„Lofoty jsou něco extra“ – cestopis z výletu do Norska

[Autor: Marian David] Posledního června 2007 jsme s přítelkyní vyrazili na dlouho očekávanou cestu do Norska. Cestu jsem si vzal do hlavy asi půl roku před tím, kdy se z Norska vrátila moje mamka a vyprávěla o přírodě. Jak se blížil termín odjezdu, zjišťovali jsme, kolik věcí nám ještě zbývá sehnat – určitě to znáte. V den D jsme vyrazili přes Německo, Dánsko a po nejdelším mostě v Evropě do Švédska, kde jsme po cca 1300 km poprvé nocovali.

První pohled na Lofoty

Druhý den jsme si udělali rychlou zastávku v Göteborgu a vyrazili směr Oslo. Tam jsme strávili asi 4h a viděli mj. pouliční výstavu fotek ve stylu National Geographic, což byl pro mě jeden ze zlatých hřebů Osla :-). Protože je Norsko země opravdu veliká a naším hlavním cílem bylo dostat se na Lofoty, tedy za polární kruh, tak jsme se rozjeli dál na sever. Ještě ten den jsme si prohlídli Hamar, jedno z olympijkých měst z roku 1994 (Olympiáda v Lillehammeru) a stan jsme rozdělali na silničním odpočívadle na břehu jezera Mjosa. A to nebyla nejšťastnější volba, protože jsme se hned stali terčem všech jepic z okolí.

Lillehamer

Lillehamer

Třetí den jsme si prohlídli Lillehammer a jeho sportoviště, historické hornické město Roros, a dojeli až na okraj Trondheimu, kde už byla hodně znatelná severní poloha – stmívalo se až kolem půlnoci. Ráno povinná prohlídka třetího největšího města v zemi a jeho katedrály Nidaros (největší církevní stavba ve Skandinávii) a celé historické centrum a bez zbytečných průtahů jsme opět zamířili na sever. Těsně před půlnocí jsme dorazili k Centru polárního kruhu – restauraci a prodejně suvenýrů, která je postavena přímo na pomyslné čáře polárního kruhu, “nacvakali“ pár fotek a hledali místo na bivak. Jediné možné místo bylo parkoviště autobusů …takže asfalt. Tady, ač se vlastně pořádně nestmívalo (viz fotky), bylo v noci jen lehce nad nulou, zato ale kolem 9h ráno nás vyhnalo ze stanu pětadvaceti stupňové horko.

Po snídani jsme se vydali zpět do Centra polárního kruhu koupit rodině nezbytné suvenýry (vyřešily to sošky Trolů) a pro sebe jsme si pořídili prošívané klíčenky s větičkou „I have crossed the Arctic Circle“. Odpoledne jsme dojeli do města Bodo, kde je mimo jiné Norské národní letecké muzeum, což nám přišlo jako docela dobrý vtip, mít jediné letecké muzeum v zemi v oblasti, kde je průměrné osídlení cca 10 obyvatel na čtvereční kilometr. V plánu bylo ve městě jen koupit lístky na nejbližší trajekt a vyplout s biky na Lofoty. Zuzka ale prosadila, že půjdeme na prohlídku leteckého muzea a že pojedeme na noc, abysme se nemuseli tahat se spacáky a stanem na kolech. Perfektní nápad.

Marian a Zuzka

Zuzka a Marian

Na trajekt jsme se nalodili po půlnoci a asi v pět ráno už byli na ostrovech. Konečně po čtyřech dnech v autě nás čekal celý den jen v sedle kola. I když je celá země nádherná, tak tyhle ostrovy jsou něco opravdu extra. Ujeli jsme 140 km a já snad ani jednou nezavřel pusu, jaká to byla nádhera – však to můžete posoudit sami z fotek. Kromě přírody nás zaujala místní raritka – sušení tresek mezi rybářskými domy na dřevěných konstrukcích. Z toho bohužel není žádná fotka, protože jsem pořád vybíral záběry až jsem přebral a zjistil, že sušení tresek je specialitou jen několika málo vesniček. Jinak celou dobu se jelo poměrně příjemně, protože stoupání na hlavní silnici moc nebylo. Jediným mínusem byla častá jízda proti větru. Na konci dne jsme už skoro nemohli sedět (vezli jsme každý batoh o cca 8-10kg) a už se zase těšili do auta.

