Fazóna je tu

Předchozí díl tréninkového deníku.

3. 9. – závodní středa na březové (výsledky), pak jídlo. Závod… jel jsem s plnými střevy, takže jsem hned po závodě musel zaletět do křoví. Vojta Marvan rulez, jak jinak to říct. Zpočátku jsem jel s ním, šest kol. Pak zrychlil v kopci, pomalu a plynule, díra narostla, až byl fuč. Pak po nějakých kolech na mě počkal, že jsme dokonce spurtovali na krev, vyhrál o půl kola. OK, jedeme dál a po 30 metrech začíná spurtovat znovu, zatímco já těžko popadám dech. Takže jsem to glosoval slovy, že těžko závodit s někým, kdo spurtuje až k vodárně. Vojta je charakteristický tím, že jezdí často ve stoje, jelikož mu to vyhovuje, ačkoliv to dle učebnic ubírá energii. Za námi jezdil Pepa Kodl a Jindra Lát. Pavel Kodl bohužel asi prasknul drát, což já taky a dokonce dvojnásobně. Takže – sháním levná, lehká kola pro drtiče, co váží 85 kg, takže PEVNÁ. Míra v přípravě na Kuřim nejel, Honza J. dnes daroval krev.

Závod se mi líbil. Ideální by bylo na něj navázat tréninkem na bajku, už netřeba žádné závodění, anebo se projet před ním, jako to udělal Vojta.

K trati. Podle mě to dnes nebylo kritérium nebo bodovačka, ale prostý XC závod. Nebo se mýlím? (Nevím, jak divoce se spurtovalo za mnou.) Na to by totiž byla třeba jiná než kopcovitá trať, kde všichni jedou pořád na maximum, takže ani nemohou pořádně zrychlit. Byla by třeba rovinatá trať, ideálně založená na dětském okruhu Březovského bajku nebo postavená někde u cyklotrialu. Myslím, že teď je ideální doba na zkoušení ideální tratě. A vůbec, mě by nevadilo závodit každý týden na jiné trati. Tak, to je můj příspěvek do diskuze. Doufám, že Honza Vokáč najde pomocníky (Pepa Kodl by byl ideální :) (dnes měl správné připomínky) a neztratí chuť do pořádání.

2. 9. – silnice přes 100 km, domů jsem přijel prošitý. S Honzou s Vikim přes Bukovany do Hartoušova, kde to Viki otočil na pravidelný švih do Soko a my dále již s Leošem Hansmannem do Frantovek, Pomezí, Selb, Aš, Výhledy, Nebanice, kde sraz s Vikiho partou a pak domů. Já byl unavenej a čím dál více prošitej už v Selbu, takže švih nic moc, ale i tak jsem si to užíval. Před Hazlovem předjíždělo nějaké auto v protisměru a prohnalo se kolem nás děsně rychle :// já ho málem neviděl, bo jsem koukal do silnice a bylo to tak tak. Leoš jezdí velice dobře. Před srazem jsem jel ještě do Soko a po Ranžíru zpět, a to bylo příjemné… po dlouhé době na kole, v klídku, pěkné počasí… to jen chudák Viki musí trénovat na P-V-P. V Nebanicích byla velká grupa lidí. Martina se zlomenou rukou (po TT si jela na bajku odvézt v igelitce neoprén, igelitka se zapletla od drátů a hop na zem), Lenka s dítkem = diváci a kolemjdoucí, a z cykloušů Viki, Vašek, Tibor, Pepa, Honza, já, Kili ml., Ondra Stránský, David, Tomáš Linhart, Aleš, … celkem 12 kusů. V Libáči byl na kopci první Honza, což je prestižní vítězství.

30. 8. – Velká cena Sokolova, součást ČP a dokonce i MČR v olympijském TT. Pokud je v předchozí větě více než jedna zkratka, které nerozumíte, pak … pak máte asi nějaký problém ;). My hobíci jsme si to dali na polovičních distancích. S výsledkem jsem spokojen, 9. pozice je mé skoro maximum. Osmý skončil Pavel Vavruška, který … který skončil o místo přede mnou i loni, kdy mě ovšem předběhl, poté co jsem běžel jako nemohoucí. Nyní jsem to byl já, kdo ho sbíhal, ale byl to bohužel on, kdo kontroloval situaci. Seběhl jsem však velkou část jeho velkého náskoku.

