Výlet na Tour de France

Tento článek píši jako inspiraci pro všechny závoďáky, jak hobby, tak i pro ty lepší . Možná získáte i informace pro Váš (ne)plánovaný výlet na „Le Tour de France 2009“.

Vybrali jsme si dvě horské etapy, 16. a 17. Vyjeli jsme v pondělí 21. 7. něco po 22. hodině. Ještě jsem rychle sloupl z tátovo auta švýcarskou dálniční známku s roční platností a jelo se. Na čerpací stanici před Svatým kříže jsme si koupili pár piv, které jsme mimochodem ani nevypili, protože fakt nebyl čas. Protože 16. etapa Cuneo-Jausiers začínala na italské straně Alp, tak jsme to nasměrovali na Mnichov, Brener a Itálii. V Rakousku jsme zakoupili dálniční známku a jedem dál. Jak si to tak frčím přes malebnou rakouskou obec, cca 65 km/hod, najednou z noční oblohy záblesk. Jenže on to nebyl blesk z nebe, ale z radaru, tak uvidím kolik mi pošlou „mýtné“ za projetí. V Itálii jsme projížděli pár desítek kilometrů od moře, tak jsem si tam zajeli. Zastavili jsme v malebném městečku Arenzano (na mapě). Bylo kolem 7:00, tak jsme se rovnou nasnídali, provedli jsme ranní hygienu a razíme dál. Start etapy je ve 12:30 tak máme dost času.

Do Cunea (mapa), kde byl start 16. etapy, jsme dorazili kolem 9:30. Celé centrum metropole bylo uzavřené, tak jsme to zaparkovali na periférii a osedlali kola. Vyjeli jsem na náměstí, kde byl start. Bylo to velkolepé, uprostřed velkého náměstí byl vymezen prostor pro depa týmů, kam nikoho nepustili. Probíhal zde doprovodný program a samozřejmě nechyběly stánky se suvenýry, ale také s hosteskami. Vždy 2 hodiny před startem pelotonu vyjíždí karavana sponzorů a doprovodných vozidel. Protože tam byla hlava na hlavě, tak jsme nečekali na start a jeli jsme, už autem, na trasu závodu.

Průjezd karavany se suvenýry v 17. etapě

Dojeli jsem do vesničky Vinadio, dál už nás nepustili, která byla hned na úpatí prvního stoupaní etapy a kde se na vrcholu přejelo do Francie. Jen co jsme si stoupli k trati, začali projíždět vozidla sponzorů a z nich lítaly všechny možné reklamní a propagační předměty (valné i nevalné kvality a hodnoty, ale darovanému koni na zuby nekoukej ;). Po projetí všech vozidel nastala proluka, tak jsem se šli do auta občerstvit. Přibližně 2 hodiny po karavaně přijíždělo čelo závodu. Protože jsme stáli přímo u brány pro sprinterskou prémii, tak jsme očekávali s nadšením, co uvidíme. Po projetí ujíždějící skupinky sprinterskou prémií jsme jen konstatovali, že stejně rychle jezdíme ze Šabiňáku (mapa), ale oni v těchto místech stoupali. Za chvilku po nich projel peloton a bylo po závodě, tedy pro nás. Oni měli před sebou jedno z kategorie těžších stoupání v Tour a druhá hora Bonette byla ta nejvyšší 2802 m. n. m.

Při sjíždění z Bonette sjel mimo silnici John-Lee Augustyn z Barloworldu.

My jsme se také chtěli na stoupání vydat na kolech, ale nepustili nás tam a bylo řečeno, že to bude zavřené ještě 4 hoďky. Nejdřív jsme to chtěli objet přes pole, ale vzdali jsme to. Pak jsme pochopili, že to bylo kvůli bezpečnosti, neboť ze stoupání a vrcholu se neustále valila kvanta přihlížejících cyklistů. Tak jsme se alespoň projeli po rovinatějším okolí a zkonstatovali, že na druhý den už jsme chytřejší.

