Stovka v Jestřebích horách

S taťkou jsme se v pátek odpoledne vydali směr Hradec Králové, do obce Úpice. V rámci Festivalu cyklistiky se tam konalo Mistrovství ČR v bikemaratonu. Trať měřila 105 km, převýšení 2,5 km. Na první pohled zkušeného maratonce takový standardní Malevil. Avšak, chyba lávky. Obtížnost tratě totiž není dána pouze délkou a převýšením, ale také jejím povrchem a počasím. Což o to, počasí bylo v sobotu ideální, ale ten povrch… šlo totiž o zrcadlový obraz typických alpských maratonů, které vedou po dlouhých prudkých štěrkových cestách: kopeček za kopečkem, sem tam kopec (a když už, tak pořádný), minimum (!) asfaltu, technicky náročné dlouhé lesní úseky, později rozbahněné cesty, ve kterých přední kolo pouze bezmocně plavalo. Na čtyřicátém kilometru jsem zoufale přemýšlel, jak se dožiji cíle a pak jsem už jen jel z jednoho bufetu do druhého a jedl, co mi přišlo pod ruku (koblihy, koláčky, melouny, banány, hrozinky, musli tyčinky, rohlíky se sýrem a k pití kolu a ionťák), a nechal si stříkat řetěz. Moje krize byla způsobená nejen tím, že jsem málo jedl, ale spíše tím, že nemám natrénováno. A tak jsem si to odtrpěl. Nakonec jsem se do cíle dokutálel, za třemi ženami, šťastný a s úsměvem na rtech. Aneb, co tě nezabije, to tě posílí.

A nyní k závodu. Především se musím pochlubit, že kopec, který na této fotce neznámý biker sbíhá, jsem sjel.

K organizaci. Problémem většiny českých maratonů je, že člověk po příjezdu do města neví, kde je start, prezentace, nic. A na této akci to tak bylo také. Prezentaci jsme po dotazech našli, zato nalezení tělocvičny na přespání bylo dílem náhody. Člověk si říká, proč jen ti pořadatelé nenalepí po ulicích nějaké cedule. Dokonalé byly občerstvovací stanice. Byli tam mechanici s olejem a ochotní lidé s množstvím jídla, pro rychlé byly k dispozici naplněné bidony. Maraton Karel bike si drží jendo dosud neopakované plus: v cíli na závodníky čeká ve velkém stanu velká občerstvovací stanice. Kyby tak i na jiných maratonech na závodníky čekala v cíli odměna v podobě balíčku s jídlem. Ostatně, za 500 Kč by si to zcela jistě zasloužili.

Značení trati na 100% dobré. Jedna příhoda… jedu do kopce na kašpárka s nějakým chlápkem, co má ze včerejšího triatlonu ještě číslo na ruce a povídáme si, jak už jsme na dně. Jedeme fakt dlouho, je to jako na Dyleň z Vysoké. A na vrcholu mi hoch poodjel a jel první. Přišlo klesání, stejné jako to stoupání nahoru. Za chvíli tam mám 50 km/h a náhle vidím značku doprava… ten hoch ji neviděl a v několika sekundách byl z dohledu dolů v kopci. Nechtěl bych být v jeho kůži.

Prostředních 60 km bylo pro mě vážně těžkých. Trať vedla terény, bez asfaltu, nahoru, dolů, rigoly, bahno atp. Ale i to může být hezké – jen člověk nesmí být fyzicky mimo jako já. Několik úseků bylo úžasných, singletracky na skále mezi kameny, prudké sjezdy na rozmoklé trati, dlouhé sjezdy po loukách.

Moje krize je tak velká – anebo ty holky tak dobré, že mě předjely tři holky. To jsem nechápal. Pozdější vítězku (kolo KTM) vidím, jak lepí duši. Pak kolem mě profrčela, jako kdyby jela z kopce. V této souvislosti mě napadá, zda jsou na MTB závodech dopingové kontroly. Takové drobné blondýnky to byly… a jak jely.

Opět mi na zadním kole praskl drát. Čím to je, že mi na většině závodů praskne drát na zadním kole? Kolo jinak jelo v pohodě, ale rád bych uzamykatelnou vidli a pevnější kliky. A nová kola :). Na trati jsem pokecal s jedním bikerem z Goofy Teamu a s dalšími. Ze zadních pozic jsem toho moc neviděl, takže nemám co vyprávět. Moje tempo bylo také, že jsem odstartu zpomaloval a těsně před úplným zastavením (bylo to u občerstvovačky Kravín) – 10 km před cílem jsem zrychlil a do cíle spurtoval.

Tolik moje Jestřebí hory – už nikdy více. Jo a spaní v tělocvičně doporučuju. A zastávky v bufetech také, mají tam lahodné koblihy.