Následky zranění

Zranění je pro sportovce jako zlomyslnost osudu, zvláště pro nadšené amatéry. Loňskou sezónu se jich v Karlovarském kraji urodilo až příliš mnoho. Po takovém zranněí následuej dlouhá rehabilitace, pomalý náběh na plnou zátěž a po dlouhé době konečně plná trénink. Na následujících fotkách uvidíte, co se většinou stane v době léčení.

Honza už je skoro zdravej

Honza už je skoro zdráv, ale…

přátelé, vidíte tu kvalitní svalovou hmotu? co dokáže udělat měsíc nohy v sádře? to říkam furt, že fotbal je na nic, za vše může on. Ale aspoň mám kvalitní základ, z kterého budu čerpat do celé příští sezony. Třeste se!!!

Radovan

Jiný zoufalec

Zlomené

Když se zlomí klíční kost

Úbytek svalů

Symetrie pryč


3 thoughts on “Následky zranění”

  • Vyplavte endorfiny!
    (ale jen s mírou)

    Také cyklista se může stát obětí abstinenčních stavů

    Možná právě sedíte pohodlně usazeni v křesle nebo se rozvalujete na pohovce a dumáte nad tím, jak je možné, že vám zítra bude chtít znovu na kolo, když první letošní delší vyjížďka dopadla jako obvykle. Těch pár desítek kilometrů vás totálně odrovnalo.Přemáhá vás pocit, že neotočíte nohama. Přesto se už nemůžete dočkat, až se v sedle znovu řádně vymučíte. Co vás k tomu nutí? Co vede člověka k vědomému trápení a se stydlivostí skrytého masochisty k rozplývání se nad vlastní bolestí a tělesným strádáním?

    Přestože letošní zima byla k cyklistům poměrně milosrdná, sezóna cyklistických hobíků teprve pomalu začíná. Určitě jste se nemohli dočkat a každou volnou chvilku využívali k únikům do závětří lesa nebo k řešení, které je částečnou náhražkou – trenažér. Měli jste dojem, že už to nevydržíte. A pak to přišlo! První pořádná dávka s ní pocit extáze. Už jsem opět cyklistou. I když bez nohou. Vždyť za pár týdnů čeká úvodní závod vaší amatérské soutěže a vsadili jste se, že budete letos konečně lepší než kamarád. Zbývající měsíce ke startu oblíbeného cyklomaratónu už počítáte jen na prstech jedné ruky…

    K otázce položené v úvodu, co má na svědomí vaše zvláštní pocity? Dost možná, že za to může endorfin. A tady je nezbytné se vydat na krátkou naučnou stezku do tajů donedávna ještě nepoznaných zákoutí lidského těla. Endorfiny, zvláště beta endorfin, jsou nejvýznamnějšími zástupci tak zvaných endogenních opioidů, tedy tělu vlastních opiátů. Tyto hormony vyvolávají v zásadě shodné narkoticko-analgetické účinky jako morfin, což je naopak exogenní opiát (tělu cizí). Endogenní opioidy byly objeveny v 70. letech a na vrcholu popularity se ve vědeckých kruzích ocitly koncem let osmdesátých. Pak o ně zájem mezi odborníky mírně opadl, jenomže existují stále a zvláště na konci přechodného období nás cyklisty eminentně zajímají.

    Endorfiny mají při sportovní zátěži značný význam a řadu jevů lze jejich působením vysvětlit. Spolu s nimi byly objeveny také opiátové receptory, místa, na něž se opioidy váží. Například působením beta endorfinu se posouvá práh vnímání bolesti. To znamená, že má analgetický účinek, aneb potlačuje vnímání bolesti. Vědecká bádání odhalila překvapivě vysoký analgetický účinek beta endorfinu, který je 18 – 33krát vyšší, než v případě morfinu. To objasňuje mimo jiné pocity euforie po opakované fyzické zátěži. Může však způsobit i náhlá úmrtí u rekreačních běžců či cyklistů, kteří trpí ischemickou chorobou srdce, neboť takový jedinec má sníženou schopnost vnímat bolest.

    Pro sportovce mají endorfiny i další význam. Při přerušení, či úplném ukončení pravidelné sportovní činnosti (například při nemoci, zranění apod.) se vyskytují abstinenční stavy, na nichž se také podílí nedostatečná produkce endorfinů. Paradoxně se tak i hobby jezdec může stát závislým na svém koníčku, jízdě na kole. Zní to poněkud fantasticky a nevěrohodně, ale hormonální procesy v lidském těle tuto domněnku potvrzují.

