Ten den byl náročný již v polovině týdne, protože člověk se musel rozhodnout, na kterou akci se vydá, a že jich nebylo málo. Mimochodem, večer se ještě konala oslava narozenin autora tohoto příspěvku (fotky?). Druhý den, 17. září, se pak konal závod Praha – KV – Praha, a to byla pastva pro všechny cyklistické oči (pokud zrovna nefotily kamarády na lanech jako já).
S Mírou Brillem jsme vyjeli hodinu před startem a na stadionu v Chodově na nás čekalo překvapení v podobě obavy, že se závod nekoná, protože nebylo nikoho vidět. Že bychom jeli na Kynžvartský podzim? Druhý pohled ale odhalil pana Hraničku s týmem a několik jezdců. Startovní pole nebylo nabito regionálními hvězdami, ale přesto se tam našlo několik elitních jezdců (z regionálního pohledu), a to, dle pořadí, Vojta Marvan, Radovan Fišer, Víťa Hanuš, Míra Brill nebo Josef Anderle. Míra do poslední chvíle laboroval, jestl ise zařadit k šesti jezdcům na jedno kolo a prakticky jistě vyhrát, nebo si dát tři kola (66 km) a bojovat o bednu. Zvolil druhou možnost. Rozjeli jsme se ke Chranišovu a kolem nádraží zpět a na startu se už čekalo na pana stárostu, aby k nám moudře promluvil a odstartoval to.
Výborné bylo, že všude panovala klidná a přátelská atmosféra. Víťa na mě sice zkoušel různé triky s tlakem v pneumatice, ale já mu na to neskočil (poslend dobou zjišťuji, že cyklisté lžou víc než politici!). Gentlemansky jsme se dohodli, i Jirka Folvarčík, že pojedeme v klidu. To se také dělo, jenom Míra je tak nabušenej, že i když jede v klidu, po startu si udělá 30 m náskok. U jezera ale počkal, protože kdo by se na tom větru plahočil sám. V tom je ostatně Míra specialista.
Začalo tedy první kolo a jelo se po rovinaté tvrdopískové cestě většinou proti větru, Míra, Radovan, Vojta a Víťa. Pak přišel první sjezd, lesní úsek a pak dlouhý výjezd, kde dominoval Vojta. Jeho styl jízdy je doslova hrozný. Nerad jezdí kopce vsedě, a proto si pravidelně stoupne a jakoby mimochodem přitom zrychlí, takže ostatní to chápou jako opakované nástupy. A také že jsou. Na Karel-biku to Tomáš Kozák komentoval slovy „Však on vykvete“, ale dnes to nikdo z nás neviděl na vlastní oči. V cíli na druhého čekal skoro čtyři minuty.
Skupinka čtyř se v prvním kole držela pohromadě až do dlouhého táhlého kopce po lesní cestě s měkkým hlineným povrchem. Víťa tam upadl a Míra odpadl. Nahoře se mě Vojta ptal, „Tak co, jedem, nebo počkáme?“, odpověď – „Jel bych radši rychleji.“ Jedeme přeci závod. Na kopci pak byly vlněné rovinky a pak lahůdkový lesní sjezd a pak úsek po silnici tankodroidního charakteru (tam jsem se natřásl ze všeho nejvíc a nejhůř). Kolo končilo opět na výsypce, kde pálilo slunko jako v pekle.
Ke konci kola jsme s Vojtou špatně odbočily a známou dvojici po návratu na trať našli před námi. Takže veškerá práce byla zbytečná a vše nanovo. Ve druhém kole odpadl Víťa v dlouhém kopci, kde to opět trhal Vojta, a Míra v jeho závěru, opět Vojtovo zásluhou. Definitivní díru mezi námi a Mírou jsme pak vytvořili na hliněném úseku. Ti dva se pak sjeli. My dva… V Suché už jsem měl díru, která se jen zvětšovala a při vjezdu do třetího už jsem Vojtu neviděl a jen se cpal gely a tabletami, abych to ďábelské tempo vydržel. A vydržel. Do cíle jsem vjel totálně znaven, zpocen, zaprášen, prostě ve vysněné podobě.
Víťa Mírovi ujel u občerstvovačky, kde to Míra organizačně nezvládl tak, jak by chtěl. Interpretoval to sice jako Víťovo nečestnost, ale cyklisti jsou cyklisti.
V cíli pak bylo jídlo a pití a bohatá tombola, jenom ten Míra vyhrál jenom ty ponožky :).
Ještě jednou dík za dobrý závod.