Moje vyjadřování je na dlouhé lokte, tak zkusím rychle. Ráno jsem spal dlouho, jako rozjetí jsem volil cestu na Michal pro číslo (nedali mi ale pásek na čip, ten byl pak za prachy, vážně podivnost), startovné přijatelné. K Evě jsem přijel s taťkovo oprýskaným Bassem, na němž jsem od oka posunul dolů sedačku a pro jehož velký převodník je třeba mít na pravém prostředíčku cit. Jelikož jsme standardně nestíhali (ale čas přes nepořádek na startu byl!) & zapomněli na to, Eva neprošla výcvikem ovládání tohoto stroje, a tak do cíle přiběhla se slovy „Nemluv na mě, pětkrát mi spadl řetěz a nemohla jsem šlapat“. Prý to bylo horší než bahnitý podzimní XC závod Antal. Jsem vážně šikula.

Voda byla docela ledová, ruce mi povolily až u první bójky. Plavání v balíku mi dělá potíže. V případě plavců amatérů v něm totiž dochází k větším hrůzostrašnostem než v amatérském balíku cyklistickém. A tak po sérií nevybíravých nájezdů na mé tělo jsem volil ústupovou taktiku a prsy vybral prázdnou dráhu, abych pak jen díky opakovanému pískání vodníka vynbořil hlavu zabranou pozorováním dna a vrátil se k bóji, abych ji obeplaval. Od té chvíle mi to docela odsejpalo, žádného prsaře jsem neviděl a prostě to docela fičelo.

V depu jsem si opět odpřísáhnul, že si na tkaničky namontuju to udělátko, které je umí rychle stáhnout. Pak jsem nemohl našlápnout do pedálů a nai jsem si nevšiml, před kým jsem si to musel udělat ostudu jako bejk. (Hoši, ale měl jsem druhý nejlepší čas, to vás musí potěšit!) Na kole jsem brzy sjel skupinu, kde byl můj kolega z IES, Jirka Pokorný (vedle mě a vysokého Pavla Mužíčka úplně vpravo). A s ním jsme do kopce z Citic ujeli a spolupracovali až do cíle. Jirka nemá moc najeto, ale jel vážně dobře, na rovině mi pomohl, protože několikrát jel dobrou a dlouhou špic. Takže jsem se mohl odpočinout a do běhu nastoupit ne zničený. A navíc, a to se mi líbilo asi úplně nejvíc, jsme spolupracovali kvalitně – oba solidní technika střídání, oba jsme věděli o co jde. Honza Sokol měl jistou ztrátu, viděl jsem ho za obrátkou, ale popravdě, nebyl jsem si jist ničím. Dlouhé roviny ale pomohly, a tak byl můj náskok dostatečný na to, aby mě Jan nedoběhl. Já naopak brzy zařízl Péťu Vávru, pak díkybohu i Irenu, která tedy porazila Jirku Chrousta (!) – i Vikiho mladšího – a přede mnou byl Martin Smolík a Pavel Vavruška. Pavel Martinovi utekl a já se blížil k Martinovi, což mě docela ničilo, protože je přeci jen starší než já a já vížně netušil, že je takto dobrý. Pak jsem chvíli běžel vedle Jaroslava Pavla a jeho rodičů, kteří ho podporovali, jak jen to šlo. To už jsem měl sundnaý vrchní díl dresu, jelikož mě dusil.

No a do cíle hukot, naplno, až jsem byl K.O.

27. 8. – okruh ONO – Březová – Lobzy – Vítkov – ONO za 35:15, Vítkovská strasse je ale rozkopaná, takže jsem měl přerušovaý sjezd. Do kopce jsem byl o dost pomalejší než Honza Sokol. Moje cyklosezóna se chýlí ke konci, zbývá už jen VCS a snad jeden společný trénink příští týden. Už nesportuju.

23. 8. – Artamon

18. 8. – Grossglocknerstrasse z Zell am See až nahoru, s Evičkou.
17. 8. – procházka lehce do hor na pár hodin
16. 8. – každý po vlastní ose a kolmo, já 50 km za 4 hodiny + už po silnici asi 20 km.
15. 8. – pěšky okolo celého Zell am See.

