Ohlédnutí za závody 2007

U sebe na blogu jsem si sepsal sportovní výsledky za uplynulou sezónu. Osmnáct závodů, MTB XC, MTB maratony, triatlony, několikrát na bedně. Celkové hodnocení: plynulý ústup ze síně slávy. Celý rok jsem si ale po každém závodě říkal, že musím napsat reportáž. Téměř nikdy mi na to ale nezbyla chuť anebo čas. Až nyní se do toho pouštím. Zde je tedy soupis mých zážitků ze závodů, na které si vzpomenu. Tím chci říct, že jde o moje osobní názory (a že na Bikerech je místo i pro jiné názory! Stačí zaslat článek na e-mail).

Než však začnu dokoliv psát, poděkuji organizátorům, že nám závodníkům připravují závodní kolotoč. Během sezóny v závodě vidíme jen bolest a boj, a tak nás ani nenapadne uvažovat, kdo to celé zařizuje. Jenže to jsou ti nenápadní lidé okolo závodu, kdo věnují svůj čas, aby ostatní měli dobrou zábavu. Tak jim děkuji.

XC Bahno

Na XC Bahno jezdím snad od samého začátku a mé závodění tyto závody hodně ovlivnily. Souboje s Tomem Eberlem, Davidem Kopačkou, Honzou Edelmannem. No a letos… Evička vyhrála ženy, já byl celkově třetí, což byl úspěch. na tratích jsem měl potíže s technikou, jelikož jsem ještě nebyl vyjěžděný. Přeci jen na ergometru to není jako v lese. Děkuji pořadatelům, čtyři závody jsou jistě fuška. A líbilo se mi množství fotek z každého závodu.

Ašský bláteník

Na startu prvního závodu minulého roku za pěkného počasí chyběl Míra Brill, což mi slibovalo umístění o jednu příčku lepší. I když kdo ví. Míra v té době sice absolvoval náročné silniční tréninkové dávky, ale když jsme jeli spolu, nebyl jsem horší. Po 75. km jsem byl ale rázem nejhorší ze všech. Ale to nesmím počítat výborný trénink ještě s Lukášem a Honzou, kdy jsme najeli 150 km a navštívili jsme i Německo.

No a Bláteník. Tuhle Luboš, tuhle nablýskaný Jirka, Péťa… Luboš říkal, že přípravě moc nedal (a pak toho v sezóně několikrát litoval a slíbil, že to napraví – do této sezóny), Jirka byl na soustředění v Chorvatsku. Jo a Karel, ten taky chyběl. No a přišel start, na kopec jsem vyjel první a od začátku jsem si držel náskok a ten jsem zvětšoval. Jel jsem poprvé v týmovém dresu, po trati byla spousta fanoušků, já měl sílu, takže to byl moc pěkný závod, i kdy trať mě moc nebere.

Časovka Zelená hora

Toto byl poslední závod, kde jsem využil svou velkou jarní formu. Vyhrál jsem ve velmi dobrém čase, ale dost vzdáleném Lubošově rekordu. A porazil jsme Míru a Jirku Podhaje. Jak se mi jelo? Tak normálně… už si dávám velký pozor, aby mi v zatáčce pod kopcem k rozhledně nespadl řetěz při řazení na nejmenší placku. Kořeny se snažím přejet co nejrychleji. Snažím se tělu dodávat psychické impulzy ke zvyšování tempa, je to jen 14 minut, takže člověk musí makat a makat.

Dříve jsem z tohoto závodu jezdil domů přes Dyleň, nyní se vozím autem…

Tady jsem asi viděl poprvé v roce Petra Šinku a bráchu, a to na prezentaci, což se samozřejmě nikdy neobejde bez jisté … no nebudu to rozvádět, haha :).

XC Poohří

Tento závod mě nebavil nejvíce ze všech. O to více mě zarazlo, když jsme pak slyšel několik nezávislých pozitivních hodnocení. Podle mě se však tento závod nedá pořádně srovnat s žádným jiným závodem. Vadí mi dlouhý rovný úsek po obou stranách Ohře, který se hodí spíše na silniční závod, ne na cross-country. Věc vynahrazují dva extrémní výjezdy, jeden pěkný přírodní sjezd, těžký technický sjezd po schodech, několik zatáček v prostoru startu a pěkné schody. To je ale málo. Můj názor je samozřejmě ovlivněn tím, že jsem byl fyzicky lehce mimo. Jsem tedy zvědav, jaký budu mít názor letos. Problém je ale v tom, že jako vysokoškolák mohu trénoavt na jaře, ale s příchodem teplejších měsíců pro mě příprava v květnu končí, jelikož se blíží zkouškové období, v tomto roce dokonce již třetí, takže rovnou s bakalářskými státnicemi a bakalářskou prací. No a po zkouškovém zase po téměř měsíční pauze začínám trénovat.

