Interview vyšlo v Mladé frontě a v tomto článku je převzato. Raboň letos jezdil za T-mobile a i příští sezónu bude v ProTour jezdit. Již tento pátek odjíždí s PSK Whirlpool trénovat do Špindlu na další rok!
* Před rokem jste za sebou měl úspěšnou sezonu v Hradci. Ta vám pomohla do stáje T-Mobile a do jiného cyklistického prostředí. Co vám to přineslo?
Hlavně velký skok a spoustu zážitků. Hodně věcí pro mě bylo nových. Jiné závody, soupeři, zázemí. V tom všem se ale ukázalo, že základ je stejný, vše se točí kolem výsledku. Ten je důležitý.
* Stáje ProTour pracují s mnohem většími rozpočty než třeba domácí týmy. V čem jsou největší rozdíly?
Asi největší je v cestování, protože tady se k závodům většinou létá, takže v Evropě jste všude za dvě hodiny. Jinak komfort je přece jen větší, ale třeba ve vybavení, jestli máte čtyři nebo dvě kola, jaké a kolik máte k dispozici oblečení, to už člověka tak nebere.
* Jak jste se srovnával se závoděním s nejlepšími?
Tak to bylo samozřejmě úplně nové. Už proto, že člověk je najednou v týmu, kde s ním závodí hvězdy jako Ullrich, Rogers, Gončar, Klöden a další. Je to takové zvláštní, protože jeden rok se na ně díváte v televizi, jak závodí třeba na Giru a o rok později s nimi sedíte v autobuse a bavíte se o tom, jak může vypadat etapa, kterou společně pojedete.
* Největší světové závody jsou asi o něčem jiném, než ty, které jste jezdil předtím. Jak jste si zvykal?
Těžko. Přijel jsem na první závody a byla to hrůza. Brzy jsem odpadal, dva, tři jsem nedokončil. Dokonce jsem byl nahlodaný, jestli jsem udělal dobře. Ale právě v těch chvílích jsem byl hodně překvapen, že za mnou spolujezdci z týmu přišli a povzbudili mě. Říkali mi, ať si z toho nic nedělám, že ve dvaadvaceti, třiadvaceti letech tak začínal každý. Bylo to hodně povzbuzující.
* Velmi brzy však přišla nominace na Gira d’Italia, což se v první sezoně málokomu podaří…
Bylo to opravdu překvapení. Něco takového jsem si totiž vůbec nedovedl představit. Vezměte si, že na soupisce T-Mobilu bylo devětadvacet lidí, to jsem opravdu nečekal.
* Navíc ani program, který jste měl před Girem tomu moc nenapovídal.
Právě. Jel jsem tři pětidenní závody a najednou asi po dvou dnech mi volali, že mám jet na Giro. Domluva zněla, že mám hlavně pomoci v úvodních zhruba deseti spíše rovinatých etapách a pak se uvidí. Vedení týmu nechtělo, abych Giro dojel za cenu toho, že by mě to poznamenalo na další část sezony.
* Jak jste se pak rozhodovali, zda skončíte, nebo pojedete dál?
Necítil jsem se špatně, konzultovali jsme to s lékaři a nakonec jsem pokračoval a závod jsem dojel. Myslím si, že mi to dost pomohlo.
* V čem?
Udělal jsem si cyklistický respekt. Cítil jsem, že najednou o mně přestali pochybovat, setkal jsem s kladným ohlasem.
* Když jste do minulého roku závodil za hradecký tým, tak jste sbíral jedno vítězství za druhým. V nejvyšší kategorii to už je těžší, čeho si nejvíce vážíte ze svých výsledků?
Určitě druhého místa v časovce družstev na Giru. I když třeba právě tento výsledek s odstupem času člověka trochu mrzí.
* Druhé místo je málo?
K prvnímu místu nám chyběla jediná vteřina, což přijde líto. Protože jet v týmu s Ullrichem, Gončarem a dalšími a ještě vyhrát, to by byl zážitek. Navíc člověk rychle pozná, že v těchto závodech se počítají jen první místa. Být druhý jen o jednu vteřinu? To za chvíli nikoho nezajímá.
* Sezonu jste skončil v září, teď už vás čeká příprava na tu další. Víte, co v ní od vás tým bude čekat?
Mám už závodní plán a vypadá velmi povzbudivě. Vrcholem by měla být opět účast na Giru, mám tam třeba závod Paříž – Nice a další.
* Bude se nějak lišit příprava od těch dřívějších?
Bude kratší. Dřív to byly tři, čtyři měsíce, teď to bude méně. Teď budu v Čechách, prosinec soustředění na Kanárských ostrovech, leden Mallorka a na 6. února už mám v kalendáři první závod.