Po vydatné večeři jsem vyjeli směr na Embrun (vzdálen 130 km, mapa), kde se mimo jiné koná jeden z nejtěžších Ironmanů na světě, a ne jen kvůli jeho distancím, které jsou delší než na Havaji, ale i pro horský terén a klima. Jeli jsme autem po trase etapy, ze začátku jsem se kochali „panoramatama“ (jak by řekla Heduš), ale po 3 hodinách jízdy v serpentinách a na silničkách o šíří cca 3m jsme toho měli dost. Po 100 km za více jak 3 hodiny jsem toho měl plný kecky a usínal jsem. Péťa řídit nechtěl, tak jsem to v jednom horském středisku zapíchnul před hotel a šli jsem nocležničit, samozřejmě v autě.

Ráno po snídani jsem se rozhodli, že vyrazíme hned do hor, na trať 17. etapy. Auto jsme zaparkovali na úpatí Col du Galibier (mapa), třetího nejvyššího kopce na Tour, který se tyčí do úct\hodné výše 2645 m.n.m. a na vrcholku čekala vrchařská prémie. Tato královská etapa byla třetí nejdelší a rozhodně nejtěžší, neboť na závodníky čekalo stoupání na horu Alpe d´Huez, na které se překonávalo až 18% převýšení. Když jsme vyjížděli nahoru, byl to super pocit, stovky a možná tisíce cyklistů, různých kvalit, šplhaly k nebi. Silnici lemovalo nesčetné množství obytných karavanů a panovala zde příjemná atmosféra. Po trase nás „sundavali “ z kol policajti, asi kvůli bezpečnosti, nebo aby nás zahránili před kolapsem. Dotočili jsme naše ozubené kola až k prémii a bylo to celkem 13 km. Na krajnicích silnice, byly informační tabulky s nadmořskou výškou, vzdáleností k vrcholu a hodnotou stoupání. Ta se měnila z 8% na začátku až k 13% na konci. Na vršku bylo totálně plno, prostor na průjezd pelotonu tak asi 2m. Z tohoto důvodu jsme rozbili tábor o něco níž, kde bylo dost místa a perfektní výhled pár kilometrů dolů. Po průjezdu doprovodné karavany, nastalo opět čekání na peloton. Dočkali jsem se. Nejprve dorazila skupinka uprchlíků čítající 4 „kusy“. V této skupince uprchlíků, s číslem 158, jel i slovenský zástupce stáje Mirlam Peter Velits. Ten u mě odhodil bidon, který jsem ihned ukořistil a ubránil před dotírajícími „žebráky“ o tuto láhev. Pár minut po té dorazil zbytek pole a za ní ještě několik odpadlíků. Teď už nás čekal jen sjezd dolů a návrat domů přes Švýcarsko.

Závěrem bych zhodnotil Tour mým pohledem. Atmosféra a vše okolo Tour je opravdu mimořádné. Pouze musím podotknout, že nebýt doprovodného programu, karavany atd., tak by to bylo asi o ničem. Dlouhé hodiny čekáte na závodní pole a to i do těch největších stoupání kolem Vás projede 200 závodníků během několika málo sekund. Těm, které Tour láká, ji mohu přesto určitě doporučit.

Finanční stránka byla unosná. Náklady v Rakousku 7€, v Itálii 35€, ve Švýcarsku nevím. Celkem jsme autem najeli 2500 km a naše celková spotřeba činila 190 litrů (měli jsem své PHM). Pohonné hmoty byly v některých státech levnější něž u nás. Přespat ve stanu není problém, policie v době Tour je tolerantní, jen ve výše položených místech se teplota i v létě pohybuje v noci pod 10°C. Pokud byste jeli povzbuzovat podél trati, je potřeba tam dorazit několik hodin před startem (asi tak 4 hodiny). Poté je trať hlavně pro auto neprodyšně uzavřena.

Příští rok bychom určitě chtěli na Tour opět vyrazit, ale tentokrát asi na delší dobu. Do galerie jsem vložil nějaká fota, pokud by měl někdo zájem o některá, ať mě kontaktuje a určitě je rád zašlu. Zde je odkaz, z kterého jsem čerpal všechny potřebné informace o Tour.

S pozdravem Pavel Makoň (rodinný web)

PS: horská kola jsme měli, z důvodu zničení mého silničního kola po střetu s jiným cyklistou a Péťa se mnou držel basu.