Karel tady poprvé nastoupil za veterány, čímž nás trochu zklamal, ale my jsme se nezlobili, aspoň nás nemohl porazit. Fandili Ája s Petrou, což bylo velice příjemné (a Kája jim pomáhal) a každý závondík se těšil na průjezd těch, co mají v hrdle zvony a sirény. Asi bych takhle mohl psát do nekonečna, ale zajímavé bylo ještě to, jak jsme se s Mírou na závod dostávali. Párr hodin předstarte jsem zjistil, že nemám auto. Fáza se pro nás tedy z Chebu vrátil, opustivší rodinu na rodinném výletě na závod. Mně s Mírou nabrali u Kynšperku – jel jsme už na kole. Před Chebem na dálnici ale Fázovi kleklo auto, takže tam zůstal stát a my s Mírou dojeli na místo činu kolmo.

Ještě bych rád dodal, že jsem si náramně užíval sjezdy a že ze schodů jsem docela lítal. Ája dokonce řekla, že jsem lítal lépe než Filip a spol.

Chebské kašny

Až letos se mi dostalo potěšení podívat se na tento slavný závod v lecčems podobný Loketským kostkám. Více se mi líbily Kostky, ale Kašny jsou také extratřída. Potvrzují to stovky lidí, co jsou na náměstí k vidění. Letos na ně pražilo slunko ostošest a nepolevilo ani při závodě, jehož start byl odsunut o celou jednu kategorii. Tohle pořadatelé moc nezmákli, stejně jako vyhlašování mladších kategorií (ale už fakt nevím, co přesně se mi zdálo podivné). Přijel jsem s tím, že nemám moc natrénováno, ale že ze sebe zkusím vymáčknout co nejvíce. To jsem se snažil pěkně dlouho, ale nakonec mi Míra i Jirka odjeli. Na Jirku jsem zapomněl, ten měl famózní formu na Poohří i zde. Na Artamonovi jsem ho naštěstí, jak říká Maky, oprášil, takže jsem si spravil chuť. No a Karel ve veteránech porazil i Luboše.

Chyběla mi uzamykatelná vidle. Jel jsem poprvé v nových tretrách, ale moc jsem si je utáhnul, takže mě pálily v nich pálila chodidla a hned po závodě jsem je musel zoufale povolit, jelikož už to nebylo k vydržení. Hodně se mi líbil skok do kamionu, který jsem si dobře dával. Na další ročník by se mi líbil videoprojektor ze zajímavých úseků trati.

Karel bike

Na závod jsem přijel s formou, ale hned pod sjezdovkou jsem píchnul, a to proto, že mi prasknul drát a kolečko se vychýlilo a plášť drhnul o brzdové špalíky a prodřel se. Vyztužil jsem to obalem od Corny a jel dál. Jo a ještě mi přesatal pumpovat pumpička, tak mi nějakou půjčil jeden pán, já ho pak dojel a vrátil mu ji. Jel jsem sám. Předjel jsem Ivu, když jsem jel podruhé na Božák. Joo, tenhlezávod taky není úplně lehkej. Pak jsem projel Božákem a valil pod ten obrovskej dlouhej kopec, ze kterého je mi ještě teď zle. Pak jsem přijel nahoru, pod Božákem přetrhl řetěz a šel se najíst do stanu. Doufám, že si to nepletu s předloňskem.

Apache Jestřebí hory

Na tento maraton jsem vážně neměl jezdit. Mám pocit, že mě to odrovnalo na pár týdnů dál. Od 50. km jsem jel od občerstvovačky k občerstvovačce a cpal se koblihami, banány, pil Colu a ionťáky. Jel jsem pomalu a bylo mi zle. Nic pěkného. Byl to těžký maraton, XC na sto kilometrech. Pro toho, kdo má natrénováno, to musí být pěkné, ale pokud na tom nejste dobře, nejezděte tam :). Trať je velice atraktivní, mnoho singletracků, technicky náročné.

