74,62km – převýšení 3 041m – start v 9h – 21st ve stínu (rano), vedro, slunečno.
Opět stojíme na startu (400mnm) a podařilo se nám startovat opět v bloku C. Ale znovu přicházíme pozdě, takže stojíme až na konci, což ale vůbec nevadí, pojedeme už jen na pohodu („cha cha“) Podle itineráře měl být začátek vlnitý a na desátém kilometru stoupání až do 23. km, jenže hned po startu je kopec zaťavovák, prostě Mírovi nestačím. Dojedu ho s vypětím všech sil, chvíli se držím, ale cítím, že to dnes asi nepůjde. Prostě se stoupá hned od začátku a začíná být pěkný vedro. Na 10. km vyjíždíme na šotolinu a terén hned ztěžkne, je zajímavé, že i po šesti těžkých etapách mají závodníci mezi sebou rozestupy sotva tří metrové, někoho předjíždět je opravdu umění. Po třech kilometrech mě už bolí záda a stále se dívám na tachometr, kdy už to peklo skončí. Míra mě tlačí, co může, vždycky mě ještě postrčí, abych jela kus dál. Vůbec nechápu, kde bere tu sílu a že to vydržel celých těch 13 kilometrů, občas se nám povedly i akrobatické kousky, ale prozatím vždy bez kolize. Záda mě bolí už tak, že musím stejně zastavit protáhnout se.
Na vrcholku Grauenerjoch (1800mnm) je krásný singlík, ale jen 200m a pak začíná těžký sjezd, takže není ani chvilka odpočinku. Kolo si pode mnou dělá co chce. Jednu pasáž musím jít pěšky. Pak šotolinový sjezd, ve kterém to v zatáčkách ustřeluje, dost mě děsí, že mě někdo předjíždí, je to fakt o hubu. Na 37. km je sjezd v lese, kde jsou odvodňovací strouhy přes cestu, dvě byly dost vysoké, kde to bylo fakt o hubu a do toho ty zatáčky. Konečně vyjíždíme na asfalt a protože si nepamatuju žádný dlouhý kopec na tomto kilometru, snažím se nasadit tempo a využít asfaltu, kde to nedrncá a záda tolik nebolí, abychom zrychlili a byli co nejdřív ze sluníčka pryč. Už to fakt pere na teploměru 31st. Jenže kopec byl delší, než jsem si myslela a téměř jsem se zavařila, ještě že tam byli meriďáci – Brno a polili mě vodou.
Jedeme po pěkné vrstevnicová silničce mezi vinicemi a já vím, že se blíží poslední, který má asi 7,5km. Záda se opět hlásí a já připravuju Míru na to, že půjdu pěšky, na občerstvovačce nás dojíždí Pepa s Otou a veselými vtípky povzbuzují a společně vyrážíme do posledního pekla. Bojuju sama se sebou, když Míra zatlačí, chvíli to pomůže, ale stejně, bolest v zádech je ukrutná, jakmile přijde prudší pasáž musím jít ze sedla a to mě pak bolí zase koleno. Kde se vzal tu se vzal Kašpi a povzbuzuje. Chce se mi už brečet, když mi zvesela oznámí, že ještě tak 5km. Ale přátelé Pepa, Otta stále vtipkují. Jednou taháme pilku my, pak zas oni. Pak přichází ukrutná stojka, všichni tam tlačí, Míra mi bere kolo a já si beru šlehu, abych vůbec mohla tlačit kolo. Vždycky si jí nechávám na konec, když mám největší krizi a teď nemůžu ani tlačit kolo. Polévám si hlavu vodou, beru kolo a tlačím. Nasedám na kolo roztáčím nohy a Míra mě strká dopředu. Kaspi říká, že už je to jenom kousek, už jste skoro tam. Najednou se pěšina srovnává a já si mohu protáhnout záda.
Jedeme z kopce dolů a Míra říká už jen dva kilometry, už je slyšet hudba, moderátor a už vjíždíme do cíle. „Milka Spalkova and Milek Spalek from Ček repablik.“ V cíli do sebe cpeme melouny a Míra poprvé přináší i pivo a já začínám být šťastná, že snad už tu zítřejší poslední etapu dojedeme. Po chvíli zjišťujeme, že nám chybí Kašpi a od českých přátel z meridy se dovídáme, že píchnul. Stejně máme neuvěřitelné štěstí, že se nám ty defekty stále vyhýbají. Míra pouze měnil v servisu brzdové destičky (přední) a já si nechávala seřídit přehazovačku a dotáhnout kliky, ale jinak vše funguje jak má. Poprvé spíme v kempu a Kaspi nás odváží do Fai della Paganella, kde je velká sportovní hala a v ní připravená lehátka a studená sprcha, teplá tekla až ráno :(.
Čas 6:09h,pořadí v etapě 29, celkově jsme opět 31.!