede mnou. To není špatné, říkám si, stále ho mám kousek před sebou. Zdá se mi, že se jede pomalu, mohl bych razantně zrychlit, ale po půl hodině stoupání zjistíte, že vám to tempo najednou vyhovuje a po hodině zjistíte, že už zrychlit nejde a že jedete vlastně prakticky nadoraz.

Přijíždíme na vrchol a já se raduji z toho, že si odpočinu, než dojede zbytek družstva. K mému velkému překvapení mi najednou někdo plácá na záda a říká: „Jedem, jedem, za chvíli bude občerstvovačka!“ Byl to Michal, nejstarší a nejzkušenější člen teamu, s perfektní znalostí tratě. Přijíždíme na občerstvovačku „srub“, pijeme teplý čaj, někteří jedí tatranky. Cítím, že mi bez té snídaně rapidně dochází „šťáva“. Mám v batůžku gel a nějaké čokolády. Ale během závodu téměř nejsem schopen přijímat žádnou potravu, takže se ani nesnažím něco sníst. Společně projíždíme první kontrolou.

Nahoře je přesně takové počasí, které jsem si nepřál ani v nejhorším snu. Fouká silný vítr, dá se říct vichřice, mrzne až praští, hustě sněží – chumelí a mlha je, že jde vidět od tyče k tyči. Začíná mi být pěkná zima. Já zvyklí z letošních našich hor na teplé počasí a také dle předpovědi na teploty kolem nuly, se oblékl střídmě. Slabá Moira s Windstopperovou bundou, elastické čapáky a slabé pletené rukavice s lehkou čepicí. Do toho obrovského kopce jsem to všechno propotil a nahoře začala být zima. Pořádná!

Navíc jsem byl poprvé v Krkonoších a těšil sem se, že je hned poznám tím nejlepším možným způsobem. Poznal. Vidět nebylo vůbec nic. Krásná panoramata jsem jen tušil při pohledu do toho bílého mléka pode mnou. Jen Michal mi vždy hlásil, kde se teď právě nacházíme a spojoval to s tím, co přijde a co nás čeká.
Stoupáme dále na Rennerovky, kde je zároveň i nejvyšší místo závodu, asi 1360 m/m. Poté přichází prudký sjezd, který je samý led od toho, jak se tam snažilo brzdit a plužit už nějakých 300 startujících před námi. Až na výjimku sebou všichni v tom sjezdu v nějaké pasáži řízneme.

ProfilKolem dvacátého kilometru dostávám krizi. Veškerá zásoba cukrů spálena. Kluci vypadají svěže a já si hrozně dávám, abych jim stačil. Začíná se mi zdát o čertech a je mi jasné, že musím něco sníst. Mou jedinou záchranou je další člen družstva Honza, který je na tom výrazně hůř a navíc mu vůbec nejedou lyže. Nad vodou mě drží myšlenka, že vždycky můžu zpomalit a zároveň to nebudu já, kdo bude celé družstvo brzdit. Odbočujeme na Liščí cestu a stoupáme. Jedu na doraz. Pak se začne pozvolna klesat, je to spíše rovina. Michal pronáší něco o snadných kilometrech zadarmo a já si jen říkám, jak snadné asi budou cestou zpátky? Vzápětí mě hned „povzbudil“ větou, že se nacházíme někde kolem dvacátého kilometru a že nás čeká už JEN padesát. Kdybych byl ženská, snad začnu brečet.

Přijíždíme na druhou občerstvovací stanici, která je na Pražské boudě, vytahuji gel a trochu se snažím si vymáčknout do pusy. Sníst ho celý bych nedokázal. Je zmrzlý a skoro nejde vytlačit. Když mám trochu té ledové hmoty v ústech, piji čaj a mělním to v puse na kaši, kterou zvládám spolknout. Přichází nová energie a já můžu celkem snadno pokračovat dál. Ale musíme čekat na Honzu, jinak nás nepustí dál. Kontrolním stanovištěm musí projíždět družstvo kompletní. Je hrozná zima, necítím ruce. Proč ty občerstvovačky nepostaví někde v závětří, ale na takových obnažených místech?

