O úspěších členky Atletického klubu Sokolov (a spokojené maminky) Ivany Sekyrové na Mistrovství ČR v Třinci si můžete přečíst v článku Milana Kalouska. Získala tam dvě stříbrné medaile.
Na mistrovství ČR v Třinci se v sobotu postavila na trať závodu na 10 000 m. Správně odhadla sílu vítězky Petry Kamínkové a v souboji o stříbro šetřila i s ohledem na nedělní start síly až do osmého kilometru. Tam s velkou lehkostí opustila své soupeřky a suverénně si doběhla pro svou první dráhovou vytrvaleckou medaili. Druhý den si na nátlak rozhodčích musela dle nových pravidel vybrat mezi tratí na 5 000 metrů nebo během na 3000 metrů překážek. Vybrala steepla 3000 m překážek a dobře udělala.
Dnes o ní byl článek v MF Dnes, který sem kopíruji, aby nezapadl:
Atletická sezona ještě zdaleka neskončila, a sokolovská atketka Ivana Sekyrová má už čtyři medaile. „Se sezonou jsem zatím spokojená,“ říká se smíchem. Ještě jednu, pátou, by ale letos ráda přidala. Z Běchovic.
jeden z technických delegátů: „Vyberte si. Buď zítra poběžíte tři kilometry překážek nebo hladkou pětku.“
A Sekyrová se rozhodla: Poběžím steeple. Na vítězství v anketě MF Dnes a iDNES. cz za měsíc červen stačily suverénce běžeckých tratí dvě stříbrné z nedávného mistrovství republiky v Třinci.
„To je dobrý,“ smála se včera odpoledne svému vítězství. „Že něco takovýho existuje, to slyším prvně. Kdy to vyjde?“
Bývalou sprinterku přemluvili v Sokolově k vytrvalostním disciplínám až loni. V pětatřiceti letech a po mateřské. „Roky letí, někdy mě mrzí, že je mi už tolik.“ Teď se zdá, že běhat dálky bylo to správné rozhodnutí.
Nejoblíbenější disciplína? Přespoláky. Ze začátku běhala kratší, dva, maximálně tři kilometry. Pak ji trenéři přemlouvali na delší. A ještě delší. „Je to něco jiného než dráha.“
Snad nejraději má Velkou Kunratickou. „I když je krátká,“ přiznává. Aby ne, už ji dvakrát vyhrála. A kralovala na ní i letos. „Přes potok, do kopce, a pak už svištět. Je to sice trochu kratší, jen patnáctka…“
A dráha? Tam si Sekyrová oblíbila steeple. „Běhala jsem čtyřstovku překážek. Techniku mám v sobě.“ Přes steeplovou překážku před příkopem dokonce skáče rovnou. Bez dotyku.
Že ji to táhne k překážkám, to ukázala i v Třinci. Když se měla rozhodnout, jakou trať poběží.
Po sobotní desítce za ní totiž přišel medaili neměla,“ vysvětluje. Vybrala si dobře. Doběhla si pro druhou stříbrnou. „I když byla trochu znát únava ze sobotní desítky. Kroužit pětadvacet kol… Přeci jen jsem bývalá sprinterka,“ směje se.
Na desítce to tak nevypadalo. Nástrahy dlouhé trati zvládla mazácky. „Už jsem si zvykla,“ přiznává.
Ještě loni se při hodinovce trápila. Vypočítala si: šestnáct kilometrů, to je tak čtyřicet kol. „A už při sedmnáctém jsme byla úplně mrtvá. Říkal jsem si, že tohle nemůžu v životě běhat.“ VTřinci zlý sen z hodinovky definitivně pohřbila. Na desítce si mazácky podržela tempo… „Trenér mi totiž řekl, že nemám chodit dopředu,“ vysvětluje.
Soupeřit s pozdější vítězkou Kamínkovou? To nechtěli. Raději šetřili síly na boj o stříbro. „Věděla jsem, že když se nic nestane, zvládnu to.“
Schovala se v balíku a čekala. Ještě dva kilometry před cílem na ni trenér křičel: „Vydrž a nezrychluj, raději se šetři.“ Vydržela. I když ji Kamínková lákala ke společnému trháku. Pak ale zabrala. Na její nástup už nikdo neměl, v pohodě si doběhla pro stříbro. Pro svou první medaili na dráze mezi vytrvalci.
Autor: Pavel Mrhálek