Vrchol Negoiu. Na přelomu července a srpna se HCS GANG vydal do pohoří Fagaraš (fotky), kde si RF odrovnal nohy tak, že pak na tréninku nestíhal ani největším pomalíkům. Zleva: Eva Roudnická, RF, Petr Vůjtěch, Martin Voves, Pet Mašek.

Březovský bajk

Byť domovský závod, já předvedu pokaždé spíš propadák. Jde o to, že je v té době konec zkouškového. A co se nestalo… PředLoni jsem udělal zkoušku z Matematiky II, šel slavit a druhý dne ráno nasedl v Praze do autobusu a šel rovnou na start. Byl jsem ještě lehce…, a tak to byl strašný zážitek. Závod jsem ale dokončil. Loni jsem udělal Matematiku IV, slavil, nasedl ráno do busu a jel víte kam? na Březovou. Bylo to úplně stejné! I sestřih jsem si udělal stejný, jako po autonehodě. Tentokrát mi to jelo o něco lépe, Honzu Jiříčka jsem porazil. Předjel mě ale Pavel Mrázek.

Trať byla letos lehčí než bývávala, což jsem ocenil. Jinak jsem ale spíš pro těžší verze. Březová je ale drsný závod, jsou tam dva přetěžké kopce a ani sjezdy nejsou lehké.

Sokotrans Cup

Sokotrans je docela vražda kvůli výjezdu pod Astorií. Ještě že zatím nepršelo. Letos jsem si to dával s Lubošem. Míra se hnal za Vojtou Marvanem. Vtipné bylo, jak pomalu se rozjížděl Fába, jezdil dlouho se mnou vzadu a pak jednou hlesl „zleva“ a jel. No a já s Lubošem. myslím, že nakonec jsme jeli půl napl na špici. Bylo poslední kolečko a jeli jsme spolu. Jak to asi dopadne… tyhle chvíle já osobně moc rád nemám, je to dost psychicky náročné. Naštěstí… v kopečku u zahrádek Luboš zvolil pěší metodu, seskočil… a já jej předjel a získal rozhodující náskok. Byl to risk.

Artamonovův memoriál

Tohle je můj oblíbený závod. Když s jezdilo ještě v Krušných horách, tak jsem ho dvakrát vyhrál a potřetí mi někdo ukradl kolo. Pak jsem si zlomil klíční kost při projíždění trati a pak byla loňská a předpoňská účast. Předloni jsem za fenomenální formy dvakrát píchnul. Letos to bylo s fyzičkou o dost horší a ještě jsem přetrhl před posledním výjezdem na rozhlednu nad Linhartem řetěz. Do cíle jsem tedy opět vjížděl velice smutný a zklamaný, navíc fyzicky zničený. Artík je pro mě velká výzva a tímto závodem začíná kvést má tradiční forma ke konci sezóny.

Dřevěný člověk Jesenice

Nejen cyklistikou živ je člověk. Tak jako jsem od začátku ježdění (stejně jako nyní) oceňoval, jaký pěkný tvar cyklistika dává mým lýtkům, triatlon formuje navíc i horní část těla. A je to stylový sort pro drsňáky, takže není co řešit. Navíc mi to i dobře běhá. Letos jsem ale běžecké přípravě nedal naprosto nic. Na Dřevěňáku jsem byl poprvé a už chápu, proč je to tak oblíbený závod. Skvělá organizace, spousta skvělých lidí. A zadařilo se mi. Plavání nebylo tak hrozné jako obvykle. Hned po výjezdu z depa jsem předjel Jirku Chrousta, který měl jisté žaludeční potíže, pak jsem dojel i velkou partu – Honzu Šimečka, Pavla Vavrušku a spol. Těm jsem se snažil ujet – vydržel jen Zdeněk Procházka. Z depa jsme vybíhali se ztrátou na čelo – Toma Eberla a další. Předběhl jsem právě Toma a ještě Jiřího Bulanta. Doběhl jsem čtvrtý a děkuju fandům – pan Sobotka a Petr Vavruška a další. Plavání jsem měl 19. kolo nej a běh třetí, minutu za šampionem Jakubem Krsňákem a 17 sekund za Pavlem Vavruškou. Triatlon je dobrej sport.

