Karel bike pro změnu zase očima Štafle

Všechno je jednou poprvé, a tak jsem si řekla, že projet se po sjezdovce na kole je nabídka, která stojí za zváženou a vydala se do hor na Karla. A jaké to pro mě bylo? Jak už jsem udělala jednou, změnila bych název na Kamenovku, protože stejně jako na CH40 byly doménou kořeny, tak tady to byly velké ostré kameny.

Nevím proč, ale tenhle závod jsem si vybrala už někdy v létě, a tak jsem podrobně studovala profil tratě a sbírala informace o trati od přátel bikerů. Jak už to tak bývá, názory byly zcela protichůdné. Někdo že jo, že Štafle dovede, jiný že zase pro Štafli to není. V TBB a okolí se teď rojí kdejaký virus a bacil a z toho kašlík a rýmička, no a já chytla bacila nervosus obžervus (kdyby měl někdo zájem, vím od koho :). Od rána jsem nedělala nic jiného než jedla. K snídani borůvkové koláče tři kusy, Deli tyčku, banán, na Božáku pak štrudl a kávu, kterou nikdy nepiju, a na startu jsem si kousla do toho hnědýho lepivýho hnusu. Pak mě už zarazil Tomsík slovy „nežer furt, nebo se pobleješ „. A měl skoro pravdu.

Ráno raníčko prezentace byla. Není dobré pro organismus vstávat v sobotu brzo a my museli, protože konečná pro zápis byla do 9 hod ranní. Pak hoďka a půl na štrúdl do startu. Jak řekl nejmenovaný biker, je to hnus takhle brzo startovat, to pak nemůžeme v pátek dlouho pařit, popř. koncertovat.

Start konal se na zelené louce a slunce už v tuto hodinu pěkně hřálo. Pán pořadatel podal pro mě dost zneklidňující informace ohledně tratě a taky míst kde stojí horská služba. První část jsem moc neposlouchala, protože zapamatovat si 55 km tratě je pro mě nadlidský výkon. Ale měla jsem, což jsem samozřejmě netušila. Záchranku jsem si ale pamatovala, jen nevím proč mě to neuklidnilo. Hned mě napadlo, že ten děsivej profil nelhal, když tady potřebujou horskou službu. Pak už jen ukázka cedule která označovala nebezpečný sjezd a hurá na to. Stáli jsme s Jirkou na startu první a žádali přicházející, aby nás předběhli. Moc se jim nechtělo, až na Honzu, který přijel poslední a drze se před nás vecpal. Zato mi ale dovolil, že se můžu za něj zahákovat, protože dneska mu to stejně moc nepojede, právě z důvodu nočního koncertování. Této nabídky jsem nějak nestihla využít.

Startovali všichni pohromadě podle délky tratě a louka stačila na roztrhání bandy na malé skupinky. Musím přiznat, že trať mě nadchla. Něco takového jsem nejela. Nesnáším starty do kopce a tady jsem se hned začali šplhat na Klínovec. Cesta po sjezdovce nahoru, pak lesíkem kudy jezdí sjezdaři dolů, šup přes silnici a malý, ale výživný stoupáček na Klínovec. Už tam někteří z mé zdatnostní kategorie tlačili, protože ty kameny to bylo něco. Nahoře mě čekalo to, proč jsem sem vlastně přijela, a to nijak náročný sjezdík po dámské sjezdovce (to říkal Jirka, ne já). Všichni bikeři jeli po levé straně sjezdovky plné šutrů, jen blondýna se rozhodla, že vpravo to bude lepší. Mávající ruce fotografa mě sice upozornily že tudy to asi není až tak dobrý, ale odvodňovací kanál asi půl metru hluboký i široký se blížil rychleji, než se dalo ubrzdit. Teda, napadlo mě že bych to mohla taky přeskočit, ale naštěstí pro mě i kolo jsem rychle a objektivně zhodnotila své technické dovednosti a raději se katapultovala do trávy. Další modřina na koleni a už úplně zničené torzo berušky, kterou jsem si z nostalgie vzala sebou.Takže pro příště, nevybočuj z řady pokud to tam neznáš. Tahle úvodní pasáž myslím prověřila technicky každého borce, některé pouze utvrdila v tom že jsou jelita.