14. 8. – ze Saalbachu na Schattberg, tj. převýšení lehce přes kilometr. Fotky z celé dovolené.

View Larger Map

6. 8., 7. 8. – nic

5. 8. – úterný švih … 130 km. Nohy mě ale po něm nebolí, což mě tedy mrzí. Ale po přečtení komentářů dole by mě to snad ani mrzet nemuselo. Takže jak to bylo. Od 10 do 12 jsme v Jilu hráli s Evčou tenis. Po cestě nahoru na Hruškovou nám zničehonic chvípnul skútr… asi jsme pro něj byli moc těžká nálož. Už při rozpinkávání jsem zjistil, že tenis pro mě není to pravé. Jednak špatně držím raketu (zezadu je jistím vztyčeným ukazováčkem) a jednak dávám pořád dlouhé míče. V zápase jsem pak projel první set 6:4, ale ve druhém jsem nasadil k trháku 4:0, ale už bylo 12.

To jsem měl v sobě už dvě Corny a tři rohlíky. V poliklinice jsem snědl svůj oběd a dvě třetiny Evičky obědu. Doma mi sestra dala čtyři langoše. Na trénink bez jídla a doma pak spoustu krajíců s: marmeládou, sýrem, jogurtem. K tomu litry čaje. Dále fazole a celou Milku. Ano, jsem dietář, jak se patří.

Trénink… zase jsem se toho bál, ale nakonec jsem s radostí vyjel. U značky už čekali chebští (viz u Vikiho, který mě pochválil, což mě těší!) a Míra a Tom Linhart. I kvůli Tomovi jsem lobboval za Klingenthal, kam ale nechtěl Pavel Kozlík, jelikož neměl pas, … tak jako všichni ostatní. Nakonec tedy i vyjel, ale zůstal někde vzadu. Byl tu i Milan Šplíchal, který je hubený včetně nohou, až je to neuvěřitelné, ale jede dobře (to jen tak… zaujalo mě to, protože prostě někdo je svaly doslova zarostlý, zatímco druhý vypadá jakoby nic). Do kopců jsme si to dávali několikrát, chebská sekce tyto akce ignorovala, takže šlo většinou o „Viki vs Fiši vs Míra“. Míra jel včera kopce na testovacím GT Marathon od Makoně. Zaskvěl se několikrát špičkovým zrychlením. Asfalt trhal třeba nad Olovím. Jak ale už poznamenal Viki, delší sprinty nebyly pro něj dnes košer. Viki byl králem tréninku. Sice jsem mu ujel do většiny kopců a lze říci, že od středně dlouhých kopců jsem byl lepší, ale celkově to byl on, kdo by celou trasu zajel výrazně nejrychleji. Což nám odkázal na posledních 30 km a kolem ETI mě (skoro) odpáral i na rovině. Míra Zakuťanský je na rovině kamion, jede strojově velice rychle, např. z Adorfu nahoru jel výborně. Celkově se mi to velice líbilo, jeli jsme rychle a pěkně v rytmu. Průměr na 120. km byl 35 km/h!

No a detaily ze zákulisí. Třeba stoupák (mapa) kus před Vojtanovem, zakončení dlouhého táhlého úseku, kde ale bejci typu Vikiho či Míry Z. jeli přes 35. Zvedlo se to ještě více a bylo to dlouhé. Míra chce Vikimu oplatit (moje domněnka), že jej, oprávněně, rychle střídal, takže si najede k němu na špic a šlápne na to, Viki jde také ze sedla a drží se, pak si Míra sedá, to už kolem něj jedu já, tak 30 m za Vikim, který ale jede rychle dál, má fakt náskok, ale já to zkouším a začnu ho do kopce sjíždět. On se po chvíli, už celkem v klidu otočí, uvidí, jen nevěřícně a lehce demotivován pohodí hlavou a šlape, co to jde, mně se daří, dojedu ho, zvolním, po 7 sekundách jdu ze sedla a Viki už nereaguje, takže úspěch. A v ČR už nás Viki jen táhl domů, Míra už ani nestřídal :) a jen semtam prohodil nějaký frk.

