V roce 2004 se Johan Museeuw, flanderský lev, účastnil závodu Paris-Roubaix a od vítězství nebyl daleko. Na tomto snímku je chvíli před tím, než jej kousek před cílem zastavil defekt. Bylo to tři dny před koncem jeho šestnáctileté kariéry a minuty před možným čtvrtým vítězstvím v tomto legendárním klasickém závodu. V současné době však na sebe Museeuw prozradil něco, co jej zřejmě zbaví patiny cyklistické legendy.
Na tiskové konferenci před několika dny se Museeuw přiznal, že se poslední rok své kariéry nechoval poctivě. Řekl: „Kariéru jsem chtěl zakončit ve velkém stylu, a proto jsem dělal věci, které byly špatné. Během přípravy na některé důležité závody jsem ne vždy hrál čistou hru.“ To je chápáno jako přiznání k dopingu.
Dodejme, že za Museeuwovo přiznání zřejmě může jeho bývalý a občasný tréninkový partner Wouter Vandenhaute, který to, co věděl, prozradil někomu jinému (antidopingovému křižákovi Jean-Marie Dedeckerovi) a ten to předal do deníku Het Laatste Nieuws,ok terém ještě bude řeč.
Celá věc je ale složitější. Opět v nedávné době vyšla v rozšířeném belgickém deníku Het Laatste Nieuws série článků s titulem „Patrick Lefevre, 30 let dopingu„. Lefevre je ředitelem belgického týmu Quick Step – Innergetic a IPCT (sdružení Mezinárodních profesionálních cyklistických týmů). Je jednou z nejvlivnějších postav ve světové silniční cyklistice; deníku již pohrozil žalobou za šíření lží a jakákoliv obvinění až na jedno odmítá.
Sám v mládí bral amfetamin, ale do dalších let se už od dopingu distancoval. Zmíněný deník ale píše něco jiného a mluví například o tom, že za dob týmu Mapei, když tam jezdil Johan Museeuw, bylo běžnou praxí organizované užívání EPO.