Okresní soutěz Chebský pohár horksých kol si o prázdninách dala nepříjemně dlouho přestávku, a tak jsem to asi nebyl jen já, kdo se těšil na další závod. Do cesty se nám bikerům postavilo počasí. Jako už týden předtím, bylo zamračeno, déšť na spadnutí a co se týče trati… bahno, mokré kořeny, mokrá tráva… Jirka to popsal v komentáři. Závod samotný však rozehnal všechny pochybnosti. Všichni byli spokojení. Pořadatelé (Ašští bajkeři) tentokrát neponechali nic náhodě a na trať umístili armádu navigátorů a sanitku. Trať, dle ohlasů, jež jsem zaslechl, všechny potěšila. Asi to byla dlouhá pauza od pořádného závodění (přeci jen, Artamon je trochu promenáda), která nasadila nároky závodníků na trať až k oblastem, kde kralují technicky náročné sjezdy po šikmé cestě s mokrými kořeny, lesní cesty s loužemi, bahnem a kolejemi, singletracky, prudké výjezdy a podobně. A přesně tohle Antal poskytoval. Do cíle jsme přijížděli pokrytí bahnem.
Aktualizace: přibyly výsledky závodu (zaslala Lenka Poláková). Prohlédněte si fotky ze závodu. A pokud máte svoje (zejména z trati a cíle! ty já nemám), pošlete je na rfiser@gmail.com, dám je od galerie.
Aktualizace: dole v článku jsou videa (salto a mytí kol).
Já sám mohu posloužit pouze jako ozvěna toho, co mi kdo řekl, jelikož v závodě se mi podařilo rychle kolegům odjet a už je nevidět. Bylo to na začátku jednoho sjezdu, kde jsem šel dopředu přes Jirku, vytvořil si menší náskok a pak jej zvětšil během sjezdu k potůčku, kde jsem běžel (ve druhém kole už ne) a pak si postupně tvořil delší a delší náskok až ke třem minutám. Míra byl trochu „koženej“, a tak si nechal ujet Peťu Jíchu. Pak Míra ujel Jirkovi a dojel Péťu. V souboji dvojice Jícha-Brill pak vyhrál prvně jmenevaný. Jak mi řekl, ve výjezdech dominoval on, ve sjezdech Míra (maximálku měl téměř 52 km/h); rozhodující byl poslední výjezd k rozhledně–do cíle už Míra Péťu sjet nestihl.
Hodně se mi líbil společný start všech mužských kategorií. Takhle závodí všechny výkonnostní (a ne jen věkové!) spolu a pěkně si to mohou rozdat. Osobně by se mi to líbilo i na XC závodech.
Popsi trati: startuje se do kopce, následuje úsek lesem lehoučce do kopce, s kořeny a výmoly, nyní navíc s bahnem; pak první sjezdík po louce, nyní s korytem; opět rovný úsek lesem a pak doleva a jede se z kopce nebo po rovině až k potůčku, ale chvíli to trvá, jede se po docela dobré cestě, můžete to rozjet, pak sjezd k potůčku – kdo umí, ten jede; kdo umí, ten ho taky přejede bez šlápnutí. Pak se jede do kopce k paní, co ukazovala směr doprava. Následuje přesun po kořenech lehoučce do kopce na asfalt. Pak se jede z kopce dolů, ko konci po kamenech, opět je to o život. Ostrá doprava a z kopce po dobré cestě, než s to začne zvedat; odbočka doprava do lesa a já dávám malou a šinu se do kopečka na asfalt. Teď si to už napamatuju, ale dojede se k vleku pod rozhlednou, zahne se doleva a padákem seletí dolů, je to opět o život. Doleva a p odobré cestě z kopce k další dobré cestě, doprava, po rovině pod kopec, který je prudký a jeho konec vede po vysoké udusané trávě (jako když jedete po vysokém mokrém péřovém polštáři). Přesun k cestě, která vás po dobré cestě dovede na traverz svahu, do něhož doleva odbočíte a vysoukáte se k rozhledně. Od ní je technický sjezdík (Ašský bláteník vede v protisměru) dolů na rovnou cestu, po níž to rozjedete, abyste mohli vlítnout do sjezdu do cíle a pobavit tak diváky.
V cíli mi chyběla wapka a na závodě Luboš a Karlos, někde se zapomněli ti dva. Jinak super. Děkujeme pořadatelům.
Mytí kol po závodě v louži…
Tady je salto Adama Staška. Adam je syn Václava Staška, který organizoval Antal bike v prvních ročnících (někdy v r.1996). Zajímavé jsou až poslední dvě sekundy. Omlouvám se za horší kvalitu.
Zážitky jiných
Čtěte článek o Antalovi a dalších věcech na weblogu La vie est un combat perpétuel: „Další nával nevolnosti přišel po prvních stovkách metrů, kdy jsem si uvědomila, že mi to nejede a že povrch připomíná nákloněnou klouzavou plochu pozvracenou blátivým elementem a na prvním možném místě jsem sebou sekla.“