Lance Armstrong: Nesvázaný a nefiltrovaný 2/2

Když vešel Lance Armstrong do soukromého letištního terminálu ve svém rodném městě Austinu za účelem tohoto interview, byl kvůli večernímu živému vystoupení, v hlavní roli jeho snoubenka Sheryl Crow, ležérně oblečen. Malý batůžek přes rameno, Armstrong měl na sobě značkové kalhoty úmyslně potřísněné bílou barvou, černé tričko Nike s šedou siluetou orla, kotníkové boty s tlustou podrážkou punkového stylu a ostrou černou baseballovou čapku s reklamou na „SIX Lounge, Austin, Texas.

Ve dvou hodinách před vstupem do výkonného tryskáče hovořil Armstrong s VeloNews obrovsky dlouho a s velkou upřímností. V této, druhé, polovině interview (viz Nesvázaný a nefiltrovaný — 1. část) mluví Armstrong o svém týmovém řediteli Johanu Bruyneelovi; o svých spolujezdcích Kevinu Livingstonovi, Floydu Landisovi a Tyleru Hamiltonovi. V detailu se poprvé baví o svých rozepřích s Filippem Simeonim na Tour de France 2004 a o svých dlouhotrvajících neshodách s magazínem VeloNews. Armstrong končí rozhovor něčím, o čem by si někteří mohli myslet, že je překvapivá rada pro jeho syna Luka.

Rozhovor se objevil ve vydání VeloNews z 5. prosince, které obsahuje speciální sekci, která se ohlíží za Armstrongovou kariérou. Vydání obsahuje obálky VeloNews s Armstrongem v letech 1991-2005 a příběhy od přispěvatelů VeloNews, včetně Samuela Abta z International Herald Tribune a George Vecseye z The New York Times.

VeloNews: Mnoho lidí vám v průběhu let pomohlo. Je ještě nějaká osoba, kromě vás, bez které byste to absolutně nezvládl?

Lance Armstrong: Jedna osoba?

VN: Jo.

LA: (Johan) Bruyneel. Určitě. Příliš mnoho interakce, desetkrát za den, prostě stálý společník, i když nejsme spolu. I teď. To je přítel. Bez něj by se to nikdy nestalo. Chci říct, že z cyklistiky postrádám mnoho věcí, ale skutečně postrádám jeho. A chybí mi ty momenty, které jsme prožili spolu a prostě, víte… Byl to ten kluk, díky kterýmu se to všechno povedlo, rozhodně. A doufám, že to najde s někým jiným. Pokud by to dokázal s někým jiným, byl bych spokojen stejně, jako jsem byl po těch sedm let.

VN: Poprvé jste se setkali, domnívám se, hned jak jste začal profesionální závodě v roce 92.

LA: Vždycky mi připomíná ty časy, kdy mě (s Miguelem Induráinem) ztratil v etapě do Lutychu na Tour 95. Našel ten záznam na videu a říká: „Sleduj to, sleduj to!“ A na to já mu odpovídám: „Ty haj-le. Vez ses v závěsu. Celou dobu. Netáhnul jsi ani jednou.“ Každopádně je to ve srandě.

VN: Proč sis vybral jeho za týmového ředitele?

LA: Z žádného jiného důvodu než že byl čerstvě v důchodu; myslel jsem, že to bude dobrý, mít někoho s moderním přístupem k cyklistice, protože z toho zrovna odešel. Věděl jsem, že je jazykově velmi schopný, což je zvláštním způsobem velmi důležité, pokud uvážíte celé to cestování… Jeho práce coby ředitele není ani tolik o tom, že sedí nad závodem a říká: „Oukej, zaútoč, nebo neútoč, nebo zpozorni, jeď tvrději.“ Tolik toho nesouvisí s kolem, v kanceláři, logistice, plánování věcí, dostání jezdců na místo, dostání šéfů na místo. Je to tvrdá práce pro někoho, kdo mluví jenom jedním jazykem. Je to nemožná práce. A Johan není delegátor. V tomhle ohledu jsme úplně stejní. Dělá všechno sám.

