Na Lopatárně jsme byl v životě asi třikrát a pokaždé jsem o tom nechal zápis na svém weblogu (poprvé, podruhé a potřetí ).
Tak se mi tam nechtělo! Tak moc! Říkal jsme si, že jestli to zvládnu, tak budu dobrej. Jo, dojel jsem to, takže jsem gooood:)!
Šestnáctého jsem se brzy po startu vysekal, spolu s Tomášem Frousem. Zapletli jsem se do sebe, on skončil na asfaltu, já na trávě.
Zato podruhé. 23. 4., bez pádu, zato s utrpením. Bylo to hrozné. jak rád jsem byl v autě, jak rád jsem byl v cíli..! Skončil jsem vzadu a někdo to nezvládl, neudržel se, a najednou nám hlavní peloton ujížděl, ujel. DVĚ kola jsem táhl skupinu a dojeli jsem to.
Ale dnes na tréninku (Viki, Ondra a Michal, já; 110 km, AVS 34.16 km/h) mi Ondra říkal (to, že do Plzně jedou na kolech, tam závodí a pak klidně zpátky, už vím), že na Lopatárnu může jet člověk v úplném klidu, že tam jezdí lidi mnohem horší než já a ti, kdo s námi jezdí na tréninky k elektrárně. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se tam jednou hádal s nějakým šampionem (menší kolize) a jak to bylo nepříjemné – přišlo další uklidnění – on se s nimi také nemazlí a nějaké ostré slovo není ničím neobvyklým. Rada: neposlouchat to a jet.
A pak večer na ICQ mi Pavel Šturm říkal:
Jo, Lopatárnu jsem zkoušel minulý týden, protože jsem měl cestu do PM, a celkem „v pohodě“ se dalo uviset. Mně se na tom líbí, že se tam sejdem vždycky celkem fajn parta lidí a je to kousek. Už mě tolik nebaví objíždět třeba maratony, který jsou hodně daleko. To ti dycky zabere celý den (ne-li víkend).
Na mou námitku, že tento a tento potom reagoval:
Neblázni! když jsi s Pávisem objel švih, tak bys i Lopatu v pohodě zvládnul! Já měl respekt ani ne z té rychlosti jako spíš z toho balíku, přeci jen jsem od jara nejel v balíku a to člověk vyjde ze cviku… takže pokud jsi vydržel 100km, tak 50 km zvládneš ve skupině taky v naprostý pohodě!!!
Takže tak. Kdo chce jezdit dobře, Lopatárně se nevyhne a není třeba z toho dělat vědu. Prostě se jede a jede.