Italské kilometry

PostryV současné době pracuji pro italskou firmu a bydlím napůl v Čechách, napůl v Itálii. Byt mám v městečku Sassuolo, které se nachází v provincii Modena, která je součástí regionu Emilia-Romagna (hlavní město Bologna). Sassuolo je na konci Pádské nížiny v nadmořské výšce něco přes 100 m na úpatí Apenin. Pro cyklistiku velice výhodná poloha neb je možno v rovině najíždět základní objemy i trénovat kopce.

Ciclismo

Cyklistů jsou tu mraky. Můžete tu samozřejmě potkat i slavné profíky. V sousedním městečku Formigine například bydlí Ricardo Ricco.

Jezdí se dost i v zimě. Žádné blatníky, žádné plečky. Zimní kolo Italové neznají. Já jsem ovšem svoje SKS Blade nekompromisně nasadil. V zimě jsou tu dost často mlhy, mrholí a je hodně vysoká vlhkost vzduchu. Silnice pak třeba celý den neuschnou.

Kvalita silnic je rozhodně lepší než těch našich, ovšem ne o mnoho. Nechají se tu najít úseky, které silně připomínají naše pohraniční okresky. Není jich ale moc a musím se snažit, když si chci připomenout vlast. Značení je celkem dobré, jen je třeba si zvyknout. A nenechat se zmást. Názvy některých vesnic jsou hodně podobné. Hlavní silnice jsou číslované podobně jako u nás. Ty nejhlavnější začínají písmeny SS (starda statale). Těm se snažím vyhýbat. Provoz na nich, hlavně v nížině, je opravdu hustý. O víkendech (hlavně v neděli), když nejezdí kamiony, se to ale dá. Méně hlavní silnice mají před číslem písmena SP (strada provinciale). V nížině je na některých také dost hustý provoz. V horách ale pohodička. Když už padla zmínka o provozu, je třeba upozornit, že dopravní předpisy se tu uznávají poněkud méně než u nás. To platí i cyklistech, kterým nedělá problémy jezdit na červenou.

Zdejší kraj je mimo jiné proslulý výrobou sportovních a luxusních automobilů. Na silnicí je to vidět. Ferrari tu jezdí celkem dost. Ale i značky jako Maseratti nebo Lamborghini (g se čte tvrdě jako `g‘, s džínama to nemá nic společného, h se nečte, to Italové neumějí) nejsou žádná výjimka. Občas tu mívají srazy (hlavně Ferraristi) a člověk pak má dojem, že je to místní škodovka.

Sassuolo je světově největší středisko keramického průmyslu. Kaolín už je sice vytěžen, ale výroba keramiky (hlavně stavební) a všeho co s ní souvisí (stroje, barvy, tmely, lepidla) tu zůstala. Já bydlím kousek od fabriky Mapei. Ano, bývalý sponsor cyklistického velkoklubu. Dnes ale podporuje místní fotbalovou squadru Sassuolo Calcio. Z divizní úrovně se jí během pár let podařilo postoupit do Serie B. Na podzim hrály na špici, ale v poslední době se přestalo dařit a klesly na třetí příčku. Pan Rodolfo Squinzi by chtěl tým dostat do ligy mistrů. Nechme se překvapit.

Tempo

Jen tak mimochodem. V našich končinách panují poněkud zkreslené představy o italské zimě. Je pravda, že tady v nížině sníh prakticky neznají. To, co tady v lednu asi třikrát padalo (což podle místních je nadprůměrná četnost), sice ve vzduchu vypadá jako sněhové vločky. Po dopadu se to ale rychle mění na sračky. Obyčejně to na jeden den způsobí dopravní kolaps, protože toho spadne celkem dost a málokdo má zimní obutí. Vydrží to několik dní než se to rozpustí a bývají do toho mlhy a taky mrholí nebo prší. Prostě nádherná italská zima. Zato na horách tak asi do 1000 m n.m. to vypadá dost podobně. Jenom to co spadne je fakt sníh a vydrží to o něco déle. Když se ale vystoupá tak nad 1200, je to najednou úplně jiný. Okolo silnic mantinely, že skoro nejsou vidět značky, teplota i o deset stupňů nižší než v nížině. V zimě jsou srážky v horách poměrně vydatné a sníh údajně ve velkém množství vydrží do konce března. Můžu potvrdit, že se tomu dá věřit. V lednu sněžení vyšlo převážně na víkendy. Takže jsem moc kilometrů nenajezdil a věnoval jsem se i jiným sportům.

Corsa

Kromě cyklistiky je tu dost populární i běhání. Běhá se tu po okreskách a v parcích. My z Mariánek máme trochu jiné představy o parku, ale tady tak říkají skoro všemu, kde něco roste a je tam trochu méně asfaltu.

Jeden běhající kolega mně také přihlásil na závod Corrida di San Geminiano, který se běžel poslední lednovou sobotu v Modeně. Vyloženě masová akce. V soutěžních kategoriích (competitivi) bylo asi 1000 běžců, příchozích (non competitivi) mnohem víc. Začínalo se v centru Modeny, pak na předměstí, asi dvě vesnice, přes dálnici a zpět do centra. Celkem 13,3 km. V první desítce skončili samí afričani. Vítěz to dal za 38 minut. Já coby mladý začínající nezkušený atlet jsem se bál abych nepřepálil a začal jsem dost zvolna. Vzal jsem za to až na osmém kilometru, ale to už bylo pozdě. Výsledný čas 1:10 prý není špatný.

