[Reportáž z Mistrovství ČR v olympijském triatlonu] Jako čistý amatér s jednorázovou licencí jsem se vypravil na prestižní závod v centru Karlových Varů. Den předtím jsem absolvoval stokilometrový MTB maraton, a tak moje výkony na kole a při běhu nemohly být košer. Běhat ani plavat jsem nebyl několik týdnů. Závod jsem bral hlavně jako zpestření závodní sezóny a také jako příležitost získat hezké tričko.
Potíže
Hned na začátku chci popřít slova většiny závodníků (jak jsem je četl na serveru Triatlet.cz) perfektní organizaci. Na webu nebyly informace on jedorázových licencích (na rozptýlení obav, jestli amatéři mohou také jet) a hlavně tam vůbec nebylo napsáno, že bedničky s věcmi z plaveckého depa na Rolavě budou převezeny autem k Thermalu. Ve své bedničce jsem nenašel brejličky a plaveckou čepici. Navíc náklaďáku s bendičkami to trvalo dlouhou dobu, než přijel dolů, a musel jsem proto mrznout v dešti a čekat na nachlazení. A vůbec, nechybělo mnoho, a už bych jel na kole na Rolavu, zatímco auto s věcmi k Thermalu. V propozicích také mohlo být zmíněno, že závodník si má přivézt gumu kolem pasu na běžecké startovní číslo. Já ji neměl a štěstí, že mi zvukař půjčil své klubko provazu a nůž. V tašce jsme měli na nálepkách startovní čísla, která jsem měl nalepit neznámo kam. Nejsem zkušený triatlet a tohle mi vadilo. K výtkám – to asi nejde vyřešit jinak, ale dělalo mi problém pamatovat si počet ujetých kol, celkem osm, na kole. Rád bych věděl, jak byla ošetřena jejich kontrola ze strany pořadatelů.
Hezky od začátku
Zkrátka, cítil jsem se jako blondýnka v minisukni mezi naštvanými Arabkami v burce. Ne že by triatleti byli naštvaní, ale tvářili se dost drsně a já byl jaksi mimo. Ale co, taková pozice taky není špatná. Na prezentaci vše OK, jenom ten dotazník o plavání mě rozhodil. Na otázky typu „Kolik let se závodně připravujete na plavání“ jsem neměl dost dobré odpovědi. Pak prekérní situace s číslem na běh… kde sehnat kus gumy? Nakonec jsem uzřel klubko provazu u zvukaře té hrozné kapely Zajíc Company.
Na Rolavě jsem potkal pana Malého a Michala Báťu, který mě psychicky povzbudil. Na mou poznámku, že to budu jistit pozadu, odpověděl, ať nejsem srab a nebojím se. To byla pravda. Takže jsem ustoupil od defenzivní nálady a doufal, že mi moc neuplavou a pak jim ukážu, jak se jezdí na kole. No jo, ale fakt to nevyšlo temrínově, kdyby včera bylo volno… konec vymlouvání.
Pak přišel ještě pan Sobotka s rodinou, synem Jirkou, Péťa Vavruška a Víťa Chocholouš, takže motivace bylo dost. O zábavu na startu se staral pan speaker, postarší pán, a náladu tvrdil přísným výrazem hlavní komisař (asi jen plavání), pan Frouz. Několikrát za keř a tart žen je tu! Sedm minut po nich muži. Seřadili jsme se ke zdi. Po předchozích zkušenostech vím, že plavat stále neumím a že kopance do obličeje také nejsou to pravé ořechové, takže skok do vody volím zpožděný. Stejně jsou všichni hned pryč.
Musím se někoho zeptat, ale zdálo se mi, že všichni plavali k první bójce zbytečnou oklikou (moc doleva k ostrůvkům). Já plaval celkem osamoceně a myslím, že správně. Tempo jsem chytnul až za dlouho, když už jsem věděl, že s několika dalšími zoufalci opravdu jistím zandí pozice. Přišel první výběh na suchou zem, to je vždycky příjemné. Honem zpátky do vody á la Pobřežní hlídka, aha, to bylo moc brzo, takže ještě popoběhnout a plaveme dál. Pak ještě jednou suchá země a zbývá poslendí kolečko. Patnáctá stovka už cítí, že síly dochází.
V depu už moc kol nebylo. To byl skutečně truchlivý pohled. Ale Sobotkovi tam ještě čekali. Na plavání si sundavám vršek kombinézy, protože je mi asi trochu malá (XL, Triexpert, mám 185 cm) a ve vodě se stáhne a dusí mě a tahá za ramena. A teď jsem ho zapomněl nandat hendpo výlezu z vody, takže jsem se ještě více zdržel v depu. Ale hotovo a vyrážím na kolo. Úmyslně se ze začátku krotím, abych nohy trochu rozjel. Ale to nevydrží moc dlouho a brzy si už výjezdy ze zatáček dávám na krev. Byl to krásný zážitek jet ze Sedlece až od centra na Kolonádu po uzavřené silnici.
Vjíždím na městský okruh, který je technicky náročný a fyzicky také, protože osmkrát vyjíždíme Zámecký vrch. Po dvou kolečkách mě dojela jedna z prvních skupin s elitními závodníky. Těch jsem se udržel asi tři kola. To bych rád podtrhl. Hodně mito pomohlo, protože jsem se svezl po rovinách v háku. Kopec jsem jezdil vždycky pár metrů za nimi a na horizontu nebo z kopečka si je docvakl.
Tito eliťáci pak zajeli do depa a ještě s jedním klukem z Ekolu jsme objeli jendo kolečko, on se odpojil a já si dojel poslední. Měli jsme vysoký rychlostní průměr a tachometr mi ukázal jen 37 km. Když se sjíždí z vrchu, je tam zatáčka doprava na třídu TGM o více než 90 stupňů. V jednom kole jsem tam přilétl, moc nebrzdil, risknul to a hle, zadní kolo mi ulétlo do smyku, „slajdoval jsem s jednou nohou na zemi“, dokonce nějaká paní zaječela hrůzou, ale vybral jsem to a valil dolů dál.
K teniskám byl v depu dlouhý běh. Bohužel jsem doma měl jen sálovky Head s velmi dlouhými tkaničkami. Jedny jsem musel dokonce později znovu zavázat. Takže jdeme na to. Mám rád, když jsou běžecké okruhy, protože konečný počet kol musí jednou prostě dosáhnout nuly. (Po absolvování zkoušky z matematiky zaměřené na infinitezimální počet pro mě má slovo konečný silné konotace.) Navíc kolem trati spousta lidí a hodněm i jich fandili. Těmto chci hodně poděkovat! Třeba Tom Eberl, který byl i v kopci na Zámecký vrch. Fandění je nejlepší podpora. A tak jsme makali, čtyři kolečka. Tak jako na kole, i tady jsem předbíhal jako divý. Žádnou krizi jsem neměl, spíš jsem zrychloval. Bylo však vidět, nakonec i podle časů, že ti rychlejší jsou o dost rychlejší.
Ke konci začalo pršet jako ze dvou konví. Přiblížil se cíl, ještě víc a hop, byl jsem tam.
Mise splněna, hurá domů. Ještě ale komplikace s bedničkami, kosa jako v Rusku a doma jsem šel spát pod peřinu a dostal průjem. No jo, náročný víkend :).
Rád bych zkusil dlouhý TT na Přimdě, takže jestli máte nějaké zkušenosti nebo zážitky, podělte se v komentářích!