Závod, na který jsem neviděl

Na Chomutovský maraton jsem se regulérně bál jet. Můj poslední příspěvek na jeden MTB server se týkal přetrénování a stále se cítím slabý jako moucha. Nicméně trať stavěli a závod organizovali moji kamarádi, tudíž to byla v podstatě povinnost. Den nezačal dobře. Celou noc i ráno pršelo a déšť ne a ne přestat ani před startem. Vyrazil jsem 10km projížďkou na prezentaci do perfektně vybaveného golfového parku u Kamencového jezera. Do startu 2h času, venku slejvák, já durch na kost a vedle v kavárně vůně štrúdlu a horkého presa. Nakouknu dovnitř a mává na mě kamarádka. No řekněte, kdo by odolal… Já tedy ne. :) S každým soustem rostla chuť zůstat sedět a na 65km v dešti se prostě vybodnout.

V 11h ve mně přeci jen zvítězilo odhodlání, opustil jsem vylízaný talířek a teplo kavárny vyměnil za mokrý dres. Na svém novém oři jsem seděl letos vlastně poprvé. Ještě trochu poopravit posed a a a sakra… Koukám prasklá podsedlová objímka. No nic to se tady přeci dá sehnat, ne? Půl hodiny jsem obíhal pořadatele, prodejce, servisní stánky a nic…. Co je to za praštěnej rozměr??? 20 min do startu a další kroucení hlavou v servisu. „Ne to opravdu nemáme, ale víš co, nech nám tady svoje kolo a my Ti dáme na závod třeba tohle,“ povídá mechanik od Treka, ukazujíc při tom na fungl nový testovací stroj na XT, kotoučích a s FOXkou. Fíha, tak to si nechám líbit. :)

Hrozba zažehnána. Mám kolo a letím na start jako šílenec. Akorát jsem se zařadil na chvost a už se jedou 3 rozjížděcí kilometry skrz město. Nikam jsem se nehnal a pomalu si osahával mašinu. Naprostá paráda. Před vjezdem do terénu, po prvním kopci, už bylo pole cca 400 startujících roztrhané

Na první občerstvovací stanici začalo nehorázně pršet a už tak značně blátivá trať se rázem změnila v regulérní bahenní lázně. Bahno a vodu jsem měl úplně všude, především na brýlích. Po chvíli jsem neviděl už vůbec nic. OK brýle dolů. Asi 2 min to bylo super. Poté jsem koupil hroudu bláta do xichtu a od té doby se jelo prakticky jednoruč. Jedna ruka svírá řidítka a druhou se šťourám v oku.

Závod se deštěm pěkně zpomalil. Já se ale kupodivu posouval z posledních příček nahoru. Dílem i kvůli novému dezénu jsem byl schopen vyjet všechna stoupání. Zato ve sjezdech jsem se cítil jako na tobogánu. Naštěstí mám přesně tohle rád – krásné náročné sjezdy a výjezdy, brody a lávky se střídali v rozumné míře s jednoduššími úseky, kde se dalo odpočinout.

Na další občerstvovací stanici se rozdávali bidony s ionťáky a také gely. Paráda. Přišli mi opravdu vhod. Dokonce přestalo pršet, ale cesta i tak připomínala oraniště po sklizni okopanin. Záviděl jsem tě, co tu byli na prvních místech!

Posledních 10km nás vedlo okolo Chomutova a já se jen modlil ať už jsem v cíli. Vidina sprchy, jídla, kávičky a slibované masáže mě jako slepce táhli vpřed. Vše co jsem si vysnil se mi v cíli splnilo. Zázemí golfového klubu bylo perfektní a moje obavy z nedostatku teplé vody se také nenaplnili. Akorát nechápu proč jsem já nevěřící Tomáš stál 15 min ve frontě na hadici s vodou , když mi všichni říkali, že kousek dál jsou tři wapky….

Závěrem snad poděkovat organizátorům a stánku, kde mi dobří lidé zapůjčili testovací stroj. Hoši děkujme!

{jindra}