Chceme od dětí výsledky bez radosti?

mlady4.JPGÚvaha trenéra mládeže na námět z diskuse – správnou připomínku – Chceme od dětí výsledky bez radosti? (Monča).

Odpověď zní stručně „Jak kde, většinou ano.“

Ono je to, jak se říká, „dvojsečné“- VÝSLEDKY (s tím určitá dřina, nasazení, odříkání, únava) na druhé straně RADOST (z tréninku, z party, bez které ta radost není taková, ze závodů a dalších aktivit oddílu). Musí být vždy někdo s kým se můžete o tu radost podělit. Jinak je to k ničemu. Je to jedna z příčin proč děti končí nejen se sportem. Neví, co je vlastně baví. Proto je nebaví vůbec nic. Jsou to určitým způsobem spojené nádoby. Radost, výsledky, možnost se s někým o ty emoce podělit.

Dříve byly kroužky cykloturistiky. To je pro tu dnešní pohodlnou mládež možná nejlepší pohyb a relaxace zároveň. Je to ovšem můj pohled za léta praxe. Bohužel nikoliv té mládeže.

To není jediný problém v otázce zapojení mládeže. Chybí zde ten, kdo se těm dětem bude věnovat. Věnovat za pěkně děkuji, mládeží s jejím přístupem a chováním, a ještě v současném provozu na našich komunikacích (silnicích, cestách, stezkách, v lese, v parku – těch nástrah, nebezpečí úrazu, je celá řada).

Vrátím se výsledky x radost. Ti nejmenší, možná tak do 10 ti let, jsou ještě v pohodě, pokud nejsou výkonnostně o hodně slabší. Mají motivaci být lepší, a stále to berou jako formu hry. Ovšem právě v tomto věku se to „láme“. Být nejlepší znamená pro řadu z nich být oblíbený, určitým způsobem slavný. Proto nastává období – dobré výsledky = radost. Bohužel stupně vítězů mají jen tři místa. Zejména proto bych ten počet, alespoň u mládeže, rozšířil na pět. Stupně vítězů pro pět závodníků, také nic nového. A proč ne. Děti minimálně do 10, možná dvanácti let, by měly vždy dostat každý něco alespoň na památku. U dětí je ta radost a úspěch v jedné rovině. U těch mladších se za úspěch považuje každá cena. Ta totiž přináší určitou radost.

mlady1.jpg

Zkušený trenér ovšem ví, že ti nejlepší často končí v době, kdy se dorovná vyspělost dětí. Tam teprve nastupují úspěchy těch průměrných, je to druhá skupina dětí, které svým poctivým přístupem k tréninku a dorovnáním vyspělosti přeskočí výkonnostně ty dříve nejlepší, a úspěšné. Tak to většinou vypadá v praxi. První skupinou v zájmu největšího obdivu, jsou talentovaní, druhá skupina pro tento případ nazvěme třeba čekatelé, jsou průměrní. Samozřejmě se tyto skupiny různě prolínají.

Nesmíme zapomenout na tu třetí skupinu. Děti bez určitého talentu čekají tři cesty. Ta první cesta nejjednodušší, odejdou jinam, kamkoliv. Ta druhá, smíří se s určitou průměrností, mají radost v kolektivu, kde mají své kamarády/ky. Ta třetí, nejméně pravděpodobná, ale často úspěšná, vede vidinou cíle na konci, být nejlepší. Chtít a jít za svým cílem, může být v některých případech víc než talent.

mlady2.jpg

Druhá skupina, relativně největší, vytváří základ našich oddílů mládeže. Tato skupina většinou odradí řadu dětí, těch slabších na konci této skupiny nebo ze skupiny třetí. Bohužel je pošle na tu první cestu. S touto skupinou se v našich oddílech pracuje nejvíce, nejčastěji a nejlépe. Vytvoří dobrou partu, která je schopná zvládat potřebné úkoly a povinnosti. Rivalita je převýšena určitou potřebou soudružnosti party, která se spolu pohybuje na trénincích, závodech, soustředních. Parta nebo alespoň kamarád/ka je pro ně důležitá k odbourání napětí a stresu, které přináší závody ale i škola + rodina.

První skupina, ti nejtalentovanější, má řadu společných problémů v životě, jako ti z ostatních dvou skupin. Někdy je zde těžší dítě motivovat, když vyhraje od malička všude, kam přijde. Vlastní problém je někde jinde. Jak dítě trénovat, abychom nenarušili jeho určitý přirozený vývoj. V tomto směru může méně znamenat více. Zde bych řekl, že je nejdůležitější pomoc lékaře a psychologa, nebo vzít rozum do hrsti a využít všech vlastních a dalších možných dostupných zkušeností v oblasti práce s talentovanou mládeží. Důležité je v jakém věku dítě začne s vrcholovým sportem a se specializací. Dále jestli trénuje individuálně nebo ve skupině, v partě podobného věku nebo výkonnosti.

Hodnotit, která skupina to má nejtěžší, je zbytečné. V praxi se snažíme dítě někam zařadit. Nejdůležitější však je pracovat se zkušeností a poznatky, které máme. My jsme ti, kteří to mohou určitým způsobem ovlivnit. Další jsou rodiče, prarodiče, sourozenci, a často kamarádi/ky.

Je možná překvapující, když Vám řada výkonnostně průměrných dětí odpoví na otázku „Proč to děláš?“ jednoduše „Mě to baví“. Nehledají další důvod.

V různých situacích, drobnostech, v úsměvu a radosti dětí, je právě to kouzlo práce s mládeží.

Jaký je cíl toho co děláme, pokud se věnujeme práci s mládeží? Já vidím jednoduchou rovnici
nebo uvedu dvě.

Dětská radost = naše radost, dětské výsledky = naše výsledky, protože my jsme ti, kteří to mohou ovlivnit. Monča to zde vystihla úplně přesně radost x výsledky.

mlady3.JPG

Šáhnout do svědomí si musí každý trenér. Já zde na konci vidím tu ne-rovnici takto: Radost je víc než vítězství. Ta radost je totiž pohoda, pocit dobře vykonané práce a uznání, které dokáže ten mladý človíček hodně osobně vnímat. Na druhé straně je totiž prázdnota, kterou ani dobrý pocit z vítězství nezaplní.

Jsou to jen slova a myšlenky. Pokud to ovšem nevnímáme, tak ztrácíme půdu po nohama my, ale i naše mládež. Jejich cesta pak končí ne v naších oddílech, ale jinde, kde se snaží najít to pochopení, uznání, partu nebo jen smysl toho co dělají.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>