Desetihodinovka na Dyleni 2005

Jako každý rok (kam má paměť sahá), tak i letos připravili lidé z firmy Auto Musil a jejich přátelé cyklsitický den ve Staré Vodě. Dyleňská desetihodinovka je pro mě největším regionálním MTB závodem (až na Artamona) a jediným, na který bych neváhal vzít manželku i děti. Od rána je v prostoru závodu co sledovat a čím se zabavit, k večeru navíc přibyde kapela.

Bylo to zřejmě loni, kdy do řádky tras a možností, jak absolvovat 27 kilometrový okruh v okolí vojenského vrchu Dyleň, přibyla kolonka jednotlivci. Sám jsem si to tehdy vyzkoušel. A letos to byla málem nejobsazenější varianta. Letos jsme tedy vybírali:

• Dvojice: střídáte se na jednom okruhu. První tři většinou ujedou deset koleček.
• Jednotlivci: organizace času je na vás. Vítězové ujedou devět koleček.
• Muž a žena: jako dvojice.
• Závod na jeden okruh ve tři hodiny.
• Závod pro děti.

Charakter okruhu

Je zcela bezcharakterní.

Ač jsou na trase 4 nepříjemné kopce, dlouhé a táhlé, bývá dobrým zvykem rychlíků (mluvím o závodu dvojic) jezdit okruh za 55 – 60 minut. Letos bylo nejrychlejší 1. kolo (Pavel Mrázek za 52:13; já měl první dvě kola téměř stejná, okolo 52:48).

Z areálu servisu vyjedete na asfaltový úsek, který až na Vysokou vede po silnici, po níž opačným směrem uháníte 45 km/h. Pak lehce do kopečka a jste na louce, která je hodně hrbolatá, a už zde se dá soupeřům ujet (ne každý je schopen zvládnout divoce skákajícícho oře). Na konci louky je technicky náročný sjezdík a hopem a vjezd do lesa a na lávku (kde se nekolik bajkerů vč. Pedra vybouralo). Dále přehopkáte (na suchu se to dá i jet, ale těžce) bažinku a jste na lesním úseku. Ten vede po kamenité lesní cestě převážně po rovině. Opět platí, že bajkeři to mají lepší, protože jde nejen o síku v nohou, ale umění ji převést na kinetickou energii kola. Správně sedět, udržet tempo i na nerovnostech, správně najíždět do vrstev bahna atd. Letos tento úsek znamenal totálně zablácené všechno. Na asfalt vede menší kopec.

Následuje rovina, na níž musíte zrychlit, což je s přibývajícími kilometry, jež se ve dvojicích jezdí ve sprintu (ano, 130 km co nejrychleji), těžší a těžší. V pátém kole už jsem na tomto místě nedával největší převodník. Blíží se první kopec, celkem přijatelný. Na něm v druhém kole Ondra přetrhl řetěz. Pak opět rovina. Pozvolan se zvedá druhý vrch, mírný, zato však táhlý. Kousek za ním je třetí kopce, asi nejhorší ze všech.Prudký a paki táhlý, nechutný. za ním je rychlostní vložka z kopce vedoucí pod dlouhý, ale jezdivý (možná je to tím, že je to po panelce a pak po kamínkách) hill.

Za ním přichází pro mě nejpříjemnější část trati. Na tvrdém písčitém povrchu se dlouho jede přes 40 km/h. Pak se zabočí doprava a směřujeme k druhé louce. Ta je prověrkou jezdeckých schopností. Pedro tam po dalším pádu jezdil krokem. Jiní tam získávali cenné vteřiny, jež jim pak na asfaltu byly stejně nic platné. Představte si koryto s uježděným ale tekutým bahnem, plné výmolů a ďolíků.

Poslední část je do Vysoké a z ní docíle. Po asfaltu a zvlášť z Vysoké časovkářský úsek.

Můj závod

Nevyšlo to ani s Lubošem, ani s Ájou, s Mrou však ano. Cestou tam jsem se v autě domluvili na společném postupu. Ještě ráno Míra plánoval jet sám 10 hodin. Ve Staré Vodě už bylo hodně lidí hlavně spousta kámošů, což je na tom to nejlepší.

Abych to shrnul, tak jedni konkutenti přetrhli řětěz, druzí odpadli ze zdravotních důvodů (aneb spánek také neškodí). Zbyli osmdesátníci Pedro a Pavel Santo. Pedro jezdil se mnou, Pavel s Mírou. Co jsem na Pedrovi získal, to Míra ztratil – ale až do pátého kola přijížděl spolu s Pavlem.

Jisté je, že ve čtvrtém koel jsme s pedrem vyjížděli spolu a těch 27 km na tom byl lépe on. Sice se vysekal na Lávce, ale dojel mě. Dojel mě i po zdržení se na louce. Táhl mě celou cestu z Vysoké do cíle. Věděl jsem, že jestli páté kolo pojedu opět s ním, bude to hodně nepříjemné – už tím, že jsem předem nevyhrál v hlavě (ale – bylo to objektivní). Po předposledním úseku jsme byl pěkně prošitej.

Když Míra přijel tak 10 minut za Pavlem, bylojasné, že stáří dnes vyhraje. Mně osobně to ale přišlo jako prostý fakt, protože dnesbyli lepší. Jáse možná unavil ujížděním soupeřům, Míra byl po angíně., bůh ví. Ale v poho, nic mi nevadí.

Když Pavel Mrázek a Ondra jako dvojice skončili po defektu, Pavel se rozhodl jet jednotlivce. Ty vyhrál před Kájou Nepráškem.

Jednotlivci jsou pěkní šílenci. Jirka Blažek, Petr Grobi a Víťa Hanuš.

Technická stránka věci

Po každém kole přišla pro kolo ozdravná sprcha z hadice a celkem troje namazání řětězu. Hodně trpěly brzdné destičky, ráfky a celé převodové ústrojí. Na závod se hodí rychlé pláště a pevná (nekývavá) vidle.

V jedné hale bylo horkovzdušné dělo, díkybohu za to. Byl jsem líný se převlékat, tak slespoň to trochu uschlo. Po prvních třech kolech jsem si na chvíli sedla celý od bláta do auta na deku a četl SMS. Příjemná posila duše. Po čtvrtém jsme posla následující sms třem duším:

Radši bych rodil nosem, než jít do toho pátého kola. Oh shit.

Psychika

Nejhorší bylo, když po prvním kole seděl jsem v autě avenku lilo jako z konve. V tom mám pokračovat?! Ale vždycky nějak přeatlo a už to bylo lepší.

První dvě kola jsou v pohodě. Třetí se nějak musí, čtvrté už je dost blbé a bolí a páté… nic příjemného. Ale nejvíce záleží na tom, jestli s někým soupeříte. Když máte v hlavě vědomí toho, že s ním budete závodit i v pátém kole, a víte přitom, že jste polomrtví.

Konec

Konec je na tom to nejkrásnější. Pokud do cíeldojíždíte bez závodění, relativně v klidu, obejem vás radost, žejste vykonali něco hodně dobrého a užitečného a těšíte se na guláš, který už vyžrali (je to veselé) ti, co jeli jedno kolo.

Pak koukáte a bavítese, protože je čím. Muzika, lidi, jídlo, promítání fotek a videa, pinčes, studená sprcha, předávání cen, moderátor závodník v náladě…

Ač už jsem celkem třikrát vyhrál dvojice, pohár ještě nemám. S Mírou jsme si o něj hodili korunou.

Nakonec bych rád poděkoval organizátorům za moc dobrý závod.