V sobotu 23. 6. 2012 se uskutečnil Krušnohorák… o co jde? O celkem tradiční akci, kterou však musel Roman Kubišta s rodinou a kamarády vzkřísit po dlouhých 30 letech, abychom si i my dnes mohli vyzkoušet 222 kilometrů ve třech disciplínách v okolí Ostrova. Co se distancí týče, lze závod označit jako střední triatlon s dvojnásobnou cyklistikou. Ale abych byl přesný… motto závodu zní: „Pojďme společně plavat, jet a běžet ve stopách těch 33 borců, kteří to dokázali již před 30-ti lety„. A přesně tak to také bylo: na občerstvovačkách, při převlékání se nespěchalo, vládla družná nálada a hlavně se účastníci mohli opřít o perfektní zázemí. Samotné pořadí tak nějak samo vykrystalizovalo, jak už to asi na dlouhých distancích bývá.
Někteří účastníci přijeli na koupaliště v Ostrově již v pátek, dali pár piv, poslechli koncert a přespali ve stanu ve spacáku (Smolda, Jirka Hadrava), jiní přijeli v sobotu. V mém případě to znamenalo budíček ve čtyři hodiny. V šest hodin byla totiž šichta odstartována. V čele s Romanem Kubištou jsme v počtu do 30 kusů vyrazili obhlédnout, kudy máme běžet, a posléze pro pamětní foto k bráně škodovácké továrny. Pak jsme vyrazili po cyklostezce do Květnové a dále po silnici Damice, Vojkovice, Kyselka, Karlovy Vary, Velký Rybník. Na čele se vystřídalo cca 5 lidí a jely se poctivé špice: dlouhé a svižné. Na Velasu už čekala plavecká výzbroj, kterou sem dovezli naši pomocníci z místa startu. Já jsem si ovšem z neznámých důvodů plavecké věci a krabičku s „jídlem“ (gely, tablety, tyčinky, ampule…) schoval na severní stranu Velasu do lesa, takže jsem si pro ni během povinné 30-ti minutové pauzy před plaváním zajel a při té příležitosti jen tak tak stihnul odskočit na toaletu :-).
Velas nás potěšil svou vysokou teplotou – zejména těch pár kousků bez neoprénu. Okruh měl mít délku 500 m, ale zkušení plavci říkali, že to odplavali podezřele rychle, a že to tedy bude o něco kratší. Bójky byly na okruhu tři, točilo se po pravé ruce, hlídala nás vodní záchranná služba a odpočinout se dalo na mělčině, která byla na překvapivě velké části okruhu :-). Z vody lezl první Jiří Hadrava, za ním Martin Smolík. Po nich odjel Honza Děbnár a pak Martin Suchopár a někdy mezi nimi Jiří Stehlík. Já jsem sice lezl z vody po Péťovi Šulcovi, ale na silnici jsme vyrazili spolu. V Hroznětíně jsem Jirkovi S. dával lepení a pumpičku. S Péťou jsme už už vyhlíželi skupinku před námi, ale ne a ne uprchlíky dostihnout. Nejdřív se objevil Martin Suchopár a už s ním jsme první tři – Honzu, Martina a Jirku – dojeli kus před Hubertusem.
Na občerstvovací stanici jsme předložili kartičky k zápisu průjezdního času a naplnili žaludky dle chuti. Výběr byl široký: ovoce, energetické tyčinky, pivo, svíčková, polévka, voda, cola, sušené ovoce, voda s houbou na opláchnutí atd. Zavelen byl odjezd a přes Hroznětín a Hluboký jsme dorazili do Ostrova, čímž jsme si odbyli stý kilometr. Čekala nás ještě dvě kola. V následujícím odpadl Jirka Hadrava a dojel si to asi sám. Na rovině podél řeky foukalo kolo od kola silněji proti směru jízdy, a tak nezbývá než osamocené bojovníky obdivovat! My jsme jeli ve skupině a špice se nadále jely překvapivě zodpovědně (dlouhé a rychlé), takže tempo bylo dostatečně vysoké na to, aby únik a následná sólová jízda byly v podstatě vyloučené. Rád bych vypíchnul Péťu Šulce, čerstvého juniorského mistra ČR v terénním triatlonu. Kopce z nás jezdil nejlépe a výborně tahal i na rovině. Při předposlední zastávce v boxech jsme si s Martinem S. vyměnili soustrastné pohledy, protože jsme už cítili nohy. Martin pak ke konci posledního okruhu skutečně ze skupiny odstoupil a dojel si kolo sám. A v přední skupince čtyř se schylovalo k běhu. Na poslední občerstvovačce každý nabral, co mu před během vyhovovalo nejvíce (kromě obvyklých energo substrátů bych zmínil hlavně různé koncetráty/tablety proti křečím) a v klidu jsme dojeli na koupaliště, kde nás příjemné zázemí vyslalo … směrem na Velas! 10 km tam a 10 km zpět.
V ruce kartičku a gel a vedle mě tři borci. Běžíme po Hlavní třídě a mně už se fakt nechce. Selhává psychika a jen čekám, kdy selže tělo. Ale rozhodl jsem se ještě vydržet: jednak byl Smolda překvapivě v pohodě, takže mě zajímalo, jak dlouho to vydrží, jednak přeci nemůžu zpomalit dřív než o dost mladší Péťa! Nohy jakžtakž sloužily. Krok se zkracoval a zkracoval, ale pořád byl delší než na maratonu v Praze po třicátém kilometru. Běželi jsme po cyklostezce do Bystřice, kde na nás s občerstvením čekal Michal Landiga: měl vodu, ionťák a vodu se solí. A provázel nás většinu běhu, za což mu patří nesmírné díky! Z Bystřice to byl lehký krosík do táhlého mírného stoupání nad lom u Velasu. Nebylo těžké zde zabloudit, ale trefili jsme to. A to už jsme byli s Martinem Smolíkem sami. Pak dlouhý běh podél rybníku k občerstvovačce u Hastrmana. S největší možnou rozkoší jsem na sebe vylil vodu z houby a do sebe několik kelímků coca-coly + ionťák. Martin si dal… pivo :-). Prý nealko, že pomáhá na žaludek. Velíme k cestě zpět a teď už běžím z 90 % za Martinem a jsem smířen s tím, že on je dnes ten rychlejší. Potkáváme Honzu a pak Péťu. Naštěstí jsme nemuseli tempo nijak vyhrocovat a pomáhal nám Milan… a tak nakonec přeci jen jsme doběhli na základnu a dosáhli mety 222 km. Následovali Honza, Petr, Martin a Jirka a další (podrobnosti až s účastnickou listinou).
Při běhu jsem zjistil, že jestli chci dát dlouhý triatlon, tak budu muset výrazně zapracovat na běhu a již jen mírně na plavání. V cíli jsme byli jako první, ale obdiv směřuji spíš k těm, co to zvládli s malým počtem tréninkových hodin, co jeli sami, co běželi bez podpory…
Pořadatelům patří velký dík za uspořádání této akce. Považte, již řádově desítky minut po doběhu bylo od několika účastníků slyšet, že přijedou zase! Mně osobně se moc líbila milá domácká atmosféra a dobrá nálada.
Zajímavá je strava. Tak např. já měl večer v pátek hoodně těstovin s tvarohem a cukrem, ráno 0,5 kg jogurt s piškoty, na kole pak mix perníky, gely Carbosnack, tablety Carbonex, tyčinky Galaxy, banány, ampule Magneslife, sušené meruňky, ionťák Unisport (+ od pořadatelů), cola, voda.