Ledovec

Ledovec

Po nalodění ve Stamsundu jsme vypluli zpět do Bodo, nasedli do auta a jeli po tzv. Pobřežní cestě směrem na jih. Cestou jsme viděli údajně nejsilnější mořský proud na světě – Saltstraumen (mezi dvěma ostrovy se 4x denně přelívá voda rychlostí až 40 km/h a víry, které vznikají, jsou hluboké 4-5 metrů). Největší zážitek z Pobřežní cesty, kromě přírody obecně, byl splaz ledovce Svartisen zasahující skoro až do moře a první plavba přes fjord místním přívozem.

Cestu dolů pod Trondheim přeskočím, protože byla téměř stejná jako cesta na sever. Od Trondheimu jsme zamířili na jihozápad do oblasti fjordů. Na kolech jsme si dali “Trolí stezku“ – jedno z nejnavštěvovanějších míst Norska, pak je uklidili zpět do auta a vyndali je až v Čechách – kvůli počasí, které ve fjordech následovalo.

Trolí stezka

Trolí stezka

Příroda kolem fjordů je neuvěřitelná. Jako řidič nezapomenu na spoustu tunelů a přívozů …ty samozřejmě prodlužují cestu, takže tady jsme už průměrně ujeli polovinu toho, co ve vnitrozemí. Počasí začalo být hodně proti nám. V podstatě celou dobu, co jsme jeli po západním pobřeží , tedy pět dní, nám v kuse pršelo. Směrem k jihu jsme projeli i nejvýše položený národní park v Norsku Jotunheimen (v něm se nacházejí dva nejvyšší vrcholy země), potom nás čekala prohlídka známého přístavního města Bergen, kde Zuzka prosadila návštěvu Muzea lepry! Bez mučení, letecké muzeum byla větší zábava…

Preikestolen

Skalní stěna

Pak jsme s několika zastávkami u vodopádů dorazili k Preikestolenu – kolmá skalní stěna s výškou přes 600 m, která „roste“ přímo z vod fjordu. K naší smůle nahoře nebylo vidět ani na 40m, takže z očekávaného výhledu toho moc nebylo. Ale vzhledem k tomu, kolik turistů tam v tom psím počasí vyrazilo, to byla celkem určitě výhoda. Při lepším počasí to tam musí být jako v pátek odpoledne na Jižní spojce.

Předposlední den jsme se vymanili z fjordů a hned začalo být hezky. Přes město Stavanger, jsme vyrazili k nejjižnějšímu bodu Norska, mysu Lindesnes, udělali pár nezbytných fotek a pak už vyjeli přímo do Kristiansandu – přístavního města, ze kterého jsme měli lístky na trajekt do Dánska. Protože jsme přijeli o den dřív a protože ani přes dobré počasí nebylo tak teplo, jak jsme čekali (chtěli jsme se i vykoupat), rozhodli jsme se, že se zkusíme nalodit na dřívější spoj.

Trajekt

Na trajektu

Při zjišťování našich možností jsem si zase ověřil, jak moc záleží na tom, koho potkáte. Mladá holčina v budce u vjezdu do přístaviště mi řekla, že nám může rezervovat lístky na ráno (to byly asi 3h odpoledne), takže jsme zaparkovali auto na parkovišti a šli do města na večeři. Když jsme se vrátili, nedalo mi to a šel jsem se zeptat ještě jednou. Narazil jsem na klučinu, který mi řekl, že nás může dát na tzv. „Waiting list“ a že se máme zařadit do fronty aut z tohoto seznamu. Jakmile začne naloďování, jedou ti s lístky na právě odbavovanou loď a protože se trajekt plní stylem „co to jde“ a spousta aut nedorazí, pokračují potom ti z Waiting listu. Ale protože Murphy funguje vždy a všude, nám se takhle podařilo dojet až před dveře lodi a tam na nás zamával chlapík, že už to prostě nepůjde. Takže nebýt „zatajení“ informace o Waiting listu místní slečnou, byli bychom doma ještě o další půl dne dřív. Ve finále jsme tedy pluli v 7h ráno, v Dánsku byli kolem poledne a hranice v Kraslicích jsme přejeli před jedenáctou večer.

