Moje Mistrovství SAL 2007

Na Severočeské amatérské lize zřejmě jezdí silničářská elita Karlovarského a Ústeckého kraje a v sobotu 14, července 2007 na jednom ze závodů seriálu SAL jelo mistrovství. Vybrán byl závod Most – Brandov, na jehož trati je i kopec přes obec Dlouhá Louka. Tento záludný skřet je specifický tím, že se mi nevyrovná nic z Karlovarského kraje, leda dvojnásobný výjezd na Přebuz. Závodníkům nepomohlo ani velké teplo (30 stupňů ve stínu). Vítězi kategorií se stali tito jezdci: Šupol (absolutně), David Jeřábek, Krátký, Hennlich, Kronich, Matoušek a Novotná.

Spolu s Vikim jsme se rozhodli využít služeb Českých drah a do Mostu ze Sokolova dojet po kolejích. Tibor a Péťa jeli autem. Vlak měl čtvrt hodiny zpoždění. Z jendoho bidonu mi díky vertikální poloze kola v nákladovém vagónu vyteklo pití a nechalo po sobě pěknou loužičku. Cesta to byla příjemná, až na to zpoždění. Do startu totiž po příjezdu do Mostu zbývalo čtvrt hodiny. Stihli jsme to tak tak. Dále jsme zjistili, že pro cestování dovu a více lidí se kupuje skupinové jízdné (oba jsme platili sólo jízdné – 130 Kč).

Den před závodem jsem si koupil nový plášť dozadu (ten nejlevněšjí, za 270 Kč) a Jarda mi vycentroval zadní kolo, z ničeho nic totiž chytlo osmu. Kolo jsme vyleštil, že mi ho pochválil i Viki. Celou cestu zpět jsme se pak nemohl vynadívat, jak se ta přední uhelná vidle a ráfek lesknou. Viki si vzal Cuba s cyklokrosovým rámem a kompaktem.

Přišel start závodu. od začátku se jelo docela rychle. Sjezd po dvouproudové silnici, první otrkávání se v balíku. Měl jsem strach. Jel jsem na kraji, uprostřed balíku bych to s nervy nevydržel. Jendou jsem se tam octnul, a jen jsem senervózně ohlížel, kolik mám vlevo a vpravo místa. A pak mi tam někdo udělal myšku a já se hned sunul zase na kraj, protože o takovéhle ohrožování naživotě jsem nestál. Chce to holt zkušenosti.

Od začátku se před balíkem pohybovala skupina čtyř jezdců, které jsem hlavním dílem pomohl dojet já. Aspoň jeden pozitivní bod. Pak přišel první veliký kopec. Vjížděl jsem do něj jako první a postupně se propadával dozadu. Vojta Marvan projel. Viki také. Nohy tuhé, jako kdybych je měl v sádře. A pak… prásk, drát vzadu na Ksyriích Elite rupnul. Ale ne jen tak ledajak. vytrhnuls sebou i kus ráfku, který je nyní na odpis. Co teď? Balík projel, i ten pán, za nímž jela manželka v Transitu a popoháněla jej. V doprovodných vozech nikdo zadní kolo navíc neměl. Už mi byl porazeno, kudy zpátky. Koukám na poruchu. Kolo se v zadní vidlici ani neotočí. To už se mi stalo v Lounech, kdy jsem musel jet domů vlakem. Ale dnes jsem chtěl závod dokončit stůj co stůj. Takže jsem vzal spásný centrklíč a jal se pokoušet osud. Povolil jsem jeden dát, druhá niple se jen protáčela. Kolo jsem nasadil, a opět nic. Tak jsem povolil ještě víc, a už to nedrhlo o nohy vidlice. Ještě jsem na max povolil zadní brzdu a bylo to. No a jel jsem. Časem jsem předjel první pomalíky, vítr foukal do zad, jako po většinu závodu, a přišel Lom a za ním Dlouhá Louka.