    Svědčí o tom názory odborníka na zátěžovou biochemii, MUDr. Petra Šrámka. Pět let vedl katedru tělovýchovného lékařství FTVS, spolupracoval s juniorskou hokejovou reprezentací, podílel se na výzkumu účinku endorfinů v Japonsku a dnes působí mimo jiné jako lékař Ústavu preventivní a sportovní medicíny na FTVS v Praze.

    „Prozraďte, jaké jsou vlastně účinky endorfinů?“

    „V podstatě existují dva nejdůležitější, potlačení bolesti a navození povznesené nálady během a po tělesné zátěži. Vyskytují se však i další účinky, podílející se na dýchání, regulaci teploty, imunitních funkcích, přijímání potravy a podobně. Dá se říci, že při sportovním výkonu je hlavní pozitivní účinek endorfinu potlačení bolesti, ostatní funkce se neuplatňují tak výrazně.

    „Má pravidelně sportující jedinec větší produkci těchto látek nebo je u každého člověka jejich množství stejné?“

    „Tato oblast ještě není jednoznačně prozkoumán. V zásadě je to individuální záležitost. Tvorba hormonů obecně vždy reaguje na tréninkovou zátěž. To platí do určité hranic, když je ta překročena, dochází k poruše hormonálních regulací. Je zajímavé, že podle některých odborných prací bylo největší množství endorfinů sledováno u lidí netrénovaných, ale pouze při zátěži, kterou ještě dokázali tolerovat.“

    „Jak je to s návykem či dokonce závislostí?“

    „Endorfin je analogický s morfinem, jde proto o návykovou látku. Jsou jedinci, kteří jsou schopni si vypěstovat značnou závislost, stejně jako je to běžné u návyku na alkohol, nikotin, drogy a podobně. To může vést k tomu, že se lidé s tímto návykem věnují extrémní fyzické zátěži bezmála do sebezničení. Jedno z možných vysvětlení je, že jejich opiátové receptory jsou nenasytné a žádají stále větší a větší dávky. Důsledkem pak bývá poškození pohybového aparátu. Někdo jiný může mít v těle těchto receptorů méně a mnohem nižší dávky endorfinu ho uspokojí.“

    „Je potřeba endorfinu „zátěžového narkomana¨ natolik akutní, že analgetický účinek hormonu přehluší běžné obranné mechanismy organismu?“

    „Ano i k tomu může dojít a také dochází. Lze tím vysvětlit některá náhlá úmrtí rekreačních sportovců při vytrvalostní zátěži. Týká se to lidí s ischemickou chorobou srdeční nebo tak zvanou němou anginou pectoris. Mají sice změny na EKG, ale necítí nijak výraznou bolest na hrudi. Jednoduše se u nich vyplavuje větší množství endorfinů, než u jiných lidí. Dokázáno to bylo tím, že když se „postiženým“ podala látka naloxon, eliminující působení endorfinu, bolest se u nich projevila. To je velmi nebezpečné.Pokud sportovec provádí zátěž nevyšetřen a její intenzita je neúměrně vysoká, může se ohrozit na zdraví i životě. Namísto toho, aby získal signál o nebezpečí infarktu, převládá analgezie, utišení bolesti“.

    „Jsou tu však i jiná nebezpečí, na něž se sice neumírá, ale která mohou připravit hobby jezdce o jeho zábavu nebo mu ji znepříjemnit. Například pro cyklisty tak typické bolesti kolenních kloubů …“

    „Nejen to, týká se to celého pohybového aparátu. Opět to souvisí s posunutím prahu vnímání bolesti. Pro normálního cyklistu je bolest v koleni či otok pohnutkou k tomu, aby kolo odložil a vyléčil se. Toho, kdo má větší potřebu endorfinu, subjektivně nic netrápí, a tak pokračuje dál, i když se poranění zhoršuje.“

    „Za rizikovou skupinu můžeme považovat v současnosti stále rostoucí obec cyklistických vytrvalců, cyklomaratonců. Bude je určitě zajímat, jaks e bránit endorfinovému návyku.“

    „Endorfinovému návyku bych se v zásadě nebránil, to je to, co nás drží u sportu. Problém vidím v individuálním dávkování endogenní drogy. Závislost na tělesné zátěži vede ke zvyšování dávek. Když sportovec překročí únosnou mez, dochází k drobným poraněním svalů, mikrotraumatům, a to podněcuje produkci endorfinů, takže opět bolest necítí. Poškození se pak stává chronickou záležitostí. Namísto doléčení nastupuje další potřeba endorfinu a tak to běží pořád dokola až se chronické přetěžování z mění v degenerativní onemocnění kloubních chrupavek.“

    „Běžná lékařská prohlídka zátěžovou závislost zřejmě neodhalí.“

    Rozhodně ne, ale sportovec ve všech výkonnostních skupinách by měl umět poslouchat své tělo. Pro hobby jezdce jsou ergometrická vyšetření, používání sporttestru a podobně vhodná nástavba, která signalizuje hrozící nebezpečí.

