Cestou necestou v zemi nikoho

Tak by se dal nazvat Ašský X-triatlon. Pokud jste ho jako já jeli poprvé, jistě jste se také báli, že netrefíte na start (do propozic jsem už přidal jasný popis s mapou). Naštěstí odbočka z hlavní silnice byla označena cedulí. Pak se jelo dlouho po úzké asfaltce a panelce, až jsme dokodrcali pod hráz malé malébné přehrady. Okolo ní ze všech stran strmé kopce porostlé hlubokým lesem. Ne však dost hlubokým na to, aby v něm Petr Fischer kdysi dávno nenašel dva okruhy stejného charakteru: nahoru, dolů a oboje terénem.

Konkurencí pro tento triatlon byl v den konání A) karlovarský Kiwi triatlon, který je slavný nejen tím, že nemá propozice, ale také tím, že je organizován metodou odvozenou z teorie chaosu (pozn.: zdroj informací je důvěryhodný), B) déšť a mraky. V příjemné rodinné atmosféře jsme se vyrovnali do řady v příjemné vodě přehrady a na povel se vydali k první a pak druhé bójce. Bójka, to byly tři nafouknuté balónky. Bezpečnost plavebního prostoru hlídal dobrovolník na člunu, z něhož ucházel vzduch. Voda nebyla nejteplější, a tak se nám příroďákům bez neoprénu lehce sevřela hruď. Tím více jsme pospíchali na břeh. Krátkotraťaři lezli ven už po prvním kole, dlouhaři museli do vody ještě jednou.

Depo je umístěno na hrázi a čím blíže máte místo u výběhu, tím lépe. Nuže, i já jsem se vyškrábal ven a po chvíli vyrážím na trať kola. Ta byla těžká na dvou místech. Dlouhý kopec po startu byl prudký. Kdo měl nohy dost silné na udržení tempa, mohl si vytvořit solidní náskok. Ten bylo třeba udržet nejen v té prudké zatáčce pod kopcem, ale i dále v táhlém dlouhém stoupání na louku s vyježděnými kolejemi, kde bylo nejnepřjemnější míst celého závodu, jet se to dalo jen se zatnutými zuby. Pak přišel nebezpečný sjezd s trávou, kameny. A do toho mokro. Jeden účastník tuto kombinaci pokřtil otevřenou zlomeninou nohy… Po loňské klíční kosti Pavla Santa je to myslím první velký úraz v okolí. Snad se onen nešťastný jezdec brzy uzdraví! … A pak po rovině do cíle a znovu na okruh.

Na běh se vybíhalo druhým koncem depa. A hned pěkně do kopce a záhy do pořádného kopce po lesní cestě. Stoupání skončilo až u vrchu … píše se Háj, ale nebyl to spíše na této mapě nepojmenovaný kopec s kótou 686? Z něj pak dlouho z kopce pod cíl, lehce do kopce a dle trati případně to samé znovu.

V cíli na nás čekalo pití a tatranky a ochlazení v přehradě. A poprchávání. To ale nikomu nevadilo, protože lilo už během závodu. Vyhlášení zpříjemnily pěkné ceny a diplomy. Mně se závod moc líbil a děkuji pořadatelům.

Konkrétně

Pokud vás zajímá, jak se závodilo na čele dlouhé trati, čtěte dále. Již před startem se vědělo, že o čelní příčky budu bojovat hlavně já a Pavel Santo. Tedy… to jsem tušil já. Bůh ví, jak by to bylo, kdyby se např. nevyboural Jiří Bulant. Z vody jsem lezl kousek za Pavlem. Plavalo se mi dobře, držel jsem tempo. A to hlavně díky jisté slečně v modrém, která mě velice motivovala–plaval jsem s ní. A pak mě těšilo, že je vedle mě spousta neopreňáků. Poprvé jsem ve vodě vnímal soupeře, a ne jen vlastní boj s vodním živlem anebo s nohama těch rychlejších. Samozřejmě, plavci typu Jiřího Chrousta (no… takových vlastně moc není) byli daleko vepředu.

V nohou jsem cítil dynamit. Trochu nabubřelé, že? Také si to myslím, ale proč to tak neříct, prostě se mi do toho prďáku jelo dobře a cítil jsem sílu. Pavla jsem dojel právě v tom kopci a pak jel za ním. Předjel jsem ho ale na špatném místě, což se mi nestává často, a „zavřel“ jsem ho, což Pavel správně okomentoval příslušným výrazem. Pak jsem frnknul, ale ve sjezdu mě Pavel dojel, což mi způsobilo menší srdeční zástavu. Pravda, jel jsem opatrně, neměl jsem to najeté. Pak se to zlepšovalo. Po rovině se držel, ale už při nájezdu do kopce jsem měl náskok, který jsem postupně zvýšil na pár minut. Po trati fandil Jirka Podhajský s Pavlem Kuzmou(díky!) („Kuzma Kuzmič“, nebyl to nějaký loupežník? :) . Po dvou kolech jsem už lezl do depa, ale vyhnali mě na další dvě.

S kolem v depu mi pomohl Vašek Sinkule (ještě že to neviděl rozhodčí :) a běžím tedy… první s náskokem. Petr Fischer říká doprava, já zatáčím a zvedám hlavu, abych pohlédl vstříc prudkému kopci do lesa. O 100 metrů výš ale zablouďuji, běžím stále po cestě na louku. To byl zkrat. Značek tam bylo dost, ale já je prostě neviděl. Byl jsem ale v klidu, jelikož se mi běželo velice dobře a náskok byl. Tak jsem se vyčůral, což bych stejně musel a vrátil se zpět. Pavel mě prý v ten moment viděl. Já jeho neviděl, ale každopádně jsem pořádně zabral. Když běžíte v neznámém a nevcí nepřehledném náročném terénu, je hlídání trati náročné.

A my tedy makali výš jen výš („… tam já mířím,“ říkával Rimmer v Červeném trpaslíkovi). Pak dolů, po rovině a celé znovu.

Foto převzato z Ašských bajkerů.