A taky to byl zatraceně dobrý jezdec. Myslím, že byl celkem všestranný, uměl jezdit do kopce, uměl jezdit časovky, měl zkušenosti s klasikami. A podivného dosti, nevycházeli jsme spolu, když jsme spolu závodili. Nebyli jsme blízko. Nevycházel jsem s (týmem) ONCE a on byl většinou v ONCE. Takže to byl trochu zvláštní požadavek. Myslím, že byl překvapen…

VN: Jak to bylo? Zavolal jste mu?

LA: Zavolal jsem mu a prostě jsem řekl… nakonec jsem řekl, že to není mé rozhodnutí, protože v tu dobu vedli tým (Maxim) Gorskij a (Thom) Weisel… Ale řekl jsem, jestli by byl volný, kdybych měl doporučit, nebo ho mám vyřadit. A v tu chvíli měl namířeno pracovat v jezdeckých odborech a zkoušel to rozjet. Řekl: „Jo.“ Tak trochu hrál chladnokrevného, ale odtud se to pořádně rozjelo. Během několika týdnů potkal Marka na MS 98 ve Valkenburku a já ho poprvé zavolal (jenom s dvoutýdenním předstihem) na Vueltu.

VN: Měl jste několik úžasných spolujezdců: George (Hincapieho), Jekiho (Vjačeslava Jekimova), Chechu (Rubieru) a mnoho dalších. Popište, jak vám nejlépe pomohli a co byl největší akt, který vám pomohl ven z nějaké opravdové těžkosti.

LA: No, nakonec to byla jejich víra ve mě, co mě dostalo z několika těžkých časů. Měli jsme víc dobrých než špatných dní… Ale byly okamžiky, obzvlášť v roce 2003 nebo 2000 jako Joux-Plane, kdy jsme měli chmurnou večeři. Ale vždycky mi věřili a vždycky věřili, že budu jejich člověk a že se z toho pro ně dostanu, dokonce i když to byl špatný rok jako 2003.

Vůbec se mě (ten rok) nevzdávali. Vždycky řekli: „Chlape, dneska to dokážeš. Dneska je tvuj den.“ To bylo to samé, co jsem říkal sám sobě. To byl vždycky můj postoj jako: „Bože, dnešek byl tak na hovno. Ale půjdu do postele a vím určitě, že zítra budu ohromující.“ A to se vůbec nestalo. Bylo to víc a víc na hovno až do toho jednoho dne. Ale to je neodradilo (od povzbuzování mě) a vždycky říkali: „Oukej, dneska je ten den,“ hlavně Geroge.

George a já jsme sedávali čelem k zadku autobusu a v těch letech jsme měli čím dál tím méně Američanů, takže přirozeně tíhnete ke svým americkým přátelům a tady je můj nebližší kamarád z týmu. A George je velmi klidný, velmi tichý, není roztleskávač, ale velmi tichým, sebejistým způsobem mi řekl, dokonce i v den před Luz-Ardiden: „Dneska je ten den.“

Takže (jsou to) dobří přátelé. Obzvlášť ti, které jste zmínil. Měli jsme několik skvělých vzpomínek… Ne tolik v závodech, ale mimo kolo, mnoho zážitků. Životních zážitků.

VN: Hodně se mluvilo o ostatních spolujezdcích, kteří opustili tým — Kevin (Livingston), tyler (Hamilton), Floyd (Landis) — a oni šli dál a dělali jiné věci…

LA: … Vaughters …

VN: Jo, Jonathan…. Mluvíte spolu s těmito kluky? Pořád máte špatné pocity o tom, co se stalo?

LA: Ne… vlastně, u některých jsem měl špatné pocity, když odcházeli. Chci říct, že nerad ztrácím spolujezdce a kamarády, ale nakonec pracujeme ve skutečném volném trhu, kde je váš kontrakt k mání, někdo přijde s lepší nabídkou a vy můžete jít. Není nic, co vás u týmu udrží.