City Triatlon KV

Exkluzivní závod v centru města. Luxus uzavřené silnice. Z vody skoro poslední… pak jen tři okruhy, ale náročnější než minule. Docela rychle jsem dojel Pavla Vavrušku a další lidi, udělal si náskok a v běhu jsem to dokázal udržet. Pak jsem s panem Sobotkou koukal na elitu a dozvěděl se mnoho nových informací, on je všechny zná. Jednou bych chtěl umět triatlonovat :). Staší chtít!

Velká cena Sokolova

Předloni jsem tu jel olympijský TT a loni jsem už tuto chybu nezopakoval. ve vodě jsem tradičně uplaval nějakou tu desítkumetrů navíc a vylezl hodně vzadu. Do první skupiny mi pomohl Petr Dlouhý. Jo a jel jsem na taťkovo kole, co nemělo dost převodů. No a pak… moje cykloextáze. jsem na kole lepší než všichni z mé kategorie. Takže to je problém. Chci se dostat co nejvíce dopředu do dalších skupin. Snažil jsem se odletět v kopci z Citic… marně. Pak další nástupy byly z Bukovan a před Chlumem. Mylsím, že jsme sbírali další a další lidi, ale nikoho jsme neztratili. Úspěch přišel až u Makara, kde jsme dotáhli Jirku Folvarčíka. Tak aspoň někomu jsme zkazil radost. Jirka ale stejně utekl. U policistů dole jsme nechali Pavla Vavrušku. Já ale přijel unavený a nemohl jsem dobře běžet. Pavel mě seběhl a utekl. V tombole jsem nevyhrál nic pořádného, snad příště.

Antal bike

Tohle je můj oblíbený závod. Mám z něj už ale strach, a to kvůli sjezdu do cíle. Dicáci tam majískvělé místo. Závondícise tam totiž chtějí předvést. je t oale nebezpečné, jelikož tam jsou klacky a koryta. Vybavuji si to… nahoře se jede po rovině, usměju se na lidi, co tam stojí, pak doleva a už se šlape na max, abych to dolů pořádně rozjel. No a pak se musí pevně držet řidítka a vybírat správná stopa. Je to hukot. A naposledy tam navíc bylo bahno. Tento závod se mi líbí. Není to ale cross-country. Po startu se jede do kopce, pak z kopce, a už tady se dá ujet, zvlášť když je mokro. Pak se jede dlouho do kopce, přejede se asfalt, z kopce a pak do kopce až zase na asfalt na křížení cest. Pak je to po rovině a těžký kopec před cílem je už jen tam po louce. Závod mi opět ukrutně sednul, Mírovi to nejelo, ostatním také ne, a ještě jsme stihnul dojet Evičku. A to bahno…. no prostě správný závod.

Kynžvartský podzim

Po vydařeném Antalu jsem měl pořádně našlápnuto i na bednu na premiérovém Kynžvartu. Oproti minulému ročníku jsme nedal přednost Chodovskému maratonu a nelitoval jsem. Na kdyby se nahraje, ale aspoň jednou za celou sezónu si to dovolit mohu… takže zde bych řekl, že kdybych neměl smůlu a nešikovnost, tak by to bylo pro mě lepší. Závod je to krásný a těžký. Možná bych dal ta kolečka dvě :). No to by chtělo pořádně zvážit. Anebo to ještě více natáhnout a dát více nahoru dolů. Potenciál to má obrovský. Tamější cesty mám dobře projeté. Ale cestu z Kynžvartu do té druhé vísky jsem neznal. No tak jak to bylo… zapomněl jsem si dres, Miloš mi půjčil ostrovský.