Zbytek trasy jsem jela prakticky sama. A to není dobré. Nemám žádný orientační smysl. Trasa, rozdělená na 2 okruhy, vedla skoro pořád v lese a to máme rádi. Dlouhá nekonečná stoupání a o něco kratší sjezdy, většinou kořeněná zmíněnými kameny, na široké prostorné cestě. Ono vůbec je těžké postavit trať, která ač je dokola je pořád do kopce… nevím, jak to udělali :)).

Sjezdy měly být dva. Jeden si nějak nemůžu vybavit a ani ten druhý nebyl nijak těžký, takže je možné, že si hoši nevšimli ani tohoto. Jezdilo se hodně v lese, taky přes potůček, ale všude se dalo pohodlně předjíždět, popř. poklábosit v jedné lajně. Asfaltových pasáží bylo opravdu poskrovnu a to je fajn. Pro mě nejhorším úsekem bylo právě asfaltové závěrečné stoupáníčko, kdy jsem bojovala víc s přírodními živly než s vlastní únavou. Někde jsem četla, že jízda proti větru je otázkou silné vůle… no tak nic moc, nadávala jsem jak námořník.

I zde se opakoval klasický scénář všech mých akcí na kole , kdy já machrovala do kopce a kucí z kopce. Musím se tady přiznat že mě jednou z kopce předjela paní na Ukrajině co měla na sedle takový to vycpání z molitanu a na nohou plátěný kecky. Byla jsem zdrcena. Pak jsem si ale vzpomněla , že jsem si objednala k vánocům pravý závoďácký tretry a řekla si že buď ji dám, anebo nebudou boty. No boty byly silné motivační fluidum, takže jsem se do toho trochu opřela, předjela paní a i ty chlápky, a to tak že už mě nedohnali. Boty byly zachráněny, ale já skoro ztracená v hlubokém lese. První okruh byl dle mého těžší a ten druhý takový dětský, pohodový.

Značení trati. Tak tady moc moc špatně. Prakticky v první křižovatce jsem pochopila že jsem na startu měla dávat pozor. Malé béžové cedulky na stromech s ještě menšíma šipkama byly prakticky nečitelné a ještě k tomu sporadicky jedinými ukazateli na trati. Občas jsem našla pravděpodobně loňské vápno na zemi, ale taky často nic. Připadala jsem si jako na orienťáku. Stojím na křižovatce a koukám doprava, doleva, cesty obě prázdný, žádný fáborek ani člověk. Lidičky sice stáli na vjezdu na silnici a ve sjezdu, kde dokonce byly 2 kameny označené zeleně, ale jinak hrůza. Ty cedulky, pokud byly, nebyly skoro vidět a opravdu v těch dlouhých pěkných sjezdech skoro neviditelné. Kdo to tam neznal, stejně jako já, měl smůlu. Tady bych to zhodnotila velmi negativně. O to hůř, že prý tradičně.

A jdeme zase k tomu jídlu. Po ranním obžerství jsem neměla moc chuť vyjídat stanice první pomoci a taky proto, že Jirka měl pravdu a já ten štrúdl chtěla dovést až do cíle, ale přece jen se jsem z čistě informačního hlediska zastavila na jediné občerstvovačce. Ovoce, tatranka a pití. Ferneta neměli. Potkala jsem pak ještě jednu, čistě tekutou, ale tu jsem minula. V propozicích hlásili jídlo v cíli, tak to jsem nenašla. Možná že už mi to všechno snědli. :).

A je tady materialismus. Za startovné tričko. Mě odpustili rozdíl mezi malou a střední trasou. Děkuji. Ceny pro vítěze byly moooc pěkné, sportovní. Holky dostaly karton Redbulů , Hondzik bledě modrou ledvinku. (Doufám že mi ji dá, on má raději růžovou). Premianti peřiny, no co, spánek je důležitý. Trochu nelibosti ze zákulisí ohledně rychlostní prémie, kterou nedostali kluci na 55. km. Mě osobně se opět a zase nelíbí ty kategorie, konkrétně M1 a Z1. Na malé trase hezky pěkně rozděleno podle věku a tady jedna pro všechny? No to není správné a budu to kritizovat dokud se to nezmění. Oproti jiným závodům to tady alespoň „odnesli“ rovnoprávně ženy i muži.

A co na závěr. Krásný závod a pěkný den. Počasí nám přálo a ten štrúdl byl výborný. Děkujeme pořadatelům, pánům fotografům (fotky na CKTBB.cz) i lidem co dělají tu omáčku bez které to nejde. Jen prosím vylepšete to značení, je to bikový a ne orientační závod.