V sobotu drsný kluci a holky zajeli poslední závod jarního Bahna. Kdo byl a přežil, ví, jaké to bylo. Chorý mozek stavitele tratí Dana se opět vyznamenal a závodníci se ubezpečili, že jeho choroba lety nepolevila, naopak ji brousí k dokonalosti. A tak si všichni mohli za převážně nádherného počasí užít to, po čem zbytek bikerovýho světa jen sní.
V sobotu jsem se opět jako oslík a divák zúčastnila Karel biku. A nějak jsem to nepochopila a podle hlasů od kamarádů jsem nebyla sama… Jedna trať a dva různé závody… bylo na výběr. Poměrně vysoké startovné bylo navýšeno ještě o 100 Kč, pokud dotyčný chtěl být hodnocen v obou závodech. No já nevím, mi to ta hlava nějak nebere. Jedna trať, stejný počet pořadatelů, stejné množství občerstvení, stejné kopce i zatáčky, ale 2 různé závody, 2 druhy startovného, ale na závěr jen jedno vyhlášení (aha, zde je vysvětlení, které ovšem to rozčarování ze soboty nezmírní).
Opravdu nechápu, proč nemůže být Karel bike zařazen do poháru anebo proč se na trati Karel biku pořádá nejmenovaný závod bodovaný do Poháru? Proč závodník musí zaplatit větší startovné, pokud si chce zazávodit na jedné trati ve stejný čas, ale na dvou různých závodech. Pořadateli přece nevznikla větší práce ani starost, závodník toho víc nesnědl, ani nešel 2x se stejným zraněním k doktoru.
Závod to byl myslím jinak dokonalý, teda teď vlastně nevím který, jestli Karel bike nebo závod do Poháru :). Výborné zázemí, samé dobroty do pusy, toalety i první pomoc. Rychlé vyhlášení, zajímavá tombola a i to sluníčko měli objednaný :). Ale i já se přikláním k názoru Irči a ostatních, že Karel patří na Božák a sjezd po Dámské měl rozhodně své neopakovatelné kouzlo, alespoň pro mne (viz foto do kopce a ladný let z kopce) .
V sobotu se již po třetí jel snad nejdrsnější závod našeho hobitího kraje – CHebská čtyřicítka. Ve své omezenosti jsem se rozhodla, že právě tento závod bude můj první po Nebojsovské přestávce. A jak jsem slíbila, podělím se o své zážitky s těmi, co nedorazili.
Počasí vypadalo celý týden na zrušení závodu, ale pořadatelé měli i tento prvek pevně v rukou a počásko bylo, řekla bych, tak akorát na závodění. Sešlo se asi 80 bláznů, kteří pocítili touhu si zmasakrovat zadnici a totálně zablátit kola. Kluci měli před sebou 40 km zážitek, my holky „pouze“ 30 km. Musím zde přiznat, že jsem lobbovala s Tomášem za rovnoprávnost obou pohlaví argumentem, že nejsme žádný křehotinky vyžadující úlevy, ale já osobně jsem v průběhu závodu v duchu děkovala, že má žádost nebyla vyslyšena :).
Stalo se už dobrým zvykem, že prázdniny uzavírá nejmasovější závod našeho kraje Artamon.
Tentokrát jsem si ho prožila z té třetí strany, přestože jsem se díky pořadatelům stala vlastníkem pěkného čísla i trička, ale hlídat Nebojsu už nikdo nechtěl. Pravda, snaha od fešného pořadatele, kterému jsem smutně vracela čip, protože babičky už dneska nejsou to, co bývaly, tu byla – chtěl juniora strčit do dětského koutku, ale pak okouknul velikost a poslal mě do autobusu :).
Po překonání první stovky s Nebojsou ve vozíku je čas okomentovat možnosti této dopravy. Upřímně jsem si myslela, že změna stavu z hobíka na oslíka nebude nijak dramatická. Jako často, mýlila jsem se.
Přestože Nebojsa baští první ligu a tloustne před očima, má jediná obava, a to že to bude fuška táhnout batoh na kolečkách, ukázala jako zbytečná. Ostatní přehlížené okolnosti se naopak ukázaly jako zásadní.