Od startu jsem měl problém se udržet v první skupině, jelikož to drtil Karel a pak Péťa a Luboš. Ve sjezdu na poli jsem zbytečně pospíchal a už tam šlapal jako blázen. Spadl mi ale řetěz a tak špatně se zasekl, že jsme na úzkou cestu vjížděl snad jako poslední. Což je pak docela zábava motat se přese všechny ostatní. Ty obrovské louže… to je síla. Cesta z Kynžvartu byla tehnicky dost náročná a kdo umí zacházet s kolem, mohl dost získat. Nesmí se vám ale nikdo plést pod nohy. S Tomášem Strandem jsme dojeli Jirku a Péťu a já se odpoutal a jel za Lubošem (to byl se mnou už jen Jirka). Ten špatně odbočil, Jirka ho zavolal a jelo se dále do hrozného prďáku. Luboše jsme si docvakl, najeli jsme na asfalt, on nastoupil… utrpení. Jirka se ale kupodivu moc nevzdálil! Takže jsem byl za Lubošovo tempo rád. Nakonec jsme byli fat sami a kolem lesného jsme zvolnili. Tam jsem pak najednou poodjel, po rovině! Nechápal jsem. Bohužel jsem se nechal dojet – ale ani nevím jak, prostě Luboš byl najednou zpět. Pak jsem zjistil měkké kolo, dofoukl jsem, Jirka projel, pak jsem trhnul řetěz, Péťa projel a já se jen pomalu sunul dol, pod hradem jsem vykonal salto a užíval si to. V cíli byla Ája, což mě potěšilo samosebou.

Časovka Kozí vrchy

Tohle je taky známý závod, známý jako boty. Dost hrozný. Nejdřív si to sami vyjedete a pak se jede hromadný závod. Sčítají se umístění, rozhoduje časovka. Někdy to je psychický boj. Letos to ale bylo měkčí. Jela se jen časovka. Že bychom pohodlněli? Asi ano. Trať byla velice náročná. Nejhorší byl začátek, kdy se jelo po podmáčené hliněné cestě. Pak na nakloněném poli byly díry od prasat. Čím dřív člověk slezl a běžel, tím lépe. Pak jsem bohužel nevyjel ten dvojitý kopec a málem jsem vyjel tu prudkou stojku. Po cestě jsem dělal tolik technických chyb! Až moc jsem myslel na konkurenci, Míru a Jindru Volného. Nakonec byl rychlejší jen Filip Eberl, se kterým jsme pokecali o životě i o závodech. Škoda, že tam bylo tak málo lidí, fakt že jo. A znovu se mi potvrdilo, že by měl ček jezdit na závody na kole, ne autem.

Na Zelenou horu

Tento závod byl asi po Domo biku, ne? Každopádně jsme si s Mírou řekli, že by bylo moc pěkné opět všem ujet. Což se povedlo. Z nás dvou byl rychlejší Míra. Sám sebe jsme potěšil svým startem. Nepodařilo se mi našlápnout a starotval jsme asi z druhé či třetí řady z kraje. Všichni mě předjeli a nejelo mi to. Ale nedalo se nic ělat, musel jsem makat. A tak jsem se zezadu mocnou silou procpal až dopředu, Míru si dojel. On mi ujížděl do kopců, já ho sjížděl po rovinatějších úsecích. Díky Petře za fandění.

Domo bike

Tento závod patřil k nejpovedenějším v sezóně. Našel jsem jen dvě chyby: upozornění na velice kluzkýdřevěný most, ze kterého jsem mimochodem spadnul dolů, a pak hudbu po vyhlášení, jejíž hlasitost vyhovovala jen těm nejotrlejším a 90 % lidí vyhnala domů. Na závod přijel i Fába, ale nazul velice nešikovné pláště. Celou noc pršelo, všude bylo plno bahna, jezdilo se po loukách s kalužemi a rozjěžděnými cestami. Hned po nájezdu do lesa to začalo být horké, odpředu se cpala spousta lidí, zejména těch mladších :). Inu mládí vpřed. Pak jsem ale za to vzal do toho prvního prďáku a už nás bylo méně. Já, Míra a Fába. Pak se jelo po kraji lesa a já jel pořád první. V takových chvílích člověk – nebo alespoň já – moc neví. Chci ujte těm za námi, nechci zdržovat, nechci se zničit… a tak obvykle naznačuji, že kdo chce, může jít dopředu. Nikdo nechtěl, vše v pohodě. Pak se tlačilo do toho kopce v lese. Tam tlačil na pilu Míra a my skutečně unikali. Pak se jelo po asfaltu a za seboujsme na rovinách nikoho neviděli. Bylo zaděláno na úspěch. Pak jsem píchnul, většina mě předjela. Je těžký měnit duši, když máte bahno i mezi zuby. Pak jsem jel sám, sem tam někoho předjel. Užíval jsem si trať, je pěkná.

Tak ato byli mé závody. Nenapsal jsem všechno, ale aspoň některé vzpomínky jsem si uchoval. Pokud byste i vy chtěli napsat nějaký článek na bikeri.cz, můj mail znáte: rfiser@gmail.com.