Cestování 2

Cestování

Z pohledu řidiče je Norsko hlavně zemí velkých vzdáleností, na kterých platí poměrně přísná pravidla. Maximální rychlost v obci tradičních 50, mimo obec ale 80 a na dálnici jen 90 km/h (na některých úsecích byla povolena závratná 100). Díky těmto omezením je ale v Norsku velmi nízká nehodovost. Tamní řidiči moc nepředjíždí a cítí se nejistí, i když jsou předjížděni. Pokud dojedete pomalejšího domorodce, většinou vás nechá předjet. To by sice bylo fajn, ale oni to dělají tak, že bez varování přibrzdí a ne jako u nás, že se dá signál blinkrem a zajede se na stranu. Na druhou stranu tamní silnice jsou i v nejodlehlejších částech v dobrém stavu a než by se stavěli v kopci serpentiny, vykutají do kopce tunel – ve výsledku to znamená hodně plynulou jízdu a i přes nízké povolené rychlosti je ta průměrná poměrně vysoká. Jednou z drobných nevýhod je často chybějící označení obcí (tedy většinou ne chybějící, ale spíš nenainstalované). Takže si musíte dávat pozor jak jedou místní. GPS se moc řídit, co se týká povolené rychlosti, nedá. Radary jsou pevné, na sloupcích u kraje silnice, a vždy označené dopředu – nedá se ale říct, jak daleko, vzdálenost mezi značkou a radarem je totiž většinou různá, takže se nedá spolehnout na nic a prostě jezdit podle předpisů. Navíc: jste tam přece na dovolený, ne? Silniční kontroly jsme za celou dobu zažili jen dvě.

Cestování

Cestování 2

Velice příjemná jsou odpočívadla s tekoucí vodou a dobře udžovanými záchody. Jen za Trondheimem na sever a za polárním kruhem se sem tam stalo, že záchody byly suché. Stanování je ve Skandinávii povoleno všude, kde nejde o soukromý pozemek (tam se musíte domluvit s majitelem) a vzdálenost k nejbližšímu obydlí není menší než 150 m. Oheň se ve volné přírodě rozdělávat nesmí (na vařiči jsme ale v pohodě vařili všude). Podle průvodce se na některých komunikacích může stát, že vás bez řetězů v kufru nepustí, ale my jsme přejeli i nejvyšší pohoří bez jediné kontroly a na letních gumách (jen připomínám, že jsme jeli v první půlce července).

Suma sumárum jsme za 15 dní ujeli 7040 km autem + 170 km na kolech, projeli přes 420 litrů nafty, vyměnili 2 žárovky, strávili cca 140 h jízdou, nafotili kolem 300 fotek, spali jednou pod širákem, jednou na trajektu, třikrát v autě a devětkrát ve stanu, snědli a vypili 25 kg zásob (takže všechny), nespočetněkrát zamotali hlavu “džípíesce“ a utratili něco kolem 1500 EUR včetně paliva a všech přívozů a trajektů.

Takže jestli někoho z vás tahle země jenom trochu oslovuje, můžu jen vřele doporučit. Je to určitě nákladnější než dovolená u Jadranu (a taky chladnější:-) ), ale ta příroda a zážitky za to určitě stojí.

Autor: Marian David

Fotoreportáž

Fotogalerii jsme rozčtvrtili a budeme ji servírovat po kouscích. Zde je menu:

{norsko}


2 thoughts on “„Lofoty jsou něco extra“ – cestopis z výletu do Norska”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>