Pražský půlmaratón (doplněno o reportáž ze závodu)

Včera se uskutečnil už desátý ročník pražského půlmaratónu. Závod, který začínal i končil na náměstí Jana Palacha (u Rudolfina), zahájili společným stiskem spouště startovní pistole prezident Václav Klaus a vítěz SP v běhu na lyžích Lukáš Bauer.

Sokolovský běh reprezentovaly oddíly HCS Kostelní Bříza, Ultrasport Sokolov a AK Sokolov a další fandové běhu z regionu. Nejlépe se umístil Honza Sokol s časem 1:17:31. Ani nevim, jestli vám mám prozrazovat umístění, protože to je fakt síla. 56. místo. Gratulace! (Jenom to pití piv bude muset vylepšit :P)

Péťa Mašek od 4. km

Hardcore Sport Kostelní Bříza představil své elitní závodníky (v HCS jsou všichni elitní) Martina Pánka, Péťu Vůjtěcha a Péťu Maška. Všichni se vešli do první tisícovky, patřili tedy mezi zhruba nejlepší šestinu. Vujo zaběhl závod ve vynikajícím čase 1:29:14 a obsadil tak 294. místo. Já jsem si mírně vylepšil osobák na 1:34:57 a obsadil jsem 554. místo. No a Máša by mi byl v patách, pokud by neměl vinou vysokého startovního čísla velký handicap. Nakonec měl čistý čas 1:37:08 a vybojoval tak 937. místo.

Za Ultrasport reprezentovali Petr Szász (601. @ 1:36:20), Jirka Hůrka (655. @ 1:37:12), Víťa Chocholouš (1049 @ 1:42:11) a Jirka Královec (1418. @ 1:47:08).

Následuje reportáž ze závodu:

Bylo to poprvé, co jsem se hodlal zúčastnit pražského půlmaratónu. Celkově se jednalo o můj druhý půlmaratón, neboť jsem se vloni zúčastnil závodu z Schirndingu do Marktredwitz. Taktéž se závoděním v Praze jsem již měl drobné zkušenosti – náš gympl se za mého působení dvakrát probojoval na republikové finále Junior Marathonu (maratónská štafeta). Ve čtvrťáku jsem měl dokonce tu čest běžet poslední úsek.

Takže mírné zkušenosti by byly, teď už zbejvalo jenom postavit se na start a předběhnout co nejvíc lidí. Takže jsem se zaregistroval, došel jsem si pro materiály. Ve stanu jsem zjistil, že nemám zálohu na čip, ačkoliv jsem si celej den připomínal: Nezapomeň zálohu na čip. Co nadělat, musel jsem vyhledat bankomat. Poté, co jsem z něj vydyndal prašule, už nebránilo nic tomu, abych dostal číslo s čipem (ano, letos byl čip připevněn na čísle), lejstra, ilegalitku a tričko. Abych nebral zajíce v pytli, udělal jsem v maratónském stanu striptýz a triko vyzkoušel. Padlo jako prdel na hrnec.

Ještě jsem zapomněl zmínit, že specielně pro tento závod jsem uskutečnil svůj první nákup na Ebay – běžeckou obuv.

V sobotu ráno jsem vstal, dal jsem si kafe, snědl několik kousků čekuládových zásob od Velikonoc a vydal se na náměstí Jana Palacha (to je tam, kde sídlí Rudolfinum, Filozofická fakulta a Mánesův most). V tramvaji jsem potkal nějaký Němce, co tam jeli taky. Protože vůbec nevim, kam která tramvaj jezdí, vystoupil jsem na Smícháči a pokračoval metrem jako obvykle. Němci na mě blbě koukali a ptali se, jestli tam ta tramvaj nejede. Odpověděl jsem popravdě, že nemám ánunk a nechal je v tramvaji. Před startem závodu jsem je viděl, takže se neztratili a po Praze tedy neběhá pár zbloudilých Němců.

Přátelé, před fakultou to fučelo jak blázen. Asi půl hodiny jsem přemýšlel, co s tím. Rozhodl jsem se, že si pod maratónským trikem ponechám moirové. Toto rozhodnutí bylo zcela chybné a málem mě stálo život. O tom ale až potom.

Před startem byla velká nouze o záchody. To se taky není co divit, když je pro čtyři tisíce závodníků přichystáno toliko 8 kadibudek Johny Servis. Ale já se vloupal do kadibudek pořadatelů, protože na ně se nestála fronta. Podle mě se měli domluvit s FF a nechat pro závodníky přístupné její záchody.

