Dnes to na Fichtelbergu nad Božím Darem nemělo chybu… Takové krásné poježdění jsem zažil loňskou zimu tak všehovšudy dvakrát! A to je říjen! Krásně upraveno, mraky sněhu, nikde ani kamínek, modrá obloha, sluníčko pálilo a byly dva stupně nad nulou… pohoda. Dal jsem si tři velké okruhy, kde byla dvě výživná stoupání na kolo a měl toho plný zuby. Obzvláště po tom, co jsem celý první okruh absolvoval za trénujícím biatlonistou v dost svižným tempu. Na to, že jsem na tom stál letos prvně, mě překvapilo, že jsem neměl zas až tak veliké problémy s technikou jízdy, jako leta předtím vždy na začátku. Tedy dokud byly síly. Když docházely, techniku už jsem si moc nehlídal. Taky mě překvapilo, že jsem biatlonistu do kopce sjížděl a taky že mi líp jely lyže. No ale přeci jen prvně na běžkách, raději volněji. Což do těch dvou kopců dost dobře nešlo. Nicméně jsem se pro velký úspěch a nádherné počasí rozhodl dát ještě jeden čtvrtý okruh a ten už jsem dojížděl takřka bezesil.
Přicházím k autu, leč klíč nikde. Prohledal jsem všechny kapsy a nic. Tak zpět do lyží a hledat na všechny místa kde jsem fotil a vytahoval mobil z ledviny, odkud mohly klíče vypadnout. Takže další už pátý okruh a nic. Ještě se zkusím zeptat v budově na stadionu, jestli je tam někdo neodevzdal a pak už jen v hospodě u parkoviště. Cestou na stadion míjím dva děduli, který tam dost dlouho popojížděli a užívali si to. Ptám se jich, jestli nenašli klíč od auta a našli! A dali ho do baráku u stadionu. Vejdu, nikde nikdo, tak volám, zda-li je tam někdo? A otevřely se dveře kanceláře a tak se ptám na klíč. Jakou prý mám značku auta a když říkám Škoda, podává mi klíč. Já nevím, proč ty Němce tak nemám rád? Vždyť jsou docela fajn.