Eva a Radovan na Mallorce

Někteří z čtenářů již možná ví, že jsme se spolu s Evičkou vydali na největší z Baleárských ostrovů za jarními kilometry, odpočinkem, společně stráveným časem a také za stránkami našich diplomových prací. V tomto článku podáme stručnou zprávu o dosavadním průběhu výletu. Hlavním hybatelem celé akce jsem byl já, jelikož jsem chtěl předběhnout v zimo/jarní přípravě své kamarády cyklisty. Nějakých 1300 či více kilometrů by mi v tom mohlo jedině pomoci. Necelé dva týdny po návratu z prvního jarního soustředění pak bylo a stále je v plánu další soustředění, a to tradiční jarní kemp v Chrovatsku v Poreči, kam nás z Karlovarského kraje míří téměř patnáct.

Mallorku jsem si vybral proto, že jsou na ni jen nejlepší reference: počasí, silnice, profily tras. Jezdit sám bych určitě nevydržel – a i v tomto ohledu se na Mallorku můžete spolehnout, protože je tam celé jaro (ano, říkám jaro, na Mallorce je totiž jaro o dost dříve než v ČR) hodně českých cyklistů, kteří také rádi jezdí ve skupině, a tak se i ostýchaví jezdci mohou každé ráno k někomu připojit. Inu, trénoval jsem na podzim a v zimě a přiblížil se datum odletu. Do Mnichova nás odvezl táta autem. Mimochodem, ještě jsem na této cestě nezažil mlhu, ale tentokráte jakoby někdo nad silnici vylil zahuštěné mléko ve velkém. Dlouhé kilometry jsme se tímto neproniknutelným materiálem prodírali padesátikilometrovou rychlostí. Let i pobyt jsme vyřídili u firmy Nacesty, s.r.o., a zatím jsme se všim spokojení, až na pár detailů (především nefunkční internet v hotelu a málo detailních informací o celém pobytu na stránkách). S čím jsme velice spokojení je mechanik Dan a jídlo (množství, rozmanitost). Ale o tom se nebudu rozepisovat. Můj první let proběhl bez turbulencí, pouze houska ke snídani mi nechutnala (odlétali jsme v ráno v půl šesté).

Nyní ke sportovnímu vyžití. Podél západního pobřeží jsou hory, na východ od něj jsou roviny a sem tam mírná vlna. Hlavní město La Palma je na jihu v zálivu. Hotel Ayron je cca 15 km od centra La Palmy v městské části či městě (?) S’Arenal, který leží ve východní části zálivu. Na dohled hotelu jsou hory i roviny. Ráno se před hotelem připojíte ke skupině nebo vyrazíte sami (a můžete se připojit k nějaké jiné za jízdy). Hned od hotelu to vezmete k pláži Playa de Palma, kolem níž se táhne chodník, cyklostezka a silnice. Podél pláže se dopoledne směrem k hlavním silnicím sunou desítky a desítky cyklistů. Cyklostezka kolem této pláže (a později přístavů) je dlouhá téměř 20 km a Ayron leží cca 1 km od jejího východního konce. A pak na vás čekají mallorské silnice, na nichž si můžete ověřit slavný výrok, který trhá všem, kteří mají rádi češtinu, uši: Mallorca je nejvíc.

V pátek po příjezdu (7:30) jsme museli počkat na pokoj a po vydatné procházce, sestavení kola a únavném čekání jsme v pokoji usnuli. Po probuzení následoval horečný nástup na trénink, abych aspoň něco stihnul. Bylo z toho 80 km v dešti za tepla a návrat za tmy. Druhý den jsem byl Evičkou přistrčen ke 3-členné skupině Ondry Fojtíka (Volvo Auto Hase), se kterou jsem ujel 155 km po rovinách a v kopcích. V půlce tréninku mě začalo píchat pod jablkem na koleni v horní úvrati ohybu nohy. A tato bolest trvá dodnes. Proto jsem další dny cyklisticky jen paběrkoval. Podezření padlo na kloubní myšku, tj. že se do kloubu dostal malinký úlomek kosti, který jednoduše překáží. Léčba? Čas.

Dnes jsme vyrazili na kolečkové brusle a objeli celou zdejší pobřežní cyklostezku, celkem 36 km. Večer ještě 8 km běhu.

Ze známých cyklistů jsme zde viděli ještě: Tomáš Vokrouhlík, Martin Horák, Barbora Radová, Jiří Pospíšil, Vikiho kámoš Kamil. Po nás přijedou Sparťani a před námi odjeli Kolokrámníci. Dnes jsem u večeře viděl hosta z MTBS, Jana Němce, který se jistě ptal i na situaci ohledně nezdařeného spojení dvou českých MTB týmů, Volvo Hase a Merida.

Nyní komentář od Evičky (s nadsázkou):

Uvedu vše na pravou míru. Na Mallorcu jel Radovan s tím, že chce jezdit od rána do večera a na nic jinýho nebude mít čas, tak ať s ním moc nepočítám, hlavně abych ho neomezovala v ježdění a ať si najdu svůj program. Takže ty řeči v prvním odstavci o společně stráveném času a odpočinku… Haha, hihi, hoho. Jistě se ptáte, proč jsem s ním tedy jela… Inu, všichni kamarádi cyklisti ho odmítli, protože jim přišlo zbytečné jezdit na dvě soustředění za sebou.

Let byl nejklidnější, jaký jsem kdy zažila, přála jsem Fišimu větší vzrůšo. Cestovka Nacesty nás nemile překvapila hned na začátku několika podstatnými věcmi, které nám mohli dát vědět předem a nic by je to nestálo. Radovan napsal, že je velmi spokojen s jídlem a mechanikem Danem. Jídlo ano, to je boží. Mechanik Dan nás arogantně ignoruje a Fiši na něm pořád obdivuje jeho svalnaté ruce a hrozně by chtěl, aby se s ním Dan kamarádil.

Sportovat se tady dá opravdu ažaž, podmínky ideální. Fiši si ale usmyslel, že má bolavé koleno. Hned druhý den přijel z tréninku (na němž mu dali hoši pěkně zabrat) už s hotovou samodiagnózou a s tím, že nemůže dál jezdit. Na kolo sice nemůže, ale na kolečkové brusle ano. A zítra by si rád zaběhl maraton. Takže asi tak. A do toho všeho dostal rýmičku! Dnes navštívil zdejšího fyzioterapeuta a největším zážitkem tam pro něj bylo to, když mu zvedal nohy a kroužil s nimi a Fiši měl na sobě jen volné trenky (ty dědečkovské, co toho moc neudrží na místě).

Jinak bych měla napsat, že Fiši dokáže sníst neuvěřitelný množství jídla. Jako nikdo jiný. Neuvěříte, dokud neuvidíte. Zvláštní je, že čím míň sportuje, tím víc jí a naopak. Během jídla si moc nepovídáme, protože Fiši zírá všude kolem s otevřenou pusou a jen občas řekne něco jako: „Tyyjoo, víš, kdo je támhleto?“

Dnes jsme si půjčili brusle – já měla o číslo větší, Fiši o číslo menší, oba máme lehce zdevastované nožky. Pak jsme šli ještě na chvilinku před večeří běhat. Běžela jsem na mě slušným tempem, když mi Fiši řekl: „Hm, takovymhle tempem bych asi mohl běžet maraton na Ironmanovi… teda když už bych byl hodně unavenej…“
Ale pobyt tady je celkově fajn, líbí se nám tu. Fiši šel spát na chodbu zatím jen jednou.

Fotky zde