Na startu nás seřadili podle čísel a fakt to kontrolovali. Já se totiž splet a šel jsem do skupinky do č. 400 a ještě než jsem se tam přiblížil, vykopli mě, že tam nemám co dělat (což byla pravda). Zalezl jsem tedy mezi své a pustil si do ušisek Offspring. Byl to můj první závod s přehrávačem, tak jsem byl zvědav, co to udělá.

Závod odstartovali rukou společnou a nerozdílnou Lukáš Bauer a Václav Klaus, který v maratónském časopise napsal, že běhu nikdy moc neholdoval, ani v letech, kdy byl v basketbalové reprezentaci. To Lukáš běhá hodně. A rychle. Aspoň teda na lyžích :).

Závod odstartoval. Pomalinkou chůzí jsme se dobelhali ke startovní čáře, kde jsem si teprve pustil stopky, abych znal svůj čistý čas. V mojí skupince byla ztráta na čistý čas přes půl minuty, lidi zezadu měli až pět minut.

Zezačátku jsem vůbec nemohl běžet svým tempem, protože všude kolem mě byly davy lidí. Musím přiznat, že mě to poměrně štvalo. Přeběhli jsme Mánesův most, hned za ním jsme zahnuli doprava a běželi Libní kolem Vltavy. (Už v těchto místech někteří závodníci močili.) Za chvilku přišel první kopeček a po něm široká silnice, kde se mi konečně podařilo předběhnout dost lidí… a málem mě přejela tramvaj.

Pak už jsme se dostali v místa, kde jsem běžel za GymSo svůj štafetový úsek, takže jsem to perfektně znal. Z Libně jsme po Libeňském mostě přeběhli zase zpátky. Pátý kilometr byl za náma a občerstvovačka nikde. V tu chvíli už jsem silně pociťoval přehřátí systému a taky jeho dehydrataci. Kromě toho to vypadalo, že budu muset někde zastavit a čůrat.

Přehřívání mě doslova sralo celý závod. Inu moirové triko je moirové triko. Klidně bych si ho i sundal, kdyby bylo kde. Takhle jsem si aspoň vytáhnul rukávy k loktům. Na chvilku mi od přehřátí pomohly občerstvovačky, na kterých jsem se poléval, co to šlo.

Jenže občerstvovaček bylo tuze málo a byly tuze krátké. Chtěl jsem vždycky dva kelímky a dostal jsem pouze jeden. V závěru jsem myslel, že to se mnou fakt švihne, jaký mi bylo vedro. Čůrat jsem nakonec nešel, leč neměl jsem z toho v břiše pocit lehkosti. Ten bych ale asi neměl ani tak, protože se běželo snad celý závod proti větru – děs, běs.

Takže ke zbytku trati: Doběhlo se na náměstí Republiky, z něj se běželo Celetnou přes Ovocný trh do Národní, odkud se pokračovalo doleva k Palačáku. Tam se zaběhlo do končin, kde to neznám, trať se tam zatočila a běželo se zase k Palačáku zpět. Na Palačáku se zahnulo na Palackého most, ze kterého se seběhlo doleva na Smíchov. Po chvilce přišla otočka a poté už se mířilo zpět na náměstí Jana Palacha.

Můj osobák z loňského půlmaratónu byl něco přes 1:35. Když jsem zvažoval svoje šance pro tento závod, říkal jsem si, že za tímto časem nechci moc zaostat a že se chci každopádně dostat pod 1:40. Zlepšení svého maxima jsem považoval za nepravděpodobné.

Nicméně jsem závod rozběhl na 1:30. Avšak jsem měl pocit, že s tepem na svém maximu to o moc déle než půl hodiny nezvládnu, i když s jistotou to tvrdit nelze. Proto jsem mírně ubral (asi o čtyři tepy). V polovině závodu jsem se rozběhl (možná jsme právě byli v závětří) a běželo se mi docela dobře. Posledních zhruba pět kilometrů už jsem začal pociťovat značný nedostatek energie — jindy se tomu říká vyčerpání — a těšil jsem se do cíle :).

Byl jsem zároveň značně dehydrován. V cíli, kam jsem přiběhl v čase 1:34:57 (čili zlepšení zhruba o půl minuty), jsem pil jako duha a pořád to nestačilo. Poté jsem šel na masáž zdarma, kde už se dávno válel Vujo, ten šmejd. V cíli jsem ještě obdržel plachtu finisher, žlutou vestu adidas, medaili a banán.

A to je asi tak všecko. Jestli půjdu příště? Asi jo.