Ašský triatlon Jirky Pánka

Tak konečně jsem takticky ovládl závodění v triatlonu. Není tak důležité mít kondici, výkonnost. Důležitější jsou jiné okolnosti. Základem je vybrat si „dobrý“ závod. Tedy závod s počtem účastníků 1- max 10. Jako včera. Po krátkém váhání jsme zvolili téměř olympijskou trať. Na startu bylo zapsáno 9 nebo 10 lidí ani nevím.

Z vody v pohodě jako jindy. Říkám si, počkám na Karla a svezu se s ním. Mezi tím jedu s kolegou Tobkem, hezky si za ním visím a společně čekáme na Karla. Ááááá Karel už se blíží, blýská se na dobré časy, chlapci se budou střídat a já se povezu. Ale ouha, krásné svezení se změnilo na plácání praporu na gumě, takže jsem se „vezl“ (plápolal) asi 3 km.

No co naplat, je třeba zvolit jinou strategii. Dojel jsem tedy svůj tříkolový singl až do konce cyklistické části. Krk mě bolel, protože jsem se pořád ohlížel, kdy mě dojede Marťas. Přeci jen jsem nevzdával možnost, že se za někým svezu. Když jsem šel na běh, ptal jsem se Vency Sobotky, jak daleko je přede mnou Karel. Ovládl mě totiž náhle duch závodníka, obzvlášť při vědomí, že Karel mi už takhle vyhořel v běhu pod nohama několikrát. Občas jsem se ho ptal, jestli mu prozradili, že se na závěr ještě běží? Ale dostal jsem zvláštní odpověď, že Karel je první a že jsou tam jiní kandidáti na seběhnutí.

Do té doby jsem si myslel, že bojuju o předposlední místo, tedy za předpokladu, že mě Marťas nedoběhne. Před otočkou jsem potkal Karla a odhadl, že má asi 4 minuty náskok. Takže nápad na jeho seběhnutí jsem opustil. Začal jsem se zabývat jinou taktikou. Pak jsem viděl Marťasa po otočce, že na mě ztrácí asi 2 minuty, což jsem mu také sdělil, aby si nemyslel, že mě nemůže seběhnout. Ale ve tváři měl vepsánu únavu, takže moje akcie šly nahoru.

Pak jsem minul dlouhána, který stál v předklonu, a já myslel, že zvrací. Pak se ukázalo, že bojuje s křečema. Na otočce mi řekli zase divný údaj, že jsem pátý. Když jsem si bral z depa kolo, tak jsem ve vodě viděl jenom Karla a Marťasa, takže jsem nechápal. Poslední kapkou do mozaiky bylo zjištění po druhé otočce, že proti mě běží nějací soupeři, které jsem předtím vyhodnotil jako o kolo vpřed.

Posledním rozhodujícím okamžikem se stala, z hlediska taktiky neopakovatelným činem, příležitost, kterou jsem plně využil. Trošku jsem na mezičce přiškrtil soupeře jménem Martin (ostatní ho tak oslovovali) a pak, když přiběhli jeho kamarádi, jsem tvrdil, že ho oživuju. A je to. Takticky jsem povýšil na „generála“. Stanul jsem na třetí příčce. Někdo dokonce hlásil, že bych měl dostat cenu Fair Play.

Užil jsem si na výsluní, dostal jsem dokonce cenu. Všude jsem se s ní ukazoval, aby bylo vidět, že nechodím na závody jen tak pro nic za nic. Teď musím vymyslet, komu tu odměnu dám, protože po Isostaru je mi blbě.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>