Xterra France 2010

Další ze série závodů světového poháru v xteře ve Francii jsme spojili s rodinnou dovolenou. Tak jsme vyrazili do horského městečka ,i s naším psem, o týden dříve. Spali jsme v kempu v malém bungalovu, úplně odstrčení od světa v krásné horské přírodě, která byla netknutá turisty z východu :-). Sem tam se objevil nějaký ten Holanďan, jinak samí Francouzi. Majitelé kempu nás přivítali v podělí večer, naštěstí paní domácí mluvila anglicky. Fotky příprav a závodu, fotky tratě.

Tak jsme se ubytovali a vyrazili k jezeru, kde se měl závod jet. Já a brácha jsme smočili jen nohy, protože to bylo neuvěřitelně studené. Tak jsme se šli radši zabydlet a že plavat v neoprénu půjdeme další den. Druhý den ráno jsme vyrazili s rodiči na kolo, prozkoumat okolí a koupit nějakou mapu, abychom se totálně neztratili. Zpět jsme to vzali přes kopec, kde se měl jet závod. Tam se nám otevřela celá krása i zrádnost horské přírody. Stojky v lese po skálách, kde se dalo kolo jen tlačit nebo nést na zádech a sjezdy rychlé a prudké, které svádí pustit sjezd bez brždění, jako odměnu za nastoupané metry. První projížďka byla fajn, narazili jsme i na označenou trať Xterry.

Odpoledne jsme si šli zaplavčit a odpočívali jsme. Další dny jsme strávili už jen na trati. Můj první dojem z prvních dvou kilometrů byl naprosto otřesný. Ty Frantíci se snad zbláznili!!! Traverz se skálami, místy sesypaný, široký asi 30 centimetrů a pod ním sráz a plošina v nedohlednu. Naštěstí tam v průběhu týdne přidělali záchranné sítě, ale mně to nějak moc nepřidalo. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká pak. Kopce, kopce, kopce, samý kopce. Když jsem si myslela, že už bude odpočinek, trať vždy zabočila do stráně a zase kopec. Po kořenech, po kamenech, po jehličí, po blátě, proti proudu potoka, no snad všechno, co se dá na tak náročných tratích najít. Krátký technický sjezd zakončený kamennou drtí, kde to strašně plavalo a pak zase kopec. V lese po singletracku, namotaný mezi stromy, kde snad předtím žádná cesta nevedla – ale vyčistěná od větví a jiného nepořádku. Další stoupání na sjezdovku, kde byla při závodě občerstvovačka, lehká rovinka s trialovou vložkou a zase ukusovat další výškové metry.

To už nás trať navedla na vrchol kopce (z 750 m.n.m. do 1200 m.n.m.). Čekala nás odměna za nastoupané metry – sjezd. Ale že by se v něm dalo odpočinout, to se říct nedá. Jeli jsme na cestě zničené od lesáků a jejich těžkých traktorů po těžbě v korytech. Pak cesta přešla na lesní pěšinku, kde se to dalo hezky pustit, s bráchou jsme svištěli asi šedesátkou. Pak se cestička napojila na kamennou drť, do které kdybychom nešikovně vlítli, tak mohlo jít o víc něž rozbité kolo! Bomba, a tohle jsme měli jet dvakrát…

Pak jsme si šli proběhnout trať běhu. No a opět překvápko…! Snad ještě horší než kolo. Náběh byla rovinka, a pak to začalo. Krpál po úzké cestičce vymleté od dešťových potůčků, polomy, větve z vytěžených stromů! Křížem krážem přes rozorané cesty od lesáků zase od těžby, stoupání a klesání, která se nedala běhat, jen chodit nebo lézt po čtyřech. Zkrátka výživná trať pro profíky, zabijácká pro mě. Aspoň že to plavání je po rovině :-).

Samotný závod se jel v neděli 11. 7., start byl neobvykle ve 14 hodin. Dopoledne se jel závod na polovičních tratích. Řev a povzbuzování bylo slyšet po celém údolí. Na hlavní odpolední závod dorazil ještě jeden Čech, nyní jezdící za Slovensko, Karel Zadák a slovenský reprezentant Peter Mosný. Na všech 380 startujících nechali pořadatelé pouhých 20 metrů pláže. Asi byli trochu naivní,když mysleli, že se tam všichni vejdeme, aniž bychom stáli ve vodě… Tak jsme se tam nějak poskládali a závod odstartoval ránou z děla.

Plavalo se, pro mě naprosto nepochopitelné, v neoprénech (voda se za ten týden oteplila na 22 stupňů). Tak jsme se trochu uvařili. Bylo mi uštědřeno pár kopanců do celého těla, než se startovní pole roztrhalo. Pak se plavalo v pohodě. Brácha je trochu horší plavec, ale s 1,5 km tratí se popral celkem statečně.

Na kole se mi první okruh jel dobře, místy jsem se držela se skupinkami mužů. Až jsem si říkala, že to nesmím tolik přehánět, abych ujela druhé kolo. Do druhého jsem najela a jako když mě někdo praští, opustily mě všechny síly. Gely, ionťáky, tablety, nic mi nepomohlo. Vůbec nevím, čím to bylo. Myslím,že natrénováno mám dost. V půlce stoupání mě předjel brácha, který měl síly i vtipkovat, ale já mu nemohla ani odpovědět. Pak už mě jen míjely skupinky závodníků a já se nemohla nikoho chytit. Kolo jsem nějak dojela, ještě mě stihl nějaký „gentleman“ vytlačit z trati na kameny, kde jsem upadla.

Na běh jsem se vydala úplně hotová. Po rovině jsem tak nějak běžela, ale do kopce to nešlo. Sotva jsem šla. Ale nebyla jsem sama. Bylo to jak pochod mrtvol – od občerstvovačky k občerstvovačce. Nějak jsem ty dvě kola obkroužila a doplazila se do cíle.Všichni tam už čekali.Brácha byl dokonce i trochu fit.Já jsem byla ráda, že dýchám. Cítila jsem jen bolest nohou, pálení puchýřů, rozedřených do masa a cítila se strašně vyčerpaná (jak říkáme na s…! :-) ).Po chvíli jsme se s bráchou sebrali a šli se osprchovat,abychom stihli vyhlašování.

Nakonec jsem v mé kategorii skončila na 2. místě, celkově 266., což nebylo nic moc. Brácha skončil 31. v kategorii a 234. celkově.

Výsledky profíků
1. LEBRUN Nicolas 1. LORBLANCHET Marion
2. DEL CORRAL MORALES Victor 2. BUCHER Renata
3. MARCEAU Oliver 3. WASLE Carina
5. BATALIER Franky („baterka“)
7. ZADÁK Karel
20. MOSNÝ Peter

Závod to byl pro mě nepovedený, až moc těžký. Těžký nejen pro mě – o tom svědčí, že z mé kategorie jsme z celkových sedmi dojely jen tři, a že čas na tyto vzdálenosti je průměrně 2 hodiny a 20 až 25 minut u profíků a teď nejlepší zajel za 2hoďky a 53 minut. Ale příroda v okolí byla nádherná. Na dovolenou na bajky naprosto ideální – můžu doporučit. Já doufám, že už příště taková muka při závodě nezažiji a pojede se mi lépe. Tak mi držte palce do dalších závodů :-) . Tímto závodem jsem se kvalifikovala na MS HAWAII, tak kdybyste někdo měl tip na sponzora , tak mi dejte určitě vědět.

Odkaz na celkové výsledky a info o závodě.