Fotky: e-mailovou adresu jako na FÚ v Sokolově bych mít nechtěl (…@sok.pl.ds.mfcr.cz). Evička. Za Boučím. Míra Brill. V modrém Míra Z. bez helmy, což mě lehce znervózňovalo. Takhle to vypadá, když se zvedají… a když Viki odjede v dál. A zde nás táhne z Hartoušova do Nebanic poté, co nám před Hartoušovem frnknul.

4. 8. – dnes bez sportovní aktivity až na několik koleček v rychnovském rybníku za plynárnou. Plus kolečko po úřadech k vyřízení živnostenského listu.

3. 8. – úspěšně pokračuji v držení diety a podle mě viditelně hubnu. Mohlo by to být i rychlejší, nebýt řady dietních chyb. Po dnešku a včerejšku cítím formu. Je ale ještě prostor ji zvyšovat, a to všemi třemi směry. Tak jako mnozí mi kolegové, i já mám prázdniny, a tak mám ideální podmínky na trénování (čímž alepuji na ostatní, aby si uvědomili, jaký luxus oproti pracujícím či rodičům máme, a pořádně tedy začali trénovat).

Počasí pod mrakem, ale jedu. Na startu Viki, Míra, Aleš, David, Pavel Kozlík a symbolicky Jointy. Tak k dojmům…

Kozler byl odpočat, a tak 1) kecal a kecal (což bylo nakonec i příjemné), ale když Vikimu něco nevykládal, tak 2) jel kudlu. Zvláště k hlavní na Mariánky to rval, že borové šišky padaly z háku. Na Kladské jsme ho ale chudáka opustili, protože on v dešti nejezdí (a že jsme zmokli!).

Vsuvka: po hlavní na Mariánky jsme se napáskovali k Mírovi Raišlovi za V3Sku, jejiž řidič ale po chvíli prudce zabrzdil a z okénka začal nadávat. Takže bacha na takové situace.

Nejde mi jet kopec rychle odspoda. Zrychluji, ale pořádně, až když cítím nůž na svém krku, to jest když vidím Vikiho nebezpečně daleko. Možná je to psychickou vadou, jejíž odrůdou trpí i Aleš, tj. že si necháváme i na rovině, snad nevědomky, balík ujet a pak ho pracně sjíždíme. Dnes jsem navíc nejel úplně dobře. Od zámku v Kynžvartu jsem jel s Mírou, který si ale kopec dal v ZDV, pak sám, pak v obci opět všici ujeli. Viki, David, pak s odstupem Kozler, jehož jsem dojel, ujel mu a jal se stíhat zbytek. Cítil jsem velkou sílu, ve stoje jsem vydržel skoro celý kopec od velké zatáčky. David mě vytáhl, protože pořádně zrychlil, pak tedy odpadl a Vikiho jsme taktak měl, ale nastoupil a odjel. Pak Mnichov, Bečov, Krásno. Hlavně Krásno bylo pekelné. Netradičně jel Viki za námi, tempo držel David. Pak Viki pomalu převzal otěže, já si je nechal standardně odjet a za velkou zatáčkou jsem tedy pocítil nervy a jal se zrychlovat. U druhé velké zatáčky jsme s Davidem Vikiho dostihli. Viki šel do pozoru a šlápl do pedálů, já za ním… opět ta situace. Prostě jedete naplno a najednou si máte stoupnout a dřít ještě rychleji. To je děs. Navíc se mi svíralo břicho hlady a studěla záda z mokrého dresu a vestičky. Udržel jsem a šel před Vikiho. Za poslední zatáčkou šel Viki do spurtu přede mě, já uvisel a když si sednul, já vydržel o něco déle a bylo to doma. Je to pořád to samé… překonat bolest. A už vteřinu poté je to vše OK a chcete v podstatě znovu.

S Vikim jsme si pak na staďáku v Soko při sledování desetibojařů spokojeně řekli „ach, ti atleti“. 115 km. Večer 38 minut kraula na Vítkově.

Fotky z mobilu za posledních několik dní

V zrcadle u Makoně, sraz u polikliniky, Viki v sacharidové dietě dává bundičku do obalu, neúspěšně, zkouší dál…, neúspěšně; za autem za Libáčem, na mopedu s videorekordérem „v kufru“, Evička v kufru, v Praze u okna; ti dva idiotíci na parkovišti u Michalu v Sokolově, co močí u zdi, hádám, že to jsou fotbalisti z Baníku Sokolov; Monča s Eliškou, louky za Krajkovou, traktor s balíky.

