Tady je jeden z mnoha návodů, co může dělat cyklista, když v Čechách panují tropy… Může vyrazit třeba na pomezí Rakouska a Itálie a své rozpálené tělo se pokusit zchladit na ledovci.
Dlouho to vypadalo, že to bude pokus marný, protože ve výšce 2412 m na chatě Hochjoch Hospiz bylo stále 19°C ve stínu a na slunci neskutečný pařák. Dáváme pár pivek a v podvečer se vydáváme ukrajovat další výškové metry až k místu vhodnému na spaní. Noční bivak naštěstí trochu sníží tělesnou teplotu a se stoupající výškou se stále ochlazuje. Slovo ochlazuje ale stále znamená chůzi v tričku. Díky mému kvalitnímu cyklistickému opálení jsem nechal opalovací krém doma, což se ukázalo jako zásadní chyba. Funkční tričko v kterém jsem šel, mělo rukávy o 2cm kratší než opálení z dresu a na vlastní kůži jsem tak okusil, jak můžou ty 2 cm pekelně pálit. Však nejen to, slunce se odráží od sněhu a opaluje snad ze všech stran, takže třeba i spálený nos ze spodu v okolí nosních dírek byla docela nepříjemná záležitost.
Druhý den po vysilujícím a svižném stoupání, poté z velké části po ledovci, kde z nás doslova tečou čůrky potu, dosahujeme vrcholu Fineil Spitze 3514 m, který leží na rakousko-italské hranici. Při sestupu míjíme mohylu Ötziho – muže z ledu, který tam našel smrt ve výšce 3210 m zhruba před 5300 lety.
Ledovec je hodně měkký a dost často se člověk proboří až po ….., což pohyb po něm velmi znesnadňuje. Na druhou stranu je tak měkký, že netřeba ani nasazovat mačky a používat cepíny. Teleskopické hole stačí. Však zbytečná zátěž na zádech. Kdo nehledí moc na peníze, tak jako zbytečná zátěž se ukázal být i spacák, žďárák, vařič, plyn, ešusy a jídlo, protože se dají noclehy naplánovat na horských chatách. My však raději veškeré peníze vrazili na chatách do pěnivého pitného režimu, protože když už si s sebou věci na bivak táhneme, nebudeme zbaběle spát pod střechou.
Druhý bivak jsme si zhruba vyhlédli při sestupu na chatu Similaun, která leží pod dominantou tohoto masivu vrcholem Similaun 3606 m vysokým a ležícím již na území Itálie, na který jsme plánovali zaútočit další den. Na chatě jsme si u piva prosvištěli německá slovíčka, ale taktéž mateřtina nezahálela. Co však začalo hodně zahálet bylo do té doby relativně přívětivé počasí a venku padla mlha, začalo hodně fičet a mrholit… z chaty jsme se zvedli až za úplné tmy a vydali se s čelovkami v mlze hledat bivak. Ten jsme ani po bezmála 3h bloudění nenašli, a tak jsme byli nuceni nouzově složit hlavy na nepříliš pohodlné skále poblíž chaty. (Kterou jsme už málem také nenašli) :-)
Ráno nebylo počasí o nic lepší, ale i tak jsme se s vidinou žalostných výhledů jali dobít vrchol. Na vrcholu se mraky, v kterých sme se celou dobu pohybovali, chvílemi rozfoukali a tak bylo alespoň občas něco vidět. Dokonce i bundy a kalhoty jsme už užili a netahali nadarmo.
Sestup byl hodně dlouhý a náročný, protože jsme šli až dolů k autu. Bylo to hodně únavné a nekonečné, obzvláště když jsme si vybrali ne snažší cestu údolím, ale trmácení se po hřebeni. Sebetrýznění a likvidace mužstva.
Dole sme sedli do auta, zastavili u průzračného potoka, kde proběhla řádná očista a hygiena, převlečení do čistého a na závěr dne jsme se ve známém středisku Sölden odměnili vynikající pizzou.
Návrat domů nebyl tak drastický, protože se mezitím i v Čechách počasí lehce umoudřilo a tak to nebyl alespoň takový teplotní šok.
Poučení na závěr….když je v Čechách abnormální hic, nezoufejte a vyražte na ledovce!
