Má letošní účast na tradičním, již 20. ročníku, závodu Král Šumavy byla okořeněna přívaly vody. Sice jsem se několik dní dopředu už nějak smířila s tím, že suchá nedojedu, ale že to bude téměř boj o přežití, to nečekal asi nikdo. Když jsme se ráno v 9.00 vydávali na trať 70 kilometrového závodu, vše ještě vypadalo celkem v pohodě, bylo sice pod mrakem, ale silnice byly relativně suché. Rychlé vystřízlivění ale přišlo hned na desátém kilometru, kdy nás trasa závodu svedla na rozbahněné pole, které si s kolem zabořeným po ráfky v blátě hrálo jako s loutkou. Okolo dvanácté hodiny se navíc spustil slušný liják. Často jsem měla pocit, že prší i zespodu. V tom mě utvrdily i dva brody, kde byl celkem slušný proud (před závodem jsem ještě vtipkovala,že si vezmu šnorchl – všichni jsme ale naštěstí stačili :-). Nebudu se tajit tím, že jsem byla nejšťastnější člověk na světě,když jsem před sebou viděla cíl.
Podmínky závodu byly nestandardní a všechny tratě závodu Krále Šumavy posunuly do jiné dimenze. Všichni ale měli stejné podmínky a každý, kdo se s tratí, s počasím i sám se sebou dokázal poprat a dorazit do cíle, je zaslouženým vítězem. I přes nepříznivé podmínky se na startu našli reprezentanti Karlovarského kraje, kteří určitě nezklamali – viz doplněný předchozí článek.
Foto v článku: F. Klingora