2. 8. – Ašský X-triatlon, dlouhá trasa, to napíšu do zvláštního článku. Čas pod 1:20 a trať 600-16-6. Závod se mi velice líbil, závodil jsem se Sanťákem (2. místo, já 1.). Krátkou vyhrál Jirka Chroust. Plavání v pěkné přehradičce uprostřed země nikoho, kolo na 4 km okruhu nahoru na kopec, dolů a po rovině do cíle, běh na kopec a dolů a po rovině. Jezdilo i běhalo se hodně do/z kopce, ale i po rovině, a vše v terénu.

1. 8. – s Evou jsme spali pod širákem za kapličkou a po deváté jsem razil na krátký trénink téměř :) na lačno, 50 km přes Krajkovou a Oloví. Večer pak asi 300 m plavání v Bystřině.

31. 7. – po včerejším fiasku jsem to chtěl dnes napravit a povedlo se. Již v 8:30 jsem stepoval u Rolavy, kde jsem se sešel s Vláďou Malým. Do mapy jsem pak zakreslil díry na silnici a nafotil trať. Takže dopoledne 75 km. Ve čtyři hodiny pak necelých 100 km sadomaso tempem. Šlo o to, že … se spurtovalo, kde to šlo. začal to Míra tím, že u sil za Hartoušovem ze zadních pozic vylétl jako šlak dopředu a drtil to do kopce. David, Viki, Palinko za ním, já též. Mimochodem Palinko výborně v Šabině. Stejná situace pak o obec dál před Horní Vsí. Myslím že opět Míra byl strůjcem. Někdo jel vpředu, samozřejmě do mírného kopce stupňuje tempo a už to začíná lehce vřít… lidi se rozhlížejí, najíždějí vedle sebe a vtom frnkkk, někdo zleva letí, ostatní za ním. Další spurt je k hlavní silnici.

Když je to můj deník, napíšu o sobě, že ano. Nuže já vím, že tento tréninikový prvek je zcela zásadní, důležitý, velice efektivní a jedině pozitivní, tuplem ve vrcholu sezóny. Jedinou jeho nevýhodou je, že bolí. Co mi jde, jsou spurty na vrcholech delších kopců. To ale není dnešní případ. I dnes jsem ale několikrát vítězně uplatnil psychometodu „drž, dokud nepadne“ (ten druhý; a tím „drž“ myslím „šlapej ze sedla, nepadej v bezvědomí do sedla“). Míra Brill má děsně rychlé začátky spurtů, umí rychle vydat obrovské množství energie a navíc vydrží dlouho. David se umí prosmýknout ze strany a vydrží rovněž velice dlouho, zatím spíš v kopcích než na rovinách si myslím. Palinko mi přišel jako silný drtič, taky má stehna jako pumpy. Chtělo by to ale pořádně zhubnout (nic ve zlém). Péťa Onty byl taky několikrát nahoře (mezi) první(mi). No dobrá, dál k trase.

Nad Františkovkama jednak Míra píchnul, což přerušilo spurt do kopce (díky Bohu Vikimu za to zvolání Halt!). Příjemný pokec a hrozba deště… jedeme zpět. Do Starého Rybníka chytáme s Palinkem naloženou Tatrovku a jedeme až za Skalnou. Tacháč mi ukázal 99 km/h, což bude nějaká chyba, ale po rovině jsme valili 65 km/h! V Křižovatce začalo pořádně foukat s příchutí deště, takže šišky po hrbolaté cestě na terezín směr Hluboká, závod nahoru, pak po supr silnici z Lítova spurt do Habartova, pak bomby do Svatavy a spurt do Sokolova.

30. 7. – po včerejším náročném tréninku měl přijít druhý díl telenovely Cesta za endorfinem. Hned na začátku vysílání, po první zápletce, kdy mi Viki, David a zejména Míra ujeli v Boučí, jsem napůl spolknul včelku Máju, vyplivnul ji a za odměnu dostal dovnitř do krku žihadlo. Krk otekl a v Oloví jsem nemohl polknout, což posloužilo jako dostatečně důvěryhodná výmluva, a já se tedy ulil. 155kou jsem odfrčel do nemocnice, kde… pokračování v komentáři u Vikiho. Doma jsem se přejedl.