Ale člověk zároveň investuje čas a energii, a lásku a nadšení, do lidí a přidává k tomu věci, které zná a věci, které nezná, a pomáhá z nich udělat lepší sportovce. Takže když odejdou… protože jsem v tomhle ohledu byl vždycky štědrý. Když někoho potkám, nějakého Kevina nebo Tylera nebo Floyda, vždycky se snažím předat jim všechno, co znám, protože je to můj nejlepší zájem. Budou pro mě pracovat tvrději v závodě a budou efektivnější, budou silnější a až odejdu do důchodu, pak třeba udělají pokrok a zaplní mezeru (v týmu).

Tak to bolí, když odcházejí. Je to normální a přirozené. Někdy lidi odejdou a nic neřeknou. Jindy odcházejí a mají toho tolik, co by řekli, což nepomáhá.

Ale když tady dnes sedím, jsem hrdý, že mám dobré vztahy, skvělé vztahy, s nimi všemi. Kevin tu stále žije a docela často spolu mluvíme. U Floyda myslím, že je všechno dobře urovnáno. Ve skutečnosti jsme se snažili dostat Floyda zpět před měsícem nebo šesti týdny. A nedokázali jsme to… a pokud bych to nechtěl udělat, nestalo by se to. Ale já řekl: „Jo, koukejte to udělat. Je to Američan, je to skvělý jezdec, není starý, musíme ho mít.“ Bohužel, a myslím bohužel, se to nepovedlo.

Tyler, s tím už tolik nemluvím, protože… Nemyslím si, že lidi hodně mluví s Tylerem, protože je tolik zaneprázdněn, tak zaměřen na své věci, že… Chybí mi mluvení s ním, chybí mi vidět ho v průběhu času. Byl to dobrý spolujezdec, tichý, ale loajální. A k Tylerově situaci, on byl fakt ten kluk… Myslím, že když odešel, tak ho lidi opravdu chtěli. Nebylo nic, jak bysme ho mohli udržet. A myslím, že mylný dojem byl, že máme nekonečně peněz.

(Lidé říkali:) „Áách, necháváte ho jít.“ Jo, (ale) koukněte na ty kluky. Jestli dostali v nabídce loď plnou peněz, které my nemáme… Strávil jsem celý svůj život, a pořád pokračuji, hledáním stromu, na kterém rostou peníze, a nenašel jsem ho, takže pokud mi ti cynikové a kritikové tam venku řeknou, kde je, rád k němu zajdu, budu ho zalívat každou chvíli a budu mít nejlepší tým na světě a udržím každého. Ale nemůžu.

Takže jsme prostě nemohli Tylera udržet. Měl možnost, aby byl lídr týmu a aby vydělal dobré peníze. Ale, když jsme ztráceli kluky, vždycky bylo zajímavé ohlédnout se a samozřejmě číst všechny ty věci a být rozzuřený: „Ou, ztratili ho…“ Ale musím mu to přiznat. Johan vždycky někoho našel. A myslím, že jeho nejlepší práce byla, když odešel (Roberto) Heras.

Tenkrát to bylo: „Ouha, teď jsou fakt nahraný. Přišli o Kevina, ztratili Tylera, teď ještě Roberta, je konec.“ A kdo by si to pomyslel… Za prvé, měl kontrakt, měl tým, byl podepsán, odeslán a doručen. Kdo by si pomyslel, že půjdeme a najdeme Josého Azeveda, vneseme ho dovnitř a jakou sezónu měl v roce 2004… Myslím, jestli to není facka do tváře, ale to je Bruyneelova brilance. Nikdo to v cyklistice neumí. Je to neuvěřitelné. V den, kdy odešel Roberto, řekl: „Dostanu Azeveda.“ Řekl jsem: „Oukej. Skvělý.“ (Je to) skvělý jezdec a ještě lepší člověk, hodí se neuvěřitelně dobře.

VN: Na poslední tiskovce na Tour de France jste řekl, že příštích několik let nechcete být „veřejnou osobou“.

LA: Jo nebo ne? V cyklistice nebo ve světě?

