Maratonský deník aerobního tragéda
Ve svých sedmatřiceti jsem se v říjnu 2004 rozhodl začít běhat z úplné běhací nuly s tím, že se pokusím uběhnout pražský maraton v květnu 2005. Tento blog shrnuje pocity, bolest, radost i zklamání (nejen) během tisíce naběhaných kilometrů nově vznikajícího běžce.
Volné pokračování Maratonského deníku aerobního tragéda aneb tentokrát o sportu v životě nesportovce poněkud šířeji… Další díl tragédí odysei.
Nějakým zázrakem se mi dařilo držet sám sebe na uzdě, střídmější strava (ale žádné kruté odříkání) řekněme čtyři pět dní, pak jsem to vždy nevydržel a jeden dva dny se cpal. A v tom je ten podstatný rozdíl. Kolo tyto prohřešky daleko víc odpouští, sedíte totiž na kole hodiny a zátěž je směřovaná na nohy, přičemž vám díky délce zátěže docela vyhládne. U běhání to neplatí. Běh nemilosrdně trestá jakékoli obžerství, a to přirozeně nemám na mysli jen obžerství v řádu hodin před během, ale organismus se mstí i v případě debužírování např. před dvěma dny(!).
… o vášni k běhání, o přípravě na marathon, o přírodě a snad trochu i o lidech – sobě i jiným pro radost
Po bezecke strance se posledni tyden opravdu povedl. S malym preskupenim patecniho behu na sobotu vse dopadlo podle planu a predsevzeti, i kdyz ten nedelni beh tedy bolel. Dal jsem poprve ve svem zivote 30km v kuse, a jsem rad ze pristi nedeli se dlouhe behy opet zacinaji zkracovat. Pro tentokrat jsem si vymeril 3 desetikilometrova kolecka, neb krouzeni do zblbnuti na prudivem jednokilometrovem okruhu uz mne po posledni blative apokalypse preci jen netahlo.
The marathon is not a finish line; it is a journey that for some never ends.
Po nedělní „skoro povinném“ výklusu, kdy jsem odšoural cca 4,5 kilometru opět v nepříjemném dusnu, už bylo zase dobře. Jen jsem cítil v neděli ještě trochu ztuhlé nohy. V pondělí jsem mohl normálně chodit, schody se daly vyjít v klidu a kromě problémů s nehty, nic nenasvědčovalo, že jsem uběhl maraton.
Vidím to slabě pod 4:00 a s křečema v lítkách:) a to ještě budeli mi přáno.
Běhací postřehy úplné začátečnice a další a další alegorické vozy…
Tak konečně nastal ten den a já plánuju, že se půjdu trochu proběhnout. Břicho je zahojený, noha nebolí-je odpočinutá, tak to půjdu pošolichat. Myslim, že dráždim hada bosou nohou a zítra budu zase pajdat, ale mně to prostě nedá.