Jenda jezdí ve vozíku Burley a i když výrobce klade důraz na to, že tento vůz je určen pro aktivní rodiče vyznávající rychlou jízdu v terénu, realita je poněkud jinčí. I přes totálně podhuštěné pneu to s mrňousem pěkně hází a i malá nerovnost v podobě pidi kamínku vozík nebezpečně naklopí. Pravdou je, že doporučená rychlost 15 km/h se u nás moc nepěstuje. Ale tato rychlost zas podle mě není pro rodiče vyznávající rychlou jízdu. Takže jezdíme po rovince tak 20-25, Hondzik trochu víc prskajíc, že ho to zabije :). Hrbolky se dají bez zvracejícího kojence zvládnou rychlostí max. 5 km/hod. Přesto vše je to pro Jeníka asi jediné bezpečné místo na zemi, protože tam dokáže spát i 2 hod. Takže pokud nejste opravdovým nadšencem s dítkem zoceleným jízdou na kole po celé prenatální období, hledejte jen rovné a nově postavené asfaltky :).
Bikeři mají letos štěstí na počasí, a tak i na dle mého názoru pro diváky nejatraktivnějším bikovém závodě bylo sluníčko tam, kde má být. Tyhle Kašny jsou fakt specialitka, která mě láká od té doby, co jsem si koupila boty pro cyklisty. Myslela jsem, že letos uspokojím svou touhu překonat sama sebe a kamion, ale Nebojsa byl rezolutně proti, a jak hlavně my ženy víme, s chlapama je každá diskuse marná :). Takže snad příští rok. Fotky, výsledky ze závodu, report od Kluků z Kluče.
Video: Viktor versus kamion. Natočil Jakub Nováček
Počasí po ránu nic moc, ale nevyužít pozvání na nejhezčí závod loňské sezony nelze, a tak jsme my šmoulí holky vyrazily. (Fotky, výsledky PDF)
Cestu jsem našla podle navigace od Viktora, ale taky podle fosforových šipek, které byly hned od sjezdu z hlavní silnice, což mi přišlo dost dobrý. Já vím, že většině lidí nedělá základní orientace problém, ale děkuji pořadatelům že myslí i na nás, na dementy.
Za suprového počasí na palouku v lese konal se už 10. ročník MA (fotky). Dětí jako smetí, ale kam se poděli dopěláci? Šmoulové se soustředili, Kostíky zastupoval jen Grobík, Radek běhal na Krudum a velký holky byla jen Dádula a já, aby se tam sama nebála. Přivítal nás holý zadek Toma Strnada soukající se do kanárkově žlutých elasťáků puzzlíků.
Trochu rozpačité informace, kudy že se to pojede, bohatě vyvážila myslím moc hezká a dle Dády i těžká trať. Nejvíc špinavý byl Palinko a snad nejvíce popadaný Franta, co jezdí za sokolovskou hospodu u Havrana :). Startovné se nekonalo, což bylo milé, zato skoro hodinové opoždění startu hlavní grupy už tak milé nebylo.
Na start ve vlnách vyvolávali i ty co tam vůbec nebyli, třeba tebe Radku, a Grobíkovi se nelíbilo že jel s holkama :). Jinak bylo vše tak, jak máme rádi, zázemí, buřty i pivko. Děti se vyhlašovaly, když jezdili dospěláci, a nemusely tak čekat až do konce závodu.
Závěr trochu kazilo vyhlašování, kdy odešla technika, a tak nebylo moc slyšet, a hodně málo diváků, kteří tak trochu nesportovně podporovali pouze své koně a těm ostatním tu chvilku slávy moc nevytvořili :(. Pěknou tečkou byl opět holý zadek tentokrát Péti Jíchy vlnící se v rytmu samby. Škoda že mi došla baterka ve foťáku.
Myslím, že pořadatelům se povedl pěkný den, jen škoda té malé účasti. Takže příští týden Viktor všechny zve na Kořenovku a vzkazuje že kořeny jsou větší a jejich víc :).
Nový rok přináší vždy určité změny, předsevzetí, zvraty a nápady. A ani v našem cyklistickém mikrosvětě tomu není jinak. Dámy a pánové dovolte, abych Vám představila nový team. Jeho název je to tak trochu jazykolam, alespoň pro mne, a svým obsahem oříšek pro mnohé závodníky. Jde o karlovarský oddíl Wattsenglish.com [wotsingliš či polopatě vocingliš].
Centrálním mozek teamu, i když tohle vlastně nemá rád, takže jinak – scénarista , režisér, manažer, trenér i vrba závodníků je Miloš Dvořák.