VN: Řekl jste, že nechcete být veřejnou osobou…

LA: Správně…

VN: To jste řekl. Citace.

LA: Jo.

VN: Ale zdáte se být tak prominentním jako vždycky. Jste spokojen s tím, jak žijete?

LA: Pokouším se zpomalit. Doopravdy, snažím se toho dělat míň. Snažím se dělat méně veřejných věcí. Ale je to obtížná věc, protože v boji proti rakovině pomáhá člověk, který pokračuje ve veřejném vystupování, nebo veřejnějším vystupování. Takoví jsou efektivnější, můžou se dostat na místa, na která by se nedostali, pokud by byli tři roky zticha. A moje snoubenka (Sheryl Crow) je také velmi veřejná osoba, takže nemám možnost jenom polehávat. Jdeme na American Music Awards… můžete si vybrat, že nic neřeknete, ale pořád tam jste. Tak jako tak vás vyfotí, takže vás venku uvidí.

Ale když jsem to všechno řekl, neodešel jsem do důchodu, jenom jsem… pokud byste mohli vidět poslední dva měsíce, tři měsíce práce… Čas v luftě byl k smíchu. Bylo ho víc než kdy dřív. Takže vás lidé pořád drží vytíženého. Skvělé možnosti. Ještě jsme nebyli na dovolené, což je nepříjemnost. A když nejsem tady s dětmi, tak jsem na cestách a pracuju.

VN: Nebyla to dovolená v Sun Valley, kde jste položil Sheryl tu otázku?

LA: Jo, ale to byly jenom tři dny. Mám na mysli něco jako deset dní, žádný telefon, žádné Blackberries, žádné počítače…

VN: Je pravda, že vašemu člunu došel benzín na tom jezeře, kde jste Sheryl požádal o ruku?

LA: Naprostá pravda. Ale než jsme vyjeli, řekl jsem: „Není tam toho moc, myslím, že to budeš chtít vědět.“ Znělo to jako přehnaný příběh, ale je to pravda.

VN: Ve svém životě, co bylo nejlepší rozhodnutí, které jste kdy udělal a na druhou stranu, kterého nejvíce litujete?

LA: Nejlepší rozhodnutí, který jsme udělal, bylo, že jsem šel do Indiany (do University Cancer Center) na léčení. Rozhodně. A nejhorší rozhodnutí? Chlapče…

VN: Nebo jedno, které byste dnes udělal jinak…

LA: Á, člověče…

VN: Nebo nějaké, které vám na chvíli zpackalo život. Něco takového…

LA: Je těžké vymyslet jedno… Nakonec, jsme na této cestě někam a kolem cesty dělá člověk dobrá rozhodnutí a špatná rozhodnutí. A někdy jsou dobrá nakonec velmi prospěšná a ta špatná totálně devastující. Žádné takové jsem neměl, kde lidé doslova říkají: „Toho bude do konce života litovat.“ Nemám to.

A teď, jsou malé věci v závodech nebo investice, kterou jste udělal nebo… Lituji mnoha věcí. Lituji rozvodu, protože jsem nezamýšlel, že se ožením a pak se třemi dětmi rozvedu. Lituji toho. Lituji…

VN: Litujete, že jste stíhal (Filippa) Simeoniho (na Tour 2004)?

LA: Jo. Člověk lituje stíhání Simeoniho. Lituje, protože… ne protože… Pořád si myslím, že nemluví pravdu. Pořád si myslím, že není pravdomluvný a čestný. Ale dal jsem mu mnohem více pozornosti a publicity, než by kdy zasluhoval. Po tom (po té etapě) měl piedestal, který byl o 50 stop vyšší, než jaký ho měl den předtím.

VN: Proč jste ho stíhal ten den a ne dříve v závodě (v 9. etapě), kdy byl v brejku s tím chlápkem z Euskaltelu (Inigem Landaluzem)?

