Mistrovství republiky v půl maratonu nalezlo letos útočiště na stadionu Velké Chuchle. Ideální pozice vlastně ještě v Praze, množství parkovacích míst, občerstvení a spousta místa pro prezentaci sponzorů i pořadatele. Navíc kdy se člověku povede pořádně si zařádit na dostihovém závodišti? Dlouhá rovinka a následný kopec navíc poskytoval ideální podmínky pro roztrhání pelotonu před vjezdem do nádherných terénů směrem na Karlštejn.
A teď ta horší část. Většinu těchto možností pořadatelé nedokázali dostatečně využít. Prezentace proběhla v pohodě. Šel jsem se rozjezdit a potkával se s více než tisícovkou budoucích spolujezdců. 5 min před startem jsem dojížděl s kamarádem z Bikelive na start a s hrůzou v očích jsem si prohlížel masu rytířů na svých ořích. Pořadatelé naprosto nezvládli řazení na start a startovní oblouk i s vodícím autem byly utopeny v davu závodníků naprosto všech výkonnostních tříd včetně lidí s batůžkem a svačinou přidělanou na nosiči.
Následoval ulitej start a kolečko na ovále a také první hromadné pády. Mnoho lidí to jednoduše švihlo přes ovál rovnou ven. Držel jsem se okolo 40. místa kousek za autem. To bohužel nejelo dostatečně rychle a proto na nás zezadu neustále tlačili další a další závodníci. Najednou to přede mnou někdo neubrzdil a už jsem se válel v další hromadné kolizi. Teamový kolega to odnesli šeredně, pár minut nevěděl o sobě, natož pak o světě. Chvíli jsem ho hlídal, napadalo přes něj ještě asi 50 lidí. Pak jsem naskočil na kolo a snažil se dojet ztrátu. Jak jsem byl naivní…
Po chvíli jsem vjel do kopce po rozbité betonce. „Jedu zleva, zprava, středem,“ můžu si hlasivky vyřvat, každý se snaží co to jde, ale moc to nejde. Solidarita nikde. Nejhorší to ovšem bylo v terénu. Propracoval jsem se sice na zhruba 80. místo, ale blátivá trať amatérům nesedí a málokdy se jim povede kopeček sjet natož pak vyjet. Sleze jeden a jsme dole všichni. Propustnost mistrovské trasy byla tak pro 400 lidí maximálně. A výhrady bych měl i k jiným věcem. Jen namátkou ionťák na 1. občerstvovčce skoro ani netekl jak byl sladký… Většinu doby jsem měl oči na stopkách a ruce na brzdách. Upřímně jsem doufal, že mě nikdo nesejme. Silově i technicky jsem se cítil připraven, ale z celého závodu si pamatuji jen dresy a pláště lidí, které se snažím předjet. V posledním stoupání jsem předběhl budoucí vítězku, které se povedlo utéct před oním pro spoustu lidí osudným pádem na 2. km.
Co se týče ostatního zázemí… Fronta na sprchu byla pouze logickým vyústěním množství lidí a nedostatku sprch. Já tedy našel jen jednu…. Proklamované menu 4 druhů jídel bylo úžasné, chlapi se vytáhli. Na mě bohužel zbyla už jen rýže nebo buřt. Pepa Dresler nezaváhal a i za deště a téměř bez zájmu diváků předvedl klasicky kvalitní show.
Následoval závod teamů na ovále, který jsem nebohým závodníkům vzhledem k dešti vážně nezáviděl… Toyota Dolák nezaváhala. Místo vyhlášení jsem šel raději do sprchy, která se konečně uvolnila.
Vypadá to, že jsem šťoural… Asi jsem. Zjištění dnes ráno, že jsem dle výsledků nedokončil závod mi taky důvod ke chválení nepřidalo. Nakonec se vše vyjasnilo a přiklepli mi 8. místo v kat 19-29 let. Alespoň optimistické zakončení…. Snad se ostatní bavili lépe než já.
{jindra}