Poprvé jsem se zúčastnil x-terry, tedy terénního triatlonu. Na tratích 0,4-10,75-3,2 jsem si dal za cíl útočit na čas pod jednu hodinu, což se mi o tři minuty povedlo. Porazil jsem i tátu, takže se závodem spokojenost (enem ten Míra Hudák mě štve), ale zato mi byly rozlomeny brejle a co je horší, i moje přílba utrpěla vážné zranění. Fotofokumentace od Radka je zde ;). No, Radek měl čas o 10 minut lepší než já. Věděl jsem, že mi natrhne rektus hodně, ale 10 minut jsem nečekal :).
Nyní k průběhu závodu kronologicky. Někdy minulý (nebo tento?) týden jsem se dozvěděl, že v Chodově cosi takového je, a začal ve mně hlodat červík, že bych to možná zkusil. Ve čtvrtek jsem jel s taťkou projet trať. V Chodově jsme potkali pana Nádvorníka, kterej tu trať celou vymyslel, takže nám jí i ukázal. Myslel jsem, že na ní umřu (chtěl jsem sem dát fotku, ale jde na ní prd vidět, že jsem na tý trati duši vypustil).
V pátek jsem se totálně ulítal s klukama na Old Zálesku, takže jsem na sobotu spal jak nemluvně. Protože máme jenom jedno horský kolo, tak si taťka musil vypůjčit kolo od Luďka (později zjistil, že na něm není ani ň funkční). Já se řádně nachystal a vyrazili jsme. Měl jsem si vzít kšiltouku.
V registraci jsem jako svůj tým samozřejmě uvedl HCS Kostelní Bříza. Když jsem se vracel, abych si správně seřídil Bejka, tak jsem potkal tu kůži línou i s manželkou, kteří přicházeli na registraci pozdě, jak jinak.
Bejka jsem nastavil, dvakrát jsem si odběhl do lesa a těsně před startem jsem ještě musel ve vodě (pardon, ale já s tímto průvodním jevem své nervozity neumím nic udělat).
Odstartováno bylo asi čtyři minuty před první hodinou. Skočil jsem do vody hned za Radkem a bylo to maso. Celou cestu jsem hrabal na někoho, nebo do někoho kopal, popř. někdo na/do mě. Nejhorší to bylo u jedné z bójek, kde jsem inkasoval carlosovku přímo do kyčle. Být to o pár cm víc vlevo, asi bych pokračoval stylem zednický třísky. Připloval jsem a nevidím své triko. Začal jsem sprostě nadávat, kdo že mi ho zebral. Paní Nádovrníková mi ho podala od vedlejšího kola, že prej tam něco spadlo. Nechápal jsem. Zato jsem ale zjistil, že nemám přílbu. I ta mi byla podána z toho samého místa a bylo mi oznámeno, že mé brýle jsou vedví přeťaté. To mě teda dožralo a kopnul jsem do toho trika. Hned jsem si odstoupení ze závodu ale rozmyslel a rozhodl se pokračovat bez brejlí. Pořád mi bylo vykládáno něco o tom, že to spadlo, tak jsem zahlásil (ne moc vybíravým jazykem), co je to za blbost, že to bylo na zemi. (Později se ukázalo, že sousedovi spadlo kolo na moje věci.)
Řádně rozčilen jsem vyrazil na bikerskou část, kde mě každej jaksepatří předjel. Bylo to pro mě a mé klouby utrpení. Navíc jsem se děsně těšil, až se na rovnějším úseku napiju. Konečně jsem dorazil na rovinku, chápu se míst, kde obvykle bývá láhev, jenže ouha, nikde není. V tu chvíli jsem měl v hubě tak sucho, že na takovym povrchu by odmítla hrát fotbal i Uganda. Při průjezdu prostorem startu a cíle jsem si slovy a posunky říkal o pití, v odpovědi se mi dostalo pouze zamávání. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v terénu potkal jednu dámu, která držela moji flašku se smajlíkem. Natáhl jsem se pro ni, zandal do držáku a myslel jsem, že té paní snad nohy budu líbat, protože mě zachránila před dehydratací. V tu chvíli byl za mnou ten pán, co poctil moji kyčel svoji nožkou při plavání. Ale protože jsem už měl svoji flašku se smajlíkem, tak jsem mu ujel.
Přijel jsem do depa a Sobi už mi hlásil, že táta je přede mnou. Chvíli mi trvalo, než jsem za běhu omyl všechny soply. A že jich ze mě viselo! A pak už jsem se soustředil na jediný cíl — předběhnout svého octa. To se mi povedlo ke konci prvního kola a do druhého už se mi běželo o poznání lépe (když nepočítám to, že mi pěkně ztěžklo triko, když jsem na něj vylil tu vodu). Havlíčka jsem například předběhl o kolo. V samém závěru jsem se poprvé ohlédl a co jsem neviděl, muj ocet byl za mnou děsně blízko. Proto jsem natáhl krok, zvýšil tepovku až na 183 a chtělo se mi zvracet. Táta se s tím tempem ale nějak nesrovnal a už nedělal problémy. Před svými zraky jsem ale spatřil Míru Hudáka. Nebyl jsem si ale jist, že je to on a chtělo se mi zvracet (a hlavně byl poměrně daleko), tak jsem se vyprd na finišování. Stejně jsem si to prohrál tim, že jsem potratil flašku a rozčiloval se v depu. Jo a ten běh vůbec nebyl terénní, jak se na x-terru sluší a patří.
Ve své kategorii jsem byl nakonec šestý, od bedny mě dělily 2 minuty. Při odchodu jsem ale zjistil lepší věc, totiž že sousedovi spadlo kolo ještě jednou a tentokrát mi přeťalo přílbu, což mě teda vážně namíchlo. Tak jsem radši odjel domů.
Jo a ještě musim říct, že jsem se vážně bál toho, že mě Eva porazí. Myslel jsem, že plove rychleji, že na kole pojedem zruba stejně (nedej bože, aby si tam zvýšila náskok) a že v běhu už nebudu s to něco s tím dělat. Evu jsem ale porazil o více než délku jazyka, což mě překvapilo. Doufám, že se setkáme na nějakym dalšim triatlonu (i když Eva teda tvrdí, že ne).