Sundávám ty mokré slaboučké rukavice a z bundy vytahuji teplé, které jsou pěkně studené. Při delších sjezdech už necítím prsty a musím s nimi neustále cvičit, abych do nich dostal trochu krve.Ale palcem musím stále svírat hůl, kvůli špatným páskám. Po chvíli už je necítím a nevěnuji tomu pozornost. Ještě dva ni poté mě brněli, z toho jak začínali promrzat.
Po druhém občerstvení mě všichni varují před kopcem, který přijde. Stoupáme a já si říkám, jak dlouhé to asi ještě bude. K mému překvapení to ale ještě není to stoupání, na které jsem byl upozorňován.

Kolem čtyřicátého kilometru, kdy už má člověk docela dost, bolí ho ruce i nohy a únava začíná být čím dál zřetelnější, přichází pro mě snad ten nejhorší úsek tratě. Pardubická. Ono asi tříkilometrové stoupání s celkem výrazným profilem. V něm už lidé vystupují z toho „vlaku“, odpočívají, sundávají lyže a chodí pěšky. Vždy jsem byl odpůrcem tohoto stylu ježdění. Když nemůžu, zpomalím, ale nikdy nezastavím. Důležité je jet v kuse! Poprvé v životě přemýšlím, že zastavím a odpočinu si. Zpomalit už nemůžu, to bych se zastavil. Připadám si jak robot, ruce mě hrozně bolí, plíce filtrují maximální možné množství vzduchu, srdce pumpuje jak o život a nejhorší je ten monotónní a stereotypní pohyb při skateování, to přehupování ze strany na stranu. V hlavě mi pořád zní nevím proč CLOCKWORK.
Říkám si támhle za tou zatáčkou zastavím a odpočinu si. Pak to prodloužím až na tu další a takhle to pokračuje do nekonečna, až jsem konečně nahoře. Dojeli jsme s Vláďou nahoru stejně, ale mám fakt dost. Docela dlouho čekáme na kluky. Další přijíždí Petr, další člen družstva. Pak Michal. To už je mi dost velká zima a začínám se hystericky klepat. Vláďa mi půjčuje z batohu větrovku. Musím si dát trochu gelu, protože tu předchozí trošku jsem samozřejmě už dávno spálil. Konečně přijíždí Honza, společně nás pouští přes další kontrolní úsek a můžeme pokračovat. Kluci mají dobrou náladu, že prý to teď bude až do cíle už jen z kopce. Ztrhávají mě sebou a vtipkujeme. Přichází dlouhý sjezd, v kterém hrozně mrzneme. Vidět nejde na krok, navíc v té rychlosti těžko odhadujete, zda jedete ještě po trati. Na ní leží asi 10 cm nového sněhu, který stále připadává. Naštěstí Michal zná dokonale trať a včas nás upozorňuje na záludnosti trati. Uprostřed sjezdu je najednou prudká změna směru o 180°. Nevědět to, tak to profrčím dál rovně a té cedule bych si ani nevšiml. Teď sjíždíme proti větru a sníh nám bičuje tváře. Oči nejdou skoro otevřít a přes namrzlé brýle nejde nic vidět. Mžouráte přes ty malinkaté pootevřené štěrbiny a snášíte bolest do nich prudce dopadajícího sněhu. Nemůžu skoro ani mluvit, jak jsem zmrzlý. Mám pocit, že mi odpadne kus tváře, líce, nebo brada.

Dojíždíme na třetí občerstvovačku, která je shodná s druhou. Takhle to už dál nejde. V žaludku nemám vůbec nic a tak vůle vítězí a já do sebe dostávám malou minitatranku. Je hrozná zima. Obdivuji pořadatele, kteří tam musejí stát. My se zahříváme alespoň výkonem, ale oni jen rozlévají čaj a podávají tatranky. Pouštějí nás společně další kontrolou a pokračujeme dál vstříc lepším zítřkům. S Vláďou trochu odjíždíme, aniž bychom se nějak víc snažili a tak po chvílí pro jistotu čekáme, až budeme opět kompletní. Dojíždíme další účastníky startující na kratších tratích. Myslím, že bylo na výběr ještě z 50 km a 25 km. Ale to je pro bačkory :o)

