O tom, že bych se chtěl zúčastnit celého závodu Giant-tour 2005, jsem začal přemýšlet po odjetí dvou samostatných etap v minulém roce. Líbila se mi atmosféra, silnice, celková organizace a ani jsem si nevedl špatně. Minulý rok jsem byl v etapě na Fichtelberg druhý, ale jak jsem později zjistil, celý závod je úplně o něčem jiném!
Dá se říci, že tomuto závodu jsem podřídil celou sezonu, jak tréninkově, tak i co se týká účasti na jiných závodech, takže jsem na startovní čáru nastupoval mnohokrát z plného tréninku. Jediná komplikace, které se v přípravě vyskytla, byl zánět achil. šlachy a tudíž i několik týdnů bez tréninku, ale do závodu zbývalo mnoho času, takže jsem se snažil nepodlehnout depresi.
Vzhledem k délce etap jsme upravili trénink spolu s trenérem M. Víchem a zaměřili se na opakované výjezdy kopců, tempové tréninky za skútrem, ale hlavně na silovou vytrvalost v kopcích. Poslední dva měsíce před závodem se dá říci, že jsem opravdu nedělal nic jiného než trénoval…
Ještě než jsme odjeli na start letošní Giant-tour do Neuottingu, měl jsem ještě absolvovat test, což znamenalo vyjet na čas kopec z Merklína do Abertamské zatáčky. Výsledek byl povzbuzující, svůj nejlepší čas jsem zlepšil o minutu a půl, což mě trochu uklidnilo, ale stále jsem byl dost nervozní, moc dobře jsem nespal a celkově jsem se necítil úplně dobře.
Jako dopravní prostředek nám sloužilo obytné Iveco, řízené mým tátou a navigátorkou se stala mamča, za což jim patří obrovský dík, že to se mnou vydrželi! A vše zvládli na jedničku. Často to opravdu nebylo jednoduché, hledat ulici xy někde v Innsbrucku v noci není opravdu lehké! Ještě jednou moc děkuji!
Ale už k průběhu závodu. Na start jsem šel s jednoducho taktikou, na rovinách se vyhnout pádu,což se později ukázalo jako úkol číslo jedna, a dojíždět v první skupině! V kopcích nezmatkovat, držet své tempo a myslet na techniku.
První etapa se zdála docela jednoduchá, co se profilu týkalo, a s délkou 105km. Na startu v první řadě, ale po prvním kruhovém objezdu tak na stém místě, a za celou etapu jsem se na čelo už nepodíval. Několik hromadných pádů, které se mi naštěstí vyhnuly! Po kontrolované fázi cca deset km bylo odstartováno, a už to začalo, takové kule jsem ještě nazažil. Říkal jsem si, no to tedy, Rudo, nevím, jak ten týden přežiješ. Dvacet kilometrů před cíle první kopec třetí kategorie, pod který jsem najížděl na své oblíbené pozici okolo stého místa, ale nahoře jsem si podstatně polepšil a byl ve druhé skupině která se dotáhla do první. V cíli se ztrátou dvě minuty dvacet na pozdějšího vítěze, který dokázal z tý šílenosti ještě sám ujet!