Nejdřív to jsou serpentiny ve stínu. Jedu na nejlehčí a nejede to. Ještě že jsem sám, nemusím se tolik trápit. Po serpentinách přichází volné prostranství a ještě prudší silnice. To už jedu fakt krokem a lámu to ze sedla. To je hrozné. Říkám si, že každý kopec musí jendou skončit a koukám na horizont. A hlavně, snažím se držet nějaké tempo. Doufal jsem v občerstvovačku a hadici s vodou – bohužel marně. Potkávám i prvního tlačícího. Slunko pálí, asi se mi snaží vynahradit poslední dva týdny vlhka a zimy. Jsem nahoře a jedu dál. Zbytek cesty předjíždím různé skupinky a užívám si pro mě ideálního tempařského profilu. Na trase je už je jen jeden drsný kopec. Jinak jen táhlé kopečky nahoru i dolů, roviny a většinou vítr dozad. Jelo se i kolem hezké přehrady, asi Seče. Dochází mi pití. Pak se ptám jednoho jezdce, kolik do cíle, a odpověděl mi nevrle, že asi deset. Má individuální časovka se blíží konci, najíždím na spurterskou rovinku a jsem v cíli.

Sjíždím dolů do Brandova k policejní stanici, ve které je občerstvení. Tam dostáváme špagety a pití. Rozdává to paní, která mluvila velice nahlas, až nás tím rušila. Měl jsem příležitost z rychlíku srovnat bajkerskou a silničářskou komunitu. Zde dominovali dva týmy, Lannutti Most a EXE Jeans Chomutov. A že by to s nimi bylo příjemné posezení, to se říct nedá. Spíš naopak. To měm rzelo a už jsem chtěl být na cestě domů. Pořád tam na sebe pokřikovali nějaké hloupé řeči (relativně na cyklistické poměry) a když se šlo na stupně vítězů, tleskal málokdo.

A pak jsme s Vikim (který is vezl pohár za třetí místo) vyjeli směr Sokolov. Když jsme předjeli i Šupiho skupinu nad Jirkovem, do kteréhožto města je překrásný sjezd po kvalitním asfaltu, řekl mi Viki, že to dnes dá tak dvě kila a že nám naštěstí fouká proti. V Chomoutově jsme podjeli ceduli s krkolomným údajem KV 50 km. No potěš. Do Klášterce to byla děsná pruda, dlouhé roviny. Tam to táhnul Viki, já byl vepředu jen proto, aby si Viki odpočinul. Koupili jsme tam v Plusu Pepsi, vodu a sušenky. Ta Pepsi je životabudič. Přišlo mi to jako glukóza vylepšená o kofein. Ale pravá glukóza to asi nebude, protože ta po čase nelepí jako Chemoprén. V kombinaci s burgery a televizí to je ovšem dokonalá smrtonosná zbraň. U Plusu jsme potkali v kategorii druhého Vojtu Marvana s přítelkyní (zřejmě) a pejskem.

Tož jeli jsme dále. Čekalo nás pár dlouhých kopců, ale ne moc prudkých. Podél Ohře jsem pak udával tempo já až do Ostrova. Pak po rychlostce do KV a po E6 do Sokolova. 192 km s průměrem 31 km/h včetně popojíždění v cíli a u Plusu. Mě to hodilo přes 200 km. Doma jsem snědl kopec knedlíků s vajíčkem, okurkový salát a šel hned spát. Ve dvě hodiny ráno jsem musel jíst znova – pytlík piškotů s čajem. Říkám si, že jezdic z profipelotonu na TdF jsou dokonalé stroje s takovým výkonem, že si to ani neumíme představit. Dnes mě ještě kolo čeká, tak uvidím, jak na tom budu. Bohužel, nepojízdného mám nyní bajka i silničku… to budou mít rodiče radost.

A po těch 200 km mám najendou o něco víc vyrýsované svaly, to mám radost. Kéž by to byla cesta k vyšší výkonnosti.

Dodatek.

Vojta Marvan mi říkal, že v Dlouhé Louce a okolí jeli alespoň 17 km/h. Jistě si to nepamatuje přesně, ale i tak je to hrozný údaj – já na nejhorších místech mohl jet tak 11kou. Dále Vojta říkal, že do cíle spurtovali a on byl ten pomalejší (a byl tedy druhýv kategorii).


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>