A jsme zpátky v místě, kde si cestou sem Michal pochvaloval, jak jsou ty kilometry zadarmo. Teď už teda rozhodně zadarmo nejsou. Není to prudké, ale je to stále mírně do kopce. Asi jako když jedete na kole z Pramenů na Kladskou. Také se zdá, že je to po rovině, ale stále stoupáte a zdá se to být nekonečné. Viditelnost je minimální a dohlédneme vždy jen kousek před sebe. Vždy to vypadá, že tam už by to mohlo končit a přijít změna, ale vždy se z mlhy vynoří jen další zatáčka bez příslibu jakéhokoliv sjezdu k odpočinku. Naopak, před vytouženým sjezdem se to ještě pořádně zvedne. Není to dlouhé, možná 200 metrů, ale zajídá se to pěkně. Konečně to jede samo, nabíráme rychlost a soustředíme se na zpola zasněženou trať a pomalejší závodníky před námi. Většinou jedou tak nešikovně, že je problém je předjet. Když se to podaří bez pádu, je vyhráno. Sjíždíme z Liščí cesty a čekáme opět na Honzu. Jeho ztráty začínají narůstat, asi toho má čím dál tím víc dost. Na trati už jsme přes pět hodin a všichni toužíme to dát pod šest. Ale takhle to rozhodně nepůjde. Vláďa vyndává z batohu gumu s tím, že Honzu naváže a pomůže mu alespoň do kopce. Ten se zarputile brání a trvá na tom, že to zvládne sám. O tom nepochybujeme, ale čas nás tlačí a nakonec našim argumentům podléhá. Obdivuji Vládina, já už toho mám plné brýle a on si ještě naloží zátěž a předjíždí s ním další závodníky.

Logo

Teď teprve přichází bonbónek na závěr. Poslední, ale o to horší kopec. V dáli před námi vidíme šlapat lidi s běžkami v ruce. To je ten prudký sjezd u Rennerovek, kde jsme se v opačném směru skoro všichni přizabili. Ten kopec stojí za to a asi tak v půlce se ještě napřimuje. S jízdou už to nemá mnoho společného, spíš je to takové plácání a snaha se dostat nahoru. V půli kopce Vláďovi totálně dochází, odvazuje Honzu a vyndává z batohu čokoládu, kterou polyká bez jediného blaženého okušení té báječné chutě. Spolkl to jak párek s hořčicí v bufetu na nádraží, když vám odjíždí vlak. Nahoře na něj čekáme, než posbírá zbytky sil a vyškrábe se na vrchol. Následuje sjezd, kde v opačném směru by už jízda bruslařskou technikou nebyla možná. Napadlo a naválo tolik sněhu, že se stopa zúžila na pár decimetrů. Ještě že je to z kopce a člověk má lyže u sebe. Pak následuje mírné stoupání a to už toho má přede mnou jedoucí Petr dost. Vypadá to, že se co chvíli zastaví, ale nakonec se s tím nějak vypořádal. Navíc není kam spěchat, Honza je stejně opět někde vzadu. Sjíždíme k poslední občerstvovací stanici, ze které nás už čeká jen patnáctikilometrový sjezd. Poslední posilnění teplým čajem, poslední kontrola a hurá dolů. Sjezdová stopa je už hodně rozbitá a ledová a tak je lepší jet ujetým prostředkem. Asi v půli kopce U struhadel se trať lomí hodně prudce do prava, samozřejmě je ledová od neustálého brždění. Nevím proč je vždy v takových pasážích nejvíce fanoušků? Že by škodolibost? ;o) Následuje asi dvou až tří kilometrové mírné stoupání. Začínám dostávat křeč do levého tricepsu a pravý k tomu nemá také už moc daleko. Snažím se jet více nohama a chytá mě křeč do pravého lýtka. To je snad vtip?! Naštěstí zbytek je ještě někde vzadu, takže to za Petrovým pomalým tempem zvládám i na křeče.

