Je libo klystýr?

Možná trochu vulgární titulek, leč s odstupem dnů přesně vystihuje můj zážitek z Mediky 2009. A klystýr je zdraví prospěšná kúra, své o tom ví i voják Švejk. Její samotný průběh už tak růžový ale není.

Inu, k věci. S tátou jsme šli spát standardně pozdě, a tak asi nepřekvapilo, že jsme ráno nestíhali. Ráno je třeba udělat pár zásadních věcí. Pořádně se zrealizovat na toaletě, což většinou znamená opakovaně. Dát do auta již připravené kolo. Do tašky zabalit uvažované oblečení plus další pro jistotu a suché věci na převlečení. Vzít jídlo a pití na závod. A rozumně se nasnídat. Až na ten záchod jsem si to vše pěkně odšktrnul.

Na Vítkovu horu jsme přijeli, když už se štosoval start. Počasí bylo studené, zamračeno. Tak jsem vzal kolínka, dlouhý dres, pod něj moiru bez rukávů (jako vždy) a vestičku. Na poslední chvíli jsem odjel ze startu, že si vezmu dlouhé rukavice, ale nakonec jsem je (správně) hodil zpátky do kufru. OK, start a jedeme.

Z kopce i po rovině na Bečov byla všem pěkná kosa. Pršelo. Nejvíc trpěly nohy od kotníků dolů, a to po celý závod. Ruce se zahřály, hned jak se odbočilo na Milešov. Za odbočkou na Kfely nás pan Hranička vypustil a hned se řádně zrychlilo. V balíku a asi i po větru to fičelo. Myslím, že všichni jeli rozumně. V balíku byli místní cyklisté (Team Cube, Team Bike Březová) a hodně jezdců ze Severu a hodně, bez urážky, amatérů. Nějaký ten kilometr před Bečovem najel před balík R. Krummer st. a vydržel tam až do začátku milešovského kopce. Na mostě před Bečovem se dopředu v balíku začaly hnát zástupy cyklistů. Hlavně však zdravé jádro. Skupinka, která jela tento kopec v čele závodu, přijela i do cíle jako první. První půlku jsem odtáhl já, druhou Onty a spolu jsme balík dovedli až ke hřbitovu nad Krásnem. Jezdci Team Bike Březová obecně byli v toto závodě velice aktivní (tím třetím byl Václav Vikrorin).

V tuto chvíli už, tuším, nepršelo (nebo jen lehce), ale silnice byly pořádně mokré a nás čekal sjezd serpentinami do Bečova. Zde jsem si užíval zřejmě poslední delší příjemný pobyt v čele balíku. Nevím, jak ostatní, ale já mám z mokrých zatáček velký respekt. Závod je ale závod, a tak jsem se snažil strach potlačit. A šlo to. V půlce šel dopředu Jirka Folvarčík, a to se ještě zrychlilo. Během závodu jsem neměl vůbec obavy, že by nás někdo zezadu dojel. Jelo se (na mě) tak rychle, že jsem si neuměl představit, že by někdo přijel. Napovídalo tomu i složení naší akční skupiny, z níž však odpadly některé hvězdy kvůli defektům, křečím a podobný lapáliím. Zbyli tedy: R. a R. Krummerovi (Team Cube), R. Fišer, Péťa Ontko, Vašek Viktorin (Team Bike Březová), Jirka Folvarčík (Plamen Chodov) a jezdec ze severu v zeleném na Scottovi. Vašek nám všem zatápěl ve stoupání na Novou Ves. Mně navíc zatápěl zanedbaný toaletní rituál, ale úspěšně jsem svou pekelnou chvilku potlačil, byť jsem si s hrůzou v pčích vyhlížel strom, za který zapadnu. Zachránilo mě snad jen to, že v nejhorších okažicích byla kolem jen pole.