LA: No, myslím, že mylná představa je, že jsem ho stíhal. Zavěsil jsem se za něj. Nestíhal jsem ho. Nesnažil jsem se k němu dostat. Jel jsem v závěsu. A mám žlutý trikot, on útočí, já jsem v závěsu, přemýšlím: „Samozřejmě, je tu Ullrich (v mých patách). Samozřejmě, je tu Klöden. Samozřejmě, je tu Basso. Samozřejmě, všichni tihle hoši tu jsou. Samozřejmě. Jejich týmy tu jsou.

A musím říct, že Simeoni jel velmi rychle. A já se neohlédl. On několik minut táhl. A já si pomyslel — on se pořád otáčel — „Proč mě táhne?“ A pak jsem se ohlédl a nikdo tam nebyl. Pomyslel jsem si: „Ou, tak to je docela sranda.“ Ale nestíhal jsem ho. Vůbec.

VN: Ale zabránil jste mu v přidání se k brejku…

LA: Ne, přidali jsme se k brejku.

VN: Jo, myslím, že jste mu nedovolil v brejku pokračovat…

LA: To říká on.

VN: Dobrá, co říkáte vy?

LA: Ne, já jsem ten, kdo začal… dostali jsme se do brejku. Začal jsem jet v brejku. V tu chvíli jsme měli okolo 45 sekund. Vzal jsem je… všechny ty kluky a sebe, ale sebe pracujícího jak jsem jenom mohl, vzal jsem je až na dvě a půl minuty. A on tam vzadu jenom seděl a bědoval: „Ááá…“ Křičel, nepracoval, protože na něj byly naštavný. To se stalo. Když se na ten film podíváte, uvidíte. Nepracoval. Bědoval jako to dělají někteří Italové „Jé, jé, jé“, všechny tyhle věci a já říkal: „Drž hubu a jeď. Dělej.“

Ale všichni tyhle chlapci, ti měli možnost vyhrát etapu. A nakonec mi řekli: „Díky za pomoc. Dvě a půl minuty. Pojedeš zpátky?“ A já řekl: „Jistě.“ A přestal jsem makat a další věc, co vidím je, že on taky přestává makat. Divil jsem se: „Proč přestává makat?“ Nikdy jsem se nedělil o svou verzi tohoto příběhu, protože si to skoro nezaslouží, ale když jste se zeptal…

VN: No, to je velmi zajímavé.

LA: Jo, ale nechci říct, že jsem byl… Myslím, že nápad, že jsem ho stíhal a on měl nějakých 15 sekund a já přijel… Mohl se uvolnit… ale hned jsem se za něj zavěsil. Neohlédl jsem se a rozhodně jsem nečekal, že budu sám. Jak mohou ti kluci (Ullrich, Basso atd.) nejet se mnou. To nedává smysl.

VN: Je něco, co chcete říct čtenářům VeloNews, lidem, kteří sledovali vaši kariéru od jejího začátku a těm, kteří se k ní v několika posledních letech připojili? Něco, co jim chcete říct, nebo editorům VeloNews?

LA: Pamatuju si, jak jsem začínal s cyklistikou. Moje první vzpomínka na VeloNews byla z olympijského tréninkového centra v roce 89. Geroge Hincapie vcházel… a v té době to byl papírový časopis, dvakrát přeložený. Vycházel tak, skoro jako noviny. To byl rok, kdy jsme se účastnili juniorského MS. A byla tam v něm malá upoutávka o něm a o něm, jak dělá tahle kritéria v Central Parku a poráží všechny ty straší kluky. Byl tak unešen: „Koukni na to, člověče.“ A to byl první okamžik v životě, kdy jsem uviděl VeloNews.

A potom se to samozřejmě zvětšilo, chci říct, že se zvětšila cyklistika; ten časopis se stal lesklým, což je dobré. Potřebujeme to. Bohužel, myslím, že někde ve vývoji, a nevím přesný čas, ale směrování časopisu se změnilo. A pro zajímavost, já tu nejsem pro VeloNews. Jsem tu pro vás. Jsem tu, protože si vážím vás, vážím si vás jako novináře, vás jako kamaráda. Jste tu dlouhou dobu, znám vás a vy znáte mě. Pro nikoho jinýho ve VeloNews bych to nedělal.

---