Popravdě, na letošní léto jsem se psychicky připravoval s tím, že po dlouhé době nebudu moct jezdit na kole. V plánu bylo jet s mojí přítelkyní na 4 měsíce za oceán do Ameriky něco si vydělat a pak trochu cestovat. Měli jsme ale problém sehnat práci, takže jsme nakonec vzali job, který byl k dispozici přes agenturu a původně mi ani nedocházelo, kam pojedem. Dělám housekeeping v Grand Vista Hotel ve městě Grand Junction. Je to na americké poměry menší městečko s cca 40tis obyvateli a leží v údolí, které odděluje Rocky Mountain od pouští v Utahu. Všechno mi začalo docházet když jsem viděl na mapě Rocky Mountain. Jaká značka kol se asi bikeroví vybaví… Utah? Tam je přeci Moab? A už to začalo…
„Pro všechny případy“ jsem si přibalil tretry, přilbu a nějaký ty další cyklistický hadříky, který naštěstí nezaberou moc místa. Po celkem náročné cestě přes Los Angeles nás v Grand Junctionu přivítalo pěkný vedro a vlastně za tři týdny, co už tady jsme, tak neklesla teplota přes den pod 30°C. Teda 30°C bylo jen jeden den, jinak je tu odpoledne spíš tak 36°C a ani jedna kapka z nebe. Není tady ale velká vlhkost vzduchu, takže je vedro trochu jiný než u nás. Pořád fouká vítr a člověk je „usušenej“ za půl hoďky.
Kolo jsem si pořídil po týdnu. Původní představa, že si koupím ojetýho bika za rozumnou cenu vzala za své, protože buď to byla hrozná vražda za 200$ nebo full přes 1000$ a to už je celkem dost. Ikdyž… Jen tak pro představu, v Grand Junctionu jsou 4 bikeshopy. V jednom Canondale, v druhým Trek, ve třetím Specialized a čtvrtém směs ostatních značek (Felt, Rockymountain, Bianchi!!!). Ceny jsou tak o 35% nižší něž u nás. Člověk tu ale musí dávat pozor na to, že všechny ceny jsou bez daně, která je v každém státu jiná. Maximálně je ale cca 8%, takže to pořád ujde… Američani zkrátka chtějí vědět, kolik státu dávají. Měl jsem vyhlédnutého červeného Canondale s headshockem na LX/XT za 800$!!! Jednak jsem ale tolik neměl, ale hlavně jsem uznal,že nemůžu mít kolo, který bych si oblíbil, protože bych se s ním pak musel táhnout do Čech ;-) Nakonec to vyhrál Trek 4900 hlavně kvůli tomu, že nám majitel slíbil odkoupení až pojedeme zpátky, takže dost ušetříme. (Pochybuju, že by takovej přístup někdo v Čechách poskytnul.) Je na Aliviu (šaltr LX), mech. koutouče, vidlice RS Judy, komponenty Bontranger.
První pravidlo, které jsme poznali už cestou z obchodu zní: bez pumpičky a duše ani ránu. Nevím, kdy jsem na biku naposledy píchnul, ale tady to bylo na cestě do hotelu (30min) třikrát! Důvod? Trny jsou všude. Jelikož mě ale po zalepení desáté dírky přestalo lepení bavit, šel jsem pátrat po jiných možnostech. Nakonec mám duše naplněný nějakou křiklavě zelenou břečkou, která funguje jako lepidlo Tufo do galusek. Jedna duše 10$. Díry se zacelí samy. Někdy to jen párkrát zasyčí, ale někdy člověk musí trochu dofouknout. Jelikož už mám kolo od toho zelenýho svinstva dost zalepený, jak to stříká z pláště, tak nevim, kolik toho ještě uvnitř je… Prodávají tu i speciální vložky pod plášť, takže do nich půjdu. Jedna hodina jízdy = jeden trn.
Po příjezdu z bikeshopu jsem upravil bike na můj XC posed, ale po první vyjížďce šla jedna centimetrová podložka pod představec zpátky. Bikování tu má tak trochu jinej rozměr než u nás. Jasně že se i v ČR dá najít spoustu krásnejch míst s technickými sjezdy, výjezdy a bezva přírodou, ale když tady jedete jeden trail o 3 mílích třeba 45min, během kterých se nestihnete ani napít a za každou zatáčkou se objeví panorama jak z pohádky, tak až pak člověk pozná o čem to tady je. Nedá se to dost dobře popsat, ale z fotek to bude jasnější… S tím, že se člověk ani nestihne napít, tak to celkem není sranda. Tady člověk o stín ani nezavadí, „ve stínu“ nad 35 a k tomu vítr. Podle příruček by tu měl mít každý s sebou litr vody na hodinu. Včera se mě tu jeden biker ptal, kam všude se chci podívat. Přišla řeč i na Moab a to mi dost vymluvil. Tam je prý i přes padesát nad nulou a za kolo připojit cisternu s vodou. Možná v září to vyjde… Místní traily se ale Moabu ve všem vyrovnají. Vůbec to tady ale není o nějakým bezhlavým sjezdování. Žádný přehnaný zdvihy, žádný integrály na hlavě… Je to tvrdá dřina a všude se musí jezdit do slušných kopců. Většina lidi (90%) tu má fully, ale většinou spíš maratonský nebo maximálně enduro. Další zajímavý poznatek je, že poměr bikerek a bikerů je tu tak 50:50… Když jsem včera zdolával jeden hooodně technickej úsek, tak zrovna proti mně tlačila nahoru kola skupinka pěti bikerek s „nechutně“ vyšvihanýma postavama a křičeli na mě „Hi hardtailman“. Jsem tady s hardtailem fakt asi za exota. Hlavně způsobily to, že jsem ten kopec sjel dvakrát rychleji :-)).
Také se tu nevyplácí vyrážet na švih moc pozdě. Jednou jsem vyjel v šest odpoledne, vybral si trail, který podle mapy nevypadal nějak dlouhý, ale na ujetý míle tu jezdit nejde (na kilometry už vůbec ne ;-) ). Tachometry tu snad ani neprodávají, protože kdo by si chtěl kazit vyjížďku sledováním nějakýho blbýho budíku. Tady se nikdo nehoní za tím, jakou měl na švihu průměrnou rychlost. No zkrátka Slunce nebylo moc vysoko nad obzorem a já byl pořád někde uprostřed skal… Sice romantika jak blázen, na konec svého stínu ani nevidíte, ale nechtěl bych v té krajině někde nocovat pod převisem. V noci teplota klesá poměrně dost nízko…
Jestli to takhle půjde dál a budu na kolo vyrážet každý den, tak si tu v srpnu zkusím zajet jeden závod. Jsem moc zvědavej, jakou výkonnost tu ti „pohodový“ bikeři mají. Zatim se mějte v ČR všichni hezky a cyklistice ve všech podobách zdar! …Z toho ale co se děje před Tour je mi hodně smutno :-( Asi to ani nemá cenu rozebírat…