Za houpavým a děravým úsekem okolo Nové Vsi začala druhá fáze závodu. Závod se uklidnil. Začala rovinatější část (ovšem se zásadní písemkou na Otročín a prověrkou v Mnichově), takže jsme začali poctivě točit kolotoč a jelo to jako vítr. Zkušenější borci sem tam poučili mladší členy pracovní skupiny. Kopec do Mnichova odhalil rozložení sil. Poslední jel Fiši (to jsem já), před ním Vašek a pak s náskokem zbylých pět. Já si skupinu doskočil a Vašek nakonec taky. Podél řeky pod Otročín mi přišlo, že balík trochu zpomaloval, ale kdo ví…, rozhodně se nakonec ukázala klíčová zatáčka a zlověstný kopec…

Tam se na čele usadil opět Péťa Ontko a nám nezbylo, než jej v duchu proklínat, protože za to bral. Vašek a Jirka to neudýchali, já těsně, už mezi mnou a vedoucí čtyřkou byl doprovodný vůz rodiny Krummerů a jeden cizí, ale na horizontu jsem si přišlápl a dojel je.

Vsuvka: Radek Krummer ml. je nyní hubený, že si to asi neumíte představit. Zima, která při závodě panovala, pro něj proto byla dost zásadní, a tak nebylo divu, že k doprovodnému vozu zajížděl docela často (kvůli oblečení; nedivil bych se, kdyby pro čaj z termosky).

Teď se jelo opět po rozbité silnici, ale spoléhali jsme na nabouchané duše. Vysoké ráfky pana Krummera příjemně ševelily a my uháněli dál, tentokrát už zřejmě proti větru. Mně docházely síly. Přesto jsem se snažil jet poctivě a na špici zůstávat, dokud jsem měl pocit, že tvořím přidanou hodnotu.

Další kopce byly kritické, bolelo to, ale nikdo se extra nehnal. R. Krumer ml. se asi šetřil na zbytek závodu, R. Krummer st. se šetřil, jak mi řekl, na nedělní časovku, a my ostatní toho měli zřejmě dost. Jenže i kdyby ne, tak co s tím, protože na silničním závodě musíte kooperovat. Jo, to je na tom to zajímavé. Kooperovali jsme až do konce. U stanovické přehrady, hned na začátku kopce, nastoupil R. Krummer st., sjel si ho Onty a já s kolegou na Scottu rovněž… nehrotilo se to ještě. Pak se docela v klidu dojelo k letišti, kde pan Krummer opět nastoupil, tentokrát už silněji. To jsem za to vzal já, protože jsem cítil šanci ujet Ontymu a Scottovi. Péťa skutečně zůstal lehce vzadu, ale Scott (pardon za to jméno, ale zní vlastně docela pěkně) mě naštěstí ve stíhání pana Krummera vystřídal a dojeli jsme si ho. Já šel dopředu a vedl skupinu. Možná s náskokem pár metrů jsem po kamenité cestě a panelce začal zrychlovat první, pak se přehnal R. K. a já pořád makal na krev, jednak proto, že je to tak správné, jednak proto, že svítala naděje, že R. K. povolí a jednak proto, že za mnou jeli ti vlčáci. Vlčáci se ale zasekli, R. K. si to hlídal, a tak z toho bylo celkově 2. místo, což je pro mě osobně velice příjemné, neřku-li fenomenální vzhledem k předstartovním ambicím.

Ještě k tomu klystýru – při závodě jsem trpěl jako pes, po závodě jsem ale byl velice svěží, najednou mi splasklo permanentně přejezené břicho a zkrášlela mi pleť, prostě pecka :).

V cíli bylo výborně. Luxusní prostředí hotelu Vítkova hora s příjemným personálem, unlimited pivo, kuřecí maso, klobásy, guláš, přílohy k masu jako … no všemožné saláty, křen, chleba a rohlíky. Vyhlášení bylo za deště, ale to nevadilo, a vítězové dostali vysoké prize money a v tombole bylo hodně cen.

Děkuji Lubošovi Hraničkovi a jeho kolegům za pěkný závod!