Přijíždíme na vrchol úplně posledního kopce závodu a teď už to bude až do cíle jen z kopce. Vláďa nejprve zase táhne Honzu na gumě, protože mu ty běžky nejedou ani z kopce a pak ho již zanechá svému osudu. Před sjezdem po sjezdovce před cílem nás řadí pořadatel, protože do cíle musíme sjet kompletní. Rozpráví nám, jak na trati ještě stále bojuje divadlo Sklep a jeho lídr, každoroční pravidelný účastník, David Vávra. Když jsme opět všichni pohromadě, začínáme sjíždět tu naší půlku sjezdovky, která je už ale hrozně vyplužená a ledová a zbytek hodně rozbitý a přemrzlý. Michal jede přede mnou. Dole pod ním upadly dvě dívky, které měli problémy se zvednout, natož odejít, či případně se odplížit z tratě. Brždění plužením se míjí účinkem, ale Michalovi se najednou podaří zpomalit víc než mě a tak z hrozícího karambolu raději ujíždím do prava na sjezdovku. Nebýt té ledové plotny, jistě by mi po ní lyže neuklouzly a já bych bez pádu dojel do cíle. Ale ta plotna tam bohužel byla. Když jsem se rychle posbíral a dojel, byli jsme před konečnou metou zastaveni a opět čekali na zkompletování. Honzovi se ještě podařil husarský kousek, když těsně před cílem a před zraky všudypřítomných diváků upadl. Zaslouží si protít cílovou pásku jako první a tak se také v čase 6:23 stává. Necelé dvě hodiny za vítězným družstvem. Vláďa odhaduje, že při ideálních podmínkách by to šlo zajet k pěti hodinám a mě nezbývá než s ním souhlasit. Ale to bych musel mít najeto alespoň 1500 km jako v předchozích letech v tomto období a ne těch mých 300 km, s kterými jsem se do toho pustil.

Fotíme se, gratulujeme si a přebíráme upomínkové předměty. Někteří se radují z konce závodu, jiní jako já a Vláďa se děsíme následné cesty zpět na chatu. Dáváme si ve stanu guláš zadarmo, ale vyměnit ho za pivo se mi nikde nepodařilo. Tak sem do sebe konečně dostal své první jídlo, guláš s chlebem. Vyndávám si z batůžku suchou Moiru, ale ta mi není nic platná, protože zbytek věcí je stejně skrz na skrz propocený. Je mi zima, dojídáme, loučíme se, vyrážíme. Celé kouzlo toho nevinného návratu spočívá v tom, že musíme zhruba osm kilometrů po trati závodu. Takže znovu do půlky toho výživného prvního kopce.
Co chvíli zastavujeme a odpočíváme. Poprvé snad Vláďu vidím úplně zničeného. Střídáme se na špici, ale je to spíš jen udávání tempa, než nějaká pomoc. Naštěstí je tento úsek trati dobře upraven, takže při střídavém houpání ze strany na stranu jedou lyže skoro sami. Stále proti sobě potkáváme další a další závodníky, kteří na tom nejsou o poznání lépe než my. Když v tom koukám jak se proti mně řítí šumný David Vávra. Povzbuzuji ho slovy: „Davide makej, už bude konec!“. Jen se tak zvláště zašklebí. Poslušně hlásím, že během naší další cesty k chalupě se nic zvláštního nestalo.

Přicházíme znaveni dovnitř, kluci z druhého družstva už jsou tam. Sice startovali výrazně dříve, nicméně čas měli také mnohem lepší. Měli vyrovnané družstvo a to se často nestává. V kamnech praská, na stole se kouří z horkého čaje a dostáváme zrovna dovařenou polévku. Světlo svíčky se mihotá a venku začíná pršet. Nechceme strávit další den cestováním, na běžky to už v neděli asi taky nebude ideální, vzhledem k počasí, mlze a větru a navíc, Bůh ví, zdal-li bychom se na nich vůbec udrželi. A ke všemu já nemám hůlku. Vypíjím Redbulla a vyrážíme na noc domů. Kupodivu na mě nepřišla ani žádná větší únava a tak šlo řízení bez problému. Kolem 23 hodiny jsme byli doma.

Když se mě tam pár lidí ptalo, jestli to příští rok pojedu znovu, odpovídal jsem jim: „Dnes se mě na to neptejte, má odpověď by byla jednoznačná. Zkuste to později :o)“
Druhý den jsem jel s Jirkou Tomsem na bikový trénink a nahoře na Lazech jsme jezdili po zasněžené silnici a místy museli dlouhé úseky tlačit v hlubokém sněhu. A to dole v nížině již panovalo jaro…

Autor: Honza Jiříček
Forogalerie


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>