Na Jahodovce se létalo

LK Slovan Karlovy VaryV sobotu jsem si zkusil svůj první opravdový lyžařský závod: O štít Krušných hor na Jahodové louce u Božího Daru. Byl to běh na 10 km volnou technikou, čili skoro sprint. Místní hovořili o trochu delší trati, respektive o 12 km, nevím, mě se to však zdálo nekonečné. Navíc i na kole nemám rád časovky a preferuji spíše delší tratě, takže jsem do toho šel s obavami a mé pocity po závodě jsou smíšené.

Na jednu stranu jsem opravdu rád, že jsem se odhodlal a zkusil si to, dále pak také že jsem tak náročný závod zvládl bez zranění a v cíli se zdviženou hlavou a hlavně že jsem nebyl poslední. Na stranu druhou jsem rozčarován ze své techniky jízdy, která má ještě velké mezery. Výkonnost není zas až tak nejhorší, do prudkých kopců sem měl síly srovnatelné s ostatními, ale do mírných kopců, na rovinách a z kopců je to opravdu podprůměrné. Je dobré si něco takového zkusit, aby se člověk postavil rovnýma nohama na zem. Na Božáku i Muhleittenu se honím, trénuji, ale málokdy člověk potká někoho lepšího a tak má pocit nepřekonatelného gladiátora. Leč v koutku duše ví, že realita je jiná. O čemž mě přesvědčil již ve čtvrtek při tréninku Vláďa Denk. Po jeho demonstraci rychlé jízdy se mi na závody vůbec nechtělo, ale ta nová zkušenost mě lákala. Navíc jak řekl Víťa Chocholoušů, proč se takhle honíš, když to nehodláš nikde úročit? Také je důležité být vidět a případně se seznámit s lidmi, kteří mě mohou posunout dál. Mluvím třeba o Fábovi, kterého když člověk potká na lyžích, taxe mu tají dech. Ta ladnost pohybů a lehkost s jakou bruslí je úžasná. Ale to samé předvádí i na kole, že? Na 12 km mi dal skoro 5 minut! Nebo třeba Tomík Eberlíků…

Já a Honza Jiříček po 36 km bruslení u parkoviště v Muhleuthenu

V Muhleithenu s Radvanem

Když sem si před závodem projížděl trať, litoval jsem, že jsem se vůbec přihlásil. Nic takového jsem nikdy nejel. Opravdu technicky náročná trať. Prudké výjezdy, prudké a rychlé sjezdy, zatáčky, ani chvíli nuda…Vystartoval jsem a z čeho jsem byl fakt rozčarován byly chyby v technice, kterých jsem se hlavně ze začátku dopouštěl. Vůbec sem se nesoustředil na jízdu, ale jen na výkon, který se zbytečně vytrácel, místo aby mě hnal vpřed. Neustále sem zakopával, píchal špatně holema, vůbec se neodrážel nohama…hrůza! Navíc sem byl špatně rozjetý a půl kola mě píchalo v boku. Během té doby mě také předjelo nejvíce lidí. Paxem se už trochu rozjel a držel tempo s kolegou přede mnou. Ale únava během závodu byla tak velká, že jsem po výjezdech nedokázal zrychlit ani na rovinách, ale jen sem odpočíval. Ve sjezdech sem měl fakt strach, protože tak rychle sem na lyžích ještě nejezdil. Ve sjezdu byly dvě terénní vlny, v kterých lyže ztrácely kontakt se stopou, jak letěl člověk vzduchem. Pro mě bylo všechno tohle nové. Připadal sem si jak školáček, který jde 1. září poprvé do školy a všude kolem jsou mazáci z 8.A, kteří cigerety netípají už ani před učiteli…mám se ještě co učit.

Nakonec jsem skončil na 17. místě se ztrátou více jak 6 minut na vítěze. Ale přesto jsem celkem spokojen, hlavně z překonání sebe samého a z poučení do dalšího ježdění.

Tomík mi slíbil nějaký společný trénink, od kterého si slibuji cenné rady pro další zlepšování. Když pojede i Fába, bude to super. Jen mám strach, že se budou nudit…

Jo a sice nevím, co to znamená, ale vyjel jsem si třetí výkonnostní třídu a do druhé mi chyběli necelé dvě minuty :o)


2 thoughts on “Na Jahodovce se létalo”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>