Stalo se už dobrým zvykem, že prázdniny uzavírá nejmasovější závod našeho kraje Artamon.
Tentokrát jsem si ho prožila z té třetí strany, přestože jsem se díky pořadatelům stala vlastníkem pěkného čísla i trička, ale hlídat Nebojsu už nikdo nechtěl. Pravda, snaha od fešného pořadatele, kterému jsem smutně vracela čip, protože babičky už dneska nejsou to, co bývaly, tu byla – chtěl juniora strčit do dětského koutku, ale pak okouknul velikost a poslal mě do autobusu :).
Ranní chaos s parkováním a registraci opozdilců, kteří tak přišli o super triko, měli pořadatelé pevně v rukou a nikde se netvořili hudrající hloučky nedočkavých závodníků a jejich doprovodů. Ochotní a informovaní chlapíci mně neznalce vyslali směrem k busu a vysvětlili, co a jak mě čeká. Autobus byl k mému překvapení úplně plný, a tak jsme vyrazili na okružní jízdu po závodu. První zastávka byla na startu. Zde ostří pořadatelé bedlivě hlídali řazení do bloků a nejeden závodník musel změnit své vyhřáté místečko. Po odjetí posledního závodníka, který už na startu ztrácel na prvního 4 min., jsme se přesunuli na Vítkovu horu. Tady už vrcholily občerstvovací přípravy a že bylo co jíst a pít, snad nemusím připomínat. Pro drsoně byl dokonce rum a Becherovka. Ferneta neměli, asi tušili, že to se mnou letos neklapne :).
Konečně dorazila špička ledovce v podobě modro-bílého komanda. Takže přece jen tenhle třetí pohled nějakou výhodu má. Vidět tyhle borce v akci je opravdu zážitek. Připomínali mi hejno kobylek, které se strojovou rychlostí přehoupne přes kopec a než mrknete, jsou fuč. Tohle bych nikdy jako závodník neviděla. První ze „známých“ dorazil na Vítkovku Vojta Marvan, který tam byl za necelou hodinu. Ze Šmoulů se první přiřítil Palinko a to mu už zůstalo, takže se v cíli na něj smála juniorská zlatá.
V autobusu jsem dostala mapku pro případ, že bych ráda pěšky, pěknou procházkou do cíle. Tohle byla výzva, a tak jsem se vydala s Nebojsou v kočárku do lesa. Kdo mne zná, je mu jasné jak to dopadlo. Z původních 5 km se stalo minimálně 10 km v těžkým terénu, protože jsem tak trochu zabloudila. Neměla jsem odpruženou vidlici ani správný pláště. Ale alespoň mohu informovat o trati :). Tenhle závod já mám fakt ráda. Nevím proč, když je tak těžký. Je tu vše, prudké sjezdy, dlouhá otravná stoupání, kameny i kořeny. A Dan alias Chorý Mozek Stavitel Trati se opravdu vyžívá v šílenostech, při kterých o pády a adrenalin není nouze. Cestičky nechává pořád proklatě úzké a klikaté, ve sjezdu zamaskuje klouzavé schody a vůbec Vás neustále nutí buď dávat zadek na zadní kolo a žhavit kotoučovky anebo se opřít do rohů a šlapat, až máte černo před očima, abyste se dostali na nějakou krátkou rovinku, kde my hobíci smrkáme a pijeme.
Překvapilo mě že trať, ač v pátek pršelo, byla suchá. Já šla většinou proti směru jízdy, takže jsem si sjezdíky a stoupáčky zkusila opačně než kolisti. No taky výživný… Značení, mohu potvrdit, bylo i v hlubokém lese perfektní. Fáborky a vápno snad nemohl nikdo přehlédnout… jen škoda, že nebylo i pro blondýny :). Tady se omlouvám závodníkům, kteří asi museli nechápavě zírat, kde se tam bereme. Našli se však i tací, kteří mi nabízeli výměnu stroje za to, že nebudou muset pokračovat :). No v cíli jsem se cítila stejně jako závodníci, bolely mě nohy. A moje obavy, že vozík Burley nijak zvlášť nepruží, jsou zbytečné. Protože jestliže Nebojsa přežil trať postavenou Danem, přežije už vše.
V cíly tradičně restaurace I. kategorie… myslím, že 6 druhů jídla, což nemáme ani u nás v jídelně. Já si dala úžasný nudle s mákem. Kdo nechtěl, co se fasovalo, mohl o stánek dál a vybrat si nějaké to grilované masíčko. Počasí nám oproti loňsku přálo, a tak čekání na vyhlášení nebylo nijak dlouhé.
Ceny klasicky pěkné, cyklistické. Na tombolu jsme už chyběli a bláhově svěřili určitě výherní lístky Filipovi, který od té doby nebere telefon…
Závěrem velké díky všem. Z mého, třetího pohledu, bylo vše, jak jsme na Artíkovi zvyklí, totiž perfektní.
Příští rok se už moc těším na šílenosti, která nám zas připravíte, beru si kolo, protože orientace podle mapy mi fakt nejde.
Fotky v článku: Pepíno z tukaního hnízda a autorka.
Radek Fišer napsal/a:
Že bych se vykvajznul na ježdění a dal se se Štaflí na sledování šílenců závodníků? Zní to lákavě…
Michal Kyjovský napsal/a:
to by bylo o jednoho „šílence“ na trati míň
Štafle napsal/a:
a na koho by jsme pak Radku s Nebojsou koukali? Myslím ,že tě můžu pasovat na Krále šílenců a kdo tě viděl v sobotu na Sokotransu bude se mnou jen souhlasit..protože Radek dosud neví k čemu jsou ty páčky na řídítkách :))
Michal Kyjovský napsal/a:
Mám podezření, že ty páčky už odmontoval.
Štafle napsal/a:
no k čemu taky když je nepoužívá…a každý gram se počítá :)
Radek Fišer napsal/a:
Co dodat :-). Indiánku jsem si pečlivě najížděl, a tak jsem ji mohl jezdit skoro se zavřenýma očima. Nebylo to tak nebezpečné. Samozřejmě kdyby člověk v té rychlosti spadnul, tak by nedopadnul dobře, ale to je tak snad na vyjížďce u každého jezdce.
Zajímavější výzva než sjet to co nejrychleji je tu Indiánku vyjet… „a kdo z vás na to má?“ abych citoval Jiřího Paroubka :-) (video)
Jiřík napsal/a:
Diky za svěží report :-) , ještě přidavam ,že fotka zavodnika z našeho regionu je v celostatnim magazinu Kolo o život . Jasně jak jinak než že koukam na nabídku občerstvovačky . . . .