Hraniční drncání a kodrcání, CH40.2009

Ve sváteční den 8. května sezvali pánové z týmu Autosklo Kufner jakožto pořadatelé Chebské čtyřicítky (fotky, výsledky) všechny ostatní bajkery do Pomezí, kde úderem 11. hodiny odstartoval zhruba 35 km dlouhý závod. Oproti loňsku přijelo o malinko více (8) startujících, přesně 86, což je podle mě úctyhodné číslo. Však také na parkovišti přes silnici stála auta až z dálného Chomutovska a okolí (týmy Kebek, Team bike Perštejn, Hnízdil Team). Na druhou stranu chyběli domácí rychlíci z nedávných závodů (Luboš Oubrecht, Míra Brill, Tomáš Strnad, Pavel Kuzma atd.).

Další neomluvenou hodinu si do své sportovní knížky zapsal Kája Brabec. Toho jsme jako záškoláka potkali na silničce v Nebanicích, v modrém dresu. Vypadá výborně (po všech stránkách), kolu se nyní po vydařené jarní přípravě bohužel věnuje méně, než by chtěl, ale už se nemůže dočkat, až se objeví na závodech. Nebyl však sám. Jeli s ním ještě na Fondriestu v dresu Factor Bike Teamu Tereza Jansová a Luděk na červeném Cannondalu. Terka s Luďou nyní bydlí v Chebu a nebýt Terčiných pracovních povinností, přijeli by závodit na CH40.

Mimochodem, víte, proč je 8. květen státním svátkem? 8. května 1945 bylo Československo osvobozeno americkými a ruskými vojenskými jednotkami z německé okupace… jen tak pro ujasnění.

Tuto sezónu razím heslo Na závod kolmo, a tak jsem si při pohledu na zašedlou oblohu přibalil pláštěnku a vyrazil směr Cheb. Jak stárnu (či dospívám), tak už si to mohu dovolit. Jako junior jsem nejel na kole pomalu ani na tehdejší Kynšperský pohár.

Do Pomezí jsem pěkně rozjetý, vše perfektní. Kamarádi mi pochválili nové kolo, což mě samosebou potěšilo, já sdělil své dojmy, prostě tradiční pokec. Ale pozor – jestli jste koukali pozorně, tak jste si mohli všimnout větších skvostů. Jednak tam byl letošní Epic, jako má Luboš, jen ve standardní výbavě, dále Scott Genius LTD na karbonových ráfcích Tufo, pak několik rychlých hardtailů a nakonec snad nejzajímavější zřejmě Gary Fisher se speciálním nástřikem (foto).

Než skočím k popisu závodu, který mi moc nezabere, jelikož jsem jel sám, tak zmíním to, že letošní ročník byl o dost rychlejší než loňský. Trať údajně zůstala zcela stejná. Počasí bylo horší (některá místa mokrá, ale bylo jich málo). A přesto se jelo o dost rychleji… kdo tohle vysvětlí?

Inu, už na startu jsme si s Danem (Kebek) všimli, že favorité zůstali doma. Přišel start a mně se stalo, co už dlouho ne – jedu vepředu, balík za mnou. Říkám si, kdy se přese mě převalí balík. Nepřevalil, až na Dana. Laboruji s vidlí, zapnout či vypnout. Když je vypnutá, tak mě to znervózňuje, tak ji nechám zapnutou, jedeme po rozbitém asfaltu, brzy terén, navíc mi nezbývá sil šmátrat dolů a nakonec ani o tom přemýšlet. Přichází odbočka doleva, Dana do ní podjedu a do terénu razím jako první. Jede se mírně z kopce po lesní cestě plné kaluží, koryt a povyrostlé trávy. Je jasné, že kdo je vepředu, je ve výhodě. A to já byl a letěl jsem, Spešl se nerozpakoval a dovezl mě pod první stoupání se solidním náskokem. nahoře už mě dojela větší grupa a já cítil, že do kopců budu slabší. Pak se z cesty odbočilo doleva a kopec se začal zvedat a zvedat. Dal jsem kašpárka a za mnou pořád funění… nikdo mě ale nepředjel, tak jsem si jel svoje. Nahoře na zlomu přišlápnout a jedu… skutečně cítím sílu. Za mnou jel Péťa Jícha a za ním Dan, což mě vysloveně potěšilo, protože jsme byli tři dobří a cítil jsem, že ujedeme. To už bylo asi pod Zelenou horou…

Tento závod je pro mě zvláštní tím, že vůbec nevím, kudy vede. Podobné je to ale s Říjnovým bikem. Každopádně je to les a zase les, což je super. My jsme absolvovali menší asfaltový transfer a hop do lesa. Kluci za mnou často ztratili, pak mě dohnali, a zase. A pak jsem najednou viděl, že mám docela náskok, tak jsem zrychlil, do kopce šel pořádně, zakousnout do řidítek a najednou ticho po pěšině :). Ještě jsem se snažil budovat náskok, nechával jsem tam velkou, kde to šlo, soustředil jsem se, abych nepropadl stresu (fakt, utíkat před vlky není žádná sranda)…

Kapitolou samou pro sebe jsou ty kořeny. Cesta na první pohled vypadá dobře, jehličí, travička, mech… ale ouha, někde tam pod tím vším jsou kořeny a ty kopou, nechtějí vás pustit dál. Nejhorší to je podél hranice, okolo hraničních kamenů. To je cesta peklem. Jedu jako šnek, sem tam školácká chyba, nemohu se dočkat kopců, které přecijen vedou po kvalitnější cestě. Ostatní na tom ale byli asi stejně.

Celý závod je výzvou pro techniky. Pokud na kole v přírodě umíte, můžete hodně získat, v zatáčkách, na kořenech, ve sjezdech, při nájezdech do lesa.

Potkávám první lidi podél trati a nakonec přijde i přeskok přes potůček, kde fotí Šmoulinky Eliška, Monika a Iva. Tam potupně prokluzuji. A pak už pomalu přijde panelka a neskutečný utahovák. Tam jsem naštěstí jel sám, přivést si takhle někoho, to není nic příjemného. Po odbočení do lesa jsem čekal už jen sjezd, ale vloudil se tam ještě jeden zvedák, ech, no ale pak už dolů.

Po závodě vše OK až na poněkud dlouhé čekání na vyhlášení. Ono s tím vyhlášením je to těžké. Jakmile se vyhlásí výsledky, všichni zmizí, ať chtějí nebo ne. Je to nějaký zákon přírody. Takže je vlastně i vhodné s ním trochu počkat, aby si lidi mohli pokecat. Je ale třeba vychytat tu správnou dobu.

Díky patří všem, kteří pomáhali závodu, a závodníkům, že přijeli. Šiřte slovo o CH40 dále a za rok na viděnou.

Ještě dodatky – například všichni první tři v cíli (a teď si nejsem jist, jestli i Dáda, která byla úplně první) si stěžovali na křeče v malíčku, ukazováčku na kořenech, ať už Manitou či RockShox :). Fox zastoupen nebyl. Dvoukola: jako blesk z čistého nebe zapůsobilo duo Paule-Kuchařová, které zajelo ve výborném čase a po cestě domů málem sfouklo Šmouly ze silnice. Těm to ale nevadilo a pod vedením Pavla Kodla (st.) (jsme) se bezpečně dostali do zotavovny v Nebanicích.