Nejrychlejší z cyklistů na Kammlaufu Honza Šíma!

Zleva Petr Ontko, Jan Šíma a Jan Jiříček

V sobotu a v neděli 27. a 28. února 2010, se běžel již 38. ročník oblíbeného běhu na lyžích Kammlauf (výsledky PDF), na jedné z nejkrásnějších běžeckých tratí v Německu, na Kammloipe.

My, jímž běh na klasických lyží nepřináší tolik uspokojení, jinými slovy ti, co neumějí na klasiku řádně namazat, jsme se rozhodli pro sobotní závod volnou technikou, hovorově řečeno skate. Po oblevě jsme měli trochu starost o kvalitu tratě, potažmo sněhu, ale dokonale preparované běžecké stopy značily skvělě připravený závod. Ráno před startem bylo kupodivu po řadě teplých dní chladné a noční mráz se tím postaral o kvalitnější a rychlejší trať.

Zkušený matador a harcovník tohoto závodu Jirka Toms se ku své smůle a velkému zklamání nezúčatnil, z důvodu nemoci neumožňující podat kvalitní výkon.

Jdeme si Péťou Ontkem vyzvednout čísla, parkoviště začíná být dost plné, němečtí „hobíci“ mažou lyže a práškují (velmi drahé závodní prášky zažehlené přes závodní vosky) jak o závod. Mě se přestává chtít žít s myšlenkou na to, jak jsem své mazání podcenil.

Nicméně krátké rozjetí, chvíle mrznutí a přešlapování na startu, nástup do startovních pozic a čekání. První vlna, zřejmě závodníci a dále borci s nejvyššími body v německém běžeckém seriálu, odstartovali asi 3-4 minuty před námi a prásk, zazněl i náš startovní výstřel.

Je to docela maso, všichni se snaží urvat pozici, ale zároveň všichni potřebují dostatek prostoru pro jízdu. Každou chvíli někdo klopýtne, škobrtne, přišlápne hůlku, popostrčí… nemá cenu se někam rvát, je to ještě daleko. Nicméně první skupina se opouští nerada a tak trocha snahy není nikdy na škodu. Zpočátku se dost stoupá a hned na prvních kilometrech jsou 3 nepříjemná stoupání, z nichž to posledně jmenované je vražedné!
Snahu o udržení první skupiny si však rozmýšlím ve chvíli, kdy jim na rovině přestávám stačit a ve sjezdech mi začínájí ujíždět. Znovu prokleji svou naivní lajdáckost v přípravě lyží a začínám se zakusovat do tratě o poznání usilovněji. Nutno také podotknout, že ne zrovna příliš ekonomicky a to může při takto dlouhém závodě ke konci chybět. První občerstvovací stanice v mírném sjezdu za nejprudším stoupáním, beru si za jízdy kelímek, popruhy hůlek mám pevně připevněné k ruce, tudíž nedávají toliko volného pohybu dlaněmi a samozřejmě si většinu tekutin vylévám na rukavice, které nejsou v žádném případě nepromokavé. Pak už to byl ve srovnání se začátkem snadnější profil, leč o to náročnější na techniku jízdy, s tím související snahou o co největší šetření energie a kvalitnější mazání.

Začíná mě to těžce nebavit, protože má snaha a výkon očividně neodpovídají mé aktuální rychlosti. Zhruba před polovinou tratě, jinými slovy před smyčkou, která vedla závod zpět na Mühletten, je druhá občerstvovací stanice, kde si opět zvrhávám čaj na rukavice a horkým zbytkem v kelímku si pěkně opařuji ústní útroby. Ve sjezdu a po většinu stoupání ještě držím zuby nehty krok, ale na rovince a z kopce mi moje výkonnostní skupina odjíždí. Pak se dokloužeme na mírná, leč dlouhá a otevřená stoupání a mě se samotnému proti tomu větru moc nechce jet a zaboha se nemůžu přemluvit k nějaké snaze. Nechávám se dojet skupinou za mnou a schovávám se za ně a odpočívám.

Na otevřené úseky praží slunce, sníh hodně povoluje a lyže dost zpomalují. Naštěstí se znovu vjíždí do spásného stínu lesa. Pak přijde nepříjemný kopec před výše jmenovaným třetím stoupáním, leč teď v opačném gardu, klesáním. Předtím ještě míjíme občerstvovací stanici, kde pár kilometrů před cílem věříme v její postradatelnost. Přichází nepříjemný a velmi rychlý sjezd, kde se dá dojet soupeř a nebo naopak pádem hodně ztratit. Poté ještě krátké, ale o to prudší stoupání a již se vjíždí do závěrečné fáze závodu. To již probíhá dle klasického scénáře stejně známého jako třeba v cyklistice, kdy se nastupuje, taktizuje, či odpočívá před závěrečným smrtícím úderem.

V posledním kopečku závodu a následným krátkým a krkolomným sjezdem a dojezdem na stadion se ještě snažím nastoupit dojeté skupince. Nějaký klučina mě nechce pustit a neustále mi píchá hůlky do mé stopy a skáče mi pod lyže. Pak málem spadne a mě se daří nástup zrealizovat, ve sjezdu neudělat chybu a závěrečný spurt na stadionu už netřeba a v poklidném tempu s náskokem na pronásledovníky protínám pomyslnou cílovou pásku.

V cíli zjišťuji, že mám utrhlou hranu na lyži, tím pádem zničené běžky. Honza Šíma mé zklamání kvituje větou, že mi závidí, proč se tohle nemohlo stát zrovna jemu, aby měl konečně pádný důvod si koupit nové lyže. Jdu si ještě vyslechnout poslední ortel k odborným servismanům, kteří mi po bližším ohledání radí lyže vyhodit. To dost kalí můj dojem ze závodu, doprávázející němým úžasem, jak špatně mi jeli lyže. Nutno však vypíchnout, že trať byla perfektně upravená a počasí po ranním oparu slunné.

Dáváme si ještě pověstnou německou bramboračku, jindy šlychtu nevalné úrovně ve srovnání s pravou českou bramboračkou, leč dnes celkem poživatelnou, snad lepší přípravou, snad hladem, či znecitlivěním celého těla únavou po závodě. Jinak je to kašovitá hmota nevábné barvy, vůně a blíže neidentifikovatelných surovin, které jsou namleté a rozmělněné v talíři, ozdobené zvrchu dvěma dlouhými štíhlími vídeňskými párky přesahující z každé strany talíř o pět centimetrů.

Ještě si bereme diplomy a loučíme se s letošním 38. ročníkem oblíbeného závodu. Těšíme se na shledanou při příštím ročníku a běžeckému lyžování zdar!

A nezapomeňte, že Kdo maže, ten jede!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete použít tyto HTML značky:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>