Z rozhovoru s Martinem Koukalem, běžkařem.
Je pro vás extrémem i Vasův běh, nekonečných 90 kilometrů na běžkách? V březnu jste si ho poprvé vyzkoušel.
Pravda, délkou se vymyká z normálu. Kdovíjak extrémní mi však nepřipadal. Určitě ho zkusím znovu.
Copak jste si ani jednou na trati nepomyslel: Bože, ať už je konec?
Naopak. Ke konci mě to teprve začalo pořádně bavit. Ostatním odcházely síly, mně tolik ne. I díky tomu jsem skončil čtvrtý.
A co ráno po závodě? Bolelo vás celé tělo?
Nejen ráno. I třetí, pátej, sedmej den. Týden jsem byl vyřízenej. Záda rozsekaná, nemohl jsem se ohnout ani narovnat a baštil jsem brufen, abych se vůbec dostal z postele. Byl to můj nejhorší zážitek z lyžování kromě zlomené ruky v Číně.
Přesto se chcete na Vasův běh vrátit? Znovu dobrovolně trpět?
Jasně. Trpěl jsem až po závodě, ne při něm. A s dnešní medicínou se to dá přežít.
Ne vždy. Loni měl závod tři lidské oběti.
To je smutné, drsné. Jenže na startu tam stojí 15 tisíc lidí. Někteří přecení své síly a věk, neodhadnou připravenost vlastního organismu na takovou zátěž. Pohybují se potom na hranici života a smrti a mohou přepadnout i na tu špatnou stranu. Ale kdo ví, možná ani já nezůstanu soudný, až budu starší. Kdybych si mohl vybrat, radši umřu s lyžema na nohou než v bačkorách u televize.