    „Jenomže co v případě, kdy endorfiny tento přirozený mechanismus narušují? Čím se pak bránit?“

    To je vždy složité. Co se týče srdeční odezvy, tam lze celkem přesně otestovat, v jakých tepových frekvencích jedinec pracuje optimálně. Obtížnější je to u pohybového aparátu. Reakce na zátěž je individuální a také regenerace chrupavky probíhá u každého odlišně. Někdo má regenerační schopnosti vyšší, někdo nižší. Vliv na to mají především vrozené dispozice, předchozí zranění a další faktory, způsob výživy, metabolismus, hydratace apod. Pokud je však stav pohybového ústrojí v normě, měla by odezva srdeční činnosti stačit ke zjištění, zda si jízdou na kole neubližujeme.“

    „Je možné rozlišit, zda větší nebezpečí hrozí profesionálním nebo rekreačním jezdcům?“

    „Záleží na tom, jak kdo k cyklistice přistupuje. Hobby jezdec si může výjimečně naložit vyšší dávky než profesionál. Ten má ovšem lepší přístup k regeneraci, je kontinuálně lékařsky sledován, měl by i citlivěji reagovat na signál\y těla. Z tohoto pohledu jsou rizikovější skupinou ti, co jezdí pro radost. Obzvlášť pokud nejsou podrobně vyšetřeni a rozhodnou se bez důkladné přípravy startovat v některém cyklomaratónu, i když emocionální pocity mohou mít báječné. Jako ve všem tu platí pravidlo přiměřenosti.“

    „Pojďme k dalším příznakům. Období zimního spánku cyklistů již skončilo a řada z nich se znovu těší na kolo. Lze hovořit o tom, že překonávají abstinenční stav?“

    „Je tomu skutečně tak. Opět se to projevuje individuálně. Někdo může trpět nespavostí, předrážděností, nechutí k jídlu nebo naopak permanentní únavou, žravostí. To souvisí s tím, že lidé jsou snadněji či hůře vzrušiví, odborně řečeno sympatikoidní nebo parasympatikoidní.“

    „A riziko předávkování?“

    „To hrozí vždycky. Ale cyklista může překlenout zimní měsíce jinou formou pohybové aktivity, která mu vynahradí potřebné množství vyplavených endorfinů. Jak všichni cyklisté určitě dobře vědí, ideální jsou běžky, brusle, posilování, plavání i jiné sporty. Pak vstup do cyklistické sezóny není tak drastický. Obecně ve sportovní přípravě platí, že jedinec se musí nejdříve rozjet, postupně zvyšovat zatížení.“

    „Patříte mezi aktivní cyklisty, pozoroval jste působení endorfinů sám na sobě nebo svých přátelích?“

    „Samozřejmě. Takové naše zaběhlé rčení, když se domlouváme na vyjížďce, je, že jdeme plavit endorfiny. Mám dojem, že příjemné pocity se ještě zvyšují tím, když člověk provozuje cyklistiku ve skupině lidí, s nimiž je naladěn na stejnou notu. Tím se k fyzickému výkonu, který působí pozitivně, přidává i sociální aspekt. O tom by mohli spíše vyprávět psychologové nebo sociologové, ale to už je jiné téma.“

    „Jedna rada na závěr. Plavení endorfinů určitě ano, ale vždy s mírou.“

    [Peloton 4/97]

  • Než jsem si ten článek kdysi přečetl, měl jsem stále nějaké zdravotní problémy – bolesti kolena a časté záněty horních cest dýchacích , také i nosích dutin. Ale jak to jen trochu šlo, zase jsem seděl na kole a za chvíli to začalo nanovo.

    Po jeho přečtení jsem pochopil, že je to o mně a zcela jsem změnil přístup ke svému tělu – přestal jsem ignorovat signály, které mi dává a také velkou pozornost věnuji odpočinku a regeneraci. Od té doby jsem v těžké pohodě a samozřejmě se to navenek projevuje hlavně ve výkonnosti.

  • Mirka napsal/a:

    Ach,jo…to je všechno pravda..vypadá to jednoduše..jasně,chápu to…ale …bolí to ..a venku k tomu ještě svítí sluníčko…:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>