Sci da fondo

Asi 60 km odsud v horách mají pěknej areálek pro běžecké lyžování. Jmenuje se Boscoreale a je to kousek od vesnice Paindelagoti a taky od Passo delle Radici (to je průsmyk do Toskánska) v nadmořské výšce cca 1400 m. Jsou tu okruhy od 1,5 do 12 km, vše pro klasickou techniku i bruslení. Navíc jsou pěkné i smyčky na Passo delle Radici a Passo del Giovarello. Ta druhá je obzvlášť náročná. Průsmyk Giovarello je v nadmořské výšce 1663 m a na měně než 1,5 km se tu nastoupá skoro 200 m. Sněhu jsou místy až 2 m a tratě perfektně upravené. Delší okruhy jsou poměrně náročné a jsou řešené dost rafinovaně. Po krátkém sjezdíku se začínají vlnit a výškové metry nenápadně přibývají. Pak ovšem příjde několik stojek, ve kterých se jede (nebo spíš plazí) nadoraz. To si vždy říkám, že další kolo už nedám. Na závěr to ale zase klesá a pěkně to frčí.

Velkým překvapením pro mně bylo velké množství dětí a mládežníků, dokonce jsem potkal i dospívající děvčata.

Giri

V únoru silně převažovaly slunečné dni, takže jsem začal trochu jezdit. Teď v zimě jsem mezi italskými cyklisty vypozoroval dvě poměrně dost velké skupiny: kosmonauti a kovbojové. To podle toho, zda mají obličej schovaný pod kuklou nebo pod šátkem. Pro Italy je prostě zima. I když svítí sluníčko a teploty šplhají k deseti stupňům. Na druhou stranu, oblečení tu nelze podceňovat. V horách je opravdu o něco chladněji. Problém jsou ale hlavně kopce, které jsou dost dlouhé. Nahoru se dost zpotíte, dolu můžete zmrznout. Pocit chladu navíc umocňuje vysoká vlhkost vzduchu.

Jak tu jezdím? Nejlépe ukážu na příkladu. Jeden z únorových švihů jsem ze svého Polaru uložil do PC. Jako obvykle jsem před jízdou zapomněl zklalibrovat výškoměr, takže je potřeba celý profil posunout o necelých 200 m výš. Okruh bych označil jako méně náročný, volil jsem lehké kopce.

Profil okruhu
Profil okruhu

Ze Sassuola po starém mostě přejíždím řeku Secchii a po okreskách objíždím Casalgrande a mířím na Scandiano. Těsně před ním uhybám doleva na silnici do Viana. Až sem potkávám zástupy cyklistů, včetně několika slušných balíků. Na křižovatce za Vianem se můžu rozhodnou pokračovat údolím, ale já mířím nahoru. V půlce krásných serpentin se zastavuji, abych nabral vodu ze studánky. Po 10 km stoupání se na ceduli vesnice Baiso dozvíte, že jste v nadmořské výšce 540 m. Lehký sjezd a pak mi čeká krátké, ale výživné stoupání do vsi Valestra. Většinu cesty se kochám nádhernými pohledy na zasněžené vrcholky Apenin. Dále na Cá Benno, kde se musím rozhodnout pro silnici vlevo nebo vpravo, které ústí tamtéž. Volím levou variantu a po chvíli zjistím, že správně. Na několikakilometrovém úseku si připadám jako na tepelských okreskách, zatímco pod sebou sleduji hladký povrch serpentin pravé varianty. Za Bebbio Monte mně značka upozorňuje, že sjezd má klesání 13%. Dole ve vsi Ponte Secchia se dostávám na silnici SP486. Z ní okamžitě odbočuji na souběžnou okresku a pádím po ní až do vesnice Lugo, kde přejedu řeku Secchii. Za chvíli přijde odbočka na SP21, kde začíná stoupání do Prignana. V něm doprava a 11 km teď už lehkého stoupání do Serramazzoni. Tady doleva na silnici SP3 a téměř dvacetikilometrový sjezd do Maranella. To mám v nohách už téměř stovku a v klidu se vyjíždím domů.

A co tomu říká počítač? Ujetá vzdálenost 108 km, bez pěti metrů nastoupáno 1600, průměrná teplota 11, minimální 7. Průměrnou rychlostí se chlubit nebudu, byla mizerná.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že pro místní cyklisty všechny cesty vedou do Serramazzoni. Proto se o tomto městečku zmíním trochu podrobněji. Leží na křižovatce silnic SP3 a SP21 v nadmořské výšce asi 800 metrů. Při plánování trasy švihu se některé z těchto silnic těžko vyhnete. Já do Serramazzoni mířím téměř vždy. Na návsi je povinná zastávka. Pro cyklisty je to místo srazu nebo odpočinku po namáhavém výjezdu. A hlavně tu najdete zdroj pitné vody, která při pohledu na prázdný bidon přijde vhod. Ta voda se jmenuje Pantani. To od doby, kdy se tam místní cyklisté rozhodli umístit pamětní desku na počest legendárního vrchaře. Prohlídku Serramazzoni by neměly vynechat ani fotbalisté. Z blízké vesničky Stella pochází slavný italský reprezentační útočník Luca Toni.

Autor: Jan Postránský z CK Sportblažek.cz; 10. března 2009.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>