[poll id=“66″]
Předpověď slibovala pěknou zimu. A nelhala. A přestože teploměr ukazoval -13 st., ukázalo se na místě srazu novoroční vyjížďky sokolovsko-březovsko-okolních cyklistů asi 15 šílenců. Samé známé tváře, jen někteří skalní chyběli. Rodina Palinků, Imrýšek, předseda, Venca, Tomsík, webmaster… Fotky v galerii.
V sobotu v Lokti slavilo se a slavilo se ve velkém… Na veřejnou pozvánku reagovalo snad 50 cyklistů všech barev a příslušností, a to jistě není přesné číslo. Takovou účast by mu mohl závidět lecjaký pořadatel cyklistických závodů. A jaké že to bylo? (Fotky.)
Rosnička slibovala krásný počasí a Jirka, že Říjnový ZS bike (fotky, výsledky) je mooc pěkný závod, a tak jsem vyrazila na pro mě poslední závod sezony ZS bike. Už je to dost trapný, ale i tady bych poopravila název, a to tak, aby neznalce upozornil na charakter závodu, takže tentokrát Bahenní koupel na Sorkově.
Všechno je jednou poprvé, a tak jsem si řekla, že projet se po sjezdovce na kole je nabídka, která stojí za zváženou a vydala se do hor na Karla. A jaké to pro mě bylo? Jak už jsem udělala jednou, změnila bych název na Kamenovku, protože stejně jako na CH40 byly doménou kořeny, tak tady to byly velké ostré kameny.
Nevím proč, ale tenhle závod jsem si vybrala už někdy v létě, a tak jsem podrobně studovala profil tratě a sbírala informace o trati od přátel bikerů. Jak už to tak bývá, názory byly zcela protichůdné. Někdo že jo, že Štafle dovede, jiný že zase pro Štafli to není. V TBB a okolí se teď rojí kdejaký virus a bacil a z toho kašlík a rýmička, no a já chytla bacila nervosus obžervus (kdyby měl někdo zájem, vím od koho :). Od rána jsem nedělala nic jiného než jedla. K snídani borůvkové koláče tři kusy, Deli tyčku, banán, na Božáku pak štrudl a kávu, kterou nikdy nepiju, a na startu jsem si kousla do toho hnědýho lepivýho hnusu. Pak mě už zarazil Tomsík slovy „nežer furt, nebo se pobleješ „. A měl skoro pravdu. Pokračování článku
Po prázdninové přestávce jsem se vydala na asi nejoblíbenější maratón tohoto kraje, na Artíka. A jaké že to teda bylo tentokrát?
Dlouhou trasu tohoto závodu jezdí podle mě jen vyvolení, a tak jsem se hrdinsky přihlásila na, jak se říká na Králi, „dětskou“trať, měřící něco přes 50 km, a oblékla si k tomu modrý dres.
Tenhle závod mám fakt ráda. Je dokonalý. Moji euforii teda dost zchladil déšť, který přestal asi až v 5 hodin ráno před závodem. Trať jsem si nestandartně projela ještě za sucha, a i tak byla místa kde se místo kola hodily spíš holinky. Naštěstí pro mě moje skepse nebyla na místě a z Artíka nebylo Bahno V.
I přes nepříznivou předpověď počasí se nás na nádraží sešlo 13 kusů, včetně 2 dětí. Tento počet inicioval české dráhy k hromadné slevě, a tak jsme vyrazili směr Nebanice za 15 Kč. Za tuto cenu jsme mohli dokonce obsadit 2 kupíčka a nikdo nemusel stát. Už cesta tímto dopravním prostředkem některými otřásla natolik, že ihned po kontrole jízdenky otevřeli kouzelné válečky, aby cesta utíkala. Do Nebanic jsme dojeli hodně brzo ráno, vesnice ještě spala. Naše skupina však upoutala pohled paní výčepní v oblíbené hospůdce, která se nad námi slitovala, a, přestože nebylo ještě ani 9 hod, nás nejen pustila dovnitř, ale ještě nás napojila i nakrmila. Po dobré polévce a pivu jsme už byli konečně připraveni na cestu. Kolem 10 hod naší početnou skupinu doplnil zbytek družiny a my všichni, celkem 14 dospěláků a 3 děti, mohli vyrazit [fotky]. Pokračování článku